Animace se nezrodila v mateřské školce
Už to bude patnáct let, co vám vyšla obsáhlá kniha o dějinách animovaného filmu Cartoons: One Hundred Years of Cinema Animation. K tomu, aby se jednotlivec rozhodl sepsat sám takto široce koncipovanou publikaci, je zapotřebí velké odvahy a snad i troufalosti. Jaké pocity jste měl, když jste knihu začal psát? Dokázal jste vůbec dohlédnout „až na konec“? Nebál jste se, že něco tak velkého je nad vaše síly?
Když jsem na knize začal pracovat, byl jsem mladý a lehkomyslný… Na druhou stranu, animace nebyla tak rozsáhlou oblastí k prozkoumání jako dnes.
Celková struktura knihy se vynořovala během výzkumu.
Nechtěl jsem výsledné dílo nazvat „dějinami“ animace, protože jsem měl pocit, že se spíše jedná o „průzkum“. Kniha, na které v současnosti pracuju, bude skutečnými „dějinami“.
Psal jste knihu chronologicky tak, jak je seskládán její obsah, nebo časová chronologie nehrála při vaší práci roli?
Takovou knihu píšete přesně tak, jak ji poté čtete: nahodile. (A rovněž v souladu s možnostmi, které se během výzkumu čas od času otevírají). Nakonec to všechno spojíte dohromady a k velkému překvapení… to funguje.
Dokázal byste procentuálně vyčíslit, kolik tvůrců jste již před psaním znal (jejich tvorbu) a s kolika procenty tvorby jste se teprve seznámil, až když jste danou zemi, období zkoumal?
Cartoons byly v letech 1970 – 1988 neustále doplňovány, opravovány a rozšiřovány. Během tohoto procesu jsem učinil spoustu vzrušujících objevů.
V názvu publikace je pojem cartoons, který v mnohých asociuje americké animované grotesky, přičemž v dějinách animovaného filmu zabírají velký prostor zejména svébytná autorská díla, nekomerční, nezávislá, často se závažnějším poselstvím. Jak pojem cartoons vnímáte vy?
Termín cartoons označuje přesně to, co říkáte: americkou animovanou grotesku. Byl jsem donucen použít název Cartoons, protože můj vydavatel, italské nakladatelství Marsilio, zcela nekompromisně zavrhlo mnou navrhovaný název Animation in the World: „Neprodáme jedinou kopii knihy s takovým titulem,“ trvali na svém. Vydavatelé ve Francii, Anglii a Španělsku byli stejně neústupní.
Nepřímo jsme se dotkli problému, který v České republice má bohužel stále pevnou pozici, a to, že animovaný film je lidmi vnímán jako něco, co je primárně určeno pro děti, popř. pro celou rodinu. Například při projekcích nového filmu Priita Pärna nebo Billa Plymptona seděly v kině děti, popřípadě na film přišli rodiče s dětmi.
Kde si myslíte, že vznikl tento předsudek? Vždyť už od počátku animovaného filmu vznikaly filmy pro dospělé diváky, a dokonce i ony americké animované grotesky byly spíše určené pro starší publikum. A je tento jev, že animovaný film bývá brán jako záležitost pro děti, globálním problémem? Setkal jste se s ním i v jiných zemích?
Tento fenomén má doslova celoplanetární rozměry. Animace se NEzrodila v mateřské školce. Ale v raných 30. letech Walt Disney objevil, že děti jsou jejím ideálním publikem, a tak přizpůsobil styl svých snímků jejich vkusu. Disney se stal synonymem animace po celém světě – každý znal jenom Disneyho. Disneyovský pohled na svět – a na animaci – je teď zakořeněný v DNA téměř každého člověka.
Druhým problémem je také to, že se obecně oblast animovaného filmu přehlíží – jak mezi diváky, tak mezi filmovými kritiky a publicisty. Reagují pouze na novinky v kinech, ale nesnaží se hledat mezi nezávislými tvůrci z ostatních zemí, nepoohlíží se do historie animace. Stálo toto u zrodu vašeho nápadu napsat dějiny animovaného filmu?
Byl to hlavní faktor. Míra ignorování animace vždy byla, je a bohužel i bude obrovská. Nedávno jsem četl esej jednoho amerického profesora, který velice pyšně vysvětluje, že existuje rozdíl mezi animovanou groteskou a animovanými loutkami.
Skoro jsem se odhodlal a poslal mu láhev minerální vody, abych mu pomohl objevit rozdíl mezi jídlem a pitím.
Mohl byste porovnat intenzitu, s jakou se animovaný film reflektoval například před třiceti lety a jak dnes?
Před třiceti lety byla animace trpaslík a specialistům/badatelům bylo, řekněme, dvacet let. Dnes je animace obr a specialistům/badatelům je, řekněme, dvě stě. Zlepšila se situace? Proporcionálně určitě ne.
V čem podle vás spočívají hlavní přednosti výrazových prostředků animovaného filmu?
Jazyk animace jednoduše nemá žádná omezení.
Ačkoliv tato otázka zní jako klišé, stejně bych se rád zeptal, zda byste mohl uvést tvůrce či filmy, jež na vás zapůsobili natolik silně, že jste nemohl ani popadnout dech.
Je jich asi 500.
Při diskuzi mezi novináři a porotci na letošním festivalu AniFest padaly různé výtky vůči současnému stavu animovaného filmu. Údajně chybí výrazné osobnosti. Cítíte to také tak? A pokud ano, proč si myslíte, že k tomu došlo?
Podívejte, v soutěži AniFestu 2009 bylo jedno mistrovské dílo – Život bez Gabrielly Ferri Priita a Olgy Pärnových. Nikdo si to neuvědomil.
Pokud silné osobnosti kolem nás existují – nevnímány, neoceňovány, nepochopeny – animace je bude postrádat stále více a více.
Dnešek nabízí „soupeření“ klasické 2D animace a 3D CGI animace. 3D animovaným filmům bývá vytýkána jakási absence života, cítíte ten chlad z počítačové animace také?
Režiséři 3D filmů jsou chladní a bez života, pokud filmy, které natáčejí, jsou chladné a bez života.
Našla by se obdoba tohoto sváru mezi dvěmi technologiemi (2D a 3D, klasickou vs. počítačovou animací) ve stoleté historii animovaného filmu?
Ona rivalita je pouze přechodná žurnalistická móda. Náhodou bylo několik 3D celovečerních filmů úspěšných a producenti se hned zbláznili a začali předstírat, že se změnil celý svět. Teď všichni šílí po stereoskopické animaci. Co se onoho sváru týče, jedná se o umělý konstrukt, který nemá nic společného s historickými fakty.
Dočetl jsem se, že chystáte nové vydání své knihy o historii animovaného filmu. Hodláte ji rozšířit více i o československou animaci?
Ano, hodlám. Nebude to jednoduché, protože většina dokumentů existuje pouze v češtině, ale přátelé mi pomohou. Česká animace si zaslouží hodně chvály a uznání.
Dokázal byste vždy v krátkých heslech popsat specifika animované tvorby v těchto zemích? USA, VB, Francie, Holandsko, Rusko, Československo, Itálie, Japonsko.
Blázníte? Abych odpověděl na takovou otázku, potřeboval bych napsat celou encyklopedii.
Napsal jste také knihu o animátorovi Alexeieff, ten u nás není příliš známý. Proč jste si vybral právě jeho?
Alexandre Alexeieff (1901 – 1982) byl skutečný génius, a přestože byl o 45 let starší než já, můj nejlepší přítel. Byl mi vlastně druhým otcem. Když zemřel, slíbil jsem si, že sté výročí jeho narození oslavím tím nejlepším možným způsobem. Festival v Annecy v roce 2001 souhlasil s jeho krásnou retrospektivou a zároveň poskytl peníze na knihu, která se stala základem pro všechny, kteří budou chtít o Alexeieffovi v budoucnu psát.
Animovaný film vás jistě obklopuje, dokážete si při něm i jako divák odpočinout, nebo jej vždy už sledujete jako historik a teoretik? A stíháte sledovat i hranou kinematografii?
Ne, většinou se na animované nebo hrané filmy nedívám čistě pro radost.
Velmi mě baví studium, bádání, sledování animovaných filmů a psaní o nich. Ale po dnu tvrdé práce… dejte mi pokoj a nechte mě dělat něco jiného.
Volného času mám málo a využívám ho k plavání nebo návštěvám blízkých přátel.
Nacházíte nějaké paralely mezi italskou animací a italským hraným filmem?
Do jisté míry ano. Švejkovské postavy Bruna Bozzetta a Osvalda Cavandoliho (frustrovaný italský překupník) jsou blízcí příbuzní postav z hraného žánru označovaného jako „Comedy Italian Style“ (komedie italského střihu).
Máte nějaké své životní motto?
Ano, latinské: Tempus praeteritum nos docet, tempus futurum nos decet (slovní hříčka docet/decet). Přibližně to znamená: Minulost nás učí, přítomnost se nám přizpůsobuje.
rozhovor vedli: Lukáš Gregor, Milan Hain
Autor
