Nikdy se nevzdávej!
Patří mezi nejslavnější animátory na světě, jeho rukopis je čitelný, ať už se jedná o kresbu nebo smysl pro humor. Paul Driessen poskytl exkluzivní rozhovor časopisu 25fps.
Studoval jste na Umělecké univerzitě v Ultrechtu, do jaké míry se studium odrazilo ve vaší budoucí kariéře? Dokážete si představit, že byste dělal animované filmy, aniž byste jakoukoliv školu navštěvoval?
Moje studium nemělo s animací nic společného. Podle toho, co vím, se tehdy animace učila pouze na několika školách v USA (nebo i v tehdejším Československu?)
Jako malý kluk jsem si kreslíval komiksy, které se vlastně staly přípravou pro filmy, které dnes natáčím. Když jsem později získal místo v malém animátorském studiu v Holandsku, naučil jsem se tam oživit a rozpohybovat své nápady.
Je pro vás coby animátora důležité mít přehled v dějinách a současnosti umění (výtvarném, architektuře, literatuře a filmu)?
Každému umělci, animátory nevyjímaje, zcela jistě prospívá, když má širší znalosti v oblasti umění – pomáhá mu to rozvíjet se ve svém oboru.
Holandská animace disponuje několika významnými autory, kteří získali uznání po celém světě. Myslíte si, že holandská animace má nějaká svá specifika? Něco, co je pro tvorbu této země typické? Ať už jde o výtvarné uchopení nebo příběhy.
O animaci se nedá říct, že by byla tradičním holandským odvětvím. Na rozdíl od malířství a grafiky. Většina holandských animovaných filmů vyniká právě těmito prvky, které jsou tak výraznější než výstavba příběhu, pohyb nebo dokonce práce s kamerou.
Michael Dudok a já pocházíme trochu z odlišného prostředí…
Dokázal byste svoji tvorbu porovnat s tvorbou svých holandských kolegů? Jako třeba Gerritem van Dijkem či Michael Dudok de Wit?
…takže si nemyslím, že můžeme být srovnáváni s typickými holandskými animátory, mezi které patří například Gerrit van Dijk.
Michael rozvinul svůj styl ve Francii (jeho matka je Francouzka) a Anglii. Já jsem v dětství žil mimo Holandsko a při tvorbě svých komiksů jsem byl hodně ovlivněn, nebo spíše inspirován, zahraničními vizuálními umělci.
A dokázal byste svoji poetiky stručně popsat v několika slovech?
Moje poetika je založena na vyprávění příběhů, většinou s komickým nádechem. Jsem grafický umělec, zajímají mě možnosti animace a její role v kinematografii a všechny tyto zájmy se pak společně odrážejí v mé tvorbě.
Pro vaše snímky je typické, že relativizujete fyzické zákony a prostor. Lidé tak mohou žít ve městě pod vodou, obraz rozdělujete do několika oken.. ve filmu David dokonce hlavní hrdina není vidět a prázdný obraz „zaplňuje“ pouze jeho hlas. Představujete si takto zvláštní prostředí i ve skutečném světě? Když třeba jdete po ulici?
Moje fantazie a realita, kterou žiji, jsou dvě odlišné věci. Mé příběhy se nikdy neodvíjejí od skutečných situací. Jsou vytvářeny mou fantazií a poté pečlivě konstruovány s jediným cílem – vytvořit film, který bude odrážet mé nejlepší schopnosti a dovednosti. Každý jednotlivý nápad musí být něčím zajímavý, aby mě nepřestal zajímat.
Vzhledem k vaší fantazii – nenudí vás realita?
Po pravdě, způsob mého života není vůbec nudný: dělám filmy, které chci dělat, cestuji a žiji na zajímavých místech. Nemám příliš důvodů být znuděn realitou.
Asi taková obvyklá otázka, kde vlastně hledáte inspiraci pro vaše příběhy?
Jak už jsem řekl, inspirace nepřichází z reálných situací. Ale potřebuju inspirativní prostředí, ve kterém si můžu sednout a uvažovat nad nápady. Pocit štěstí a dobré zdraví (nic mě netrápí a jsem v dobré kondici) taky hodně pomáhají.
Naštěstí mě moc nezajímá politika, takže můžu zůstat ve svojí bublině, kde mě rozkládající se okolní svět nemůže nijak skličovat.
Podle vašich filmů lze usuzovat, že máte rád absurdní humor, který se místy mísí i s humorem černým (např. Home on the Rails, Oh What a Knight). Jak byste přiblížil čtenářům právě typické prvky vašeho smyslu pro humor, co vás baví, co vás dokáže rozesmát? A máte stejný smysl pro humor jako ve filmech i na veřejnosti?
Ano, můj privátní humor je v podstatě stejný jako můj humor filmový. Zcela jistě je černý (což je pravděpodobně můj způsob, jak se vypořádát s okolním světem) a často trochu drsný (jak je v Holandsku obvyklé). S přispěním špetky surrealismu je možná o něco poetičtější a méně škodlivý, než by byl bez ní.
Váš výtvarný styl je postaven na nadsázce, zjednodušení a velké stylizaci. Vyhovuje vám takový styl obecně? Nemáte tedy rád „realistickou“ animaci, s kterou oslovil diváky Walt Disney?
Styl, který jsem vyvinul, mým filmům prospívá více než styl Disneyho. Disneyho styl je na rozdíl od toho mého navíc založen na animaci postav. Lidské vztahy mi příliš nejdou – myslím tím poznávat, jací vlastně jsou. Takže by pro mě bylo velmi náročné vytvářet postavy. Mé filmy jsou založeny na výtvarných experimentech, což pochopitelně Disney nedělá – vypráví příběhy založené na postavách. A samozřejmě to vždy dělal velice dobře.
A jak vnímáte rozmáhající se CGI animaci, 3D filmy studií jako Pixar, DreamWorks apod.? Neuvažujete někdy o využití právě 3D animace, nebo se vám zásadně nelíbí a odmítáte ji?
Vůbec nejsem proti 3D animaci, ale prostě to není nic pro mě. Stále jsem hlavně výtvarník, kterého baví kreslení. Myslím, že je zde stále prostor pro lidi jako já, kteří mají svěží nápady. Technika je až druhotná.
Zatímco PIXAR odvádí skvělou práci v experimentování a vytváření vlastního stylu v 3D animaci, v Dreamworks 3D techniku pouze používají a, alespoň z mého pohledu, točí nudné, konvenční filmy, které často kopírují už dříve vytvořené věci.
Ve vašich filmech se často objevují motivy z nejrůznějších pohádek. Trpaslíci, červená karkulka, princové, princezny a rytíři. Děláte si z pohádek legraci, ale kterou pohádku jste měl jako dítě rád a kterou máte rád dnes?
Důvodem, proč ve svých filmech používám pohádky (a rovněž legendy a biblické motivy), není to, že bych se o ně až tak zajímal (i když jako všichni ostatní mám některé z nich rád), ale spíše fakt, že jsou divákům známé a já nemusím celý příběh vyprávět znovu – stačí vybrat si jednu část a tu pak obrátit naruby, udělat ji jinak, než ji známe z originálu. Je to součástí hry, kterou hraji.
Ale po svém posledním filmu The 7 brothers mám pocit, že jsem s pohádkami skončil a že se vyřádím na něčem jiném.
Nemám žádný zvlášť oblíbený příběh. Ale když se ohlédnu zpátky, některé motivy se v mých filmech objevují častěji než jiné – Noemova archa, Červená Karkulka a možná i sedm trpaslíků.
Váš zatím poslední film The 7 brothers je přímo o vypravěčích a autorech pohádek, bratrech Grimmech. Nacházíte inspiraci v okolním světě (třeba na ulici při večerní procházce) stejně jako oni?
Jediná věc, kterou mám s potulnými bratry Grimmovými společného, je, že najít dobrý příběh pro další projekt je opravdu náročné. Musíte chodit ven nebo to naopak vysedět – prostě dělat cokoliv, co vás inspiruje k jeho nalezení.
Mimochodem, skuteční bratři Grimmové pouze sepsali příběhy, které jim vyprávěla stará dáma, která dětství strávila v zájezdním hostinci svého otce, kde se zastavovali cestující a vyprávěli historky. Tím místem je čistě náhodou Kassel, kde jsem po mnoho let vyučoval.
Jde také o film, kdy jste poprvé skloubil animaci s hraným filmem, kterou režíroval váš syn Kaj. Plánujete podobný projekt? A proč jste se rozhodl animaci s hranou akcí vyzkoušet?
Líbil se mi experiment se psaním scénáře, který používá jak hrané, tak animované části. Film The 7 brothers k odvyprávění svého příběhu potřeboval obě techniky, nemohla to například být pouze animace, protože právě hrané části dávají animovaným segmentům smysl.
Zkušenost s The 7 brothers mě inspirovala k dalšímu scénáři, tentokrát pro hraný celovečerní snímek, ve kterém se na vhodných místech objeví asi deset krátkých animovaných pasáží. Doufám, že se film jednou natočí, i když šance jsou malé. A i kdyby ne, experiment se psaním scénáře jsem si užil.
Píšete knihy pro děti, co myslíte, že by kvalitní dětská kniha měla v sobě mít? Co by měla dětem sdělovat? A na co se soutředíte vy?
Knihy, které píšu, nejsou nutně jenom pro děti; je v nich něco pro každého. Řekl bych, že ideálně by měly být čteny rodiči a dětmi zároveň.
Mé Fiddle Fumble Stories se skládají ze čtyř čtvercových knih a v každé z nich se nachází asi šest příběhů. Na levé straně je text, na pravé ilustrace. Každý příběh je něčím zvláštní – svou filozofií, nebo tím, že je vyprávěn pozpátku, někdy se dokonce jedná o flipbook…
Styl příběhů připomíná moje filmy, ale ve všech případech se jedná výhradně o nápady pro knižní zpracování – nejsou převeditelné do filmového média.
Učíte na Akademii výtvarných umění v Kasselu, měl jste a máte tam studenty, kterým předvídáte velkou budoucnost v oblasti animace?
Před čtyřmi lety, když jsem dosáhl 65 let, jsem s učením v Kasselu přestal.
Během svého působení jsem ale zcela jistě narazil na několik slibných studentů. Dva z jejich filmů získaly Oscary: Balance bratrů Lauensteinových v roce 1990 a Quest Thomase Stellmacha a Wolganga Schrödera v roce 1997. Všichni se víceméně úspěšně ujali v komečních animátorských studiích v Německu.
Máte nějaké životní motto?
Užívej si to, k čemu jsi byl předurčen a nikdy se nevzdávej.
Autor
