PAF – ve znamení s8vy

Rok se s rokem sešel a na půdě Olomouckého Konviktu nám opět před očima proběhl PAF – Přehlídka Animovaného Filmu, již po OSM let každoročně pořádaná občanským sdružením Pastiche Filmz. Stejně jako loni, i letos se náš časopis vydal zhlédnout situaci, aby vám v následující reflexi přiblížil dění na festivalu.

Že to ve stínu minulého silného ročníku PAFu letos nebudou mít organizátoři jednoduché, se dalo čekat. Vzpomínka na sály praskající pod přílivem návštěvníků přilákaných tématem animace pro dospělé a na fenomenální přednášky loňského pafkultu (Peter Kubelka) vzbuzovala trochu obavy, neboť sváděla k nerealistickým očekáváním či dokonce troufalému srovnávání obou ročníků.

Letos se PAF zajímal o animaci nonfikční a hlavně chorvatskou, s čímž souvisela i volba letošního pafkultu – chorvatského experimentálního filmaře a videoartistu Ivana Ladislava Galetu (který představil v pátek své filmy, v sobotu videotvorbu a v neděli svůj výběr pětadvaceti filmů studentů zagrebské filmové školy) pak doplňovala široká paleta hostů: Solu, Martin Arnold, Franziska Bruckner, Simon Bogojević Narath, Darko Bakliža, Tomáš Dvořák a řada českých a slovenských DJ a VJ a další.

Letošní PAF byl vůbec ve znamení hostí spíše než filmů. A zdálo se, že ti si to také užívají více než návštěvníci – na svých blocích/přednáškách spolu zaujatě diskutovali, byl-li z publika nějaký dotaz, většinou by vznesen právě dalším hostem festivalu. Kromě pafkultu měla být velkým lákadlem letošního PAFu technologie motion capture. Tento blok zahájila přednáška Pavla Hruboše, která měla poskytnout potřebný kontext pro pozdější části bloku, kde se návštěvníci mohli mocap (Motion Capture) technice podívat už zpříma do očí. Protáhlé obličeje však naznačovaly spíše zklamání. Těžko říci, zda to bylo způsobeno těžkopádností přednášek a workshopů či spíše nenaplněním očekávání, která byla notně přiživována již před začátkem festivalu.

Abychom však nebyli přehnaně kritičtí: s nadcházejícím víkendem se doposud poloprázdné sály začaly plnit. Přednášky pafkultu i Martina Arnolda dokázaly přilákat plný sál posluchačů a nutno říci, že zejména Arnoldův výstup vytvořil v sále atmosféru srovnatelnou právě s loňským PAFem. Ve švech sál praskal i při projekci Tajemství Keltů – animovaného celovečerního snímku podle irské legendy, který byl loni – ještě ve fázi vzniku a pod pracovním názvem Brendan and the Secret of Kells prezentován právě na PAFu, a který si zde letos odbyl svou českou premiéru. Nadšený potlesk pak můžeme chápat jako potvrzení kvalit snímku (prohýbajícího se pod rozličnými festivalovými oceněními) ze strany publika. Řada kvalitních krátkometrážních snímků často zapadla, ukryta v blocích, laicky řečeno, mezi „nudnějšími“ počiny (a že diváci v takových blocích svým potleskem dávali nepokrytě najevo, které filmy je „baví“ a které si „jen odseděli“).

Projekce soutěžních videí z bloku Jiné vize v podkroví Konviktu trvala po celou dobu festivalu.

PAF rozhodně není tím typem festivalu, na který byste přišli ráno a ze sálu se vypotáceli až za tmy; jeho koncepce spíš vyhovuje návštěvníkům, kteří během dne zabloudí (nebo raději cíleně zamíří) na ten který blok. Mezi jednotlivými projekcemi/přednáškami/prezentacemi vznikají časové prodlevy až devadesátiminutové, které letošní doprovodný program pomáhal jen těžko překlenout. Zvlášť, když jste soutěžní snímky (blok Jiné vize) zhlédli již v rámci projekce v kinosále. Jejich instalace v podkroví pak pro vás notně ztratila na atraktivitě. Byl tu ještě Black Box, tajemná dřevotřísková krychle umístěná v Atriu. Těm, kdo se do ní odvážili vstoupit, bylo odměnou experimentální dílo Kena Jacobse (His Favorite Wife And Other Amorous Interludes). V Bílé noře pak byl promítán snímek Martina Arnolda Invisible Ghost s Belou Lugosim, o kterém se mistr rozhovořil i na přednášce.

V rámci PAFu byla instalována také výstava komiksů TOY_BOX: Two Cups of Tea v Galerii u Mloka, snad trochu daleko od dění festivalu, a v podkroví byla umístěna videointeraktivní instalace Martina Blažíčka SWING (1). Okolo procházející návštěvníci festivalu tak mohli sledovat, jak je jejich černobílý obraz zaznamenáván, přestříháván a projektován na základě zadaných algoritmů. V sobotu odpoledne v podkroví ještě proběhl workshop sítotisku, kdy mladí designéři Myko, Punx 23 a  TOY_BOX před zraky příchozích svižně potiskovali originální trička.

Výzdoba oproti loňsku nebyla až na několik nahodile visících plakátů se sovami prakticky žádná, což byla trochu škoda. Oko se tak popásalo jen na obrazech pohyblivých, o které se starali ve večerních hodinách již zmiňovaní VJs.

A co s tím vším měly společného sovy? Takovou otázku si (šeptem) v přítmí kinosálu kladla řada návštěvníků. Na původ, respektive důvod postmoderní sovy jsme se zeptali ředitele festivalu, Alexandra Jančíka. Ten potvrdil sepjetí sovy s moudrostí, věděním, a především letošní symbolickou osmičkou. Inu, sovy jsou zkrátka všude.

Odkazy

www.pifpaf.cz − Přehlídka animovaného filmu

www.pastichefilmz.org − Občanské sdružení Pastiche filmz, pořadatel Přehlídky animovaného filmu v Olomouci

Sovy jsou všude aneb Symbol animovaného vědění.