Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kdysi dávno v Tarantinem okupované Francii

Kdysi dávno v Tarantinem okupované Francii

RECENZE: Hanebný pancharti (režie: Quentin Tarantino, 2009) – MICHAL VALEŠ –

V pořadí sedmý Tarantinův celovečerní film se žánrově dotýká jak spaghetti westernu, tak i konverzačních válečných dramat. Nejpříznačnější mu je především hra s očekáváním diváka; ten zůstává po celý film pověstný krok za tvůrci.

Trailer nás navnadil na nemilosrdnou válečnou řežbu, místo toho dostaneme téměř dvouapůlhodinovou konverzačku s několika něčekaně ukončenými a chytře vypointovanými sekvencemi. Již úvodní titulky a celá první kapitola dokáží velmi věrohodně předznamenat, co diváka v následujících stopadesáti minutách čeká. „Pocta exploatačním snímkům ani druhé Pulp ‘War‘ Fiction se tedy nekoná,“ pomyslíte si, „a to si máme od Tarantina nechat líbit?“ Má odpověď zní ano a ještě mu za to na konci projekce ochotně zatleskáte. Zbytek publika v kinosále Vás k tomu v každém případě stejně přinutí.

 

Jak to tenkrát vlastně bylo

Ideu filmu odehrávajícího se za II. světové války nosil Tarantino v hlavě téměř deset let. Na scénáři začal pracovat ještě před natáčením Kill Bill: Vol. 1 (2003), přesto se Hanebný pancharti1 (dále jen Pancharti) objevují v kinech až letos.

Tarantino se zde otevřeně vyznává z lásky ke kinematografii více než v jakýchkoliv svých předchozích filmech, Pancharti zdařile variují staré francouzské a německé válečné filmy či alespoň svým názvem a určitými prvky2 vzdávají hold spaghetti westernům či italským válečným béčkům3. Ačkoli divák navnazen trailerem očekává něco jiného, Pancharti jsou ve výsledku komplexní multižánrovou podívanou s ostrými přechody, jež Tarantino zručně ohraničuje flashbacky, měnícím temporytmem a náhlým ukončením dané sekvence či postupem k další kapitole. Těch snímek obsahuje celkově pět; na rozdíl od Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) jsou kapitoly řazeny chronologicky a obě základní dějové linie se protnou až v závěru (činy jednoho zásadně ovlivní ty druhé, aniž by se spolu setkali tváří v tvář). V první kapitole je nastíněn příběh francouzské židovky Šošany a její pomsty, v té druhé jsou představeni Pancharti a jejich úkol tak, jak si ho většina diváků dobře pamatuje z traileru. Hrátky s narativní strukturou a výstavbou syžetu se odehrávají pouze na bázi flashbacků, dalších flashbacků ve flashbacích, různých dějových odboček4 apod. Divákova narativní aktivita je směřována k samotné struktuře syžetu, jenž deklarativně vytváří a definuje předváděné mezery. Konstrukce fabule se tedy nutně nemusí jevit tak složitě jako v některých Tarantinových předešlých opusech.

Režisér se nepokouší filmy, na něž často odkazuje, napodobovat. Vytváří vlastní fikční svět, ve kterém postavy žijí vlastní život nezávisle na skutečných historických událostech. Ano, velký Quentin si bere do parády všechny nejvyšší představitele německé Třetí říše a přepisuje dějiny k obrazu svému.

 

Bonjour, good afternoon… Auf Wiedersehen, arrivederci

Tarantinovo pohrávání si s divákem můžeme sledovat i na rovině hereckého obsazení a prostoru, jakého se představitelům dostává. Brad Pitt (poručík Aldo Raine), avizovaný jako tahák číslo jedna, je hvězdou asi jako Marlon Brando v Apokalypse (1979). Kdežto takový Christopher Waltz5 (plukovník Landa) si již po první kapitole získává „sympatie“ publika a uzurpuje si většinu prostoru pro sebe. Bestiální podstatu nacistů zde Waltz postupně začíná explicitně karikovat („Bingo!“), aby na konci filmu procitl a dokonce přešel na stranu spojenců. Waltz si tímto partem otevřeně řekl o další hollywoodskou spolupráci a nepřímo zajistil pokračující kariéru za velkou louží.

Další známou tváří je Mélanie Laurent (Šošana Dreyfusová); představuje zde francouzskou židovskou dívku, jejíž životní zápletku můžeme sledovat v kapitole první. Po teroru v rodině, kterého je svědkem, se s na první pohled emočně chladnou a vyprahlou Šošanou setkáváme o několik let později. Zdědila malé kino a ministr propagandy Goebbels se tady po naléhání mladého válečného hrdiny Fredricka Zollera (Daniel Brühl) rozhodne zorganizovat premiéru propagandistického filmu Pýcha národa. Šošana se chopí příležitosti a divák konečně odhalí její skutečné záměry a motivace. Této postavě Tarantino vtiskl nejvíce života i největší psychologickou hloubku.

V závěrečné scéně na premiéře filmu se střetává a prolíná nejvíce aspektů celého díla. Ať už se jedná o užité styly filmů, ke kterým Tarantino odkazuje; prolínání všech dějových liníí; národnosti jednotlivých představitelů nacistické smetánky a s tím související užití jazyků. Ani tady neponechal Tarantino nic náhodě; ve filmu se hovoří jak anglicky, tak i německy, francouzsky, dokonce trochu italsky, i když poněkud kostrbatě (to ale úzce souvisí s vyprávěním a danými postavami)6. Expertem na jazyky je opět náš dobře známý Christopher Waltz alias plukovník Landa; plynně hovoří čtyřmi jazyky a tím zaskočí nejen Pancharty, ale i diváky v sále.

 

Nejlepší tarantinovka?

Na závěr si pokládám na zodpovězení velmi obtížnou otázku. Rozhodně se na ni nedá odpovědět na několika řádcích tohoto textu.

Tarantino vtrhl na nezávislou scénu Gaunery (1992), kredit v té době již kultovního režiséra upevnil snímkem Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) a jeho nejdospělejším snímkem Jackie Brownová (1997). Po asijsky zavánějícím experimentu Kill Bill: Vol. 1 a 2 (2003-2004) a sedmdesátkovém, ne zcela komerčně úspěšném Autu zabiják (2007) se vrací k osvědčenému konceptu a vyšla z toho dle mého názoru nejpropracovanější a nejuvědomělejší tarantinovka. K přídomku nejlepší bych se prozatím stavěl spíše skepticky, nicméně tu Hru s námi Tarantino rozehrál velmi sofistikovaně. Až se trochu bojím, že jsem ji možná stoprocentně nepochopil.

 

Inglourious Basterds

Režie: Quentin Tarantino

Scénář: Quentin Tarantino

Kamera: Robert Richardson

Střih: Sally Menke

Hrají: Brad Pitt, Diane Kruger, Eli Roth, Mélanie Laurent, Christoph Waltz, Til Schweiger, Michael Fassbender a další

USA / Německo, 2009, 153 min

 

Premiéra v ČR: 27. 8. 2009

Distributor: Bontonfilm, a.s.

 

ODKAZY:

http://www.inglouriousbasterds-movie.com/oficiální stránky filmu

 

1 Původně zamýšlel Tarantino film nazvat Bylo nebylo v… nacisty okupované Francii (Once Upon a Time in… Nazi-Occupied France) po vzoru Sergia Leona, nakonec se ale rozhodl pro jiný název a takto nazval alespoň první kapitolu.

2 Např. hudební motivy filmového skladatele Ennia Morriconeho z jeho předešlých děl.

3 Název filmu odvozen od snímku Ten prokletý obrněný vlak (Inglorious Bastards, Enzo G. Castellari, 1977), jehož režisér si v Panchartech střihl krátké cameo.

4 Tyto prvky: barnumské nápisy a titulky (např. při představení jednoho z Panchartů, Huga Stiglitze (Til Schweiger)), nabubřelé dobové dokumenty apod.

5 Za roli obdržel hereckou cenu na MFF v Cannes, mnozí již spekulují o šancích na Oskara.

6 Tarantino zachází v autenticitě tak daleko, že ve filmu hrají svou velkou roli i různá nářečí jazyků a užití gest v britsky mluvících zemích oproti ostatním (scéna v hospodě).

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 12

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru