Keep it rockin‘!
Richard Linklater (narozen 1960) patří ke generaci amerických nezávislých filmařů, kteří debutovali na přelomu 80. a 90. let (dále například Steven Soderbergh, Spike Lee, Robert Rodriguez). Zatímco většina jeho souputníků se postupně dostala k mainstreamovým projektům, Linklater si svou nezávislost dlouho hlídal a spokojil se skromnějšími rozpočty (i když jejich výše postupně narůstala). Jeho jediný pokus o „komerční“ žánrový film, gangsterka Newton Boys (1998), skončil diváckým i kritickým neúspěchem. Linklaterovy rané snímky jsou charakteristické narativní rozvolněností (často se odehrávají během jediného dne a spíše než jednoho protagonistu sledují kolektivního hrdinu), množstvím aluzí na dějiny filmu, literatury a filozofie a soustředěním se na dospívající generaci Američanů, která neví, co se životem a většinu času tráví nečinností (tematickému zaměření napovídají už samotné názvy – Slacker, v překladu flákač; Omámení a zmatení, Předměstí…).
Škola ro(c)ku (2003) byla v době svého uvedení do kin vnímána jako Linklaterův první úspěšný příklon k mainstreamovým žánrovým, narativním a stylistickým formulím[1]: co se žánru týče, film lze označit za hudební komedii ze školního prostředí[2]; snímek představuje postavy s jasně stanovenými cíly a motivacemi; jeho syžet je konstruován přísně lineárně a podvoluje se výstavbě klasického dramatického díla s jasně danou expozicí i klimaktickým vyvrcholením; do titulní role zapáleného rockera a falešného suplujícího učitele byla obsazena vycházející hudební a filmová hvězda Jack Black[3] apod. Tvůrci filmu, především pak režisér Linklater a scenárista Mike White (sám ztvárňující postavu „pravého“ učitele Neda Schneeblyho), však odmítají podobně jednoznačné soudy a svůj snímek naplnili několika „podvratnými“ momenty, které převracejí žánrová pravidla a znemožňují jej označit jako typickou přímočarou mainstreamovou zábavu. Právě v neustálém střetu filmových klišé a stereotypů s neotřelostí a rebelantstvím můžeme hledat největší kvality Školy ro(c)ku.
Deweyho nepříslušnost do prestižní přípravné školy je dána i nevhodným oblečením – zimní šálou a motýlkem.
V následujících řádcích se zaměřím hlavně na žánrové ukotvení snímku. Tvůrci zřetelně navazují na tradici školního filmu, v němž často dochází ke konfrontaci nového učitele (1) s nepřizpůsobivými studenty, případně (2) s nechápavým vedením školy, odmítajícím progresivní učební postupy (namátkou například Sbohem, pane Chips, Nebezpečné myšlenky, Společnost mrtvých básníků, Opus pana Hollanda). Škola ro(c)ku první zmiňované schéma převrací – Dewey Finn, ve škole vystupující jako Pan S. (Jack Black), přichází do třídy desetiletých školáků, kteří se (až na výjimky) chtějí učit. Jejich mluvčí se stává hyperaktivní Summer, která na Deweyho instrukci „dělejte si, co chcete“ odpovídá: „Chci se učit od svého učitele.“ Studenti jsou lační po vědění a posedlí systémem hodnocení na bázi zlatých hvězd označujících pokroky a černých puntíků vyjadřujících nedostatky. Je to Dewey, který do jejich zaběhnutého režimu vnáší chaos, vyhlašuje jednu přestávku za druhou a netrpělivě vyhlíží konec vyučování (který oslaví plácnutím se studenty v první řadě). Vše se pochopitelně mění ve chvíli, kdy je odhalen hudební talent některých dětí a Dewey dostane „geniální“ nápad složit z nich rockovou skupinu. Náhle se z Deweyho stává příkladný učitel – trpělivý, schopný ocenit dobrou práci a motivovat k co nejlepšímu výkonu. Jeho „učební metody“ jsou chytře shrnuty v montážní sekvenci podkreslené skladbou od The Ramones „My Brain Is Hanging Upside Down“: Dewey se ukazuje jako kreativní a názorný učitel, využívající všech dostupných prostředků – televize a videa, dataprojektoru či školní tabule s detailně propracovaným grafem hudebních vlivů.
Deweyho pedagogické metody slaví u dětí úspěch a přinášejí výsledky
Druhá formule, tedy střet rigidního školního vedení s neobvyklými pedagogickými technikami, je rovněž uplatněna – a opět do značné míry upravena a zesměšněna. Sešněrovaný školní systém zastupuje ředitelka prestižní přípravky Rosalie Mullinsová (Joan Cusacková), o jejíž autoritě není pochyb od jedné z úvodních scén, ve které (nechtěně, pouhým tónem svého hlasu) rozpláče malou holčičku. K přímé konfrontaci ředitelky s netradičními učebními metodami dochází ve chvíli, kdy se Mullinsová rozhodne sledovat Deweyho přímo při práci s dětmi. Přítomnost kytary ve třídě Dewey vysvětluje tím, že ji s žáky používají k opakování matematiky, což v zápětí demonstruje hrou a zpěvem improvizované skladby: „Math is a wonderful thing, math is a really cool thing…“ Ředitelka Mullinsová z pochopitelných důvodů není nadšená a žádá Deweyho, aby se držel zavedených učebních osnov. Později se však ukazuje, že Mullinsová má i druhou tvář – dokáže být zábavná, bezstarostná a vtipná, a neodpovídá tak stereotypnímu obrazu jednorozměrné postavy autoritativní ředitelky školy, známému z jiných školních filmů. V závěru snímku s (v tu chvíli zcela nevhodným) úsměvem přijímá zprávu o zmizení celé třídy, nadšeně reaguje na rockové vystoupení svých studentů a dokonce se seznamuje se členem ortodoxní metalové kapely.
Druhým žánrovým pilířem Školy ro(c)ku je hudební film. Jsme svědky zrodu hudební skupiny[4], prvních společných zkoušek a premiérového veřejného vystoupení na soutěži „Battle of the Bands“, která je vyvrcholením několikatýdenního snažení. V tomto případě představuje ozvláštnění zasazení filmu do školního prostředí a skutečnost, že kapelu tvoří lehce formovatelné desetileté děti. Dewey své svěřence totiž nejen učí hře na hudební nástroje, ale v první řadě jim musí „vnutit“ svůj rebelský životní postoj a vášeň pro rockovou hudbu. Snímek prostřednictvím svého protagonisty zavrhuje MTV a její hudební „produkty“ (jmenováni jsou Christina Aguilera a Puff Daddy) a místo toho (nejspíš utopicky) prosazuje rockovou hudbu (převážně) minulosti – AC/DC, Led Zeppelin, The Ramones nebo Blondie. Starší studenti by se nejspíš učiteli s podobným hudebním vkusem vysmáli, desetileté děti ale na Deweyho podmínky ochotně přistupují. Stejně jako on vnímají účast v rockové skupině jako projev seberealizace a rebelie proti systému (který Dewey označuje jako The Man – Člověk) – v jejich případě hlavně proti škole a rodičům, kteří je nutí věnovat se klasické hudbě.
Škola naruby – děti v kostýmech a Dewey ve školní uniformě
Hudební soutěž nakonec nadějná Škola rocku nevyhrává, přesto film končí happyendem: rodiče, ohromeni hudební show, jsou konečně schopni a ochotni ocenit talent svých dětí a dokonce si vytleskají přídavek; Dewey zjišťuje, že důležitější než vítězství je dobrý dojem z kvalitně odvedené práce a pocit sounáležitosti; Deweyho spolubydlící Ned opouští svou panovačnou přítelkyni a rozjíždí se svým kamarádem hudební školu. Ani v této chvíli se však Linklater nespokojí s klasickým filmovým klišé. Během závěrečné skladby „It’s a Long Way to the Top“ (původně od AC/DC, v tomto případě jsou interprety členové Školy rocku) diváky doslova vytrhnou z fikčního světa slova: „the movie is over // but we’re still on screen…“ (film je u konce // ale my jsme ještě pořád na plátně). Podobná míra sebereflexivity je v mainstreamové kinematografii neobvyklá a jenom podtrhuje záměr tvůrců nepodvolovat se klasickým schématům a spíše je někdy více, někdy méně (ne)nápadně přetvářet.
Škola ro(c)ku / The School of Rock
Režie: Richard Linklater
Scénář: Mike White
Kamera: Rogier Stoffers
Střih: Sandra Adair
Hudba: Craig Wedren
Hrají: Jack Black (Dewey Finn), Mike White (Ned Schneebly), Joan Cusack (Rosalie Mullins), Sarah Silverman (Patty Di Marco), Miranda
Cosgrove (Summer), Joey Gaydos Jr. (Zack), Robert Tsai (Lawrence), Kevin Alexander Clark (Fred) a další
USA, 2003, 105 minut
V kinech ČR premiérováno 26. 2. 2004, na DVD vydáno 12. 7. 2004 (HCE)
Odkazy
http://www.latrobe.edu.au/screeningthepast/firstrelease/fr_18/JSfr18a.html − zajímavá esej (anglicky)
[1] Následující režisérův snímek, komedie Špatné zprávy pro Medvědy (2005), však u diváků ani u kritiky neuspěl a Linklater se vrátil k filozofickým tématům (Temný obraz natočený podle předlohy P. K. Dicka) a „skupinovým“ dramatům (politicky angažovaný Fast Food Nation).
[2] Příslušnost k oběma skupinám – hudebnímu filmu a filmu ze školního prostředí – je ostatně explicitně vyjádřena samotným názvem.
[3] Jack Black ve filmu výrazně těží ze svého mediálního obrazu, vytvořeného jak vedlejšími rolemi v některých filmech (hlavně Všechny moje lásky (2000)), tak členstvím v „nejlepší hudební kapele všech dob“ Tenacious D, která se proslavila hrubozrnným humorem a chytlavými skladbami na pomezí hard rocku a metalu. Black si často zakládá na image vulgárního (ale vtipného), sobeckého (ale vlastně milého) a dobře živeného narcise, kterého si buď zamilujete, nebo zcela znechutíte.
[4] Film zároveň odhaluje zákulisí fungování hudební skupiny – Dewey přiděluje funkce manažerky kapely, roadies a dokonce i groupies.
Autor
