Film, který (ne)přepsal dějiny

Publikováno: Milan Hain Publikováno dne: 25. září 2009 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

ANALÝZA: Bwana Devil (r.: Arch Oboler, 1952) – MILAN HAIN –

Na počátku 50. let čelil hollywoodský studiový systém největší krizi ve své dosavadní historii. Někteří producenti a filmaři viděli spásu Hollywoodu ve stereoskopickém (3D) filmu, jehož krátká vlna byla iniciována dnes již polozapomenutým snímkem Bwana Devil.

Hollywood přelomu 40. a 50. let

„Raná 50. léta byla svědkem nejvýraznějších technologických inovací v Hollywoodu od konce 20. let. Řada procesů přišla se změnami velikosti plátna, tvaru promítaného obrazu, dimenzí filmů a nahrávání a reprodukce zvuku.“[1]

Diváci sledující film Bwana Devil; zdroj: totalfilm.com

Na počátku 50. let čelil hollywoodský studiový systém největší krizi ve své dosavadní historii. Ještě v roce 1946 dosahovala americká kina rekordní návštěvnosti přibližně 98 milionů diváků týdně. Během deseti let se však toto číslo snížilo na polovinu.[2] Příčin krize bylo několik – od soudního rozhodnutí v tzv. případu Paramount v roce 1948, které způsobilo oslabení velkých studií tím, že je přinutilo vzdát se svých řetězců kin; přes změny v demografickém složení americké populace a jejím odlivu z center měst na předměstí (kde pochopitelně multiplexy ještě neexistovaly); až po masivní nástup televize, která nově hrála klíčovou roli ve způsobu trávení volného času.

Hollywood se úbytku diváků snažil bránit po svém – žánrovými (historické spektákly) a především technickými inovacemi. Studia investovala nemalé částky do zdokonalení obrazové i zvukové složky filmů. Výrazně se urychlil přechod z černobílého filmu na barevný, který nadále dominoval většině hollywoodské produkce. Optický záznam zvuku byl nahrazen magnetickým pásem, jenž umožnil kvalitnější stereofonní reprodukci. Největšími lákadly se však staly širokoúhlé snímky. V září 1952 byl v New Yorku představen systém Cinerama (došlo k tomu prostřednictvím příznačně nazvaného filmu This Is Cinerama), který využíval tří objektivů a následně i projektorů a speciálního zakřiveného plátna. Technologicky méně náročný byl systém společnosti 20th Century Fox pojmenovaný Cinemascope, představený o rok později při premiéře biblického velkofilmu Roucho. Cinemascope (případně konkurenční systémy jako Vistavision studia Paramount) se rychle ujal, využíván byl hlavně při natáčení a projekci westernů, historických filmů či muzikálů. Měl tak o poznání delší životnost než bizarní projekty typu čichového kina (např. Smell-O-Vision).

LEV ve vašem klíně! MILENEC ve vašem náručí!

zdroj: wikipedia.org

Další producenti a filmaři viděli spásu Hollywoodu ve stereoskopickém (3D) filmu. Se stereoskopií na velkém plátně se experimentovalo již od samých počátků kinematografie – testy v této oblasti podnikli například Edwin S. Porter nebo Abel Gance. Studio MGM uvedlo několik krátkometrážních 3D filmů ve 30. letech, jiný systém autora John A. Norlinga byl představen na světové výstavě v roce 1940. Žádná z těchto technologií se však nesetkala s výraznějším ohlasem. V roce 1951 bratři Milton a Julian Gunzburgové (Julian byl ve své době uznávaným očním lékařem) obcházeli všechna velká hollywoodská studia a nabízeli jim nový 3D systém Natural Vision, na který odkoupili práva od jeho výrobce Frienda Bakera. Protože se setkali pouze s odmítavými reakcemi, zaměřili svou pozornost na nezávislé producenty. Prvním, kdo na nabídku souhlasně přikývl, byl scenárista, producent a režisér Arch Oboler, původně autor velmi úspěšných rozhlasových her (při přechodu k filmu jej někteří označovali za nového Orsona Wellese). Oboler se rozhodl systému využít k natočení připravovaného snímku The Lions of Gulu, později známého pod názvem Bwana Devil, který byl inspirován skutečnými událostmi v dnešní Keni, kde stavitele železnice ohrožoval pár lidožravých lvů.[3]

Systém Natural Vision byl postaven na jednoduchém principu, známém již mnoho let. Do kamery byly zabudovány dva objektivy vzdálené od sebe přibližně jako pár lidských očí – každý z objektivů byl zaostřen na nepatrně odlišný výsek snímané akce. Celek tak měl kopírovat přirozené lidské vidění (odtud název natural vision). V kině bylo zapotřebí dvou klasických projektorů, které skrze polarizační filtry promítaly souběžně dva rozdílné obrazy. Speciální polarizační brýle pak zaručily, že divák dostal do každého oka pouze „správný“ obraz. K úspěšnému spojení obrazu však byla potřeba dokonalá synchronizace obou promítaček, což se ne vždy podařilo. Dalším úskalím byla výrazná ztráta obrazové informace – snímek sice byl natočený barevně (v případě Bwana Devil byl použit proces Anscocolor), na diváka ale působil jako složený pouze z různých odstínů hnědé a modré.

„Dvojitý“ obraz viděný bez polarizačních brýlí

Když odhlédneme od použité technologie, Obolerův film Bwana Devil je rutinním zástupcem dobové béčkové produkce. Diváka se snaží zlákat na atraktivní zápletku odehrávající se v exotickém prostředí. Jednoduchá premisa lovu dvou lidožravých lvů je však nedostatečně rozvinuta, a osmdesátiminutový snímek se tak stává sérií zdlouhavých dialogových scén střídaných nepříliš umně natočenými akčními sekvencemi. Hlavní hrdina v podání Roberta Stacka je divákovi zcela lhostejný, protože se tvůrcům (hereckému protagonistovi i Obolerovi jakožto scenáristovi a režisérovi) nedaří povýšit jej z plochého plakátového hrdiny na komplexní filmovou postavu. Špatný střih může za to, že scény lvích útoků vyvolávají jen minimální napětí – řvoucí lvy vidíme vždy izolovaně, když pak „zaútočí“ na své oběti, připomíná to spíše nevinné kočkování cvičených šelem s kaskadéry. Dramatické scény se snaží dokreslovat přepjatý hudební doprovod. Kombinace obrazového materiálu natočeného v reálných exteriérech v Africe s materiálem z tzv. paramountského ranče (místa, kde se natáčely desítky klasických westernů) je rovněž nefunkční.

Reklamní kampaň divákům slibovala „lva v klíně“ a „milence v náručí“. Lvi skutečně v několika scénách skáčou směrem ke kameře, polibek hlavního hrdiny s manželkou je zase složen ze dvou detailních záběrů naklánějících se herců, realita má však k požadovanému efektu hodně daleko. Divák si nepřestává být vědom své pozice pasivního pozorovatele a z klidu jej nemůže vyrušit ani oštěp vržený směrem k jeho sedačce.

Polarizační brýle rozdávané na projekci Obolerova snímku; zdroj: citizenarcane.com

To vše společně s bolestí očí způsobenou polarizačními brýlemi filmu vytýkala i většina dobových kritik.[4] Naopak diváci jej přijali více než vřele. Po několika úspěšných projekcích ve velkých amerických městech se distribuce Bwana Devil ujala společnost United Artists. Velká hollywoodská studia, povzbuzena nadšenou reakcí na Obolerův snímek, začala pracovat na vlastních 3D technologiích a během dvou let vyprodukovala několik desítek stereoskopických filmů – například Dům voskových figurín, muzikál Líbej mě, Katko nebo sci-fi horor Netvor z Černé laguny. Hitchcockova Vražda na objednávku, ačkoliv natočená Gunzburgovou kamerou se dvěma objektivy, se však v květnu 1954 do kin dostala už pouze v klasické 2D verzi.[5] Stereoskopický film 50. let byl pouze přechodnou atrakcí, která z různých důvodů (nízká umělecká kvalita filmů, problémy se synchronizací obrazu) neměla nárok stát se spasitelem Hollywoodu. Diváci se jí rychle nasytili a dále o ni neměli zájem. Dnes čelíme další, mnohem mohutnější vlně 3D filmů, která, zdá se, bude mít delšího trvání.

Bwana Devil

Režie: Arch Oboler

Scénář: Arch Oboler

Kamera: Joseph F. Biroc

Střih: John Hoffman

Hudba: Gordon Jenkins

Hrají: Robert Stack, Barbara Britton, Nigel Bruce, Ramsay Hill a další

USA, 1952, 80 minut

Literatura

BORDWELL, David, STAIGER, Janes, THOMPSON, Kristin. The Classical Hollywood Cinema. New York: Columbia University Press, 1985.

BORDWELL, David, THOMPSON, Kristin. Dějiny filmu. Praha: AMU a Lidové noviny, 2007.

Cinepur č. 64 s tematickou sekcí věnovanou stereoskopickému filmu

Odkazy

http://parallax-view.org/2009/01/30/whatever-happened-to-arch-obloler-part-one/ a http://parallax-view.org/2009/02/04/what-ever-happened-to-arch-oboler-part-two/ – dvoudílný profil Arche Obolera