Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Třicet je věk k uzoufání

Třicet je věk k uzoufání

RECENZE: Zoufalci – MATĚJ NYTRA –

O genezi českých filmů toho logicky můžeme vědět celkem vzato dost. K tomu, že jakékoli nové české dílo odsoudíme jen kvůli maličkosti ještě před slávou odhalení, dojde snadněji než u zahraničního počinu. U českých snímků máme ten luxus naštvat se již u „filmu o filmu“. Pohled do zákulisí totiž odhalí mnohé: kameraman na otázku, jak koncipuje tento film, odvětí: „Já prostě umím svítit!“ a pomocný režisér se chová jako otrávený spratek, co by už nejradši byl pryč. Z toho neplyne moc důvěry, když zoufalci točí Zoufalce.

 

Tenhle omyl už asi dneska nevyřeším

Společnost Negativ, mající za sebou úspěšný rok s Protektorem, přichystala studentce FAMU a star tamního festivalu Jitce Rudolfové (*1979) překvapení, když se rozhodla produkovat její absolventský film, který vstoupil do kin právě v těchto týdnech. Cílevědomost mladých autorů je silná a pochopitelně umí vstřebat i mnohé ústupky, které si kolem filmu vymaní marketing a propagační taktika distributora. „Kluboví“ Aerofilms nabízejí počin, který je nadměrně obalen nemožnými soutěžemi, vše odhalujícími prezentacemi postav a jejich protagonistů, videi a dalšími lákadly, to však nelze mít za zlé autorce. A třebaže si třicátnické figury – Linda, Radim, Tonda, Otakar, Dagmara a Silvie – žijí kvůli internetu již vlastním životem, je třeba říct, že Jitka Rudolfová z nich alespoň v průběhu natáčení dovedla vyždímat, co se dalo, a mnohé vtipné scénky, výstižné momenty ze života i silné okamžiky budiž se stanou oblíbenými i vzpomínanými.

Jako filmové dílo jde však o kus plný pochyb. Povrchní vypočítavost a podbízení se dané cílové skupině samozřejmě není nynější novinkou. Ale Zoufalci, kteří se snažili v premiérovém týdnu získávat body tím, že vedli své malé tour po artových kinech, by jistě sami rádi vybočili z řad provinčnosti a komerce – kypí z nich však tytéž sklony a dost možná jsou dány již samotným námětem.

Není třeba zaklínat se tématem průzkumu dnešních třicátníků jako novým a potřebným obsahem, jenž, s tendencí učinit z filmu „generační“ záležitost, má odhalit a pobavit ty, co v tom „taky jedou“. Vždy půjde jen o další příběh téhož tématu, majícího v české kinematografii takřka výsostné postavení. Nehledě na vzory, které Zoufalci opakují i se proti nim chtějí stavět, Samotáře a vůbec celou tvorbu Davida Ondříčka (od Šeptej po Grandhotel), je tu i celá scéna vizuálně specifičtějších, experimentálněji laděných počinů ženských autorek a debutantek posledních let, včetně zářijových Lištiček od Miry Fornayové. Ostatně například v české současné literatuře (okolo Jaroslava Rudiše a dalších mladších autorů) se tematika „útěkářů“, ztracenců zlomového věku před-kristových let, stala přímo znakem a normou děl. Jitka Rudolfová se ale rovnou zřekla možností adaptovat některý z příběhů a netají se tím, že chtěla „zpracovat“ své přátele. Došla však jen k nepříběhovému scénáři – zřekla se i možnosti vyprávět a zrežírovat komplexnější vstup do vlastní věkové skupiny, který by nebyl jen výsekem z určitého období. Jako by se zde neměnil čas a vše bylo stálé, postavy odkrývají mysl a nechtějí se nikam hnout. Pro někoho bude autorčin přístup, v polodokumentaristickém přídechu rozbíjející jednoty filmové řeči a dělící zvukové, obrazové a významové plány často od sebe, přitažlivým a ocení ho, nelze však popřít, že rozpačitost tohoto stylu je velmi viditelná, ve scénách se přebíjí jedno s druhým a pro užité formalistické „fígle“ jde jen těžko nalézt opodstatnění.

Zvolená forma je náročná, divák, který není z nejtrpělivějších, se asi po celý čas nezbaví dojmu, že film „zatím“ začíná, „vše“ se rozjede až potom, že po „startujících sekvencích“, kdy nám jsou představováni hrdinové (ovšem jen rozvedením sloganů známých již z plakátů), „nějaký děj“ už určitě přijde, a propadne zoufalství – obsah přece sliboval útěk přátel na statek a zvedala se zvědavost, co se tam bude dít. Myšlení filmu je jiné. Neklade si za cíl diváka vtáhnout do děje, ale prostě věc zkoumat. Přičemž je využito všech druhů vtipu, aby se výpověď stala snesitelnou a její prázdno nevycházelo najevo. Jde o zkoušení; které ale do značné míry zachránili herci, jež mohli uplatňovat vlastní nátury a improvizační schopnosti. Scény byly připravovány jen v základních cílových rámcích a plnou podobu obstarali zajímaví a schopní divadelníci po svém; nadto mnohé dialogy pak připravovala Rudolfová podle přátel, předobrazů pro film. Sehráno to je skutečně mistrovsky. Počínaje (Radimem) Václavem Neužilem a (Otakarem) Jakubem Žáčkem a ženským obsazením v čele s již známější Simonou Babčákovou k některým vedlejším rolím. Film notně oživují oba partneři zadaných dam, Jiří Havelka a hlavně Jaroslav Plesl, který tu opět stvrzuje pověst výtečného herce poté, co vystoupil v roli v Sedláčkových Mužích v říji.

V klasických hraných výstupech je film působivý a z mnohých scén (především z manželského soužití Dagmary a Pleslovy postavy) je cítit výstižnost i síla. Kromě tohoto páru, který by si zasloužil, protože by na něj stačil, i vlastní film, vyčnívají ještě společné momentky Lindy a jejího přítele (Havelka), ale vkrádající se představa, jak by film mohlo náramně posílit, kdyby v něm bylo jen těchto dvou párů, je zpětně už jen a jen zoufalá.

 

Musíme zprestižnit rodinu, konkrétně, že budeme chodit na squash

Poslední možností, jak by se dala zvolená forma obhájit, by bylo stvrzení, že má jít vlastně o filmové znásilnění sociologie a psychologie, o generační výzkum, který se dík popularitě filmového média dostane k lidem. O vědecký projekt. Jenže každý film svým způsobem odráží skutečnost a Zoufalci si s dokumentaristickými a výzkumnickými postupy jen zahrávají a lehce je i parodují, impresi „zpovědnice zoufaleckých typů“ dávají najevo neustálým zcizováním, zdůrazňováním, únavným a nikam nevedoucím. Dost možná jim ovšem patří jedno prvenství – kde jinde je použito takové množství voice-overů? Dále to jde ruku v ruce: kamera ve snaze působit autenticky a „dokumentovat“ scény se ve výsledku jeví líně a vizuálně „nevzhledně“ (proč právě tento nešvar si autorka vzala od své pedagožky Věry Chytilové?) s častými detaily tváře, až je při útěkových sekvencích (jízda autem) zcela nepokojná, ale o to víc jakoby infikovaná „estetikou amatérismu“. Mizanscéně zpravidla vévodí elektronické prostředky, lahve, oblečení, auta – tedy symboly věku, z nichž se postavy zřejmě nemohou vymanit.

Projekt“ selhává, neboť v něm nezazní nic než „povinná“ podtémata svého zadání (homosexualita, alkoholismus, nešťastné manželství, nesebevědomí, trable se studiem, s muži, těhotenstvím), a kdyby nic jiného, není podpořen pevnými fakty, argumenty. Nejistý výběr typů je rovněž jako pramen výzkumu nevěrohodný. A co filmu chybí nejvíc, je – byť subjektivní – autorský názor, protože dílo je to ve výsledku nerozhodné, právě jako příslušníci dané generace.

Linda vezme zakázku v Dánsku, Radim se chce věnovat navrátivší se přítelkyni a Silvie odlétá na Nový Zéland. To jsou důvody, proč se šestice nakonec nerozjede na vysněný „únikový“ statek, ač nám film porci z mnohých scén, které tam mohli spolu zažít, nabídne směsicí nespolehlivých flashforwardů při plánovací schůzce. Do jisté míry je to útěšné, a když si přimyslíme, že se Dagmara vyváže z manželské tyranie a oba homosexuálové se společnou minulostí mohou pokračovat v blízkém přátelství, je závěr filmu pro všechny „happy“, ale na druhou stranu změna působí lacině a možná vzhledem k vývoji nepřirozeně. Jitka Rudolfová se střihačem se tak vyvlekla z hrozby chabé konstrukce jejího prvního celovečerního filmu a diskurz neupadl v nelogičnost (kdyby se postavy skutečně rozjely na statek, chtělo by to další dobrou hodinu pro vyřešení vzniknuvší zápletky), ale jako režisérce zodpovědné za vyváženost používaných stylotvorných prostředků v celém filmu jí jde na vrub, že jednotlivé fáze snímku jsou závislé a vždy zajímavé v odlišném detailu. Jednou je to zvuk, jindy zrcadlo v záběru kamery, vtipná věta, hudební nálada, herecký výraz… ale málokdy vše dohromady.

 

Zoufalci

Režie a scénář: Jitka Rudolfová

Kamera: Michael Kaboš

Střih: Otakar Šenovský

Zvuk: Richard Müller

Hudba: Nůž

Hrají: Simona Babčáková, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková, Michal Kern, Jakub Žáček, Jaroslav Plesl, Jiří Havelka a další

ČR, 2009, 97 min.

 

Premiéra: 12. 11. 2009

Distributor: Aerofilms

http://www.zoufalcifilm.cz

 

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru