Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Chlapečku, poslední příběh byl obzvláště hezký

Chlapečku, poslední příběh byl obzvláště hezký

RECENZE: Předčítač – BARBORA GREPLOVÁ –

V pořadí třetí celovečerní film režiséra Stephena Daldryho vypráví příběh Němce Michaela Berga. Ten si celým životem nese následky prvního milostného vztahu s podstatně starší ženou, která musí čelit své nacistické minulosti. Snímek je zároveň úvahou o tom, jaké stopy holokaust zanechal na poválečné německé společnosti.

Téma holokaustu a národní viny vyvolané 2. světovou válkou má v německé literatuře hlubokou tradici. Čtvrtý román právníka a spisovatele Bernharda Schlinka, „Předčítač“, je jedním z nejnovějších příspěvků k dané problematice.1 Vyšel roku 1995 a svou popularitu brzy potvrdil několika oceněními a překladem do 37 světových jazyků. Mimo jiné se stal první německou knihou, která se dostala na první místo žebříčku bestsellerů New York Times. Jeho autor se proslavil kriminální literaturou, kterou reprezentují romány Gordický uzel, Selbův podvod nebo Selbova spravedlnost.

Pro autora filmové adaptace, Stephena Daldryho, Předčítač představuje po Billy Elliotovi (2000) a Hodinách (2002) teprve třetí celovečerní film a druhou spolupráci se scénáristou Davidem Harem. Na letošním udílení cen Akademie byl film nominován v pěti kategoriích, přičemž Oscara si odnesla Kate Winslet za hlavní ženskou úlohu. Ona sama získala ještě další ocenění za ztvárnění postavy Hanny Schmitzové, mimo jiné cenu BAFTA pro nejlepší herečku a Zlatý globus pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Produkce byla zaštítěna takovými jmény, jako byl Sydney Pollack a Anthony Minghella.

Film je zasazen do rámcové kompozice. Začíná v roce 1995 v bytě Michaela Berga (Ralph Fiennes), muže ve středním věku, který s nepřítomným výrazem pozoruje z okna svého bytu ulici a právě projíždějící tramvaj. Uvnitř sedí mladík, který se dívá přímo na něj. Vzápětí si uvědomíme, že to je samotný Michael (David Kross), avšak téměř o 40 let mladší. Následně se dostáváme zpátky do roku 1958 do Nového Města v Západním Německu, kde nemocného Michaela najde na ulici Hanna Schmitzová (Kate Winslet) a pomůže mu dostat se domů. Mezi nimi se poté vyvine milostný vztah, jehož otevřenému zobrazení je věnována první třetina filmu. Neodmyslitelnou součástí jejich postelových rituálů je i Michaelovo předčítání děl klasické literatury, od Homéra, přes Čechova až k Twainovi.

Jednoho dne Hanna zmizí z Michaelova života, aniž by zanechala jakoukoliv zprávu či vysvětlení. Uplyne osm let a Michael teď studuje právnickou školu v Heidelbergu. V rámci semináře, který vede přeživší z koncentračního tábora, profesor Rohl (Bruno Ganz), se zúčastní soudního procesu s bývalými dozorkyněmi koncentračního tábora Osvětim. Jednou z nich je i Hanna. Michael, kterého léta strávená bez ní otupila a zanechala ho lhostejným vůči okolnímu světu, během procesu přijde na další z Hanniných tajemství, které by mohlo být klíčem k vysvětlení, proč se stala dozorkyní a proč nyní místo toho, aby se zachránila od doživotního vězení, raději přijme zodpovědnost za něco, co neudělala. Michael se rozhodne o jejím tajemství mlčet, jako za války mlčela i spousta Němců o zločinech svých krajanů. Na dlouhá léta tak i sám sebe uvrhne do osamělé existence, protože ho pronásledují výčitky svědomí. Chvilkové sebenaplnění nachází v předčítání knih. Ty nahrává na magnetofonové kazety a poté posílá Hanně do vězení, která se díky nim naučí číst a psát a alespoň částečně tak může udržovat s Michaelem kontakt. On však na její krátké zprávy nikdy neodpoví. Jeho rezervované chování je také jedním z důvodů, proč Hanna spáchá sebevraždu den předtím, než má být za dobré chování propuštěna na svobodu.

Na konci filmu Michael jede do New Yorku, aby zde předal peníze Ilaně Matherové (Lena Olin), židovce, která přežila holokaust a které Hanna tyto peníze věnovala. Jí se Michael poprvé svěřuje s tím, jaký byl jeho skutečný vztah k Hanně. Hledá tak u ní pochopení a určité odpuštění, ne však pro Hannu, ale sám pro sebe. Protože i on je vinný, vinný svou láskou k zločinci i tím, že se tehdy během procesu nezachoval správně. Ilana od Michaela peníze nepřijme, souhlasí ale, aby je pod Hanniným jménem věnoval židovské organizaci podporující gramotnost.

Drama Předčítač se odehrává na časové ploše 40 let. Je vyprávěn hlavním hrdinou pomocí retrospektivy a až na pár drobných detailů se drží literární předlohy. Stephen Daldry se scénáristou Davidem Harem spolupracoval již na filmové adaptaci románu Michaela Cunninghama, Hodiny (2002). I zde se autoři snažili pevně držet netradiční románové struktury bez většího zásahu. To má jak u Hodin, tak i Předčítače jedině pozitivní dopad. Daldry s Harem tento psychologický náhled do nitra člověka i celé společnosti zvládli s citlivostí, aniž by se při erotických scénách uchylovali k vulgárnosti, či se snažili diváka násilně dojmout a sklouzávat tak k přílišné sentimentalitě. Obraz je rozmanitý díky práci Rogera Deakinse a Chrise Mengese, současných předních kameramanů, od ponuré šedé portrétující deštivé prostředí Západního Německa, až k živé, slunečné krajině během výletu Michaela a Hanny.

Největších kvalit snímek dosahuje především díky hercům. Kate Winslet vyniká v této ambivalentní postavě, která je obětí své nevzdělanosti, stejně jako Ralph Fiennes, jenž postaršího Michaela podává s rezervovaností, za níž vycítíte léta potlačovanou bolest. Osmnáctiletý David Kross dokáže předvést celou řadu emocí od počáteční nevinnosti dospívajícího dítěte, až po zamračeného, nepřístupného vysokoškoláka, který musí žít s vlastním proviněním.

Jak se vypořádat s tím, čeho jsme se v minulosti dopustili, čeho se dopustili naši otcové? Předčítač je především příběhem o vině, týká se jak individuálních postav, tak i celé země. Holokaust i válka obecně zanechaly na svědomí Němců stopy, které stále ještě nezmizely. Toto téma je zobrazeno na vztahu mezi válečnou a poválečnou generací, z nichž každá se svým vlastním způsobem snaží vypořádat s nacistickým odkazem2. Horlivá výbušnost mladistvých synů a dcer kontrastuje s pasivním stanoviskem rodičů a prarodičů. „Každý to věděl. Otázka je, jak jste tohle mohl dovolit? Proč jste se radši nezabil, když jste to zjistil,“ reaguje rozzlobený Michaelův spolužák na domněnku, že dozorkyně možná nevěděly, co dělají, nebo jaký osud vězně čeká.

Mnozí kritikové negativa filmu vidí právě v tom, že k dané problematice holokaustu nemá říct co nového. Je to však spíše pozitivum, že se snímek nesnaží dávat odpovědi na otázky, které si klade. Odpovědi zřejmě ani neexistují. Tvůrci jen zvažují a nabízejí různé alternativy. Pouze naznačují, že Hanně nemůže být odpuštěno, pokud má být zločin spravedlivě potrestán. Nemůže být ale ani spravedlivě odsouzena, aniž by nebyli odsouzeni i ti, kteří jen pasivně celou válku přivírali oči. Film dává nepokrytě najevo, že nejhůř na tom nejsou ti, kteří zločin přímo spáchali (Hanna si ve svém případě zřejmě ani plně neuvědomuje závažnost svého konání), ale spíše ti, co zůstali pasivní a dělali, že se nic strašného kolem nich neděje.

 

The Reader

Režie: Stephen Daldry

Scénář: David Hare

Kamera: Roger Deakins, Chris Menges

Hudba: Nico Muhly

Střih: Claire Simpson

Hrají: Ralph Fiennes (Michael Berg), David Kross (mladý Michael Berg), Kate Winslet (Hanna Schmitzová), Bruno Ganz (profesor Rohl), Lena Olin (Rose Matherová/Ilana Matherová), Alexandra Maria Lara (mladá Ilana Matherová)

USA, Německo, 2008, 124 min.

 

1 Další fiktivní literatura, zabývající se tématem holokaustu: Martin Amis „Šíp času“, D.M. Thomas „Bílý hotel“, Jerzy Kosiński „Nabarvené ptáče“, Thomas Keneally „Schindlerova archa“, William Styron „Sofiina volba“.

2 Reakci na 2. světovou válku a národní vinu reflektuje vlna tzv. trümmerfilme. Jsou to psychologická dramata spojená s německými tvůrci těsně po válce. Ve volné interpretaci, jde o příběhy lidí „trosek“, nebo doslova lidí mezi troskami. Reprezentují je filmy Ztracený (1951), Poslední most (1945), Růže pro státního návladního (1959), Vrahové jsou mezi námi (1946) nebo Most (1959).

Print Friendly

Autor

Počet článků : 19

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru