Upír Nosferatu

Roku 1922 natočil Friedrich Wilhelm Murnau jeden z prvních hororů, jenž se stal základním kamenem hororového žánru a Murnaua proslavil po celém světě. Upír Nosferatu, celým názvem Upír Nosferatu, Symfonie hrůzy (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens), dnes patřící do zlatého fondu kinematografie, zahájil letošní filmovou přehlídku Projekt 100.

Thomas Hutter (Gustav von Wangenheim) je vyslán svým zaměstnavatelem Knockem (Alexander Granach) do Karpat, do Transylvánie, aby tam uzavřel obchod s hrabětem Orlokem (Max Schreck), jenž si chce v jejich městě koupit dům. Brzy po příjezdu do Transylvánie se ale začnou odehrávat podivné věci – již v hostinci je Hutter varován před hradem hraběte Orloka a v pokoji poté objeví knížku o upírech, kterou zpočátku nebere vážně. Na hradě se však opravdu děje něco strašidelného, co Huttera děsí. Podobné úzkostné pocity trápí i jeho ženu Ellen (Greta Schröder), jež zůstala doma, ve Wisborgu.

Hrabě Orlok se vydává na plavbu do Hutterova města, aby se tam usadil. Na lodi však začne záhadně umírat posádka a po příjezdu na místo je na ní nalezen pouze mrtvý kapitán, přivázaný ke kormidlu, s dvěma rankami na krku. Jde snad o podivný mor?

Město začne sužovat tato záhadná nákaza. Ellena objeví u Huttera onu podivnou knihu o upírech, v níž se píše o jediné možnosti, jak upíra zahubit – žena čistého srdce mu musí nabídnout dobrovolně svou krev a musí jej donutit zůstat do prvního zakokrhání. Ellena se rozhodne obětovat a Orlok se vskutku po zakokrhání kohouta a po zásahu slunečního paprsku rozpadá v prach.

Fabule Upíra Nosferatu vychází z Draculy Brama Stokera. Murnauovi se však nepodařilo získat práva na natočení tohoto díla, pozměnil tedy jména postav (nosferatu je starý výraz pro vampíra) a místa děje, ale soudu, jenž dal zapravdu Stokerovým dědicům, kteří snímek napadli, se tímto zásahem nevyhnul. Naštěstí pro kinematografii a pro nás byl Nosferatu distribuován po celém světě ve velkém množství kopií, rychle se šířil a získal velkou popularitu.

Murnaua vždy fascinovala mystika a okultismus, měl dokonce kontakty v okultní společnosti zvané Zlatý úsvit, mezi jejíž členy patřil sám Bram Stoker.

Upír Nosferatu je vedle Kabinetu doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, režie Robert Wiene, 1920) nejznámějším snímkem německého filmového expresionismu. Caligari se však celý natáčel v ateliéru, ve stylizovaných kulisách, zatímco Murnau postupoval u Nosferatu úplně opačně. Jeho „symfonie hrůzy“ se odehrává v exteriérech, čímž nabývá na realističnosti. Pasáže filmu odehrávající se v Transylvánii byly natáčeny na Slovensku a jako Orlokův hrad posloužil Oravský zámek. V souznění s expresionismem je pak použito extrémních nadhledů a podhledů.

Max Schreck, jenž ztvárnil hlavní roli – hraběte Orloka, opravdu vzbuzuje dojem démonického zla. Vytvořil postavu, která je hrůzostrašná již svým samotným zjevem. Schreck znamená v překladu hrůza a v souvislosti s touto rolí se kolem něj vytvořila řada mýtů a legend, že byl dokonce některými pokládán za skutečného upíra.

Scénář k filmu napsal Henrik Galeen, významný tvůrce německé kinematografie té doby, kamery se ujal Fritz Arno Wagner a výtvarná stránka filmu je dílem Albina Graua, výtvarníka a architekta, jenž byl fascinován okultismem a horory. Je autorem Orlokovy masky, jejíž vzhled koncipoval jako „masožravý sukulent křížený s potkanem“ – štíhlé prsty s dlouhými nehty, holá hlava, výrazné oči s hustým obočím, tmavá vysoká silueta. Titulky filmu jsou pojaty jako záznam z kroniky, někdo třetí popisuje události, jak se staly.

V Upírovi Nosferatu je využito barevných filtrů (modrý, růžový) – film není černobílý. Modrý odstín záběru se poprvé objeví po Hutterově příjezdu do Transylvánie a poté je nejčastěji spjat s přítomností tajemna, hrůzy či hraběte Orloka samotného. Při každém „zmodrání“ obrazu je tedy divák v napjatém očekávání, co se stane.

Murnau slavil s Upírem Nosferatu úspěchy, což mu otevřelo dveře do Hollywoodu, kam odjel roku 1927 a natočil zde celkem čtyři filmy: Východ slunce (Sunrise: A Song of Two Humans, 1927), Čtyři ďáblové (4 Devils, 1928), Chléb náš vezdejší (City Girl, 1930) a Tabu (1931), jehož premiéry se už bohužel nedočkal, zahynul totiž při automobilové nehodě.

Na dnešního diváka už Upír Nosferatu nebude působit takovou silou jako na diváky ve dvacátých letech, ale pravda je, že se tento snímek stal alfou a omegou všech upírských hororů. Stanovil základní atributy žánru a stal se podnětem k dalším parafrázím či parodiím – např. česká parodie Tajemství hradu v Karpatech (režie Oldřich Lipský, 1981) nebo horor Upír z Feratu (Juraj Herz, 1981) .

Roku 1979 natočil Werner Herzog, další ikona německého filmu, vlastní verzi Murnauova snímku s názvem Nosferatu – Fantom noci, v němž si hlavní roli zahrál Klaus Kinski a o kterém se můžete dozvědět více v tomto čísle.

K Murnauovu filmu se vrátil E. Elias Merhige snímkem Ve stínu upíra (Shadow of the Vampire, 2000), jenž vypráví o natáčení Upíra Nosferatu. Postavu Murnaua, jenž tolik touží po autentickém filmu o upírech, že do hlavní role jednoho skutečného obsadí (Daniel Defoe jako Max Schreck), v něm ztvárnil John Malkovich.

Nosferatu, Eine Symphonie des Grauens

Režie: Friedrich Wilhelm Murnau

Scénář: Henrik Galeen

Hrají: Max Schreck, Gustav von Wangenheim, Greta Schröder, Alexander Granach a další