Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Malý velký New York

Malý velký New York

RECENZE: Synecdoche, New York (režie: Charlie Kaufman, 2009) – KRISTÝNA OSLZLOVÁ –

Oscarový scenárista Charlie Kaufman rozhodně netrpí tak závažnými tvůrčími problémy jako postavy jeho scénářů. Postupuje totiž o příčku výše, když se rozhodl Synecdoche, New York napsat přímo pro sebe a stát se tak tvůrcem vlastního malého světa, stejně jako Caden Cotard v jeho režisérském debutu.

 

Charlie Kaufman je velmi originální scenárista a má jednoznačně rozpoznatelný rukopis, o jeho prvním režisérském pokusu se to ovšem z velké části říci nedá. Rozhodně se zdatně přiučil u režisérů, kteří točili jeho předchozí scénáře. Synecdoche, New York má nejen stejný melancholicko-tragický feeling jako Jonzeho Adaptace či V kůži Johna Malkoviche, stejně si hraje s drobnými detaily jako Michel Gondry (viz televizní animace přibližující Cadenův život, plátky z uvadajících růží na těle Cadenovy dcery) a i vedení herců je podobné jako u obou zmíněných pánů (Philip Seymour Hoffman je podobně loserovský jako Nicolas Cage v Adaptaci nebo Jim Carrey ve Věčném svitu neposkvrněné mysli). Kaufman si ale nepůjčuje jen od režisérů svých scénářů, ale také sám od sebe. Vždyť v jeho tvorbě se už objevilo jak téma tvůrčí krize, tak problémy se ženami nebo matení identit. Přesto se nedá říci, že by Kaufman tyto témata pouze recykloval; naopak staví je do nové kombinace a nevadí, že tohle všechno už tady několikrát v nějaké podobě bylo. A ačkoliv celý snímek působí posmutněle a nepříliš povzbudivě, ani zde se neztratil typický kaufmanovský, sympaticky černý humor (důkazem budiž třeba prohlídka a nákup hořícího domu, ovšem s tragickou dohrou).

Hlavním hrdinou se opět stává člověk, kterému se na hlavu nasypala spousta problémů, jež jen přiživují jeho mindráky. Divadelní režisér Caden Cotard se po neurčitém rozchodu s manželkou Adele (odjela s jeho čtyřletou dcerou do Berlína vystavovat své miniaturní obrázky s tím, že se za měsíc vrátí) trmácí mezi dalšími dvěma ženami – pokladní z divadla Hazel a herečkou Claire. Jeho už tak špatný psychický stav zhoršují možná reálné, možná smyšlené zdravotní problémy, od nemožnosti plakat či slinit až po třes v noze. S neuvěřitelnou sebelítostí, nerozhodností a myšlenkami na sebevraždu se Caden Cotard pouští do díla, které by mělo být novátorské a zanechalo by po něm viditelnou stopu. Jeho megalomanské plány na absolutně reálnou divadelní hru se ale začnou rozebíhat mnoha směry, a celé jeho divadlo se mu postupně začíná rozpadat pod rukama.

Caden Cotard je obklopen světem žen, které ho drtí až na dřeň, každá má nějaké požadavky a všechny jej tlačí ke zdi – jeho nervózní manželka odjíždí bez smysluplného vysvětlení, aniž by vztah ukončila a dala mu tak svobodu pohnout se dále z místa, zdánlivě nejnormálnější Hazel jej utiskuje svými milostnými city, vlezlá afektovaná herečka Claire se mu nejdříve cpe do postele (možná ze zištných důvodů), pak jej nutí udržovat jejich nefunkční rodinu a brání mu v kontaktu s jeho první dcerou. Každá z žen chce Cadena využít ve svůj prospěch, ať už touží po zdání lásky, sexuálním vztahu, slávě. Caden, kterého samota tíží více než nesmysluplný vztah, se ochotně nechává svými ženami zneužívat. Ke konci se do hry přidávají další a další ženy, přičemž každá z nich více a více komplikuje Cadenovo žití. Dokonce jedna z nich přebírá mužskou roli a Caden pomalu ztrácí svou identitu a stává se podřízeným všem ženám, které přebírají vládu nad veškerým jeho světem a nad světem jeho hry.

Životní zmatek hlavního hrdiny se přesouvá do mnoha aspektů narace – vyprávění především velmi neurčitě pracuje s časem. Krátce po zastavění obrovské haly, kde Caden plánuje svoji hru, se jeden z pomocníků zeptá, kdy konečně otevřou pro diváky, jelikož už trénují 17 let. Časové rozdíly se stírají, těžko se odhaduje, jak dlouho která událost trvá, není jasné, jak dlouho Caden na hře pracuje (ke konci pomáhá aspoň vizuální berlička v podobě výrazného stárnutí hrdinů). Tato matoucí práce s časem podtrhuje Cadenův psychický stav, sám totiž nedokáže vnímat plynutí času – např. o dceři, ze které už je teenager, se domnívá, že má stále 4 roky. Stejným způsobem jeho zmatené myšlení prorůstá do tvorby vysněné divadelní hry. Nejenže čím horší je jeho rozpoložení, tím impozantnější a pravdivější má jeho hra být, ale podle okolností v jeho životě se mění i směr hry. Ke konci Caden neustále vyměňuje a rozšiřuje obsazení své hry (které zase zpětně zasahuje do jeho života a ještě více jej zamotává, mezi nimi i Cadenův dvojník Sammy, který se snaží přebrat Cadenovi jeho život a je vnitřním zrcadlem Cadena pro diváka, ale i pro něj samého), ale mnohokrát mění i koncepci hry samotné, která se stále více podobá jeho životu. Jeho pocit blížícího se konce se zdál celou dobu jakýmsi pohonem, který ho nutil pracovat i přes duševní prázdnotu dále při tvoření hry, kterou chtěl dokončit ještě před svou brzy očekávanou smrtí. Nakonec však Caden žije až do úplného stáří a jeho dlouholetá snaha něco za sebou zanechat jej v závěru opouští a klid nachází v ukončení práce na hře a úplném podřízení se řídícího hlasu, který opět příznačně patří ženě.

Termín synekdocha označuje jazykovou figuru, ve které je název části použit pro označení celku (nebo naopak). Název, který nejen přímo odkazuje k Cadenově snaze o vystavění části New Yorku, aby tím ukázal jedinečnost a krutost celého světa, ale nabízí další množství výkladů (např. Caden neustále mluví o tom, že v jeho hře není nikdo komparz – toto stojí v přímém rozporu s tím, co vlastně Caden dělá, snaží se dokázat, že každý člověk je jedinečný a nemůže být díky své jedinečnosti pouze zástupcem davu, paradoxně ale právě toto Caden svou hrou ničí), další uvažování nad tímto v mnohém podnětným filmem ale už nechám na divákovi.

 

 

Synecdoche, New York

Scénář a režie: Charlie Kaufman

Kamera: Frederick Elmes

Střih: Robert Frazen

Hudba: Jon Brion

Hrají: Philip Seymour Hoffman (Caden Cotard), Katherine Keener (Adele Lack), Tom Noonan (Sammy Barnathan), Samantha Morton (Hazel), Michelle Williams (Claire Keen), Dianne Wiest (Millicent Weems), Emily Watson (Tammy), Jennifer Jason Leigh (Maria), Hope Davis (Madeleine)

USA, 2008, 124 minut

 

Distributor: Bontofilm

Premiéra ČR: 23. 4. 2009

 

Odkazy:

http://www.sonyclassics.com/synecdocheny/site/

http://www.beingcharliekaufman.com/

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru