Alan Moore „láskyplně dekonstruující“…

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. května 2009 Rubrika: Komiks, Rozhledy | Komentář : 0

KOMIKS: Strážci – Watchmen – JAROSLAV STUCHLÝ –

U příležitosti premiéry filmové adaptace vydal BB/art podruhé jeden z nejzásadnějších grafických románů, comics Strážci (Watchmen). Ačkoli nemám rád podobná kategorická prohlášení, jednoho se na tomto místě dopustím. Pokud byste si měli během svého života přečíst jen jediný comics, ať je to tenhle.

Jeho scenárista Alan Moore (nar. 1953) si se superhrdinským žánrem pohrál již v počátku své kariéry (comics V jako vendeta provokoval mimo jiné úvahou, nakolik může bojovník proti totalitě ospravedlnit používání ryze teroristických metod), načež v polovině 80. let minulého století vyprodukoval spolu s kreslířem Davem Gibbonsem a koloristou Johnem Higginsem svůj opus magnum. Strážci (rozdělení do dvanácti kapitol) líčí svět na pokraji jaderné katastrofy, jde však o svět alternativní, který se od nám známé historie odchýlil v okamžiku, kdy Spojené státy vyhrály válku ve Vietnamu, Nixon byl potřetí zvolen prezidentem a nechal obsadit Afghánistán, což se samozřejmě hrubě nelíbí Rusům. V této vypjaté situaci někdo zavraždil stárnoucího Edwarda Blakea, jenž se pod přezdívkou Komediant vypracoval z pozice „maskovaného hrdiny“ ve vládního agenta. Do pátrání po vrahovi se pouští Komediantův bývalý kolega Rorschach, který se (na rozdíl od ostatních vigilantů) nesmířil s tím, že maskovaní hrdinové byli koncem 70. let postaveni mimo zákon.

Mooreovo vyprávění je extrémně náročné na čtenářovu pozornost, protože hlavní linie je neustále narušována časovými odskoky do minulosti, které jsou nutné pro pochopení psychologických profilů jednotlivých postav. A těch není zrovna málo, maskovaní hrdinové totiž vytvořili skupiny v průběhu dvou generací, přičemž členové první generace (pokud nejsou mrtví, nebo zavření v psychiatrickém ústavu) dožívají v důchodovém věku a druhá generace (ve středním věku) se až na zmíněného Rorschacha stáhla na odpočinek (nebo úspěšně podniká). Jako by soustavné rozbíjení časové kontinuity nebylo dost, od třetí kapitoly se do vyprávění o osudu světa a hrdinů, kteří snad mají šanci jej zachránit, mísí nepravidelně další dějová linka, jakýsi „comics v comicsu“ ze série Příběhy černé lodě, který si mladý fanoušek čte u trafiky na newyorské ulici. Význam tohoto dobrodružného pirátského příběhu pro hlavní děj vyvstane až v okamžiku, kdy obě vyprávěcí linie vyvrcholí a překvapený čtenář zjistí, že Příběhy černé lodě nesou stejnou myšlenku, a navíc v mnoha ohledech hlavní děj předjímají.

Občas Moore vyprávění rozpojí a vede paralelně, ovšem se sjednocujícím komentářem, což působí velmi ironicky. Také se vyplatí věnovat pozornost plakátům, nápisům na zdech a novinovým titulkům v jednotlivých políčcích (Gibbons používá stránku jako panel standardně rozdělený na devět políček), protože vše má svůj význam, slouží k pochopení celku a na konci do sebe zapadne s přesností hodinového strojku (který je také, jistě ne náhodou, jedním z důležitých motivů knihy). O tom, že je Moore mimořádně nadaný literát (podobně jako třeba Neil Gaiman) a je štěstím comicsu, že se mu systematicky věnuje, svědčí kromě vlastního textu k obrázkům také oddělování kapitol. Jde o kratší románové, publicistické či reklamní texty, které s dějem comicsu úzce souvisejí (např. úryvky z autobiografické knihy Hollise Masona Pod kápí), vytvářejí nevšedně detailní pozadí, a přispívají tak k dojmu promyšlené komplexnosti a monumentality, jež ze Strážců vyzařuje.

Co se týče myšlenkového zázemí, přebal knihy zmiňuje „láskyplnou dekonstrukci superhrdinského žánru“, možná by se dalo mluvit o polemice (většina postav má své žánrové předobrazy, např. Sůva je se svými udělátky, ponorko-vznášedlem a „jeskyní“ jasný Batman, ovšem impotentní do té doby, než si znovu navleče kostým, Jon Osterman alias dr. Manhattan je zase z rodu superhrdinů, kteří nabyli nadlidských schopností v důsledku chyby při vědeckém experimentu), na některých místech pak Moore tvoří komentář k procesu vzniku comicsu a přibližuje vztahy mezi jednotlivými tvůrci, libretistou a výtvarníkem.

Přímo se pak v rámci žánru zamýšlí nad postavením médií (dialogy se často prolínají s tokem televizních informací) a jejich rolí při vytváření veřejného mínění (jako Frank Miller v podobně apokalypticky laděném Návratu Temného rytíře), traumaty z minulosti (pokus o znásilnění!), osaměním a nesmyslností lidské existence, z nichž se rodí to nejhorší násilí, a cynismem jako jedním z možných ochranných krunýřů před nemocemi tohoto světa.

Mooreova vlastní filozofie, kterou lze z jeho díla vyčíst, je naštěstí optimističtější: život je ve své nevypočitatelnosti tím největším zázrakem, pomáhat jej druhým činit snesitelnějším je to jediné, co má smysl, a pravda a spravedlnost jsou absolutní hodnoty, pro něž stojí za to jej obětovat. Přes všechny řeči o dekonstrukci se mi zrovna tohle zdá jako docela fungující návod.

Stejně se ale člověk nemůže zbavit divného pocitu, když dočte čtvrt století starý comics, v kině právě hrají remake Dnu, kdy se zastavila Země a televizní zprávy jsou plné situace v Afghánistánu a Pákistánu.

P.S. Alespoň poznámku pod čarou si zaslouží výborný překlad Viktora Janiše (jediná chyba Kniha Zjevených namísto Zjevení může být záměrem, neviděl jsem originál), jehož kvalitu dokazuje i fakt, že z něj přiznaně vycházel František Fuka při tvorbě titulků ke stejnojmennému filmu. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že ač obálka druhého vydání s obrázkem hlavních postav je komerčně atraktivnější, daleko stylovější a mnohoznačnější zůstává obálka k vydání prvnímu (2004) s krví potřísněným Komediantovým odznáčkem .