O umění zahrát člověka

3. vydání knihy Karla Högera Z hercova zápisníku vychází letos ke 100. výročí narození tohoto významného divadelního a filmového umělce (1. vydání 1979, 2. ke 100. výročí otevření Národního divadla je z roku 1983). Objemný svazek, pod nímž je editorsky podepsán Vladimír Justl, vznikl z Högerovy písemné pozůstalosti za významného přispění jeho manželky Evy, neboť herec sám zemřel v době, kdy s editorem teprve vypracoval rámcovou koncepci knihy. (Jeden z příspěvků, medailonek kolegy Zdeňka Štěpánka, je datován jen pár dnů před Högerovým úmrtím v květnu 1977.)

Co od knihy rozhodně nečekat? Na své si nepřijde ani sběratel hereckých (auto)biografií (soustavně jsou zachycena pouze léta 1909 až 1940, tedy od hercova narození přes mládí a účinkování v Zemském divadle v Brně až po angažmá v pražském Národním divadle), ani milovník veselých historek z divadelního zákulisí, ani čtenář, který by očekával zmapování Högerovy kariéry filmové (jeho první role v celovečerních filmech pocházejí z roku 1941). Takový smysl herec své knize vtisknout nezamýšlel.

Tematicky členěná publikace jde mnohem více pod povrch a z Högerových příspěvků vyrůstá před vnímavým čtenářem portrét přemýšlivého, literárně nadaného herce (některé pasáže o Praze a Národním divadle dosahují téměř seifertovských kvalit, na druhou stranu se autor nevyhne dobově poplatným formulacím typu „nastavování zrcadla“, „boj o současné umění“ nebo „klid na tvůrčí práci“), pro něhož se jeho povolání stalo životním údělem. Nejde však v žádném případě o portrét, který by byl sebestřednou oslavou a monumentálním pomníkem. Högerovi byly vlastní jiné věci: skromnost a upřednostňování kolegů, ke kterým obdivně vzhlížel (prim zde hraje „kult“ Eduarda Vojana), náročnost a poctivost ve všech aspektech vlastní herecké práce, láska k rodné zemi a českému jazyku a hrdost na angažmá v Národním divadle, které chápal jako nejvyšší metu a závazek, jemuž je potřeba se ctí dostát. Není tedy divu, že přetržení tohoto spojení s naší první scénou (solidarizoval s kolegyní Vlastou Fabianovou a na protest proti nechutnostem kolem jejího vyhození podal sám výpověď) přežil herec o pouhé tři dny.

Jako málokdo si uvědomoval důležitost práce pro dětského diváka, mnoho ze svého umění věnoval rozhlasu (zaujme výrazem „čtec“, tedy ten, který knihu předčítá), ze svých filmů si patrně nejvíce vážil dvou životopisných snímků, Mikoláš Aleš (1951) a portrétu Bedřicha Smetany Z mého života (1955), neboť právě k nim se opakovaně vrací. Nezapře ani svou původní učitelskou profesi (škoda jen, že postavu učitele Pelikána z vynikající Helgeho Školy otců odbude v knize jedinou poznámkou), protože oddíl Úděl povoláním by se dal doporučit každému adeptu herectví jako hutná skripta… a „prostému“ čtenáři zároveň dává měřítko, podle něhož může práci herce hodnotit.

Cenný záznam zanechal Höger také svými deníkovými zápisky ze dvou zahraničních studijních pobytů v Londýně a Stratfordu (1957) a Moskvě a Leningradu (1959), jejichž náplní byla především návštěva divadelních představení. Zde je možné klást si otázku, nakolik bylo jeho okouzlení sovětskou divadelní tvorbou upřímné a nakolik vycházelo z vědomí, že své postřehy bude předkládat Svazu československých divadelních umělců. Vzhledem k výše zmíněné poctivosti a náročnosti na sebe i na druhé bych se přiklonil k první variantě.

Z hercova zápisníku není snadná četba a zajisté budou takoví, kteří se s autorem na stejnou vlnu nenaladí a knihu po několika desítkách stránek odloží právě proto, že nesplní jejich očekávání (viz předchozí odstavec). Kdo však vytrvá a nechá se vtáhnout do textu, bude odměněn nevšedním svědectvím jedinečné umělecké osobnosti a dozajista na mnoha místech „uslyší“ i onen nezaměnitelný Högerův hlas.

Zbývá dodat, že kniha je vybavena soupisem hercových divadelních a filmových (celovečerní snímky pro kina) rolí a jmenným rejstříkem.

Karel Höger: Z hercova zápisníku

Nakladatelství XYZ, Praha 2009

408 stran (+ 48 stran černobílé fotografické přílohy)

cena neuvedena