Hammer Film Productions – britský horor a fantastický film

V historii vývoje hororového žánru existuje jen několik málo významných studií, která by měla tak zásadní vliv na vývoj žánru, jako je tomu v případě Hammer Film Productions. Dokonce i známý autor béčkových hororů Roger Corman čerpal svou inspiraci u Hammeru. Čím byl Hammer Film tak výjimečný?

Britská filmová společnost Hammer Film Productions proslula ve světě nejvíce díky svým hororům, které byly natáčeny ve zlaté éře studia během 50. a 60. let. Přesto bylo žánrové spektrum širší. Nebyly to pouze gotické horory, které studio produkovalo. Na počátku jeho existence totiž vznikala celá řada jiných, běžnějších žánrů – od komedií až po thrillery.

Od komedie k hororu

Rané období studia se datuje rokem založení společnosti Hammer Productions Ltd. Williamem Hindsem v roce 1934 a trvá jen několik let, do začátku války. Vůbec prvním filmem natočeným ve studiu pak byla komedie The Public Life of Henry the Ninth (Bernard Mainwaring, 1935). Hinds (který v té době používal pseudonym Hammer) společně s Enriquem Carrerasem zakládá i dceřinou distribuční společnost Exclusive Films. Ta jediná pak přežila následný bankrot studia v roce 1939. O rok později přichází synové obou původních zakladatelů, Anthony Hinds a James Carreras s nápadem obnovit studio pod hlavičkou Hammer Film Productions a produkovat levné a rychle natočené filmy (tzv. quickies, jejichž natočení nezabralo více než tři týdny natáčení). Další plány ale přetrhla válka. Po jejím skončení se oba vrací k plánu točit ekonomicky úsporné filmy, z čehož následně vyvstává jeden z typických rysů studia – namísto natáčení v profesionálních ateliérech se natáčí ve venkovských sídlech, speciálně předělaných domech a podomácku udělaných studiích – do konce 40. let vlastní společnost svoje první sídlo, které beze zbytku vyžívá pro natáčení¹.

Studio se do té doby specializovalo na levné a nenáročné filmy, detektivky nebo tzv. „mini-Hitchcock‘s“ thrillery² a jejich režiséry byli převážně otec a syn Hindsové a Carrerasové. Padesátá léta ale znamenala radikální obrat ve studiové politice, kdy se pozornost přesouvá na jiné, oddechové žánry, zejména právě na horor a sci-fi. První větší úspěch studia v nové dekádě totiž představoval film Quatermass Xperiment (Val Guest, 1955), který navázal na stejnojmenný seriál BBC vytvořený Nigelem Knealem. Sci-fi námět založený na známé předloze přinesl svoje ovoce a pro nečekaný úspěch vzniklo záhy pokračování, lakonicky nazvané Quatermass 2 (Val Guest, 1957). Později přibyl i třetí film, Quatermass and the Pit (Roy Ward Baker, 1967). Scenáristicky je zaštítil sám Nigel Kneale, který začal se studiem úzce spolupracovat [podle jeho televizní hry The Creature vznikl například snímek The Abominable Snowman (Val Guest, 1957)]. Tyto filmy znamenaly pro studio větší finanční úspěch a otevřely dveře dalším podobně laděným snímkům. Těmi jsou dva nejzásadnější filmy pro Hammer Film Productions, The Curse of Frankenstein (1957) a Dracula (1958). Jejich režisérem se stal Terence Fisher, který přišel do studia v roce 1951 jako režisér filmu The Last Page. Jeho jasná vize a několik na svou dobu překvapivých nápadů udělaly z frankensteinovské a draculovské tematiky na dlouhá léta hlavní oporu studia. Jejich úspěšnost tkvěla v několika zásadních prvcích: původně zamýšlené jako remaky hororů Universal Pictures³ se proměnily ve volné předělávky, které Fisher okořenil neskrývaným násilím, vyzývavostí ženských těl a hlavně skrze užití technicolorového filmu i rudou krví, což se následně stalo hlavním trademarkem studia. Ve své době totiž šlo o nebývalý počin – s krví se do té doby v hororech pracovalo velmi úsporně a rozhodně ne takto explicitně a vizuálně (už jen z důvodu používání černobílého filmu)⁴. Oba filmy si vysloužily velkou popularitu nejen v Británii, ale i v USA, kde Universal Pictures svolilo k adaptaci dalších titulů⁵ a stalo se distributorem těchto filmů pro USA, které sklízely úspěch i zde, tedy nejen na ostrovech. Draculovská série vyústila v celkových devět filmů⁶ a frankensteinovská v sedm titulů⁷. Důležité je i herecké obsazení, které zajišťovali dva dvorní herci studia, Peter Cushing a Christopher Lee. Prvně zmiňovaný proslul rolí doktora Frankensteina a Van Helsinga v draculovské sérii, Christopher Lee pak jako samotný hrabě Dracula. Výrazné je například Leeovo pojetí hraběte Draculy, které se zásadním způsobem liší od Lugosiho – princ temnot už nevypadá jako komiksová karikatura snažící se dosáhnout démoničnosti skrze teatrální projev a potrhlými škleby. Naopak, Lee při své výrazné výšce a rychlých pohybech dodává Draculovi animální, dravčí rozměr, čímž se více přibližuje původní předloze. Jak Lee, tak Cushing si získali velkou popularitu a jejich spojitost se studiem byla posléze natolik charakteristická, že každý další film, ve kterém se objevili, byl automaticky považován za počin Hammer Film Productions, i když tomu tak nebylo⁸.

One Million Years BC – bikiny a dinosauři

Přestože Hammer studio proslulo právě především díky hororům a sci-fi, existuje i linie snímků, které spadají do jiné kategorie, a vyčnívají tak z repertoáru studia. Mám na mysli prehistorické série (souhrnně označované jako Cave Girls podle očividného obsahu) či pseudohistorické filmy (The Viking Queen, Don Chaffey, 1967). Nejvýrazněji se na nich v rámci studia podílel právě Don Chaffey, mezi jehož nejznámější filmy tohoto ražení patří Jáson a Argonatuté (Jason and the Argonauts, 1963⁹) a One Million Years B.C. (1966).

Přestože nešlo o horory, ale fantastické filmy, s běžnou studiovou produkcí měly více společného. Jestliže mezi základní poznávací rysy Hammer hororů patří důraz na zářivě rudou krev (a násilí obecně) a silné sexuální napětí v podobě atraktivního ženského hereckého obsazení, můžeme konstatovat, že toto nalezneme i v těchto fantastických snímcích. Krev je do jisté míry omezena, ovšem to je plně vynahrazeno druhým elementem. Film One Million Years B.C. například světově proslul díky kostýmům obyvatelek prehistorického světa – kožené „bikiny“ se staly nejen kultem¹⁰, ale zároveň celosvětově proslavily svoji nositelku, Raquel Welch. Tyto filmy v sobě spojovaly jednoduchost a zábavnost typickou pro Hammer studio, kde historický rámec tvořil jen pozadí pro fantastický příběh, jak tomu bylo například v The Viking Queen, pojednávajícím o Římanech v Británii, nebo i v případě již zmiňovaného One Million Years B.C., kde je pravěký člověk postaven vedle prehistorických plazů, kteří ovšem také nebyli vyobrazeni podle skutečnosti.

One Million Years B.C. je remakem amerického filmu One Million B.C. z roku 1940, jehož režisérem byl Hal Roach. V tomto novém zpracování staré látky lze spatřovat tehdejší tendenci Hammer Film Production zaměřit se na remaky starších amerických filmů, což mělo zajistit větší návštěvnost v americké distribuci (původní film byl nominován na Oscara pro zvláštní efekty a hudbu¹¹, tudíž nešlo o neznámý film).

Pro Hammer Film znamenal One Million Years B.C. nejnákladnější film studia vůbec¹², a to hned z několika důvodů. Samotné natáčení probíhalo v sopečné oblasti Kanárských ostrovů, což je změnou oproti běžné praxi. Tou bylo natáčení ve studiích, kdy z úsporných důvodů vznikaly dva filmy ve stejných kulisách. Takto například v dekoracích snímku Dracula – Prince of Darkness (Terence Fisher) vznikl i film Rasputin (Don Sharp, 1966) nebo scény pro Plague of the Zombies posloužily i pro The Reptile (oba John Gilling, 1966). Druhým rozdílem oproti ostatním filmům je nebývalé množství použitých triků. Za ty je zodpovědný Ray Harryhausen, který měl s podobnými produkcemi bohaté zkušenosti. Do projektu jej přivedl režisér Don Chaffey, který již dříve s Harryhausenem spolupracoval na filmu Jason a Argonauté. Harryhausen měl již v té době bohaté zkušenosti z natáčení podobných snímků (The Beast from 20,000 Fathoms, Eugene Lourié, 1954 nebo It Came from Beneath the Sea, Robert Gordon, 1955) a právě jeho loutkové triky se staly jedním z prvků, které film vyzdvihují v rámci studia. Z mnoha trikových scén ve filmu vynikají scény s pterodaktylem unášejícím hlavní hrdinku a scéna z napadení vesnice na pobřeží Allosaurem. Zatímco většina dinosaurů jsou klasické loutky, v jednom případě učinil Harryhausen výjimku, když použil živého leguána zasazeného do záběru. Od ostatních naprosto odlišný trik ovšem naráží na kritiku, neboť diváka vytrhává z děje a nechtěně funguje jako zcizovací efekt. Harryhausen v rozhovoru na DVD přiznává, že šlo o jeho záměr dodat filmu více věrohodnosti použitím živého leguána. Nicméně zpětně svého rozhodnutí litoval¹³. Sice se k podobně laděnému filmu s prehistorickými ještěry vrátil jen o pár let později s filmem The Valley of Gwangi (Jim O’Connolly, 1969), ale s Hammer studiem spolupracoval pouze na One Million Years B.C. Tyto faktory tak z filmu činí neobvyklý studiový počin, který jistě znamenal i velké riziko. I proto byl film propagován velkou reklamní kampaní jako 100. film studia Hammer.

Následná popularita filmu znamenala pro studio logicky pokyn k navázání na úspěch a k vytěžení maxima z dané látky. Následovaly další filmy, které následně vysloužily pro celou větev podobně orientovaných filmu ono označení „Cave Girls“. Prehistorický svět poskytl látku pro film Prehistoric Women (též jako Slave Girls, Michael Carreras, 1967), When Dinosaurs Ruled the Earth (Val Guest¹⁴, 1970) a Creatures that World Forgot, kterým se v roce 1971 k látce vrací Don Chaffey. Ten ostatně nejvíce proslul právě pseudohistorickými fantasy filmy – již zmiňovaný snímek Jáson a Argonauté a pro Hammer natočený film The Viking Queen (1967) o Římanech v Británii, okořeněný vyzývavými vikinskými bojovnicemi, čímž neporušil kánon studia. Tím už je pomalu předznamenána následující dekáda 70. let, která pro studio znamená stagnaci a postupný úpadek. Sedmdesátá léta totiž s sebou přinášejí tvrdou konkurenci, která přichází z několika stran. V průběhu 60. let je to rodící se hororová eurothrash tradice v Itálii (Mario Bava, později jeho syn Lamberto Bava, Dario Argento, Lucio Fulci) a ve Španělsku (Amando de Ossorio, Jesus Franco), která naplno vypukla o dekádu později, a vedle toho pak Hammer filmy inspirovaný Roger Corman (zejména jeho série poeovských adaptací – Mask of the Red Death, 1964; Tomb of Ligeia, 1964 atd.) a nová generace v USA (H. G. Lewis, George A. Romero, John Carpenter atd.). Hammer Film Production tak stojí před složitou otázkou dalšího směřování, protože dosavadní kombinace napětí, nahoty a násilí přestává ve srovnání s ostatními působit. Důraz na násilí pomalu vyprchává, neboť v porovnání s filmy H. G. Lewise¹⁵ jako Blood Feast (1963) nebo Wizard of Gore (1970) by působily značně umírněně. Studio přidává do filmů více erotiky, čímž postupně devalvuje hodnotu jednotlivých filmů a ztrácí diváky. Filmy jako The Vampire Lovers (Roy Ward Baker, 1970), Lust for a Vampire (Jimmy Sangster, 1971) nebo Twins of Evil (John Hough, 1972)¹⁶ jsou pak důkazem takových tendencí. Studio tedy pomalu během 70. let odumírá na to, co paradoxně samo nastartovalo. Posledním filmem studia se tak stává To the Devil a Daughter Petera Sykese v roce 1976.

Přestože studio oficiálně nikdy nezaniklo, nevykazovalo po dlouhá léta žádnou aktivitu (pouze několik televizních produkcí během 80. let, zejména série Hammer House of Horror). Teprve v roce 2007 koupil studio i s právy pro veškeré filmy holandský producent John De Mol, který má v plánu začít opět točit horory pod hlavičkou Hammer Film¹⁷. Prvním počinem se stal seriál Beyond the Rave (Matthias Hoene, 2008) natočený pro Hammer Film společností Pure Grass Film a odvysílaný pouze na internetu. Jako první oficiální filmový počin studia v nové éře je ohlášen film The Wake Wood (David Keating), s uvedením na podzim 2009, a dále je ve fázi příprav The Resident, ve kterém má jednu z hlavních rolí sehrát Hilary Swank. Je otázkou, zda se podaří navázat na slavnou tradici studia z 60. let, jak o tom De Mol sní. Ať už ve svém záměru uspěje, nebo ne, význam Hammeru pro hororový žánr už tím nezmenší.

Literatura:

• Hearn, Marcus – Barnes, Alan: The Hammer Story. Titan Books. London, 2007.
• Williams, Tony: Horror of Dracula. 2005. http://archive.sensesofcinema.com/contents/cteq/05/34/horror_of_dracula.html
• Potts, John: What I Owe to Hammer Horror. 2008. http://archive.sensesofcinema.com/contents/08/47/hammer-horror.html

 

Média:

• Dokument To the Devil… The Death of Hammer (David Gregory, 2002).
• Rozhovory a dokumentace obsažené v oficiální sběratelské DVD edici The Hammer Collection, představující průřez studiovou tvorbou.

2 Těmto thrillerům se ostatně věnovalo studio po celou dobu, např. Psychem ovlivněný Maniac (Michael Carreras, 1963) či pozdější Fear in the Night (Jimmy Sangster, 1972).

3 S první verzí scénáře pro původně novou adaptaci Frankensteina přišli Američané Max Rosenberg a Milton Subotsky, kteří posléze v Británii zakládají Amicus Productions, které taktéž proslulo levnými horory, sci-fi a zejména hororovými antologiemi jako Tales from the Crypt (Freddie Francis, 1972) nebo Vault of Horror (Roy Ward Baker, 1973). Filmy tohoto studia jsou často zaměňovány za filmy od Hammer Film, neboť mají nejen podobný styl, ale často i herce a režiséry pracující pro Hammer.

4 Pro srovnání například filmy vzniklé v americkém studiu RKO, pod vedením producenta Vala Lewtona (tzv. Lewtonská škola hororu) o dekádu dříve (40. léta, viz Jacques Tourneur), kde se často vše důležité odehrávalo mimo záběr bez užití triků, ovšem záměrně a velmi funkčně (do jisté míry to bylo způsobeno i nízkými rozpočty daných filmů).

5 Z dalších plánovaných volných remakeů The Mummy a Invisible Man byl nakonec plně realizován pouze první film jako The Curse of the Mummy Tomb (Michael Carreras, 1964).

6 Dracula (T. Fisher, 1958), The Brides of Dracula (T. Fisher, 1960), Dracula: Prince of Darkness (T. Fisher, 1966), Dracula Has Risen from the Grave (Freddie Francis, 1968), Taste the Blood of Dracula (Peter Sasdy, 1969), Scars of Dracula (Roy Ward Baker, 1970), Dracula AD 1972 (Alan Gibson, 1972), The Satanic Rites of Dracula (Alan Gibson, 1973), The Legend of the 7 Golden Vampires (Roy Ward Baker, 1974).

7 The Curse of Frankenstein (T. Fisher, 1957), The Revenge of Frankenstein (T. Fisher, 1959), The Evil of Frankenstein (Freddie Francis, 1964), Frankenstein Created Woman (T. Fisher, 1967), Frankenstein Must Be Destroyed (T. Fisher, 1969), The Horror of Frankenstein (Jimmy Sangster, 1970), Frankenstein and the Monster from Hell (T. Fisher, 1974).

8 To je například případ filmu The Wicker Man (British Lion Film Corporation, Robin Hardy, 1973) s Christopherem Lee nebo Horror Express (Granada Films/Benmar Prod., Eugenio Martín, 1974), ve kterém si zahráli oba zmiňovaní herci.

9 Výjimečně nešlo o produkci studia Hammer, ale koprodukční film mezi Morningside Production a americkou společností Columbia Pictures Corporation.

10 Channel 4 vyhlásil kožené bikiny v tomto filmu za jeden z nejvíce sexy momentů ve filmu vůbec. Umístily se na 86. příčce. Pro zajímavost první příčku v tomto hlasování obsadil jiný film z téže doby, Dr. No, pro podobnou „bikiny“ scénu s Ursulou Andress. Viz http://www.channel4.com/film/newsfeatures/microsites/S/sexy/results_90-81_1.html (k datu 9.1.2009)

11 Viz http://www.imdb.com/title/tt0032871/awards

12 Ray Harryhausen zmiňuje rozpočet 422 000 liber (v rozhovoru na DVD One Million Years B.C., ze speciální edice The Hammer Collection.

13 Rozhovor v bonusech na DVD One Million Years B.C. ze speciální edice The Hammer Collection.

14 V rámci studia Hammer proslul jako režisér The Abominable Snowman (1957) a pak zejména režií prvních dvou filmů sci-fi série Quatermass (The Quatermass Xperiment, 1955 a Quatermass 2, 1957).

15 Herschell Gordon Lewis je považován za pionýra žánru gore, který se nesnaží primárně diváka vystrašit, ale mnohem více počítá s jeho znechucením. Centrální je zhnusení diváka barvitým zobrazením extrémního násilí. Podobně postupuje i George A. Romero nebo Lucio Fulci.

16 Tyto tři filmy tvoří tzv. Karnstein trilogii, volně inspirovanou upírskou povídkou Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla z roku 1872 (čímž Stokerova Draculu předchází o celých 25 let). Všechny tři filmy, pod které se scenáristicky podepsal Tudor Gates, pak vynikají důrazem na ženskou sexualitu a lesbismus v kombinaci s vampýrským mýtem. Jejich vliv lze spatřovat i ve španělsko-německém filmu z té doby, Vampiros Lesbos (Jesus Franco, 1971).

17 Informoval o tom týdeník Variety, viz http://www.variety.com/article/VR1117964712.html?categoryid=13&cs=1