Píše se

Close-Up Film

(Britská internetová nepříliš specializovaná filmová stránka. Naleznete zde recenze na nejžhavější filmové novinky, studie, rozhovory, retrospektivy, pozvánky na filmové festivaly a zprávy o filmovém dění ve všech britských regionech.)

Close-Up Film přináší článek o Charlie Kaufmanovi. Úspěšný scenárista se v novém snímku Synecdoche, New York poprvé vrhl i na režírování. Kaufmanovy filmy jsou především o něm samotném, o jeho já; přes úvodní voiceover v Adaptaci, po Joelovo strastiplné putování pamětí a podvědomím ve Věčném svitu neposkvrněné mysli. Všechny snímky tematizují postavy hledající způsob, jak zjistit, kým vlastně jsou. V zatím posledním, Synecdoche, New York, je toto hledání spojeno s touhou hlavních hrdinů vytvořit kreativní dílo. Typickým znakem hledání sebe sama je v Kaufmanových filmech idea opakování se, obzvláště vlastních životů. V Synecdoche centrální postava Caden staví ve skladišti repliku města, kde pak dramatizuje události svého života. Zprvu vše začíná jako zárodek hry, která ale postupně žije vlastním životem, jak Caden obsazuje více a více herců, včetně herců majících hrát herce, se kterými se seznámil během této práce. V jednom okamžiku visí ve vzduchu absurdní revolta, jeden aktér totiž chce vědět, kdy mohou očekávat publikum: „Je to už 17 let!“ Opakování přestalo fungovat jako tvůrčí metoda a stalo se pro Cadena způsobem, jak pochopit vlastní život. Jak snímek postupuje, hranice mezi tím, co se skutečně odehrává v Cadenově životě a co je pouhou součástí napůl předepsané hry ve skladišti, mizí. Postavy se hádají, zřejmě reálně, jen aby přestaly a ptaly se po instrukcích. Takové znovu přehrávání Cadenova života připomíná Nietzscheho ideu o „věčném opakování“. Nietzsche tvrdil, že aby byl člověk schopen stát se úplnou osobou, musí akceptovat veškeré různé události, rozhodnutí a příhody ve svém životě. Vše, co jste prožili, z vás činí to, co nyní jste, a tak abyste mohli přijmout sebe sama, musíte přijmout vše, co se vám v minulosti událo. Jako mnoho Kaufmanových postav, Caden je chronicky nespokojen, ničen nejistotou nad správností svých činů. Právě celé opakování, které se snaží podstoupit se svým projektem „skladiště“, je snahou potvrdit pravdivost věcí, pravdivost sebe sama. V Synecdoche se objevuje mnoho Kaufmanových obvyklých témat, ale je zde vyhrocen rys sklíčenosti, který dřívější filmy neobsahovaly. Caden se zdá být naprosto ztracen, zuřivý a zoufalý. Deformace času, která způsobuje, že Caden zdánlivě předchází vlastní život, dodává snímku atmosféru noční můry. Jak řekl Kaufman, jeho nový film je snový, ale sen to není.

Dostupné na WWW: http://www.close-upfilm.com/features/retrospectivearchive/charlie_kaufman_synecdoche.html

Senses of Cinema

(Online čtvrtletník založený roku 1999 se věnuje seriózním a eklektickým pojednáním o filmu, své práce zde publikují filmoví kritici z celého světa. Senses of Cinema má také vlastní databázi esejů o kariérách významných režisérů nazvanou Great Directors.)

Senses of Cinema nabízí čtveřici studií o oceňovaných filmech španělského režiséra José Luise Guerína (narozen 1960 v Barceloně). Již za svou prvotinu z roku 1983 Bertiny důvody – Pubertální fantazie získal cenu za nejlepší španělský film a Forum Special Award na MFF v Berlíně. Publikované studie se věnují jeho následujícím snímkům: Innisfree (1990), Vlak stínů (Tren de sombras, 1997), dokumentu Ve výstavbě (En construcción, 2001) a volnému pokračování Vlaku stínů, filmu V Sylviině městě (En la Ciudad de Sylvia, 2007). Ve zkratce přiblížím alespoň obsah poslední zmiňované eseje od Jaye Kuehnera. V Sylviině městě je film zdánlivě strohých prostředků, ale rozkošně účinný, založený na nejjednodušším z lidských gest, letmém pohledu. V jádře latentního narativu filmu je prostá nesmazatelná vzpomínka na milovanou tvář. Pro milence, romantického snílka, krása tváře a tajemství cizince jsou vzájemně spleteny, vytvářejíce úspornou touhu, která vyžaduje zírání a následné dlouhé chození. Guerínův neklasifikovatelný styl je zároveň avantgardní i staromódní. V Sylviině městě je prakticky bez dialogů a vyvíjí se spíše pomocí prostorových a časových postupů než dramatických jednání, což vypovídá o Guerínově víře v charakterizaci bez psychologického kontextu. Jak tvůrce sám říká, jedná se o jeden z filmů s nejméně dialogy vůbec, byť právě při práci se zvukem strávil nejvíce času. Děj je situován do anonymního evropského města, specifického svým lpěním na dlážděných uličkách, kavárenských terasách, tramvajích a vyzvánějících katedrálách. Anonymita naznačuje historickou relativitu a staví katalánského režiséra za nacionalistické vymezení kinematografie. Ve skutečnosti je tím městem Štrasburk, jehož pouto s Goethem naznačuje, že protagonista filmu – umělec, milenec, snílek – je ze stejného pytle jako mladý Werther. Snímek se otevírá záběrem stinného hotelového pokoje, kde mladý dlouhovlasý umělec uchváceně črtá do skicáku. Divák se dozvídá, že to bylo na tomto místě před šesti lety, kdy se odehrálo to nesmazatelné setkání se Sylvií. V Sylviině městě je pozoruhodný film na téma, jak osudovým se může stát byť i jen letmé setkání s podivně fascinujícím neznámým.

Dostupné na WWW: http://sensesofcinema.com/#guerin

Sight and Sound

(Prestižní britský filmový magazín vydávaný Britským filmovým institutem již od roku 1932. Do roku 1991 vycházel čtvrtletně, spojil se však s měsíčníkem Monthly Film Bulletin a nyní vychází každý měsíc.)

John Banville píše v Sight and Sound o poctivém a dojemném portrétu jednoho roku ze života malé venkovské komunity středního Walesu, Gideon Koppelově kouzelném naturalistickém snímku sleep furiously (název skutečně postrádá velká písmena). Na závěr své nedávné a znamenité kolekce esejů, Gray’s Anatomy, politický filosof John Gray poznamenává. „Ostatní zvířata,“ píše, „nepotřebují v životě účel. Naopak lidské zvíře se bez něj neobejde. Nedokážeme považovat za smysl života jednoduše být, abychom viděli?“ Nebyl by to alespoň dobrý start na cestě k zotavení se ze současné duševní ochořelosti, kdybychom měli jen poodstoupit a hledět? Gideon Koppel by jistě souhlasil, že byl, vezmeme-li v potaz jeho nový snímek. Ne že by se jednalo o filosofický film v jakémkoliv vážném či tendenčním smyslu, naopak. Zprvu se nezdá ničím víc, než jen sérií pečlivě vybraných momentů ze života rurální waleské komunity, kde se Koppelovi rodiče, němečtí židovští uprchlíci, usadili po válce a kde režisér vyrostl. Titul sleep furiously je odkazem k Noamu Chomskému, který aby podpořil své lingvistické teorie, slavně nabídl „Colourless green ideas sleep furiously“¹ jako příklad věty, jež je nesmyslná, ačkoliv gramaticky správná. Není jasné, jak máme vlastně název chápat. Snímek je jednoduše zdrženlivě oslnivým, hluboce poetickým uměleckým dílem. Ve filmu jsou dlouhé statické záběry dovolující jedincům bloumat mimo záběr a zase se do něj vracet, jak jim jejich práce diktuje. Sleep furiously je portrétem obyčejných lidí v obyčejném prostředí, přesto působí výjimečně a strhující nepopsatelné záběry utkví divákovi v mysli ještě dlouho poté, co plátno setmělo.

Dostupné na WWW: http://www.bfi.org.uk/sightandsound/review/4958