…a provokující

Bylo nebylo, milé děti. Do rakouského hotýlku Himmelgarten přibyly v první polovině roku 1914 postupně tři ženy – postarší lady Alice (Alenka) Fairchildová se svým zrcadlem, slečna Dorotka Galeová ve stříbrných střevíčcích a paní Wendy Potterová s poněkud nudným manželem Haroldem. Frivolní Američanka z Kansasu ihned navázala milostný vztah s oficírem Rolfem a před zraky sexuálně frustrované Wendy posléze i s lady Fairchildovou. Z dvojice milenek se rychle stane trojka, načež si během nekonečného ukájení začnou nové přítelkyně vyprávět příběhy svých životů.

Podobný nápad se soustředěním několika literárních postav 19. století do jednoho příběhu uplatnil scenárista Alan Moore již v comicsu Liga výjimečných. V něm však šlo o dobrodružství v hrdinském žánru. Počin Ztracené dívky nepřichází s novým příběhem (Alenka, Dorotka a Wendy převyprávějí obsahy Carrollovy Alenky v říši divů, Baumova Čaroděje ze země Oz a Barrieho Petera Pana), provokuje svým zařazením, jímž se hlásí k pornografii. Tak se stane, že Alenku zneužije přítel jejího otce („…říkali jsme mu Králíček“), Dorotka zažije sexuální probuzení při masturbaci během zuřícího tornáda a Wendy se seznámí s bezprizorní skupinkou mládeže vedené jakýmsi Petrem, jenž se příležitostně živí coby homosexuální prostitut. Nesměl by to ovšem být Moore, aby do přehlídky rozevřených vagin, ztopořených penisů, ejakulací a exhibicí nejrůznějších způsobů pohlavního vybíjení se nevložil znepokojivou zprávu o tom, jaká traumata si člověk odnáší, pokud se stane obětí zneužívání, či se nechá již v mladém věku zcela pohltit sexem. A nebyl by to Moore, aby svůj comics důmyslně nestrukturoval. Střídající se dívčí příběhy prokládá dalšími povídkami z knihy, kterou „napsal“ hoteliér, takto zručný pornograf, přičemž mou oblíbenou epizodkou je ta, v níž (si) rodina (po)drží pěkně pohromadě. Do temných tónů Alenčina, Dorotčina a Wendyina vyprávění o mravní zkáze, incestu či pedofilii navíc prosakuje historický rámec. Zatímco v Himmelgartenu se souloží a povídá, čímž dochází k symbolickému osvobození všech tří hrdinek, tam venku právě zastřelili následníka rakouského trůnu.

Naštěstí nechybí ani občasný (úlevný) nadhled, kdy autor sáhne do svých osvědčených triků a s ironickým účinkem pustí dohromady obrázky s komentářem, jež spolu nesouvisejí (např. Haroldův dopis kolegovi, jeho vlastní představy a následná onanie ve vaně).

Kreslířka Melinda Gebbieová (od května 2007 Mooreova manželka) vybavila každý ze tří příběhů Ztracených dívek (pracovala na nich šestnáct let) odlišným a na první pohled jasně identifikovatelným výtvarným pojetím (včetně rozvržení obrázkových políček na panelu). Kapitolky z hoteliérovy pornografické povídkové sbírky jsou doprovázeny imitacemi (v samotném textu se hovoří o pastiších) dobových malířů, takže znalci výtvarného umění mohou posoudit, nakolik se Gebbieová trefila do takového Alfonse Muchy nebo Egona Schieleho.

Ztracenými dívkami, které v nádherně výpravné podobě vydalo Argo, Alan Moore svoje čtenáře rozhodně nezklame. Najdou v nich nespoutanou imaginaci, sofistikované vyprávění, úvahy o životě i umění a autorovo přesvědčení o očistné síle příběhů. Otázkou zůstává, zda mu nové čtenáře získá. Pokud bych mohl doporučit, jeví se mi schůdnějším seznámit se s Moorem prostřednictvím jeho dřívějších (a zásadnějších) comicsů V jako vendeta, Strážci nebo Z pekla. Takto připravený čtenář pak nebude mít se Ztracenými dívkami problém a snáze nepodlehne únavě (či znechucení), jež mohou nový comics (výborně přeložený Viktorem Janišem) doprovázet. Přece jen, pouze minimum políček by bylo možné zde reprodukovat, aniž by si pro mě přišli pánové z mravnostního. Stejně tak se Moore zřejmě nebude muset distancovat (jak pravidelně činí) od filmové verze, pochybuju, že se ji v této podobě někdo pokusí natočit. Tedy pokud vynecháme ze hry tvůrce typu Roberta Rosenberga.

Alan Moore & Melinda Gebbieová: Ztracené dívky

Argo, Praha 2008

325 stran

cena neuvedena