„Moje růže planí“

Narodil jste se v květnu 1919, ve svých devětadvaceti letech jste získal doktorat na Karlově univerzitě a v ten samý rok jste emigroval. Válečná léta se Vás tedy přímo dotýkala, ostatně v roce 1946 Vám vyšla kniha politických reportáží Za mírem po Evropě. Na koho reportáže byly zacíleny? Objevovala se v nich už i nějaká předzvěst toho, co přijde po roce 1948?

Kniha Za mírem po Evropě se naprosto mýlí svým zacílením.  Je jen trapným důkazem, že se do politiky nehodím.  Propagoval jsem v ní mír místo odporování zlému.

Váš odchod z vlasti byl iniciován politickou situací, nebo v něm sehrály důležitou roli i jiné okolnosti?

Odešel jsem do emigrace, poněvadž jsem  si nechtěl zopakovat zkušenosti z doby nacistické okupace.

Zemí, kde jste po své emigraci zakotvil, se stalo Švédsko. Zde jste se stal lektorem českého jazyka na univerzitě v Lundu. Jak obtížné bylo získat toto místo? A kdo byli Vaši studenti, respektive co vedlo studenty ve Švédsku, aby se vzdělávali v českém jazyce?

První rok ve Švédsku jsem pracoval jako dělník na nočních směnách v Elektroluxu ve Stockholmu. V roce 1949 se uprázdnilo místo českého lektora v Lundu. Bylo několik uchazečů. Myslím , že mi pomohlo interview a hlavně asi přímluva Edvarda Táborského, který byl do roku 1945 až 1948 československým velvyslancem ve Švédsku.  Rovněž asi pomohla hraběnka Amelie Posse, jak vyplývá z jejích memoárů, které nyní vycházejí v Praze v nakladatelství Akropolis.

Znalost češtiny  universita vyžadovala od  studentů ucházejících se o licenciát a doktorát.

Místo pobytu jste změnil za pár let znovu. Co Vás vedlo k cestě do Spojených států amerických v roce 1954?

Do Spojených států jsem odjel, protože se mi naskytla možnost stát se asistentem na Harvardu  u Romana Jakobsona a při tom pokračovat ve svém studiu slovanské filologie. Byl to nápor a dokonce jsem z toho onemocněl, ale přežil jsem to.

Udržoval jste bližší kontakty s českou zemí?

Mými jedinými kontakty s českou zemí byla moje korespondence s rodiči, v níž jsme se vyhýbali politickým otázkám. Můj otec by býval dával přednost, kdybych zůstal ve Švédsku, protože bylo neutrální. Já jsem se té neutrality začal bát.

Během svého profesorského působení (1956-1989) na slovanské katedře michiganské univerzity v Ann  Arboru jste založil edici Michigan Slavic Studies, v níž vyšlo přibližně na osm desítek knih, včetně sborníků české poezie a prózy, anglické překlady, dějiny české literatury… Kdo se na překladech do angličtiny (např. Mastičkáře či Komenského Labyrintu) podílel? Byli to vesměs čeští „přistěhovalci“, odorníci, nebo naopak spíše Američané znalí českého jazyka?

Na překladech pro naši michiganskou edici se podílelo více lidí jako Paul Wilson, který později překládal pro Havla, Michal Heim, který nějaký čas překládal Kunderu.  Mastičkáře přeložila Jarmila Veltruská, žena estetika Jiřího Veltruského. Komenského Labyrint znamenitě přeložil M. Spinka, bývalý profesor na  universitě v Chicagu.

A s jakými potížemi, úskalími se při překladu tak starého textu, jakým je zmiňovaný Labyrint či Mastičkář, překladatelé utkávali?

Jak Mastičkář, tak Komenský byli ovšem oříšek pro překladatele. Veltruské rovněž pomáhal Karel Brušák, ale to byla chyba, poněvadž do toho vnesl své fouňovství.

Velmi záslužná byla i ročenka středoevropské kultry Cross Currents, kterou jste v letech 1982 až 1993 redigoval. Prosím, zkuste zde na malém prostory pojmenovat její stěžjní úlohu. A jak se její duch proměňoval (měnil-li se podle Vás) napříč těmi lety?

Cross Currents chtěly ukázat, že ve Střední Evropě existovaly národní kultury, které neměly nic společného s Rusy. Když jsem odešel do  pense, přenesl jsem Cross Currents do Yale University Press. Tam mi do toho začli moc mluvit, tak jsem to po dvanácti ročnících odtroubil.

KORESPONDENCE V+W

O zrod nápadu na korespondenci se, jak jsem se dočetl, zasadila výraznou měrou paní Mládková. Jak vlastně geneze od nápadu k přípravě u tak velkého projektu probíhala?

Paní Mládkové, kterou znám od prvních let v emigraci, vadilo, že jsem se odstěhoval k moři na Cape Codu a věnoval se růžím.  Poněvadž bostonský archiv s korespondencí Voskovce a Wericha je nedaleko, tak jsem se dal přemluvit. Ta práce trvala tři roky, ale trvá vlastně dosud, poněvadž nyní připravuji doplněk ke korespondenci ve formě čtvrtého svazku dopisy Jiřího Voskovce a Josefa Šímy.  Doufám, že v něm budou dominovat ilustrace neznámých Šímů.  Bude to namahavé a ještě nevím, jestli se to podaří. Zatím ale třikrát nebo čtyřikrát v týdnu pracuji v Gotliebově archivu, kde je korespondence Voskovce a Šímy v balících spolu s dopisy Voskovce a Wericha.

Dopisy po Jiřím Voskovcovi (jak od Wericha, tak kopie některých Voskovcových listů) jste musel přepisovat v Gotliebově archivu v Bostonu, žádné fotokopie, ale přímo opisování? Jak vlastně dlouho taková práce trvala?

Přepisování dopisů zvláště pak od Jiřího Voskovce je místy rovno dešifrování – používá počeštěné anglikanismy, nebo dokonce cizí výrazy doslova přeložené do češtiny (jako např. byl jsem v Těch Andělech = byl jsem v Los Angeles).

Vedle toho mnohdy korespondenti píší o lidech, přičemž jména přetvářejí: Hoffmeister = Hovnomeister, nebo použijí pouze křestní. Jak moc Vám toto vše práci komplikovalo? A jak jste se s tím vypořádával?

V korespondenci Voskovce a Wericha jsem nerozluštil všecko. Při práci na druhém a třetím dílu mi velice pomohl docent Just.

Uvádíte, že dopisováním mezi Voskovcem a Werichem pokračovala de facto jejich autorská spolupráce, a tedy že při psaní měli tak nějak v zadním plánu úmysl, že by se jejich korespondence někdy mohla dostat „na povrch“. Jak moc tohle podvědomí ovlivňovalo soukromou korespondenci? Coby čtenář – cítil jste, že by V+W něco úmyslně zatajovali nebo že by se snažili literárně přizpůsobovat dopisy tak, aby se daly lépe číst budoucím čtenářům?

Jsem přesvědčen o tom, že jak Voskovec, tak Werich počítali s tím, že jejich korespondence bude jednou vydaná.  Nemyslím si, že by Voskovec nebo Werich ve  výměně dopisů něco zatajovali, ale vzhledem k censuře se uchylovali k ezopskému jazyku, který se musí luštit.

Při četbě soukromých dopisů (a to navíc v takovém množství) se čtenář dostane k „představitelům“ velmi blízko, jako by najednou byl jakousi součástí jejich životů. Dokážete říct, s kým jste se cítil lépe? S panem Voskovcem, nebo panem Werichem?

Musím se přiznat, že jsem se cítil lépe s Voskovcem hlavně v posledních letech jeho života, kdy Werich začal podléhat tlaku. To bylo pro mě překvapení. Dokumentuje to však hrůzu komunistického režimu, jehož tlaku se těžko dalo uniknout.

První dva svazky získaly ocenění Kniha roku v rámci ankety Lidových novin. Potěšilo Vás to, zejména proto, že jste ve svých počátcích (ještě před emigrací) pro Lidové noviny psal?

Ještě pořád mám zálibu v Lidových novinách, třebaže jsou dneska něco úplně jiného než bývaly.  Navrátit se k jejich tradici je asi nemožné a ostatně se o to nikdo nepokouší.

Píší Vám čtenáři své reakce? Setkáváte se více s pozitivními či negativními ohlasy? Nevyčítá Vám někdo, že odkrýváte něco, co mělo zůstat ukryto – co nebylo určeno „být viděno“?

Mně osobně píše málokdo. Více lidí píše paní Mládkové a do Musea Kampa. Mrzí mě však, že první svazek byl uspěchán.

Jaké máte nyní profesní plány?

Do mých profesionálních plánů zasahuje vědomí, že mi za několik měsíců bude devadesát let. Zatím mě baví Šíma a  moje růže planí, protože je zanedbávám.