Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Barevné balkánské rekviem

Barevné balkánské rekviem

RECENZE: Dům k pověšení (režie: Emir Kusturica, 1988) – ONDŘEJ ŠÍR –

V roce 1988 měl premiéru třetí film tehdy čtyřiatřicetiletého režiséra Emira Kusturici. Dům k pověšení dnes můžeme po více jak dvaceti letech vnímat jako obhajobu romských zvyků a hodnot, fascinující sondu do světa víry, kouzel a magie nebo jako zlehčující pohled na vážné životní drama.


Směšná tragédie

Perhan vyrůstal jako sirotek u své babičky. Perhan je hubený jako laťka, má brýle kulaté jako duhová kulička a pleť trochu přičmoudlou. Inu, jako babička. Babička ho vychovala, dala mu svou takřka mateřskou lásku a z Perhana vyrostl hodný mladík, který když vezme do ruky akordeon, potěší nejedno romské srdce a libé tóny osloví nejednu čistou duši. Ve vsi žije také Azra. Má krásné rudé vlasy a oči plné krásy, avšak její maminka nehodlá dát svoji černou princeznu jen tak někomu. Že to zní jako pohádka? Že se ptáte, jak to bylo dál? Inu poslouchejte. Na stole stojí roztomilý barevný bažant a mává křídly, libé tóny Perhanovy harmoniky mu pročechrávají peří a dvě velmi, ale opravdu velmi rozzlobené dámy zkouší pružnost svých hlasivek a možná si každou chvíli vjedou do vlasů.

Perhan visí na kostelním zvonu. Nikoliv za nohy, nikoliv za ruce, ale za krk. Starý strýc se pokouší přeskočit vlastní stín, který na cestu vrhají paprsky měsíce, když tu náhle uslyší mohutné bim-bam. „To si diplomat?“, táže se vystrašeného chlapce, „okamžitě slez dolů!“

Tolik snad na úvod postačí jako příklady toho, co je charakteristické pro styl Emira Kusturici (1954) − zobrazení vážných životních etud uprostřed světa plného šílenství, zmatku a nejistoty. Režisér tak vytváří kontrast mezi tragickým a komickým, které zasazuje do jednoho časoprostoru. Někdy se v tomto ohledu hovoří o takzvané karnevalizaci, tedy zasazení děje do místa a času karnevalu, který reprezentuje fikční svět. Takový karneval je ale v jistém slova smyslu jenom nechtěným vedlejším efektem jinak náročné životní situace vyplývající právě z prostoru a času, situace, která nemá a dost možná ani v blízké době nebude mít řešení.1

 

Inspirace životními zkušenostmi

Film Dům k pověšení bývá někdy také vnímán jako součást volné trilogie inspirované autobiografickými vzpomínkami samotného režiséra. Vzpomínkový je již Kusturicův první „balkánský“ film Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sjecas li se, Dolly Bell, 1981), který zaznamenává strastiplné dospívání šestnáctiletého Dina v době zrajícího komunismu 60. let. Film ukazuje první lásky a zklamání, stejně jako kruté životní zkušenosti, mezi něž patří také smrt otce alkoholika. Již tady Kusturica smísil magické s tragickým. Onu magii tu ale ztělesňuje nejen láska k Dolly, ale také všudypřítomná hudba v rytmu rock n’rollu a také svět plný filmu, kam Dino uniká a kde hledá sám sebe. Pro Kusturicu samého byl film od mládí srdeční záležitostí. Na jedno z prvních setkání s filmem vzpomíná: „Tehdy jsem byl jako v Jiříkově vidění. Vždycky jsem se hodně snažil, ale školu jsem nikdy neměl moc rád a s kinematografií jsem neměl žádné opravdové styky. V takové situaci je spolupráce s filmem věcí náhody. Ale jednoho dne mě vzal na plac Hajrudin Krvavać, přítel mého otce, který tehdy točil prestižní filmy. Byl jsem naprosto svedený širokou škálou znalostí a zkušeností, které lze do filmu promítnout. Poté, co jsem dostal dobrou filmovou školu2 a vrátil se zpět do Sarajeva, uvědomil jsem si, jak moc se mi zkušenosti z mého regionu, vzpomínky dětství a další osobní zážitky hodí při psaní příběhů.“3

Zjevně inspirovaný režisérovým dětstvím je i druhý celovečerní film Otec na služební cestě (Otac na služebnom putu, 1984). Jeho příběh je nazírán očima malého chlapce, jehož tatínek je vysoký politický funkcionář, který se zaplete s vládnoucím režimem víc, než by si sám přál. Malý chlapec vše sleduje dětskýma očima a komentuje. Všeobecně se uvádí a režisér sám to přiznává, že jeho otec byl tvrdošíjný komunista, jeden ze zapřísáhlých marxistických bojovníků.

Oba výše uvedené filmy vznikly ve spolupráci se scenáristou Abdulahem Sidranem.

Také námět Domu k pověšení vychází z režisérových osobních zkušeností. Nejedná se už ale o využití vzpomínek z dětství či dospívání. Kusturica zpracovává aktuální námět, čímž se přibližuje asi svému nejznámějšímu filmu Underground. Kromě natáčení filmů působil v 80. letech také v televizi, kde spolupracoval mimo jiné na vzniku reportáží a dokumentů. Jednoho dne se mu dostal do ruky článek, který pojednával o obchodu s bílým masem. Stálo v něm mimo jiné, že toto společenské nebezpečí ohrožuje především chudé vrstvy obyvatel, mnohdy se jedná o Romy. Vydal se proto na venkov, aby strávil několik dní v romské osadě, poznal tamní život, staré zvyky a tradice, z nichž mnohé přežívají již jen v myslích rodinných stařešinů. K filmu si přizval výrazně obměněný tvůrčí tým. Spoluscenáristou byl Gordan Mihić, který s Kusturicou později spolupracoval i na filmu Černá kočka, bílý kocour, a hudbu k filmu složil Goran Bregović, který po studiu hry na housle založil rockovou kapelu a náhodným setkáním s Kusturicou vznikla v 80. letech pozoruhodná spolupráce právě na Domu k pověšení a pokračovala i na dalších režisérových počinech.

 

Kusturica jako mág

Právě magie patří mezi nejpozoruhodnější zvláštnosti Domu k pověšení a právě magii podtrhla ve filmu také hudba Gorana Bregoviće. Jistou dávku specifické životní filozofie projevil již ve filmu Vzpomínáš na Dolly Bell, kdy jedno z mott šestnáctiletého Dina zní, že život se řídí principem autosugesce. Že člověk může ovlivnit běh svého života tím, co si sám vsugeruje. Magii ale v Domě k pověšení Kusturica ještě rozvinul a opředl ji romskými mýty. Perhan kupříkladu vypráví Azře o vztahu mezi lesem a skálou, přičemž se dostává k otázkám podstaty bytí. Babička má výrazné léčitelské schopnosti a Perhan umí ovládat kovové předměty. Kusturica Mihićem ale nezůstávají jen v této rovině. Ona magie se v Domu k pověšení často odehrává v rovině snů. Tyto sny jsou plné symbolů, jejichž dešifrování nám samo o sobě, a vyplývá to ze samé podstaty symbolu jako znaku, umožňuje několik cest. Ve filmu najdeme dvě vyloženě snové scény, které film rozdělují na tři části. Každá z těchto scén využívá jednak symbolů (plynoucí voda jako zástupný znak času, odplouvající věnce mohou prozrazovat brzkou ztrátu nevinnosti, sebezaprodání apod.), ve druhé rovině pak ve scénách nacházíme prvky připodobnění, předměty a hrdiny, které v podobném postavení uvidíme v následující části, resp. částech filmu. Vidíme Perhana, který společně s Azrou odplouvá na lodi, celý záběr je snímán z nadhledu. To nám může prozrazovat nejen společný osud Azry a Perhana, ale pozorný divák si všimne i podobnosti lodi s železničním vagónem na konci filmu.

Především ve snových scénách graduje hudba Gorana Bregoviće. Přestože se skládají z velkého množství záběrů, hudba je spojuje v jeden celek. Místy tak zcela ruší funkci střihu a diváka tak svojí mohutností často doslova vtáhne do děje.

 

Politicko-společenský apel

Pokud lze vysledovat společné téma Kusturicových filmů, které se objevuje ve všech jeho počinech, výrazněji však proniká až do Otce na služební cestě, pak je to právě politika a její dopady na společnost. Ve zmíněném filmu způsobí otcova politická angažovanost „pouze“ rozvrat rodiny. Zapříčiní nešťastný život malého chlapce, nejistotu matky, v podstatě i fingovaný pohřeb strýce a spoustu dalších peripetií. Společenskou problematiku ale tvůrci odkrývají daleko výrazněji v Domu k pověšení. Ač to ve filmu není explicitně přítomno, je to právě chyba politického systému, který se není schopen postarat o všechny vrstvy obyvatel. Jsme svědky morálního úpadku kdysi nevinného Perhana a jako diváci se ptáme, kde se stala chyba. Kdo je vinen? Je to člověk, který se špatně rozhodnul, jeho nejbližší okolí, které zavinilo sociální pád Perhanovy rodiny, nebo obecně společnost, která nemá sílu podobným problémům zabránit?

Autoři filmu ale na tuto otázku nedávají jednoznačnou odpověď. Pouze ukazují dramatický příběh okořeněný spoustou symbolů, které ani tak nepůsobí na člověka a jeho rozum, ale především na člověka a jeho emoce. Snad nejde tedy v první řadě o pochopení celého problému jako spíš o uvědomění si jeho existence.

Kromě společenských narážek ale Kusturica nejednou naráží i na náboženskou problematiku. V Otci na služební cestě figuruje obřízka, která patří mezi zvyky, které dodnes převládají v muslimských kulturách. Také v Domu k pověšení naráží Kusturica na Korán (některé zdroje mluví o režisérově islámském vyznání4). Z tohoto pohledu je zajímavé, jakým způsobem Kusturica zachází s křesťanskou symbolikou, a to především na počátku a v samém závěru filmu. Regulérní náboženství ale ve filmu nehrají nijak zásadní roli. Důležitá je v tomto smyslu především rovina tradic a mýtů, z nichž mnohé vlivem společnosti zanikají.

Kusturica ovlivnil řadu balkánských režisérů. On sám se mohl naopak inspirovat kupříkladu scénáři Gorana Paskaljeviče, který spolupracoval na některých svých filmech ze 70. let s Kusturicovým pozdějším scenáristou Gordanem Mihićem.5

Mnozí mladší balkánští tvůrci Kusturicu buď uznávají jako vzor, anebo jej svým stylem částečně napodobují. V balkánských filmech se často objevuje onen kontrast veselého a smutného. Za vše může mluvit nedávno uvedený film Jana Cvitkoviče Zhrobudohrobu. Vzniká tak pozoruhodná otázka, zda jsme svědky odrazu globální balkánské mentality v balkánských filmech, záměrné selekce českých distributorů, nebo kopírování Kusturicova stylu mladými balkánskými tvůrci.

Jisté zůstává jen jedno: Dům k pověšení není kopie Emira Kusturici. Dům k pověšení je Emir Kusturica. A pokud se chcete s tímto fenoménem balkánské kinematografie setkat, pak máte unikátní příležitost v českých kinech.

 

 

Dom za vešanje

Scénář: Gordan Mihić, Emir Kusturica

Režie: Emir Kusturica

Kamera: Vilko Filać

Hudba: Goran Bregović

Hrají: Davor Dujmović (Perhan), Bora Todorović (Ahmed), Ljubica Adžović (babička), Husnija Hasimovic (Merdzan), Sinolicka Trpkova (Azra), Emir Kusturica (klient baru v Miláně) a další

 

Premiéra v ČR: 30. 7. 2009

Distributor: Asociace českých filmových klubů

 

1 Pojem karnevalizace je odvozen z teoretických spisů literárního vědce Michaila M. Bachtina a hlouběji se mu věnují novější diplomové práce či odborné studie – srov. např. Ptáček, Luboš: FILMOVÝ CHRONOTOP . Cinepur č. 27, květen 2003. dostupné online na http://www.cinepur.cz/article.php?article=4

nebo Pažítková, Šárka: Karnevalizace ve filmech Emira Kusturici. Magisterská diplomová práce. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. Vedoucí práce Mgr. Luboš Ptáček, Ph.D. Více informací o práci online na http://theses.cz/id/2qyxba/

2 Studoval pražskou FAMU

3 zdroj: Emir Kusturica, osobní internetové stránky. Dostupné na http://www.kustu.com/w2/en:biography.

4 Srov. např. Wikipedia.org ; Osobnosti.cz

5 např.film Pes, který měl rád vlaky, (Pas koji je voleo vozove)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 49

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru