Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Greta Garbo: Přeceňovaný fenomén

Greta Garbo: Přeceňovaný fenomén

PORTRÉT: Greta Garbo – JANA BÉBAROVÁ –

Greta Garbo (1905 – 1990) je považována za největší filmovou hvězdu 20. a 30. let. Bývá označována jako legenda, bohyně, žena s nadpozemsky nádhernou tváří a jako ztělesnění osudové ženské krásy. Nakolik však její slávu určuje herecký talent a nakolik mýty, které jsou s ní spojovány?

 

Greta Garbo (1905 – 1990) je považována za největší filmovou hvězdu 20. a 30. let. Bývá označována jako legenda, bohyně, žena s nadpozemsky nádhernou tváří a jako ztělesnění osudové ženské krásy. Společnost MagicBox uvedla začátkem listopadu v rámci Platinové edice na trh čtyři DVD s jejími nejznámějšími filmy, a to snímky Mata Hari (1931), Královna Kristýna (Queen Christina, 1933), Dáma s kaméliemi (Camille, 1936) a Ninočka (Ninotchka, 1939), a při této příležitosti mě napadá, že není od věci zamyslet se nad Garbo jakožto hereckou osobností. Nemohu se totiž zbavit silného dojmu, že fenomén Grety Garbo je silně přeceňován. Nasnadě jsou otázky, nakolik její slávu určuje herecký talent a nakolik mýty, které jsou s ní spojovány? Není to pouze nafouknutá bublina, která čeká na to, až někdo vezme špendlík a propíchne ji?

Skutečnost, že slavná herečka jejího formátu strávila téměř padesát let svého života sama v ústraní společnosti, kam se náhle stáhla na vrcholu své filmové kariéry, je živnou půdou pro udržování velkého mýtu, který je kolem Grety Garbo upředen.1 Rovněž se zběsile diskutovalo o její sexualitě. Svou introvertní povahou a samotářským způsobem života zaujala kde koho. Byla pověstná tím, že nekomunikovala s novináři, neposkytovala interview a odmítala se fotografovat. Vyhýbala se společenskému dění, nechodila na premiéry svých filmů a zásadně ignorovala udílení oscarových cen americkou Akademií filmového umění; Oscara za herecký výkon nikdy nedostala, byla pouze čtyřikrát nominována, a to za filmy Anna Christie (1930), Romance (1930), Dáma s kaméliemi (Camille, 1936) a Ninočka (Ninotchka, 1939). Když jí byl v roce 1955 udělen čestný Oscar za přínos filmovému herectví, podle očekávání si pro něj nepřišla a odmítla ho. Na jednu stranu je mi toto její gesto sympatické a chce se mi říct, že byla charakter. Proč by si herečka, která „bojovala“ s hollywoodským studiovým systémem a nikdy si na zdejší praktiky nezvykla, měla chodit pro nějakou „hloupou“ cenu? Nikdy jsem příliš nepochopila, proč ji (po svých trpkých zkušenostech) přijali například Ingrid Bergman (byť zprostředkovaně přes Caryho Granta) či Charles Chaplin. Stálo jim to za to? Na druhou stranu však musím poznamenat: zasloužila si tedy Garbo ten humbuk, který kolem sebe (i když asi ne zcela záměrně) rozvířila?

Za svou slávu Greta Garbo vděčí především Mauritzi Stillerovi (1883 – 1928), širší společnosti dnes už asi zapomenutému režisérovi, který na úsvitu švédské kinematografie vytvořil několik zcela zásadních děl. Tak jako Josef von Sternberg (1894 – 1969) stvořil Marlene Dietrich (1901 – 1992), Stiller stvořil Garbo. Na divadelní akademii ve Stockholmu, kde herečka v letech 1922-24 ještě pod svým pravým jménem Greta Lovisa Gustafsson studovala, ji objevil pro svůj film Gösta Berling (1924). Garbo již předtím natočila snímek Tulák Petr (Luffar-Petter, 1922) a účinkovala v reklamách, setkání se Stillerem se však pro její kariéru stalo rozhodujícím. Byl to on, kdo jí dal jméno a stvořil její image. V jeho snímku nadchla německého režiséra Georga Wilhelma Pabsta (1885 – 1967), jenž ji obsadil do svého filmu Ulička, kde není radosti (Die Freudlose Gasse, 1925).2 Krátce na to byl Stiller osloven americkým producentem Louisem B. Mayerem, kteréhož jeho filmy zaujaly a jež mu nabídl smlouvu se společností MGM. Stiller nabídku přijal, ale trval na tom, že do Hollywoodu s ním musí odcestovat právě i Greta Garbo. Celkem tři filmy jí tedy stačily k tomu, aby mohla odjet do zámoří a budovat slibnou hereckou dráhu v Hollywoodu.

Garbo během následujících patnácti let v Americe natočila pětadvacet filmů, z toho deset němých. Svou hereckou kariéru založila na rolích tzv. vampů, tedy démonicky svůdných žen, a na rolích trpících, nedostupných a tajemných krásek plných vášně a tragické osudovosti, které jsou často nuceny obětovat svou lásku a které na konci filmu obvykle zemřou. Všechny postavy, které Garbo ztělesňovala, si byly nápadně podobné, a samotné názvy filmů o mnohém vypovídají. Ať už se jednalo o její první filmy z roku 1926: Moderní Carmen (Torrent), Žena upír (The Temptress), což byl její jediný americký film, který točila s Mauritzem Stillerem,3 či Tělo a ďáběl (Flesh and the Devil)4, tak i o následující němé snímky jako například Božská žena (The Divine Woman, 1928) v režii dalšího Švéda v Hollywoodu, Victora Sjöströma, dále Dáma z lóže 13 (The Mysterious Lady, 1928), Žena bez studu (A Woman Affairs, 1928), Rozpoutaná vášeň (The Single Standard, 1929) a Polibek (The Kiss, 1929). Na tyto role navázala i ve zvukové éře. Nutno však zmínit, že studio MGM zvukový film s Gretou Garbo dlouho oddalovalo. Není se čemu divit: Garbo měla až nepříjemně hluboký hlas a především příšerný švédský přízvuk, což mě dovádí k jednomu z momentů, který považuji za velký zápor jejího herectví. Vedení studia se obávalo, že by barva hlasu a přízvuk jejich velké herečky mohly diváky odradit. Před uvedením jejího prvního zvukového filmu Anna Christie (1930)5 přišlo s dnes již legendárním titulkem na plakátech: „Garbo mluví!“. Reakce publika však byla (kupodivu) pozitivní. Mnoho herců s nástupem zvukové éry přišlo o práci, za všechny jmenujme alespoň slavného milovníka němých filmů Johna Gilberta, jednoho z hereckých partnerů Garbo, který se svým nelibým hlasovým projevem ve zvukových filmech zkrátka neuspěl. Zato Garbo si na tom svém postavila kariéru. Ostatně je nezbytné poznamenat, že povětšinou byla obsazována do exotických rolí: ve filmu Anna Christie hraje dívku, která je původem Švédka, v Romanci (1930) italskou zpěvačku, v Inspiraci (Inspiration, 1931) pařížskou krásku, dále například německou špiónku (Mata Hari, 1931), ruskou baletku (Lidé v hotelu, Grand Hotel, 1932), maďarskou barovou zpěvačku (Jakou mě chceš mít, As You Desire Me, 1932), švédskou královnu (Královna Kristýna, Queen Christina, 1933), rakouskou krásku (Pestrý závoj, The Painted Veil, 1934), slavnou Tolstého hrdinku, Rusku Annu Kareninu (a to dokonce dvakrát: nejprve v němé verzi v roce 1927 a poté  již ve zvukové v roce 1935), Dumasovu Marguerite Gauthier z Dámy s kaméliemi (1936), Napoleonovu milenku (Hraběnka Walewská, Conquest, 1937) a nakonec ruskou vyslankyni ve své první komedii Ninočka (1939). Na první pohled se tento výběr rolí slavných žen zdá pestrý. Opak je však pravdou. Greta Garbo celý svůj život stále opakovala jednu a tutéž roli vášnivé krásky obletované muži, jež se řítí do záhuby. Z tohoto stínu se pokusila vystoupit, když si u Ernsta Lubitsche zahrála onu komickou postavu ruské vyslankyně. Tehdy plakáty pro změnu hlásaly, že „Garbo se směje!“ (jako kdyby se snad předtím v žádném filmu nesmála…). Ninočka byla jejím předposledním filmem. Tím, který uzavřel její kariéru nadobro, byl následující snímek Žena dvou tváří (Two-faced Woman, 1941). V této milostné komedii studio svou herečku zcela amerikanizovalo, což publikum nepřijalo. Diváci se na Garbo chtěli dívat jako na postavu tragickou a ne komickou. Na diváckém neúspěchu filmu se podepsala i druhá světová válka – odbytiště filmů s Gretou Garbo přece jen tvořila Evropa a v průběhu válečného konfliktu příjmy z evropského trhu rapidně klesly. Herečka se tak rozhodla pro dovolenou, ze které se však už nikdy nevrátila, přestože lákavých nabídek dostala nespočet.

Čím ale byla Garbo tak výjimečná? Filmy, ve kterých hrála, byly kromě pár výjimek průměrné až podprůměrné. Jak už jsem zmínila, často se jednalo o stejné schéma s podobnou zápletkou a totožnou rolí. Atraktivně znějící tituly a rozmanitě působící postavy jsou pouhým pozlátkem, a když sledujete jeden film po druhém, neubráníte se nudě. Nic vás nemůže překvapit. Clarence Brown, se kterým Garbo natočila nejvíc filmů, nebyl nijak geniální režisér. Ve srovnání se svou největší rivalkou, Marlene Dietrich, neměla Garbo takové štěstí na režisérskou osobnost, jakou byl Sternberg. Možná kdyby studio MGM dalo Stillerovi větší prostor a nechalo ho s ní točit filmy, jak původně chtěl, dopadlo by to jinak. Možná. Neboť – měla Garbo skutečně takové herecké nadání? Zdá se totiž jako zcela průměrná herečka, která z velké části „hraje make-upem“. Tvář Garbo filmaři oceňovali jako nesmírně fotogenickou. Tato vloha ale člověka nutně nepředurčuje k  hereckému nadání. Měly by její role takový ohlas, kdyby za ni polovinu neodehráli maskéři a kdyby neměla takové štěstí na kameramana Williama Danielse, jenž ji vždy snímal v tom nejlepším světle? Ostatně, co na ní bylo tak údajně nadpozemsky krásné? Na ženu byla příliš vysoká, chlapecká postava a permanentní hrbení jí příliš půvabu nedodávaly, nemluvě o jejím nepřirozeném smíchu, který byl stejně nepříjemný jako barva jejího hlasu a akcent. Při sledování filmu Mata Hari se člověk nestačí divit. Pověstný „tanec“ špiónky u sochy Šivy je až směšný. Vypadá spíš jako (dost neobratná) rozcvička před hodinou tělesné výchovy a v momentě, kdy si divák myslí, že teprve začíná, končí. Garbo ve svém herectví nebyla příliš přesvědčivá – lidé ji možná rádi viděli na plátně trpět, ale ještě raději si její postavy spojovaly s ní samotnou: tajemná osamělá žena na plátně i v životě. Možná se jen minula typem – komické a ne tolik stylizované role jí zkrátka padly lépe, o čemž vypovídá například její poslední film Žena dvou tváří, který rozhodně není až tak špatný, za jaký je vydáván. Společně s Ninočkou byl příjemnou a nápaditou změnou v její filmografii, pravděpodobně však v nesprávnou dobu. Ovšem i kdyby Garbo natočila více komediálních filmů, stejně by se stále pohybovala v průměrnosti, neboť to, co její osobnosti chybělo nejvíce, byla přirozenost.

 

1 Zájemcům doporučuji tyto stránky: http://www.garboforever.com/ O Gretě Garbo zde najdete snad úplně vše. Od novinových článků a fotografií až po informace, které hudební skupiny se jí nechaly inspirovat.

2 Někdy se nepřesně uvádí, že v tomto snímku si Garbo zahrála se svou hollywoodskou sokyní, Marlene Dietrich. Skutečnost je ovšem taková, že Dietrich se v tomto filmu objevila pouze jako kompars.

3 Stiller byl nicméně od režie snímku odvolán a dokončil jej Fred Niblo. Mauritz Stiller pak pro studio Paramount natočil několik filmů s Paulou Negri, ovšem v roce 1927 se vrátil zpět do Švédska, kde následujícího roku zemřel.

4 Podle uživatelů IMDb je hodnocen jako její nejlepší film: http://www.imdb.com/name/nm0001256/filmorate

5 Snímek se nejprve natáčel v anglické verzi režii Clarence Browna, poté v roce 1931 vznikla ještě druhá a zdařilejší (kromě Grety Garbo byli ve snímku obsazeni jiní herci) verze německá, kterou režíroval Jacques Feyder.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 232

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru