Zde se nacházíte: 25fps » Téma » My Name Is Joseph H. Lewis

My Name Is Joseph H. Lewis

TÉMA: BÉČKOVÝ FILM – JANA BÉBAROVÁ –

Joseph H. Lewis (1907−2000) u filmu začínal jako technický asistent, podobně jako jeho starší bratr Ben si vyzkoušel práci střihače. Než se dostal k samostatné režii, vykonával spousty druhořadých prací u několika filmových studií.

 

Paul Kerr ve své studii nazvané „Out of What Past? Notes on the B film noir“ z roku 1979 zmiňuje skutečnost, že předchozí studie věnující se fenoménu filmu noir se zaobírají množstvím faktorů a vlivů, které podmínily jeho vznik, a to nejen kinematografickými, ale i sociologickými, psychologickými, filozofickými, politickými, technologickými a estetickými, avšak opomněly faktory vycházející ze specifického způsobu produkce v klasickém Hollywoodu, tedy ekonomické a ideologické. Ve svém článku se tedy věnuje vlivu filmového průmyslu na formování jednotlivých žánrů.1 Kerr svůj zájem soustředí na ekonomické a ideologické determinanty tzv. béčkového filmu, který byl zaveden jako pokus nalákat diváky zpět do kin v době ekonomické krize. Návštěvníci mohli v rámci tzv. „double bill“ zhlédnout dva filmy: jeden z běžné produkce (A) a druhý z nízkorozpočtové (B). A právě z těch nízkorozpočtových filmů se podle něj zrodil noirový styl.2 Levné náklady se odrážely zejména v kratší stopáži (55−75 minut) a také v tzv. „borrowed footage“, kdy si filmaři půjčovali záběry z jiných filmů. Tak například metráž z Langova filmu You Only Live Once (1937) se objevila ve filmu Dillinger (1945) Maxe Nossecka.

B filmy noir produkovalo např. studio RKO (které mj. proslulo béčkovou jednotkou Vala Lewtona), jehož první „vlaštovkou“ byl noir Borise Ingstera Stranger on the Third Floor (1940). Této produkci se dále věnovala i studia jako Monogram Pictures, Republic Pictures a PRC (Producers Releasing Corporation), kde od roku 1942 pracoval jeden z králů béčkového filmu Edgar G. Ulmer. Béčkové noiry točila řada režisérů, od dávno zapomenutých až po takové osobnosti jako byl Jacques Tourneur a Anthony Mann. Nebo Joseph H. Lewis.

Joseph H. Lewis (1907−2000) u filmu začínal jako technický asistent, podobně jako jeho starší bratr Ben si vyzkoušel práci střihače. Než se dostal k samostatné režii, vykonával spousty druhořadých prací u několika filmových studií. Od roku 1937 Lewis natáčí převážně nízkorozpočtové westerny pro studio Columbia, ale i několik dalších levných produkcí pro studia Universal, Monogram či PRC, např. hororový snímek Invisible Ghost (1941) s Belou Lugosim v hlavní roli. V této době si od svých filmových kolegů vyslouží přezdívku Wagon Wheel Joe (protože střihači si stěžovali na náročnost střihu jeho atypických kompozicí natáčené skrze kola dostavníků) .

Roku 1945 natáčí u Columbie snímek My Name Is Julia Ross, který mu konečně přináší reputaci. Lewis jej natočil během čtrnácti dnů a stal se jeho prvním příspěvkem do cyklu filmu noir. My Name Is Julia Ross zpracovává podobné téma jako Hitchcockova Mrtvá a živá (1940), Plynové lampy (1944) George Cukora, film André De Totha Dark Waters a později pak vynikající Secret Beyond the Door (1948) Fritze Langa, Spi, má lásko (1948) Douglase Sirka či Caught (1949) Maxe Ophülse. Tyto snímky bývají v teoretických kruzích častovány termíny jako „gotický“ či „ženský film“. Například feministická teoretička Mary Ann Doane označuje sérii těchto filmů jako „paranoidní ženské filmy“, Diane Waldman pak jako gotické romance.3 „Mladá, nezkušená žena potká pohledného staršího muže, kterým je střídavě přitahována a odpuzována. Po krátké známosti se za něj provdá. Po návratu do sídla předků jednoho z páru hrdinka prožívá sérii bizarních a zvláštních příhod, otevřených k různým interpretacím, které se točí kolem otázky, zda ji gotický muž opravdu miluje.“4 Osud hrdinky Lewisova snímku je podobný – Julia Ross (Nina Foch) se ve vší své mladické nerozvážnosti a naivitě nastěhuje k rodině své nové zaměstnavatelky, paní Hughesové, kde má působit jako sekretářka. Během spánku ji však její „noví příbuzní“ převezou do gigantického panského sídla, spálí její doklady a zničí všechny důkazy o její minulosti. Poté, co se Julia probouzí do svého nového života, je nepřetržitě přesvědčována, že není tím, kým je. Je jí nucena nová identita, identita psychicky labilní manželky syna paní Hughesové, kterou se šílená rodinka chystá při nejbližší příležitosti zabít. My Name Is Julia Ross je adaptací románu The Woman in Red z roku 1941 spisovatelky Lucy Beatrice Mallesonové, která jej vydala pod mužským pseudonymem Anthony Gilbert. O více než čtyřicet let později, v roce 1987, jej znovu zfilmoval režisér Arthur Penn pod názvem Smrtící dech zimy (Dead Of Winter).

Následující Lewisovy noiry, So Dark the Night (1946) a The Undercover Man (1949), jsou spojeny postavou detektiva-workoholika, která se objevuje i v pozdějším, slavném snímku The Big Combo (1955). Druhý jmenovaný bývá často řazen k dokumentární tradici filmu noir, mezi tzv. docu-noir, což jsou snímky zpracovávající skutečné události a pokoušející se podat realistický obraz práce amerických policistů a vládních agentů. Současně se jedním z hlavních hrdinů docu-noirů stává americké velkoměsto. V případě The Undercover Man se jedná o Chicago, kde se agent (Glenn Ford) snaží zatknout mafiánského bosse Al Capona (ačkoli jeho jméno ve filmu nepadne ani jednou). „Film The Undercover Man mám opravdu rád. Byl to vůbec první film pojednávající o Caponeho životě. Byli jsme ale výrazně omezeni. Kvůli situaci v rodině a různým hrozbám soudních pří jsme nemohli uvést Caponeho jméno. Nemohli jsme o něm mluvit jako o Al Caponem nebo o gangsterovi. Mluvilo se o něm jako o ‚velkým šéfovi‘. To je všechno.“5 O deset let později se tomuto tématu věnoval např. Phil Karlson, který v 50. letech rovněž režíroval řadu docu-noirů.6

Rok po The Undercover Man natočil Joseph H. Lewis u diváků velice oblíbený Gun Crazy (1950), který studio uvedlo pod (podle Lewise naprosto příšerným) alternativním názvem Deadly Is the Female. Na scénáři k tomuto filmu spolupracoval slavný Dalton Trumbo, jehož jméno tehdy figurovalo na černé listině, a proto byl v titulcích uveden pod pseudonymem Millard Kaufman. Gun Crazy je jedním z řady filmů pojednávajících o milencích na útěku před zákonem. Jakožto většinou bezmocní vyděděnci společnosti však nemají naději na záchranu. Za předchůdce noirových „lovers on the run“ je právem považován jeden z prvních amerických filmů Fritze Langa You Only Live Once (1937), na nějž navázal Nicholas Ray snímkem They Live By Night (1948), jehož protagonisté jsou téměř ještě děti. Milenci na útěku se objevují i v noirech Felixe E. Feista The Devil Thumbs a Ride (1947) a Tomorrow Is Another Day (1951) a dokonce i u Douglase Sirka ve filmu Shockproof (1949). „Co je na těchto filmech ponuré, zejména v kontextu mainstreamové hollywoodské produkce, je to, že jedna nebo obě poloviny každého páru zahynou. Přímočarý koncept morální odplaty (podlý člověk musí zemřít) je pochopitelně uplatňován nejen jako abstraktní dramatický prvek, ale rovněž jako požadavek předepsaný hollywoodským Produkčním kodexem.“7 Gun Crazy je výjimečný a inovativní především v tom, že mladí milenci (Peggy Cummins a John Dall) zde nejsou nevinní, zločineckou dráhu a svůj osud si zvolili sami dobrovolně. Tento Lewisův film se o sedmnáct let později stal přímou inspirací pro Arthura Penna. Každého, kdo se podívá na Gun Crazy, musí ihned napadnout Bonnie a Clyde…

Než natočil The Big Combo, svůj nejvyspělejší a nejvyzrálější noir, na kterém spolupracoval s „noirovým kameramanem“ Johnem Altonem, režíroval ještě další tři filmy s noirovými prvky: A Lady Without Passport (1950) o kubánských imigrantech s Hedy Lamarr v hlavní roli, Desperate Search (1952) a Cry of the Hunted (1953). Noirová pochmurnost je přítomna i v jeho pozdějších westernech A Lawless Street (1955) s Randolphem Scottem a Terror in a Texas Town (1958) se Sterlingem Haydenem.

The Big Combo zaujme především na tehdejší dobu odvážným zobrazením perverzní sexuality, např. scénou naznačující orální sex mezi gangsterem Brownem (Richard Conte) a jeho milenkou Susan (Jean Wallace), se kterou měl Lewis značné problémy před schvalovací komisí, a také homosexuálním vztahem dvou Brownových poskoků Minga a Fanteho. Podobně jako v Gun Crazy je zde těsná vazba mezi sexem a násilím. Nejproslulejší scénou brutálního násilí je pak scéna mučení detektiva Diamonda (Cornel Wilde) Brownem a jeho kumpány, kteří jej prostřednictvím na maximum zesíleného naslouchátka trýzní hlasitou hudbou a křikem.

Joseph H. Lewis se nikdy netajil svým neskonalým obdivem k režiséru Williamu Wylerovi, což se silně promítlo i do jeho filmů a režisérského stylu. Pro Lewisovy filmy je totiž typická práce s hloubkou pole, dlouhé záběry, které občas přeruší vložením detailu, a spletité, detailně propracované pohyby kamery. Například pohyb kamery zahrnující kombinaci exteriéru a interiéru se stal typickým vizuálním atributem jeho filmů. Jmenujme alespoň slavný záběr/sekvenci bankovní loupeže v Gun Crazy, kterou sledujeme z vnitřku auta – jako řada dalších pohybů kamery v Lewisových filmech, i tento kombinuje prostředí vně i uvnitř. Scéna navíc působí dojmem, jako bychom my sami seděli uvnitř auta. Diváci se tak stávají voyeury. Tento postup se objevuje v mnoha jeho dalších filmech. Naopak, jak sám přiznal v rozhovoru s Robertem Porforiem a Carlem Macekem, se při natáčení nebrání improvizaci, například v dialozích.8

K odkazu Josepha H. Lewise se hlásila spousta filmařů – ať už to byli režiséři francouzské nové vlny jako Jean-Luc Godard a François Truffaut nebo tvůrci Nového Hollywoodu jako Arthur Penn a Terrence Malick.

 

 

Filmy noir Josepha H. Lewise:

My Name Is Julia Ross (1945)

So Dark the Night (1946)

The Undercover Man (1949)

Gun Crazy (1950)

A Lady Without Passport (1950)

Desperate Search (1952)

Cry of the Hunted (1953)

The Big Combo (1955)

 

Literatura:

DUNCAN, Paul (Ed.) – Film noir. Kolín: Taschen, 2004.

PORFIRIO, Robert, SILVER, Alain, URSINI, James (Ed.): Film Noir Reader 3. New York, 2002.

SILVER, Alain, URSINI, James. Film Noir Reader 1. New York, 1996.

WALDMAN, Diane. Female Point of View and Subjectivity in the Gothic Romance

Film of the 1940s‘. In: Cinema Journal, vol. 23, no. 2, Winter 1983.

 

 

1 KERR, Paul. „Out of What Past? Notes on the B film noir“. 1979. In: SILVER, Alain, URSINI, James. Film Noir Reader 1. New York, 1996, str. 107.

2 Tamtéž, str. 110.

3 WALDMAN, Diane. Female Point of View and Subjectivity in the Gothic Romance

Film of the 1940s‘. In: Cinema Journal, vol. 23, no. 2, Winter 1983.

4 Tamtéž.

5 PORFIRIO, Robert, SILVER, Alain, URSINI, James (Ed.): Film Noir Reader 3. New York, 2002, str. 77.

6 Remake Karlsonova snímku The Scarface Mob (1959) pak v roce 1987 pod názvem Neúplatní natočil Brian De Palma.

7 DUNCAN, Paul (Ed.) – Film noir. Kolín: Taschen, 2004, str. 99.

8 In: PORFIRIO, Robert, SILVER, Alain, URSINI, James (Ed.): Film Noir Reader 3. New York, 2002, str. 73.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 219

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru