Grafitti v psychedelických barvách

Skupina Pink Floyd vznikla v roce 1965 v atmosféře „swingujícího Londýna“ a jejími zakládajícími členy byli Roger Waters, Rick Wright a Nick Mason. Nedlouho poté se k této trojici přidal Syd Barrett, který nejenže pro skupinu vymyslel název, ale udělal z ní jedno z nejprogresivnějších hudebních těles tehdejší doby. Brzy však jeho účinkování v Pink Floyd ukončil psychický kolaps, nastartovaný nezřízenou konzumací psychotropních drog, ze kterého se už nikdy nevzpamatoval. Zanechal však po sobě dodnes inspirativní debutové album The Piper at the Gates of Dawn a kytaru, které se po jeho odchodu chopil David Gilmour. V této sestavě se Pink Floyd v roce 1982 sešli s režisérem Alanem Parkerem, aby vytvořili psychedelickou jízdu nitrem rockového hudebníka.

Pink Floyd: The Wall není jediným filmem, se kterým má skupina co do činění. V roce 1969 požádal režisér Barbet Schroeder její členy o hudební doprovod ke svému filmovému debutu More. Byla to spolupráce plodná pro obě strany – Pink Floyd vydali ve filmu použitou hudbu na stejnojmenném albu a Schroeder je o tři roky později požádal o kolekci skladeb pro svůj další snímek La Vallée. Do diskografie Pink Floyd se tato kolekce zařadila pod názvem Obscured by Clouds, pod nímž byl film distribuován v anglosaských zemích.

Častěji než se jménem Barbeta Schroedera – který se později podepsal pod snímky Štamgast (1987), Spolubydlící (1992) nebo Vzorec pro vraždu (2002) – je však hudba Pink Floyd spojována se jménem Michelangela Antonioniho a jeho slavným filmem Zabriskie Point z roku 1970. Řadu skladeb, které skupina pro film nahrála, přitom Antonioni vůbec nepoužil, a v titulcích kromě Pink Floyd najdeme i jména Patti Page, Roscoe Holcomb nebo Kaleidoscope.

Přístup, který Pink Floyd zvolili ke komponování filmové hudby, nebyl žádným odklonem od jejich dosavadního stylu. Ten však už od začátků kapely překračoval rámec standardně vystavěné rockové písně, a zahrnoval naopak množství experimentů i instrumentálních poloh, a tak i některá řadová alba skupiny mohou na první poslech připomínat neotřelý soundtrack.

Byl to baskytarista a zpěvák Roger Waters, kdo po odchodu Syda Barretta v roce 1968 převzal otěže kapely a kdo měl od té doby hlavní slovo ve věci jejího budoucího směřování. Díky jeho koncepčnímu duchu dostávala alba Pink Floyd jednotící myšlenku a tematickou ucelenost. Písně ze slavné desky The Dark Side of the Moon z roku 1973 jsou takto stmeleny tématem lidských obsesí, včetně posedlosti penězi (píseň Money) nebo strachu ze stárnutí a smrti (Time). The Dark Side of the Moon se stala mistrnou ukázkou konceptuálního alba, stejně jako o čtyři roky později deska Animals, inspirovaná Orwellovým románem Farma zvířat, a samozřejmě i The Wall.

První podoba projektu The Wall – studiové album – vznikla v roce 1979 a v mnoha ohledech byla vyvrcholením jak konceptuálního formátu, tak Watersova dominantního postavení v kapele. To zanedlouho vyústilo v despotické manýry a následný rozpad kapely, která po sérii soudních tahanic obnovila svou činnost bez Waterse.

Prvotním impulzem k myšlence projektu The Wall byla Watersova frustrace z nového typu publika, které se na skupinu přilepilo po obrovském úspěchu The Dark Side of the Moon. Jako symbol pro vyjádření odstupu od fanoušků Waters použil motiv zdi. Ten pak v průběhu práce na desce získal další významové roviny, často symbolické, zatímco ústřední nápad dostal podobu zcela konkrétní – během koncertních show Pink Floyd vyrostla mezi diváky a muzikanty osmimetrová zeď z lepenkových krabic, na kterou byly promítány animované sekvence britského karikaturisty Geralda Scrafea, později použité i ve filmu Pink Floyd: The Wall.

Filmová podoba projektu The Wall měla původně sestávat pouze z koncertních záznamů, doplněných Scrafeovými animacemi. Pak se ho však ujal Alan Parker, který byl už tehdy známý svou zálibou ve filmech s hudební tematikou – ke dnešnímu dni má na kontě muzikály Bugsy Malone (1976) a Evita (1996) nebo snímky Sláva (1980) a Commitments (1991), zasazené do muzikantského prostředí. Výsledek se však nepodobá ničemu z tohoto výčtu, a vlastně ani ničemu, co se běžně pod pojmem „hudební film“ vybaví.

Výchozím bodem pro podobu filmu byla její albová předloha – s pár výjimkami je dodrženo pořadí a počet skladeb, suplujících dialogy a mluvené slovo vůbec (až na několik málo replik, taktéž ovšem převzatých z alba). Narativní linie je na desce The Wall bez vědomí kontextu nebo perfektní znalosti textů poměrně komplikovaná, ovšem vizuální rozměr, o který ji rozšiřuje film, jí na čitelnosti schválně nic nepřidává. Divák totiž nemá co do činění s lineárně vystavěným dějem – film je členěn komplikovanými rošádami na časové ose a složitou metaforikou, při níž se po vzoru hudebních leitmotivů (nezapomenutelný riff podkreslený slovy „we don´t need no education“) stále vracejí obměňované leitmotivy obrazové.

Přesto zde nechybí ústřední postava a její osud, který vychází zčásti z Watersových autentických zážitků a zčásti z jeho fantazie a smyslu pro nadsázku. Waters k filmu napsal scénář a ucházel se i o hlavní roli, která byla nakonec svěřena Bobu Geldofovi. Není třeba zdůrazňovat, že altruisticky zaměřený Geldof nemá se svou postavou rockera jménem Pink Floyd nic společného. Zatímco irský písničkář proslul organizátorskou účastí na humanitární koncertní akci Live Aid, jeho Pinky prodělá ve filmu fázi těžké apatie, poté nervové zhroucení, a nakonec přerod ve fašistického diktátora. Mezi ním a okolním světem postupně roste zeď a jednotlivé cihly lze velmi přesně pojmenovat – smrt otce na frontě druhé světové války, dusivá náruč slepě milující matky, despotičtí učitelé, nevěrná manželka a únavné břemeno slávy. Východiskem z této izolace se mu dočasně stane násilí a teror, ale když už jej pod náporem výčitek svědomí není schopen dál rozsévat, musí v pompézní závěrečné scéně podstoupit soud. Rozsudek zní: zeď, za kterou je v bezpečí, ale která ho zároveň vrhá do stále hlubšího šílenství, bude stržena a on bude muset čelit dennímu světlu reálného světa.

Pink Floyd – The Wall

Režie: Alan Parker

Scénář: Roger Waters

Hudba: Pink Floyd

Výtvarná spolupráce: Gerald Scrafe

Hrají: Bob Geldof, Christine Hargreaves, Eleanor David, Bob Hoskins a další

Velká Británie, 1982, 95 min.