Factory Records, 86 Palatine Road, Manchester 20
Manchester může v mnoha lidech vyvolávat různé asociace. Industriální sever Anglie, textilní průmysl a možná něco s hudbou. Hudební nadšenci si pak krom semišově hebké drážkované látky vybaví i Joy Division/New Order nebo The Smiths. Pro fajnšmekry pak už Manchester znamená zejména Tony Wilson, Factory Records a dvě dekády intenzivního hudebního podhoubí, ze kterého vzešla začouzená post punková vlna i celá amfetaminy roztančená rave scéna a počátky house parties. Madchester. A o téhle vlivné době Nonstop párty je.
Natočit film právě o tom se rozhodl Michael Winterbottom, filmově dodnes nevyhraněný pavouk, který osciluje mezi mnoha žánry a rozdílnými postupy, s poměrně nestálým filmovým rukopisem. Winterbottom se po předešlých filmech, ve kterých přeskakoval mezi válečným dramatem (Vítejte v Sarajevu, Welcome to Sarajevo, 1997), adaptacemi knih Thomase Hardyho (Neblahý Juda, Jude, 1996 a Vykoupení, The Claim, 2000) nebo romantickými komediemi (With or Without You, 1999), vrhl po další otočce o 180° na zcela jinou stranu, a to právě na dokumentarismem poznamenanou rekonstrukci událostí, které spadají do stvoření mýtu Factory Records a legendy Tonyho Wilsona.
Winterbottom mohl celý film o manchesterské scéně obtočit kolem kohokoli jiného už jen proto, že by bylo z čeho vybírat – tamní kultura oplývá samými esy, ať už je to Ian Curtis, jehož smrt i komplikovaná osobnost přesně zapadají do přitažlivého světa hudebních hvězd,[1] nebo Morrissey, ztělesnění inteligentního kytarového indie popu, vedle Johnnyho Marra hlavní tahoun The Smiths a člověk s označením „the man who put M in Manchester“ („Muž, který dal M Manchesteru“). Ovšem tohle označení sedí i na Tonyho Wilsona, hlavu Factory Records, labelu, který dostal tohle město na severu na hudební mapu nejen Velké Británie, ale vůbec celého světa. „Jedním z hlavních problémů scénáře bylo rozhodnout, čí příběh vlastně vyprávět. Nabízelo se hned několik jasných příběhů,“ říká scenárista Frank Cottrell Boyce.[2] „Klasický příběh rock‘n’rollové sebevraždy Iana Curtise nebo Happy Mondays a sex, drogy a rock‘n’roll. Ale samotný fakt, že jsme chtěli zachytit celou dobu, tedy od roku 1976 do 1992, to chtělo hodně odvahy. Pro mě osobně bylo ale tohle velké časové rozpětí přitažlivou výzvou.“[3] Joy Division, New Order, Happy Mondays – výběrově jen několik kapel, které hrají roli v tomto příběhu a vzhledem k tomu, že Wilson měl co dočinění s každou z nich, je logicky nejideálnějším vypravěčem příběhu.
Kdo vlastně je, respektive dnes už byl, Tony Wilson?[4] Reportér lokální Granada TV, bonvivánský absolvent Cambridge, který po studiích zakotvil v místní televizi, aby zde přinášel novinářsky nevděčné zprávy z regionu. Po sérii takových reportáží, jako je i ta ve filmu zachycená s pověstným Tonyho letem na rogalu, dostal prostor v novém kulturním týdeníku What’s On a zejména v So It Goes, pravidelném televizním magazínu, kde začíná hudební odysea muže číslo jedna manchesterské scény, neboť právě skrze tento pořad začal představovat nové mladé, a hlavně i lokální kapely, ovlivněné kulminujícím punkem. „Každý, kdo vyrostl na severozápadě Anglie, se cítí být zasažen osobou Tonyho Wilsona, protože on je tím typem švihlého kouzelného strýčka, který vám v jedné chvíli jako dokonalý moderátor řekne o bleším trhu v Boltonu, a zároveň je manažerem té nejúžasnější kapely na světě,“ doplňuje Cottrell Boyce.[5]
Londýnem v té době (pohybujeme se na konci 70. let) zmítá punk, který se ale pomalu začíná stávat trendy záležitostí s nezbytným módním přídechem, a ze subverze se pomalu ale jistě stává produkt, jako se to stalo o dekádu dříve mods, jejichž subkultura zase ve středním proudu přerostla v tzv. Swinging London (tedy swingující Londýn). Už kolem Sex Pistols existuje plno dohadů, že jejich zručný manažer Malcolm McLaren se postaral o tak dokonalé PR, že kapela nebyla nic jiného než geniálně navržený produkt. Tyto spekulace můžeme nechat směle stranou, neboť Manchester je na míle vzdálen Londýnu, a tudíž koncert tehdy téměř neznámých Sex Pistols v červnu 1976 znamenal pro mnoho lidí, Tonyho Wilsona a další protagonisty tohoto příběhu nevyjímaje, více než silný iniciační moment (Wilson: „Nebylo to nic menšího, než zjevení Páně.“[6]). Právě odtrženost Manchesteru od hlavního dění může být jedním z prvků, které formovaly místní scénu. I publikum tu bylo jiné, jak vzpomíná Mick Middles, když jako příklad uvádí v Manchesteru respektovaného pódiového básníka (dnes by nejvýstižnější bylo označení slam poet) Johna Coopera Clarkeho, kterého v Londýně v Roxy stihlo na turné s Buzzcocks vypískání od místních punks.[7] Punk v Manchesteru ale rychle přerostl ve špinavější, komplikovanější, beznadějnější a nervně znějící odnož, respektive jako by už odvrhl své kořeny a přešel o úroveň dál jako post-punk. Wilson: „(Punk) se sice oprostil od laciného nabaleného šmejdu, ale jediné, co uměl říct, bylo „fuck you!“. Když se objevili Joy Division, říkali něco úplně jiného, mnohem temnějšího a spletitějšího. Prostě říkali „jsme ztraceni.“[8]
Krátce poté, co byl zavřen Electric Circus, klíčový hudební klub v Manchesteru, vstupuje do hry Wilson, který se nespokojí jen s TV propagací kapel, ale začíná pořádat i první koncerty. Z původního Russell klubu se později vyvinul hudební klub Factory (Wilsonovy snahy o podporu místních kapel vyústí později ve vlastní klub nazvaný Hacienda, později nabývající kontroverze zejména kvůli přitahování pozornosti drogových dealerů). Vedle toho zakládá podle hesla DIY vydavatelství Factory Records (leden 1978), společně s Alanem Erasmem a Peterem Savillem, později naverboval i producenta Martina Hannetta a manažera Joy Division/New Order, Roba Grettona (jedinými žijícími jsou dnes už jen Alan Erasmus a Peter Saville). Tento label je ale pověstný nejen kapelami, ale i celkovým „DIY uměleckým“ étosem, který jej obepínal. V případě Factory šlo o továrnu se vším všudy – zajišťovali vše od nahrávání, designu obalů alb, po propagaci, plakáty i koncerty. Vše navíc opatřené sériovým označením FAC + číslo. Deska Joy Division Unknown Pleasures nesla označení FAC 10, Hacienda FAC 51 a rakev Tonyho Wilsona nese poslední číslo katalogu, FAC 501. Jiný byl i přístup k hudbě – Wilson se netajil tím, že klasické nahrávací smlouvy se mu zdají být vůči hudebníkům nefér, a tudíž představil svoje vlastní, jako je ta zachycená ve filmu – „Factory nevlastní nic, umělci mají právo kdykoliv se na nás vysrat,“ navíc sepsaná krví. Ve skutečnosti ale bylo vše trochu jinak a Wilson krví na smlouvy šetřil („Podepsal jsi někdy něco vlastní krví?“ Wilson: „Jo, rozpočet pro Unknown Pleasures. Ale to byl ten typ věci, která k tomu patří.“[9]), to však nic nemění na tom, jaký Wilson byl. Zrovna momenty, jako je tento, ilustrují Winterbottomův přístup k dané látce – chápe výjimečnost mýtu, který kolem Manchesteru panoval nejen tehdy, ale i dnes, a sám se k němu se svým filmem připojuje a posiluje jej. Namísto zbytečně romantizujících historek se sentimentálním nábojem dává dohromady opravdový a uměřený pohled na věc s nezbytným přibarvováním některých historek tak, jak mu je pamětníci podali. Vzniklý scénář je tedy postaven na směsi reálných situací, urban legends a pouličních pověstí, stejně tak ale i na čisté fikci.
Boyce přitom vycházel jak z dobových záznamů (fanziny a sloupky v novinách od tehdy ještě málo známých hudebních novinářů jako Paul Morley nebo Jon Savage), tak zejména z rozhovorů s lidmi podílejícími se na výsledné legendě (ostatně celou řadu z nich naleznete ve filmu v epizodních rolích, včetně pravého Tonyho Wilsona). „Hlavní potíží bylo, že všichni jsou většinou žijícími lidmi, a proto je musíme respektovat a citlivě je zobrazit, aby se ve výsledku necítili ukřivděně. Zároveň je třeba jim naslouchat, takže samotné psaní scénáře nebylo nic proti tomu, že jsme museli chodit kolem, vyhledávat a přesvědčovat tyhle lidi, naslouchat jim a sbírat informace. Dokonce i ještě během natáčení udržet tyhle lidi spokojené – ty, o kterých film je – to bylo hodně náročné,“ dodává Cottrell Boyce.[10] Krom toho využil i celou řadu knih od lidí přímo zúčastněných na událostech v Manchesteru; knih jako From Joy Division to New Order od hudebního publicisty Micka Middlese, zachycující celou evoluci scény včetně Factory Records (s celou řadou historek, které ve filmu jsou, od letu rogalem až po Curtisovo naštvané poslání Wilsona někam za to, že Joy Divison ve svém TV pořadu ignoruje), nebo demytizující biografie Iana Curtise, Touching from a Distance, od jeho ženy, Debory Curtisové, což později posloužilo Corbijnovi při jeho vlastním filmovém portrétu Iana Curtise. Ve výsledku je pak ale těžké oddělit, co je a co není pravda a kde už si s divákem pohrává scenáristova fantazie. Vůbec k důvěryhodnosti všech scén přispívá i Winterbottomův dokumentární styl rozvinutý už ve filmu V zemi divů (Wonderland, 1999), kdy použil ruční kameru a s tím spojené často improvizované dialogy a scény, jež doplňuje celá řada zcizovacích efektů – Steve Coogan se mnohokrát obrátí na kameru, aby narušil „čtvrtou stěnu“ a promluvil přímo na diváka coby Tony Wilson. Často tak doplňuje události o komentář, což ve výsledku odpovídá spíše dokumentárnímu filmu než hranému. Navíc již zmíněná přítomnost skutečných lidí kolem Factory Records v epizodních rolích dojem pravdivosti ještě posiluje. Svou roli na tom sehrál i Robby Müller, oceňovaný kameraman, jehož jméno je spojováno zejména s Wimem Wendersem, Jimem Jarmuschem nebo s Larsem von Trierem. Právě jeho zkušenosti s ruční kamerou a digitálním záznamem se promítly velkou měrou na vizuální stránce filmu. Hlavním rysem se stává snaha dostat diváka do filmu, zprostředkovat mu co nejvíce z viděného. „Důvodem, proč jsme film natočili takto, bylo, abychom dali co největší prostor hercům a zároveň udrželi dojem, že točíme věci tak, jak se staly, namísto abysme vše aranžovali a organizovali. Nešlo nám o zachycení určitého vizuálního vzhledu nebo stylu, ale nejlépe sdělit samotný obsah,“ dodává režisér.[11] Ovšem pravdu si v této mystifikační hře na pomezí dokumentární rekonstrukce a hraného filmu musí divák najít sám. Nebo přesněji najít si to, čemu věřit chce, i když někdy je těžké přijmout pravdu v téhle šílenstvím přetékající tragikomedii (každopádně ta mini reference na Joy Division jako Stiff Kittens [vycpaná koťata] je pravda – pár týdnů se tak skutečně jmenovali). Ostatně Tony Wilson výsledný polo-fiktivní film trefně kvitoval slovy, že někdy je lepší zachytit samotnou legendu, než skutečnou pravdu: „Když jsem začal přepisovat film do podoby knihy (Wilson, Tony: 24 Hour Party People. Channel 4 Books, 2002, pozn. autora), měl jsem problém s každou scénou. Co mám dělat – říct pravdu, nebo zůstat u mýtu? To je dost zásadní problém, ale tohle je koneckonců film, takže můj instinkt mi jasně říkal držet se mýtu, ať se děje co se děje.“[12]
Factory Records ale nebylo jenom o post-punku. Doba se měnila a s ní i hudba. Postupně rostlo intelektuální impérium Tonyho Wilsona i vliv vydavatelství (které žilo zejména díky nečekanému úspěchu New Order v průběhu 80. let). S druhou vlivnou hudební vlnou si město vysloužilo ke konci 80. let pozdější označení Madchester, a to nejen díky kapelám jako Happy Mondays, The Stone Roses, 808 State nebo Inspiral Carpets, ale i skrze bujaré večírky a taneční párty. Osmdesátá léta znamenala nástup taneční hudby, která v Manchesteru fúzovala s tamní kytarově post-punkovou vlnou a v nemalé míře i psychedelic rockem 60. let, právě skrze Factory Records. Vliv ale měly i experimenty s novou taneční drogou, extází. Výsledným mixem byl základ pro nadcházející rave kulturu, pro kterou důležitou roli sehrála právě Hacienda a její DJs (mj. Mike Pickering, který pracoval pro Factory Records, kam přivedl Happy Mondays a pravidelné Ibiza nights). Přestože ale Madchester éra nebyla nijak dlouhotrvající (v podstatě jen přibližně 4-5 let) a skončila fiaskem (drogy a kriminalita nakonec zavřely Haciendu), pomohla rozšířit nově se rodící rave scénu, ale za cenu zániku Factory Records.
Winterbottom obratně zachycuje jednotlivé momenty celého vzestupu a pádu jedné hudební odysey, která musela zákonitě skončit nezdarem, jak ostatně komentuje celý film již v úvodu Steven Coogan coby Tony Wilson: „Neřeknu vám toho moc, nechci vám zkazit film, ale řeknu jednu věc: Ikarus. Pokud víte, kdo to byl, je to skvělé, pokud ne, nevadí, ale měli byste asi víc číst.“ Lidé, kteří Wilsona znali, tvrdí, že v tomto zlomku je zachycena jeho typická osobnost – sečtělý intelektuál s noblesou sobě vlastní, až vypadá (záměrně) jako nafoukaný idiot; celek doplňuje sám Wilson, když vzpomíná, s ironií sobě vlastní, jak chtěl být oslovován Anthony, aby „setřel všechny v Manchesteru, co si mysleli, že jsem rozmarný spratek.“ Coogan jako představitel Wilsona dokázal skvěle zachytit celou komplexnost jeho osoby, od sebeironie až po sebevědomé „noblesní“ vystupování. A oceňuje jej i Wilson sám: „Napodobil mě skvěle, od způsobu, jak kráčím a mluvím, přes fráze až k pompéznosti… Co nezachytil, je to pod povrchem. Prakticky jsem obyčejný, milý, katolicky vychovaný chlapec ze Salfordu, který byl obklopen tímhle maelstromem šílenství. To je skutečný příběh mého života. Měl jsem jednu dobrou vlastnost a to, že jsem chtěl vždycky být s lidmi, kteří jsou talentovanější než já. Neumím napsat píseň, neumím hrát, nedokážu navrhnout klub, ale měl jsem nadšení. Můj dar od boha je, že řeknu ano každému.“[13] Megalomanie a až chorobné nadšení, které vedlo k odsouhlasení téměř čehokoliv (Happy Mondays natáčí desku na Barbadosu, kde ale peníze utratí za drogy), byly z jeho ctností, které pravděpodobně sehrály klíčovou roli při pádu Factory Records. Wilson ale později přiznává, že nelituje ničeho, snad jen toho, že „nejel taky na Barbados s Happy Mondays“[14].
Zkrátka jedna velká nonstop párty. Přestože jsem mohl vystavět celý článek na klasické analýze filmu s přihlédnutím k pestrému kontextu Wintetbottomovy tvorby, kde by se daly nalézt i paralely k hudebním tématům,[15] mnohem zajímavější (a korespondující s tématem tohoto čísla 25fps) je podívat se raději na samotné téma filmu. Nejde totiž o film, ale o hudbu, a na tu je tu kladen důraz. Sledovat hru s fakty a fikcí se jeví zajímavější, protože film není dokumentem, ale hranou rekonstrukcí, tudíž umožňuje (a taky ji hojně využívá) možnost nedržet se reality do důsledku a občas přidat na dramatičnosti. Rozkrýt alespoň trochu jednotlivé vrstvy pravdivosti a narušit snahu filmu o adoraci jedné éry a jednoho místa ještě neznamená narušení mýtu. Spíše naopak. Výsledkem je odhalení jasného záměru filmu – jednoduše představit samotný mýtus těm, co jej neznali, a druhým, zasvěceným, posílit víru v legendu. A v tomto ohledu funguje film výborně.
Literatura:
Middles, Mick: From „Joy Division“ to „New Order“: The True Story of Anthony H.Wilson and Factory Records. Virgin Books, 1996 (z druhého vydání 2002)
Curtis, Deborah: Touching from a Distance: Ian Curtis and Joy Division. Faber. Londýn, 1995
Reynolds, Simon: Rip it Up and Start Again: Post Punk 1978-1984. Faber. Londýn, 2005
Tony Wilson o filmu: http://www.guardian.co.uk/film/2002/mar/03/tonywilson
Online katalog Factory Records: www.factoryrecords.info
http://www.factoryrecords.net/24hourpartypeople/conception.htm
[1] Což potvrzuje i Anton Corbijn, který o Curtisovi natočil v roce 2007 film Control.
[2] Boyce spolupracuje s Winterbottomem pravidelně, napsal mimo jiné scénáře pro Tristram Shandy (A Cock and Bull Story, 2006), Vítejte v Sarajevu (Welcome to Sarajevo, 1997), Code 46 (2003) nebo Vykoupení (The Claim, 2000).
[3] http://www.factoryrecords.net/24hourpartypeople/conception.htm
[4] Anthony H. Wilson podlehl 10. srpna 2007 rakovině ve věku 57 let.
[5] http://www.factoryrecords.net/24hourpartypeople/conception.htm
[6] http://www.guardian.co.uk/film/2002/mar/03/tonywilson
[7] Middles, Mick: From „Joy Division“ to „New Order“: The True Story of Anthony H. Wilson and Factory Records. Virgin Books, 2002
[8] http://www.guardian.co.uk/film/2002/mar/03/tonywilson
[9] tamtéž
[10] http://www.factoryrecords.net/24hourpartypeople/conception.htm
[11] tamtéž
[12] http://www.guardian.co.uk/film/2002/mar/03/tonywilson
[13] tamtéž
[14] Interview zařazené do bonusů na DVD 24 Hours Party People
[15] Například 9 Songs jako svérázný mix hudebních vystoupení a intimního amatérského porna, dávající ve výsledku zvláštní, milostnou romanci
Autor
