Jiří Barta – ikona českého animovaného filmu

V 70. a 80. letech dvacátého století domácí animovanou tvorbu charakterizovala z velké části tvorba absolventů Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze. Mezi tehdejšími „umprumáky“ bychom našli např. Václava Mergla, Petra Poše, Petra Síse, Pavla Koutského, Zuzanu Vorlíčkovou, Michaelu Pavlátovou, Františka Skálu. Na proslulém ateliéru filmové a televizní grafiky VŠUP v roce 1975 absolvoval a v roce 1993 se stal jeho vedoucím Jiří Barta.

Zatímco hraná kinematografie v období tzv. normalizace pod státním vedením umělecky strádala, v ideologicky tak nehlídaném animovaném filmu se dařilo kreativně navazovat na jméno tzv. české školy animace. Jiří Barta (1948) byl v té době jednou z hlavních autorských figur. Jak se zpravidla uvádí, každý jeho film je jiný. Pro jeho tvorbu je heterogenita nejcharakterističtějším znakem. Přesto má zjevně nejsilnější vztah k loutkové, předmětné animaci, kterou s oblibou situuje do reálného prostředí a kombinuje s hranou akcí. Vyrovnávat se s dědictvím předchozích generací, se jmény jako Jiří Brdečka, Břetislav Pojar a především Jiří Trnka, asi nebylo snadné. Odtud zbytečné nálepky typu „antitrnka“, které charakterizují statický pohled na historii a vývoj animace. Barta rozhodně nezvolil cestu negace předešlých děl, šel prostě úplně jinudy. A to s každým novým filmem.

Absolventská léta

Ve své absolventské satiře Špirituály (1975) se Barta v pěti blackoutech vysmíval alkoholismu. Film byl kreslený, vytvořený ploškovou animací. Následovaly Hádanky za bonbón (1978) cílené na dětského diváka. Barta tu kombinuje kresbu, představující svět knihy, s animací reliéfní loutky. Spolu s divákem se hlavní postava z jednotlivých stránek snaží odhalit význam slovních hádanek. Loutky, na první pohled z tuhého materiálu, překvapivě hýří imaginativními proměnami. Tyto transformace slouží jako indicie k slovním hříčkám. I když jsou animační triky, především ve spojení se skvělým zvukem, zajímavé a hravé, mohou svou kvantitou na dětského diváka paradoxně působit rušivě v pochopení hádanek. Množstvím obrazových proměn v rámci reliéfní animace Hádanky připomínají Pojarův a Štěpánkův seriál Pojďte pane, budeme si hrát (1965 – 1973).

Formování – kresba, ploška a živá ruka

Diskjockey (1980) znamená úplný obrat. Namísto dětských říkanek se Barta jasně vyhraňuje filmem pro dospělé, dnes bychom řekli festivalové, publikum. Motiv kruhu je v animovaném filmu poměrně častý, Barta ho zde obsadil do hlavní role.¹ Tvůrce se v prvním plánu nesoustředí na „běžný typ“ života, hlavním motivem je tu, jak název napovídá, povolání DJ (i když od něho mírně odbíhá). LP deska je tu logicky nejčastějším prvkem. Ale i množstvím jiných příkladů film ukazuje absurdní obklíčenost kruhy v našem životě. Kola a kruhy sami o sobě představující věčný návrat, tady zároveň znamenají ztělesnění stereotypu bytí. Vystihuje to jedna z točících se gramofonových desek, na které je nápis Diskjockey. Ta se přes vyšlé slunce prolne do ciferníku budíku, kde se stejným tempem jako deska otáčí hodinové ručičky.

Technika ani výtvarno filmu se v ničem nepodobá Bartovým předešlým filmům. Jedná se o papírkový, skvěle načasovaný a nakreslený snímek, žánrově odpovídající krátkým filosofickým esejům. Diskjockeye lze chápat i jako moralitu na zhýralý život v showbyznysu.

Původ námětu filmu Projekt (1981) lze možná odhalit v Bartově téměř ročním studiu architektury (před VŠUP) a pochopitelně v dobové oblibě panelové výstavby. Jedná se o moralitu na téma unifikace bydlení, která přerůstá v deformování jedince. Jedinečnost je nežádoucí, je třeba nevyčnívat z plánů vyšší moci. Projekt je papírkový film, avšak kombinovaný s hranou akcí ruky kreslíře-projektanta. Konfrontace živého a neživého se odteď stane na dlouhou dobu Bartovým poznávacím znamením. Znovu se tu uplatňuje symbiotický zvuk a hudba Petra Skoumala (viz sekvence, kdy architekt skládá byty různých obyvatel, z nichž má každý příznačný hudební doprovod, jenž postupně splývá v jednu panelákovou melanž).

Úspěchy s loutkou

Zaniklý svět rukavic (1982) přinesl svému tvůrci mezinárodní věhlas. Stejně jako v případě Diskjockeye i u tohoto filmu spolupracoval Jiří Barta s Borisem Hybnerem. Ten zde „uplatnil svoji pohybovou fantazii mima a rozehrál obrovskou škálu pohybů a chování těchto ,rukavicových´ herců“.²

V hrané expozici loutkového snímku nalezne anonymní bagrista v zemi staré filmové kopie. Na negativech je vyobrazeno několik epoch světové kinematografie, které v signifikantních fragmentech přehrávají rukavice. Člověk, který kopie nalezl, si jednotlivé epochy promítá. S šesti obdobími filmových dějin se tak střídá hraná akce bagristy. Hraná část se skládá pouze ze záběrů činnosti dělníkových rukou. Vidíme jak vypíná televizi, zapíná promítačku, pije pivo apod. Celý film jsme takto konfrontováni s podobou živé lidské ruky a loutek (filmových rukavic).

I přes to, že nejde o původní ukázky s herci, jsou období filmových dějin díky herectví rukavic snadno rozpoznatelná. Ve filmu se využívá zásadních kinematografických momentů, jako například Buñuelovského řezání oka v surrealistické části. U žánrových ukázek si zase Barta pomáhá původními žánrovými konvencemi. Grotesku tak reprezentuje honička keystonských četníků (rukavic) a bílé rukavice, která jednoho z četníků omylem natřela barvou. Fragment reprezentující akční film je plný zvuků a světel, rukavice využívají konzerv k automobilovým honičkám apod.

Budeme-li na Zaniklý svět pohlížet pomocí pro oblast animace vhodných literárně-vědných kategorií, shledáme například, že bujně tančící rukavice ozdobená šperky a prsteny ve Felliniovském dílu poukazuje na skutečnou dámu. Analogicky bychom mohli pokračovat s každou z loutek. Ve snímku je tedy nejdůležitějším prvkem princip synekdochy.

Ačkoliv Jiří Barta na mnoha místech popírá jakoukoliv programovost a vždy hovoří o hledání adekvátních formálních metod dle látky, Zaniklým světem se začíná kapitola, ve které se koncentruje na loutky/předměty.

Boj s přírodou – Balada o zeleném dřevu

O rok později přichází znovu něco zcela jiného. Na realizaci náročný, poetický film Balada o zeleném dřevu (1983), který Jiří Barta převzal jako nedokončený projekt Františka Vláčila a výtvarnice Lenky Kerelové. Právě ona je autorkou loutek a Barta v tomto případě u filmu působil coby scenárista a režisér. Tematicky jde o symbolický boj jara a zimy, který sehrávají vyřezávaná dřevěná polínka. Animace probíhala v exteriérech a film využívá i časosběrné, někdy až přírodovědecké záběry (to zavinilo dramatické proměny světelnosti celého snímku). Vztah živého a neživého se zde ve formální rovině uplatňuje v závěru filmu. S metafyzickým prostorem přírodní sil je konfrontován člověk, který mu nerozumí.

Nadčasová adaptace

Krysař (1985) Jiřího Barty je animovaný velkofilm, který, stejně jako Zaniklý svět, získal velké množství zahraničních ocenění. Nepočítáme-li televizní Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1981)³, od dob Jiřího Trnky se u nás nic podobného v animaci neuskutečnilo. Náročná výtvarná koncepce díla, již si Barta vytyčil, vznikala dva a půl roku. Studio Jiřího Trnky na produkci tehdy spolupracovalo s TV 2000 a s Südwestfunk Baden-Baden.

Ačkoliv měl Barta původně vycházet z lyrického scénáře Kamila Pixy, převedl známou legendu do zcela jiné polohy. Volně se inspiroval básnickou prózou Viktora Dyka, volné verše ale nahradila umělá řeč – pazvuky a skřeky. Kýženou drsnost a expresivitu ale vytváří především výtvarné pojetí. Masivní dřevěné kulisy a vyřezávané loutky, z nichž každá je detailně propracována majíc ostré rysy evokující nebezpečné brnění. Loutky mají viditelné kloubní mechanismy a jejich prsty někdy tvoří jen trčící dráty. Jejich projevy se často pohybují od relativně klidných až po infarktové výbuchy vzteku. Díky zkušeným animátorům jsou však jejich pohyby dokonale uvěřitelné. Bartův oblíbený prvek – kontrast živé a neživé hmoty, zde reprezentuje živoření reálných krys a jejich loutkových protějšků.

Ke ztvárnění středověké legendy je vcelku samozřejmě užito gotické architektury, především typických oblouků a vykládaných oken. S příměsí razantního kubismu se celá výprava posunula k expresionismu. Domy trčí ze země jako zkroucené pahýly. Lidé musí zažívat závrať i klaustrofobii zároveň. Skrz nehostinné prostředí prostupují úzké uličky, lemované bortícími se skulpturami. Okna i dveře neznají osu souměrnosti. Ovlivnění německým expresionismem (které Jiří Barta na různých debatách potvrzuje) je čitelné v každé dekoraci.

Dekorace města jsou ze stejného materiálu jako loutky měšťanů a radních. Město jakoby nedávalo svým obyvatelům možnost výběru, nějakým způsobem je determinuje. Patrné je to v kontrastu s Agnes, jedinou ctnostnou bytostí (kromě rybáře) ve světě příběhu. Její loutka je vytvořena v trnkovském stylu. Oproti ostatním má oblé tvary, obličej namalovaný na světlém dřevě a celkově působí křehkým dojmem. Své bydlení má kdesi zastrčené stranou od ostatních. Před domkem jí kvetou květiny a na jejím stavení je vše souměrné, světlé a čisté.

Když Krysař vyvede krysy/lidi, přežije pouze rybář a nemluvně. Rybář dítě vyvádí do zcela jiného světa, pryč z Hameln. Do prostředí plného barev, stromů, květin a ptáků. To je ztvárněno technikou olejomalby, tedy naprosto odlišně než svět Hameln. Olejomalbu nevytvořil ani sám režisér/výtvarník, nýbrž Zuzana Vorlíčková.

Poslední lup s Klubem odložených

Dle námětu a scénáře Václava Mergla natočil Barta znovu zcela vybočující film Poslední lup (1987). V této upírské parodii se režisér klasické animaci zcela vyhnul. Za loutky tu nadsazeně můžeme považovat herce, jejichž stylizovaná akce je nasnímána na černobílý film, který byl následně po okénku kolorován.

O dva roky později, ze spojení s Edgarem Dutkou, vzešel opět loutkový Klub odložených (1989). Výtvarně znovu velmi zajímavý film, který u nás mírně zapadl a neprávem se netěší takové oblibě jako třeba Zaniklý svět rukavic a Krysař. Animované jsou zde různé figuríny z výkladních skříní, tvořící ve filmu určitou komunitu zaseklou ve svém čase, ve svých denních rituálech. Útočiště jim poskytuje zchátralý dům v centru Prahy. Ač se brání jakémukoliv zásahu zvenčí, dojde nakonec k narušení jejich prostředí. Výsledkem jsou však jen nové stereotypy. Interpretace filmu se, vzhledem k jasně definovanému místu, vizáži i chování postav a době vzniku filmu, celkem nabízí. Na dobu vyprázdněné „strnulé normalizace, kdy jedinými změnami jsou móda a vývoj techniky“ odkazuje i Edgar Dutka. Sám Barta se však vyhýbá tomuto konkrétnímu čtení a hovoří o nekonkrétních lidech i době.⁴

Po roce 1989

Reorganizace české kinematografie způsobila většině tvůrců značné komplikace. Jiří Barta se od té doby věnuje především pedagogické činnosti. Zatím se mu bohužel nepodařilo navázat na předchozí úspěchy žádným z nových snímků. Ať už to byla povídka v triptychu Dopisy z Česka (2005) či jeho první počítačově animovaný 3D film Domečku vař (2007)⁵. Dlouho očekávaným projektem je snímek Golem, kterýžto se od konce 80. let zatím marně snaží realizovat (dosud vznikla jen reprezentační ukázka). Letos se ale poprvé od sametové revoluce vrací do hlavní kinodistribuce s novým celovečerním snímkem Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny, distribucí oštítkovaným jako film pro děti (viz recenze v tomto čísle 25fps).

Třeba ještě doplnit, že vedle autorské animované tvorby se Jiří Barta podílel i na výtvarné podobě hraných filmů Jaromila Jireše (Labyrint) a Věry Chytilové (Vlčí Bouda) či různých divadelních představení. Ač existuje poměrně dostatek domácí literatury věnující se tvorbě Jiřího Barty, neexistuje zatím jediná ucelená monografie. Stejně tak (na rozdíl od zahraničí) dosud nevyšlo žádné tuzemské DVD mapující jeho tvorbu.

Bibliografie:

– Animace a doba. Sborník textů z časopisu Film a doba 1955−2000. Uspořádal a vybral Stanislav Ulver. Praha: Sdružení přátel odborného filmového tisku v Praze 2004.

– KUBÍČEK, Jiří (2007): Jiří Barta: stále čeká na golema. MF Dnes. XVII., (15. 2.), s.. 6.

– POŠ, Jan (1990): Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon.

 

Filmografie:

Špirituály (ČSSR, 1975)

Scénář, výtvarník, režie: Jiří Barta.

 

Hádanky za bonbón (ČSSR, 1978)

Scénář, výtvarník, režie: Jiří Barta. Námět: Věra Provazníková. Vypráví: Vlastimil Brodský. Animace: Alfons Mensdorf-Pouilly. Hudba: Petr Skoumal. Kamera: Vladimír Malík. Střih: Věra Benešová. Výroba: Viktor Mayer.

Bar., 8 min.

 

Diskjockey (ČSSR, 1980)

Scénář, výtvarník, režie: Jiří Barta. Námět: Boris Hybner. Animace: Milan Svatoš. Kamera: Vladimír Malík. Střih: Věra Benešová. Hudba: Petr Skoumal. Výroba: Viktor Mayer.

Bar., 9 min.

 

Projekt (ČSSR, 1981)

Scénář, výtvarník, režie: Jiří Barta. Námět: Miroslav Jágr. Animace: Bedřich Glaser. Hudba Petr Skoumal. Kamera: Míla Špála. Střih: Helena Lebdušková. Výroba: Věra Henzlová

Bar., 6 min.

 

Zaniklý svět rukavic (ČSSR, 1982)

Režie, scénář, výtvarník: Jiří Barta. Námět: Boris Hybner. Hudba: Petr Skoumal. Kamera: Vladimír Malík, Michal Gahut. Animace: Alfons Mensdorf-Pouilly, Xenie Vavrečková. Střih: Helena Lebdušková. Zvuk: Ivo Špajl. Výroba: Rudolf Gráf, Klára Stoklasová.

Bar., 16 min.

 

Balada o zeleném dřevu (ČSSR, 1983)

Režie, scénář, námět: Jiří Barta.Výtvarník: Lenka Kerelová. Animace: Milan Svatoš. Hudba: Vladimír Merta. Kamera: Jan Vyčítal. Střih: Helena Lebdušková.

Bar., 10 min.

 

Krysař (ČSSR, 1985)

Režie, výtvarník: Jiří Barta. Scénář: Kamil Pixa. Animace: Vlasta Pospíšilová, Xenie Vavrečková, Alfons Mensdorff-Poulily, Jan Zach. Hudba: Michael Kocáb. Kamera: Vladimír Malík, Ivan Vít. Střih: Helena Lebdušková. Zvuk: Ivo Špajl. Hlasy: Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Michal Pavlíček, Vilém Čok

Vyrobilo Studio Jiřího Trnky ve spolupráci s TV 2000, Günter Herbertz pro Südwestfunk Baden-Baden.

Bar., 53 min.

 

Poslední lup (ČSSR, 1987)

Režie, výtvarník: Jiří Barta. Námět, scénář: Václav Mergl. Animace: Zuzana Kvasnicová, Milan Svatoš, Jiří Barta. Hudba: Michael Kocáb. Kamera: Jan Malíř. Zvuk: Jíří Kříž. Střih: Jan Sládek. Výroba: Alena Děťáková. Dramaurgie: Alena Munková. Hráli: František Husák, Zdeněk Martínek, Ivan Vojtek, Martin Šafr, Soňa Sladká, Nika Frouzová.

Bar., 20 min.

 

Klub odložených (ČSSR, 1989)

Režie, výtvarník: Jiří Barta. Námět a scénář: Edgar Dutka, Jiří Barta. Dramaturgie: Jiří Kubíček. Animace: Alfons Mensdorff-Poulily, David Filcík, Milan Svatoš. Hrají: Josef Kubeš, Zdeněk Volenec. Hudba: Petr Skoumal. Zvuk: Jiří Kříž. Střih: Jan Sládek. Výroba: Alena Dětáková. Kamera: Ivan Vít. Architekt: Michal Krška. Výprava: Miroslav Stibr. Výtvarná spolupráce: Květuše Kovářová, Zuzana Kvasnicová, Jiří Helcel.

Bar., 23 min.

 

Golem (ČR, 1996) – segment

Režie, výtvarník: Jiří Barta. Animace: Alfons Mensdorff-Poulily. Kamera: Ivan Šlapeta, Jiří Macák, Ivan Vít, Jiří Milfait. Střih: I. Kačírková, Věra Benešová. Zvuk: Jiří Kříž, J. Moudrý.

Bar., 6 min.

 

Dopisy z Česka (ČR, 2005)

– Český rok – Režie, výtvarník, scénář: Jiří Barta. Kamera: Zdeněk Pospíšil, Jan Malíř. Hudba a zvuk: Zdeněk Zdeněk. Animace: Alfons Mensdorff-Poulily, Milan Svatoš, Kateřina Pávová, Zuzana Bartová. Střih: Věra Benešová.

– Karlův most – Režie, výtvarník, scénář: Pavel Koutský. Kamera: Martin Procházka. Hudba: Petr Skoumal.

– Víkend – Režie, scénář, animace: Michaela Pavlátová. Kamera: Stanislav Slušný. Hudba: Martin Vích. Výtvarníci: Michaela Pavlátová, Vratislav Hlavatý. Střih: Věra Benešová. Zvuk: Daniel Němec.

Bar., 10 min.

 

Domečku vař! (ČR, 2007)

Režie, námět, scénář, výtvarník: Jiří Barta. 3D Animace: Jakub Sršeň, Radek Růžička, Pavel Boula. 2D Animace: Zuzana Bartová. Střih: Věra Benešová. Hudba a zvuk: Ivan Doležálek. Producent: Alkay Animation Prague

Bar., 9 min.

 

1 Srovn. např. s filmem 78 Tours (1985) Georgese Schwizgebela.

2 Ulver, 2004: 356.

3 režiséra Stanislava Látala

4 Ulver, 2004: 361.