Štěstí ještě určitě přijde

Nerad bych to zakřiknul, ale ze solidního herce Thomase McCarthyho se rodí velmi zručný režisér. A v jeho případě ani tolik nejde o zvládnutí řemesla a inovativní přístup v něm, jako spíše o schopnost najít „na ulici“ příběh a s fascinující lehkostí jej převyprávět filmovou řečí. V roce 2003 publikum i kritiku okouzlil debutem Přednosta a o čtyři roky později sáhl na několik mezinárodních vavřínů dramatem o samotě a potřebě mezilidského tepla. Titul nese prostý název: Nezvaný host.

Distribuční politika Asociace českých filmových klubů je zvláště v posledním roce více než sympatická. Když odmyslíme Projekt 100, zůstanou nám skvělé snímky jako Strach(y) ze tmy, Fígle, Paranoid Park, Mlčení Lorny či Gomora. A teď nelze než kvitovat zakoupení nového McCarthyho počinu. Proč?

Mám rád snímky, které skloubí celospolečensky závažné problémy s „obyčejností“ a to vše dokáží podat velmi civilně, bez jakéhokoliv patosu a snahy ždímat z diváka emoce, aniž by k tomu byl důvod, nebo zkrátka ždímat bez soudnosti. Už ve svém debutu dokázal McCarthy balancovat na pomezí komična a trpkých chvil, v Nezvaném hostu potkáme scény, v nichž se usmějeme, nebo přinejmenším pociťujeme hřejivé příjemno. Jenže vedle těchto momentů prosakuje na povrch i pocit beznaděje, neschopnosti něco ovlivnit, hnout s nespravedlnostmi v systému. Nezvaný host je totiž vedle komorního dramatu o samotě a přátelství také výpovědí o tom, do jaké míry se s 11. zářím posunulo vnímání amerických občanů. Přistěhovalci mají apriori cejch nebezpečna, nálepku teroristy, škůdce. A otázku, zda je daný člověk slušný, si klade opravdu jen málokdo.

Málokdo, až na Waltera Valea. Stárnoucí univerzitní profesor, jemuž se smrtí manželky odešla i chuť do života a práce, žije shodou zvláštních okolností v bytě s dvojicí přistěhovalců. Mužem ze Sýrie, ženou ze Senegalu. Neřeší, odkud se v jeho domě vzali, kdo jim jej bez jeho vědomí pronajal, neřeší, snad proto, že díky nim opět začíná něco cítit. Říká se tomu chuť žít. Chuť „personifikovaná“ do hudebního rytmu, do lidské hry na africké bubny.

Zdánlivá pohádka však postupně putuje ke kolizi, až vyústí v katastrofu. Jeho přátelům není přáno, aby v Americe žili, nejsou vítáni.

Originální výstavbu děje a stejně tak překvapivé pointy bychom od Nezvaného hosta neměli očekávat. Nejenže rytmus snímku plyne pozvolna, ale autor se nám ani nesnaží komplikovat výhled do budoucna. Lze tak poměrně jednoduše odhadovat, co za scénu přijde, v co vyústí a jak by film mohl skončit. Toto vše by u mnoha jiných snímků mohl být očividný nedostatek, ne tak u Nezvaného hosta. McCarthymu nejde o nevšedně seskládanou etudu, bezmála dvě hodiny naopak věnuje intimnímu pozorování ústředních hrdinů. Nepotřebuje ani mnoho dialogů, vystačí si s několika málo prostory. Své trumfy vsází na vlastní schopnost vidět na ulici obyčejný, ale silný příběh a skrze věrohodné herce jej předat.

Při sledování Nezvaného hosta se dost možná setkáte s protichůdnými emocemi – příjemností a smutkem. Jakoby nepozorovaně vás autor pohladí a podá kapesník, protože vám všech bude líto. Ale i přes neveselý konec paradoxně budete doufat, věřit, že postavy si ještě nějaké to štěstí prožijí.

The Visitor

Scénář a režie: Tom McCarthy

Kamera: Jan A. P. Kaczmarek

Hrají: Richard Jenkins (Prof. Walter Vale), Haaz Sleiman (Tarek Khalil), Danai Gurira (Zainab), Hiam Abbass (Mouna Khalil) a další

distributor: AČFK

USA, 2007, 104 min.

premiéra: 9. 4. 2009