Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Portrét Tomáše Vorla – 1. část

Portrét Tomáše Vorla – 1. část

PORTRÉT: TOMÁŠ VOREL – 1. ČÁST – MILOŠ KAMENÍK –

Od 1. října se v kinech promítá nejnovější snímek Tomáše Vorla Ulovit miliardáře. Režisér se dočkal nejhorších recenzí v kariéře. Přesto můžeme Vorlovu tvorbu alespoň v českém kontextu považovat za výlučnou. V následujícím portrétu přiblížím autorovy umělecké kořeny, zahrnující účinkování v divadlech Sklep a Mimoza, amatérské i studentské filmy a povídkový debut Pražská pětka. Zbývající celovečerní tituly, včetně toho nejnovějšího, představím v příštím čísle 25fps.

V roce 2000 vydalo nakladatelství Primus knihu Davida Holuba Cesta z města Tomáše Vorla s podtitulem Portrét filmového režiséra, která detailně přibližuje umělcovu tvorbu. Z roku 2006 pochází nezávislý dokument Vorel lesní, jenž mísí klasická biografická data a v reálu ukazuje režisérovu symbiózu s životem v přírodě. Snímek tak můžeme vnímat jako doplněk Vorlova dokumentu Z města cesta, který přibližuje civilizační útěky hereckých představitelů snímku Cesta z města.

V polovině 90. let natáčel Karel Vachek druhý díl tetralogie Malý kapitalista s názvem Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu), v němž shromáždil do autobusu umělce a myslitele, s nimiž diskutoval o tehdejší (nejen) společenské situaci. Jedním z cestujících byl i Tomáš Vorel. Kameraman ho většinou zabíral spícího nebo koukajícího z okna. Ani jednou během bezmála čtyřhodinového díla nepromluvil. Jakoby se zde ve zkratce ukázala Vorlova pozice v českém uměleckém prostoru. Netočil pouze divácké hity a nestal se režisérskou celebritou typu Svěráka nebo Hřebejka, na to jsou jeho snímky příliš osobité. Nepatřil ovšem ani ke sběratelům festivalových vavřínů jako třeba Bohdan Sláma, na to Vorlovy tituly málo naplňují představy o „artové“ kinematografii. Přesto se jedná o tvorbu originální a nezaměnitelnou, kterou nelze jen tak pominout.

Tomáš Vorel se narodil 2. června 1957 v Praze, vyrůstal v Braníku, absolvoval stavební fakultu na ČVUT a na druhý pokus byl v roce 1982 přijat na katedru režie na FAMU. Zásadní pro jeho budoucí kariéru byl vstup do generačního divadla Sklep, s jehož zakládajícími členy Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem se seznámil na gymnáziu.

Stále působící soubor má na repertoáru činoherní Mlýny a zejména kabaretní pásmo skečů, výstupů a písní nazvané Besídka. Ničím nevázané výstupy a ironická gesta byla součástí poetiky divadla od jeho počátků. Vorel vstupuje do souboru v polovině 70. let, přičemž Sklep hraje na veřejnosti od roku 1978. Vorel je spoluautorem hned první celovečerní hry divadla nazvané Muzikál. „Ač nechyběl cílený humor a ostře pointované gagy, zvrhla se občas představení, zejména v případě Sklepa, Vpředu a Mimozy, v úplné orgie demence. Obsahově nebyly ty produkce příliš bohaté, o to intenzivněji však postihovaly náladu oné bezobsažné, zmrtvělé doby,“[1] píše v článku o divadlech Pražské pětky Barbora Mazáčová. Vorel se k odchodu ze Sklepa několikrát vyjádřil ve smyslu, že mu neseděla přílišná rozvolněnost a anarchie panující v souboru. Nutno dodat, že toto dnes již kultovní (v tomto případě bych se tohoto slova nebál) divadlo se stalo líhní nejen svérázné poetiky a humoru, ale i hereckých (Eva Holubová, Tomáš Hanák, Jiří Macháček, David Vávra, Milan Šteindler a další) a překvapivě i producentských a režisérských osobností (Milan Šteindler, Ondřej Trojan, Otakáro Schmidt nebo Václav Marhoul).

Divadelně se tedy v 80. letech realizoval převážně v pantomimické skupině Mimósa, do níž vstoupil s Davidem Vávrou v roce 1980. Posléze se soubor přejmenoval na Mimozu a jako jediný ze souborů Pražské pětky se profesionalizoval. „Tradiční pantomimická škola Ladislava Fialky, ze které vycházely všechny proudy české němohry, nám však byla bytostně odporná, a tak jsme postupně repertoár Mimósy zdevastovali, začali opět na jevišti žvanit a zpívat, vymýšleli nesmyslné skeče bez pointy (…) společným třeštěním a drzou exhibicí vznikaly nové, nečekané gagy s pistolemi, samopaly, provazy, cigaretami a míči, tvář Mimósy se přiostřila, rytmizovala, zrockovala,“[2] vzpomíná Vorel v knize Pražská pětka[3]. V souboru působila například i Eva Holubová nebo Martin Dejdar. Nejnáročnější inscenací se pravděpodobně stal Malý Nezbeda realizovaný z popudu výtvarníka Jaroslava Róny. Autoři se pokusili o „syntézu všech žánrů, o totální divadlo: bohatá scénografie, pompézní pyrotechnické efekty, bojové scény, košatý zpěv a tanec všech žánrů, činoherní mluva mísící různá nářečí, vše propojeno živou hudbou skupiny Babalet.“[4] Po roce 1989 soubor zaniká a Tomáš Vorel se na jevišti objevuje už jen sporadicky. Naposledy vystupoval se Sklepem Národním divadle při příležitosti rozloučení s Václavem Havlem ve funkci prezidenta.[5]

Mnoho tvůrců čerpá z literatury, pro jiné jako třeba pro Jana Švankmajera nebo Petera Greenawaye je stěžejní inspirace výtvarným uměním. Vorla charakterizuje výrazná divadelní stylizace projevující se převážně ve vedení herců. Autor svůj pohled na svět a své názory nesděluje skrze nijak novátorské příběhy, ale pomocí dravého a neotesaného stylu a značné dávky neuctivého humoru. Pokud se českým komediím reprezentovaným například tvorbou Jiřího Menzela nebo Zdeňka Svěráka někdy vyčítá, že problémy zahlazují a vůči realitě jsou příliš shovívaví a smířliví, pak o Vorlových dílech toto prohlásit nejde. Ne snad že by mu chyběly sklony k vizuální poezii (přítomná zejména v Kamenném mostě, Cestě z města a v syrové, spíš siřičité podobě i v Kouři) nebo dějovému schematismu (přítomný zejména v Cestě z města), ale nikdy nebyl ve své tvorbě sentimentální. „Energii“ a punc neokoukatelnosti neváhá do filmu dostat i za pomoci na první pohled retardujících prvků v podobě možná trochu prkenných, ale nepřehlédnutelných (ne)hereckých samorostů (Petr Čtvrtníček, Radomil Uhlíř a jiní).

V bonusovém rozhovoru ke kompilačnímu DVD Začátky filmových hvězd, které shrnuje Vorlovy krátké snímky, tvůrce vzpomíná na iniciační okouzlení loutkovým divadlem Tomášova tatínka (hrál předsedu v Pražské pětce) a dětskou fascinaci loutkou kašpárka. Motiv kašpárka, skřítka či trpaslíka se stal pro budoucího režiséra emblematickým a prostupuje celou jeho tvorbou. Na první pohled roztomilé stvoření se po zahnání do kouta mění ve stvůru. Lze v něm spatřovat paralelu ke švejkovské povaze (údělu?) českého člověka.

Sérii amatérských filmů započíná variace na „kurosawovská“ dramata Zákon samurajů (1978). Za šestnáctimilimetrovou kamerou stál dnes uznávaný dokumentarista Vladislav Kvasnička. Už první Vorlův dochovaný počin má, přes svůj amatérský původ, švih a srozumitelný děj a z hlediska žánru jej přiřazujeme k parodiím, k nimž se režisér ještě několikrát vrátí. Zákon samurajů ale přímočaře neshazuje předlohu, ctí zároveň její ideály. Ambivalentní přístup je příznačný nejen pro autorovu budoucí tvorbu, ale pro celou „sklepáckou“ generaci ironicky šklebící se na to, co zároveň dobrovolně podstupuje. Shazují sponzory, bez nichž se neobejdou, parodují reklamy, na jejichž vzniku se podílí.

Z roku 1979 pochází „barevný komiks“ Rychlé šípy zakládají klub. Stopáž a rytmus určuje Bugatti step Jaroslava Ježka. Stylizace je přímo určená comicsem, jehož co nejvěrnější převedení do filmu vede ke komickým situacím (vzorné držení těla při běhu, odehnání padouchů pomocí hadice s vodou, u úst se objevují z čtvrtky vystřižené „bubliny“ s dialogy…). Režiséra eticky vzorový svět Jaroslava Foglara silně ovlivnil, stejně jako kolegy ze Sklepa, kteří „Jestřábovi“ a jeho dílu věnovali několik vystoupení, v nichž Tomáš Vorel hrál nejvzornějšího ze vzorných, Mirka Dušína. Ve Vorlově poctě však neúčinkují „sklepáci“, ale chlapci odpovídající věrněji svým vzhledem ilustrovaným předlohám kreslíře Marka Čermáka.

S třetím snímkem Kašpárek (1980) se Vorel neúspěšně pokoušel dostat na FAMU. Poprvé obsazuje Milana Šteindlera, jenž zde představuje naivního a všeobecnou zkažeností nezasaženého chlapce. Proti očekávání zaujme svou potrhlostí a šaškováním krásnou blondýnu (Jitka Asterová) a aby ji před ostatními neztrapňoval, zahodí svůj kulich s bambulí (nejen kašpárkovský, ale i skřítkovský atribut). Před slizkým barmanem (David Vávra si roli o deset let později zopakuje v Kouři) si dokonce zapálí cigaretu. Kráska mu věnuje polibek, což se však ukáže být jen cynickým žertem z její strany. U auta na ni čeká skutečný partner, frajírek s vlnou ve vlasech (Tomáš Vorel). Vysmějí se mu a odjedou. Kašpárek dlouho nesmutní, s nasazením čepičky se mu vrací i úsměv a veselá povaha.

V Kašpárkovi museli herci prokázat cit pro stylizované herectví, gesto, mimiku a přiměřenou míru nadsázky. Nejedná se už však o pouhou hříčku nebo parodii natočenou s kamarády ve volném odpoledni. Autor v jednoduchém příběhu demonstruje střet vnitřně nepošpiněného hrdiny s krutou realitou a nezlomnost pozitivní Kašpárkovy povahy. Němý film krom hudby doplňují i komické zvukové efekty, k nimž se Vorel vrátí v groteskách Směr Karlštejn (z Pražské pětky) a Skřítek.

S posledním amatérským filmem To můj Láďa (1982) Vorel u zkoušek na FAMU uspěl. Mladá žena (Eva Holubová) chodí po nákupech, po celou dobu slyšíme její vnitřní hlas nespokojeně komentující lidi na ulici a líčící dennodenní trable. Útěchu nalézá ve vzpomínkách a představách manžela Ládi, milého kulturisty, kterého vidíme v paralelní montáži. „Fuj, to je ale vošklivej chlap, to můj Láďa… ale jo, to stihneš, to stihneš,“ říká si v duchu a odbíhá k výčtu potravin. Ke zlomu dojde v momentě, kdy hrdinku začne sledovat podezřelý muž (Radomil Uhlíř). Začne utíkat, přičemž si představuje, jak by si s úchylem poradil její muž. V duchu na sebe křičí: „Zahoď ten blbej vozejček! Nezahodím, nezahodím, mám tam celej nákup!“ Včas za sebou zabouchne domovní dveře a závěrečná scéna u ní doma odhalí, že žije s dítětem sama.

Autorovi se věrohodně podařilo zachytit vnitřní svět prosté hrdinky, v plné nahotě, směšnosti a přitom soucitně. Snímek pojímá až „formanovsky“ civilně a je škoda, že se Vorel k tomuto stylu už nikdy naplno nevrátil.

Na FAMU natočil sedm krátkometrážních titulů a studiových cvičení: Ze života popelnic (1982), Stařec a řeka (1982), Dáreček (1983), Chci tě mít (1985), Je dobrá, slaďoučká (1985), ING. (1985) a Chemikál (1986). Díla byla silně ovlivněna poetikou souborů Pražské pětky a spolupracovalo na nich několik Vorlových divadelních kolegů. Řada těchto filmů, na základě předchozích divadelních zkušeností, obsahovala písňové nebo voicebandové scény, což neuniklo Václavu Vorlíčkovi, jenž se k tomu vyjádřil v rozhovoru v roce 1987: „Po absolutoriu bude nejspíš v takových pokusech pokračovat a věřím, že i v další tvorbě přijde s něčím, co bude znamenat třeba tolik, jako ve své době Rychmanovi Starci na chmelu. Vorel je příslušník dnešní mladé generace, zná její zájmy a myšlení a to dává šanci, a snad i záruku, že vyplní mezeru v naší filmové tvorbě, protože žánr muzikálu u nás už dlouhá léta vlastně nikdo nedělá.“[6] O rok později byla natočena Pražská pětka a za další dva roky „rytmikál“ Kouř, díla, která se novými Starci na chmelu rozhodně nestala. Vorlova poetika je temnější a nekompromisnější. Povídku Na brigádě z Pražské pětky můžeme chápat, díky námětu a muzikálovým scénám, jako výsměch filmům typu Starci na chmelu.

Na katedře režie si Vorel vybudoval pověst „neškodného vtipálka“, což mu značně ulehčilo školní léta: „Jako všechny masmediální instituce, byla i FAMU pod kontrolou StB a mnoho profesorů s ní bylo ve spojení. Já měl štěstí, že můj třídní doc. Vorlíček měl jediný trochu smysl pro humor, možná proto, že se jmenoval podobně. I já pochopil, že nemá cenu točit převratná myšlenková díla. Držel jsem se na lehké úrovni hořké komediálnosti a trénoval si „filmové řemeslo“. Všechny nápady mi docela procházely, jen jednou jsem musel vystřihnout scénu z filmu ING. Horší to měli moji kolegové, třeba Zdeněk Tyc, kterému za film Vlevo v bok, kde parodoval českou armádu, vyhrožoval profesor Balík exkomunikací. Chudák Tyc pak celá studia hledal vhodná témata, aby se zavděčil… Ještě hůř dopadl Jaroslav Hykl, který nikdy s Vorlíčkem nenašel společnou řeč a celá studia byla pro něho velkým utrpením. Dodnes nenatočil svůj celovečerní film, přestože nebyl méně „talentovaný“ než já. Každá společnost a zejména ta naše „hezká česká laskavá“ si vyžaduje přizpůsobení, kompromisy a lež.“[7]

Jako první přestříhal na FAMU film To můj Láďa[8] a na školní přehlídce v roce 1983 získal první cenu − Maxima. Kritička Galina Kopaněvová označila režiséra v časopise Scéna jako „objev roku“: „Jeho nápady i jejich provedení jsou originální a výsostně vkusné, dokonale vypráví obrazem a zvukem, skvěle cítí rytmus, komično situace, lidského obličeje, siluety, gesta, předmětu.“[9]

Groteskní sedmiminutová anekdota Stařec a řeka vypráví o starém pražském rybáři a jeho největším životním úlovku, v názvu parafrázuje známou novelu Ernesta Hemingwaye. Výtvarně stylizovaný a za pomoci techniky pixilace realizovaný byl snímek Ze života popelnic. Hudbu složil „sklepácký“ David Noll a kameru poprvé vedl Martin Duba, který se pak podílel na všech ostatních studentských Vorlových dílech a hlavně na celovečerním Kouři.

Dáreček připomíná studentský film Vlastimila Venclíka Nezvaný host z roku 1968, jenž byl metaforou sovětské okupace a kvůli němuž byl autor vyhozen z FAMU. Vánoční klid a pohodu v bytě novomanželů (Milan Šteindler a Vida Skalská známá jako princezna Bosana ze Tří veteránů) naruší příchod ženina manipulativního a násilnického bratra (Zdeněk David). Vše se naštěstí ukáže jako manželův špatný sen, když najednou zazvoní zvonek. Nepříliš originálně zakončené dílko zaujme pevně vedenými herci (především civilní Milan Šteindler), prací s kontrastním svícením a důmyslným vytvářením atmosféry.

Ateliérové cvičení 2. ročníku Chci tě mít je muzikálový skeč produkovaný dalším „sklepáckým“ kolegou, Václavem Marhoulem, na jehož scénáři spolupracovala Eva Holubová. Předznamenává postavy (i v té době nevídaná homosexuálně orientovaná postava) a stylizaci diskotékových scén ze snímku Kouř. Dva zamilovaní (Magda Reifová a Dan Netušil) si zpívají duet, jdou do baru, kde se mezi ně vloží barman (Šimon Caban, zároveň autor choreografie), který tančí s dívkou a okouzlí ji. To nevydrží její přítel a chytne barmana pod krkem. Ten se kupodivu nebrání, neboť se chtěl přivinout právě k němu.

Pokud se Chci tě mít jeví jako studie ke Kouři, pak následující cvičení Je dobrá, slaďoučká motivicky předchází povídce Směr Karlštejn z Pražské pětky. Turista (Jan Schmid) se synkem se schovají před bouřkou do prázdného (pouze za stolem pochrupuje Radomil Uhlíř) hostince s neochotným hospodským (Milan Šteindler). Tatínek arogantního výčepního poníženě prosí o jídlo a pití, chápe ho ne jako svého služebníka, ale jako představitele moci, jemuž se neodporuje. Tomu malý a zvědavý chlapec nerozumí a otec ho neustále musí poučovat, že pana číšníka nesmí zlobit. Dostanou alespoň limonádu a tatranku a ta „je dobrá, slaďoučká.“ Nezbedný chlapec z kuchyně přinese hostinským zapřenou flákotu masa. Ten se rozzuří a hosty z hospody vyrazí. Herecká etuda vyniká především trefně napsanými satirickými dialogy, pod nimiž je podepsána i Eva Holubová, a hereckými výkony.

Ve Vorlově tvorbě se poprvé, i když v metaforické rovině, objevuje kritika politického systému (těžko říct nakolik by podobně šel interpretovat Dáreček, jenž je z mého pohledu příliš obecný, ale v pocitové rovině v něm ohrožení vnější silou prezentovanou přízemním manipulátorem rovněž nechybí) představovaného primitivním a násilnickým hostinským. Nejde o intrikánského a zákeřného zlosyna, snažícího se ostatními manipulovat, ale apatického lenocha, jenž ví, že svého již dávno dosáhl a nemaje žádných cílů už jen pasivně zahnívá. Tatínek se s ním proti své vůli dostává do střetu, ale patří k zlomené a porobené generaci, která se nebouří a neodporuje, protože se to „nesluší“. Naopak zlobivé dítě si troufne upozornit na to, co nehraje. Analogická scéna se nachází i v první povídce Pražské pětky. Chlapci při úprku z lokálu hospodského zastřelí svými kapslovkami. V roce 1985 hostinský svou pozici ještě uhájil.

Jako reálové cvičení natočil Vorel muzikálovou parodii optimistických příběhů o talentovaných mladých odbornících ING., jejíž námět byl později rozveden do celovečerní podoby (Kouř). Na scénáři se podílel vedoucí recitační skupiny Vpřed Lumír Tuček, jehož soubor také převzal roli voicebandového kolektivu z projekční kanceláře.

Nadšený inženýr (Tomáš Hanák) nastoupí do prvního zaměstnání a je mu přidělen „velký úkol“ od samotného ředitele (Jiří Kodet). Ve všem se mu daří a šťastně zamilovaný předcvičuje se svou milou na spartakiádě. Na projekt ovšem potřebuje zahraniční součástku a na tu nejsou devizové prostředky. „Inža“ se pohádá s ředitelem, dívka se s ním rozejde, upadá do deprese. Tým jeho spolupracovníků z projekční kanceláře ho však svým skandováním podrží:

„Inža: Nemá to cenu!!

sbor: Má to cenu!

Inža: Nemá cenu.

Sbor: Má to cenu!

Inža: Má to cenu?

sbor: Má to cenu!

Inža: Má to cenu! Má to cenu!! Má to cenu!!!“

Taneční choreografie plná trhaných pohybů odpovídá stylu baletní jednotky Křeč, úderný přednes a voiceband byl zas typický pro Vpřed. Klasické dialogy se střídají s recitací, skandováním i zpívanými pasážemi zesměšňujícími zamilované sekvence z hudebních romantických filmů. Většina textu je ve verších a některé části jsou doslova přeneseny do Kouře. Zásadní rozdíl mezi Kouřem a ING. ovšem spočívá v odlišném obrazovém pojetí a atmosféře. Pokud je ING. optimistický a zalitý sluncem, pak je Kouř jeho vizuálním opakem plným skepse, zchátralosti a šedivých zplodin.

Poslední školní prací Tomáše Vorla byla adaptace divadelní hry divadla Sklep Chemikál. „Jak jinak − i zde jsme svědky vysoce stylizovaných výtvarně-hudebně-pohybových extempore členů Sklepa, kteří za bouřlivých exo i endotermických reakcí uvádějí do souvislostí lidské vztahy s chemickými principy slučování prvků.“[10] Šílený chemik Toller (Milan Šteindler) chce získat zlato mícháním rtuti s jinými prvky. Antropomorfizací prvků vzniká muzikálový příběh plný excentrických kostýmů a masek, dýmu a výbuchů o rtuti-dívce (Jana Hanáková) hledající toho pravého. Všechny pokusy o „navázaní vazby“ ale končí krachem, ať už se zajímá o pyšného a načančaného Hélia (deviantně se vlnící David Vávra), náboženského fanatika Tantala (Lumír Tuček) věřícího v Bora, o apatického a umouněného pivaře Karbona (Vlastimil Zavřel), militantního Chlóra (Tomáš Hanák) nebo „fízláckého“ Praseodona (Miroslav Maruška).

„Nevím jak dnes, ale pro mě bylo studium FAMU ztráta několika let života. (…) Mám z českého školství vůbec divný pocit, pochybuji, že mladým něco dává, spíše naopak, vysává z nich elán a svobodu,“[11] uvedl Vorel o svém studiu v rozhovoru pro Telegraf v roce 1996. V témže roce slyšíme obdobné hodnocení školství i z úst Vorlova alter ega ve snímku Kamenný most: „Chodil jsem do školy dvacet let a nic jsem se nenaučil, nic jsem nedokázal, nic nejsem.“

Celovečerní Vorlův snímek Pražská pětka (1988) na filmovém plátně představuje soubory divadelního uskupení Pražská pětka v jejich vrcholné formě. Každému divadlu věnuje samostatnou povídku natočenou ve stylu typickém pro ten který soubor. Vznikl tak mimo jiné dokument o tom nejlepším, co u nás v osmdesátých letech v tzv. „alternativní kultuře“ existovalo, ale také dokument o živelné energii nově nastupující generace umělců, o jejich srážce se starými formami − výtvarnými, dramatickými, ale i společenskými a politickými. Jednotlivé segmenty jsou spojeny osobou moderátora − osvětového pracovníka ztvárněného Milanem Šteindlerem. S brýlemi s tmavou obroučkou, s vadnoucími soudružskými karafiáty ve váze a zapáleně angažovaným projevem (autory těchto promluv jsou Tomáš Vorel a Tomáš Hanák) vždy uvedl divadlo, které bude následovat, a s patřičnou dávkou nadsázky teoreticky zhodnotil jeho význam.

Jako první se představuje pantomimická skupina Mimoza s povídkou Směr Karlštejn, jejíž scénář napsal Tomáš Vorel s Davidem Vávrou. V žánru grotesky (zrychlené sekvence, jednoduchá hudba kombinovaná s výraznými zvuky a citoslovci, bez mluveného slova a s řadou vizuálních, většinou pohybových gagů) prožijeme jednodenní výlet s typickou panelákovou rodinou. Smolařský otec nechtěně skočí do potoka, chytí se do pasti na divokou zvěř, nerudný tramp mu rozbije o hlavu lahváče, dostane nafackováno od gestapáckého průvodčího apod. Stejných výrazových prostředků tvůrce použil o 17 let později ve filmu Skřítek. Obě grotesky paří k tomu nejlepšímu, co Vorel natočil. Ve Směru Karlštejn ztvárnil, stejně jako na divadle, bufeťáckého skřítka s dementním pohledem a deviantními sklony.

„Svět jako fantaskní kaleidoskop světel a stínů,“[12] zachycuje v obrazové básni výtvarného divadla Kolotoč povídka nazvaná Bersidejsi.[13] Tuto jedinou část točil kameraman Antonín Wieser, všechny ostatní snímal Roman Pavlíček. Scénář napsal vedoucí Kolotoče Čestmír Suška. Čistě výtvarně pojatý kus se od ostatních povídek liší pomalejším tempem a meditativní atmosférou. Bez tohoto nehektického elementu by obraz divadelní Pražské pětky nebyl úplný. Výjimečně se Berdsidejsi jeví i v kontextu celé naší kinematografie, podobně jako Barvy. Vizuální ani taneční filmy u nás nikdy nevznikaly. Povídka v celku snímku možná působila díky nenarativní povaze retardujícím dojmem. Takové už ovšem bylo divadlo Kolotoč, o jehož účasti na akcích Pražské pětky se Jan Dvořák domníval, že byla „spíše motivována generační blízkostí než metodou a formou práce, i obsahové zaměření je odlišného druhu, zcela specifické povahy a i náročnější na vnímání.“[14]

Recitační skupina Vpřed účinkuje v povídce Oldův večírek. Základním konfliktem je střet mladého pracovníka, zde údržbáře Oldy (Zdeněk Marek), a ze setrvačnosti fungující zdeformované a už dávno nefunkční společnosti, převedené do podoby kdysi prvotřídního hotelu se zkorumpovaným vedením, těsně před zhroucením. Šedivé trubky, potemnělé chodby, zašlý a zaprášený nábytek vykreslují depresivní fluidum místa, podobně jako později v námětově obdobném Kouři. Příběh napsaný Lumírem Tučkem ale plní spíše zástupnou funkci pro užití voicebandové platformy. Jan Foll se v kritice zabývá vyzněním povídky: „V této mravoličné bajce ve verších se podle mého názoru skrývá rovněž jemná parodie současných českých filmů smyczkovsko-olmerovského ražení s jejich elegantní kritičností, která se však jádra našich morálně-společenských problémů nedotýká.“[15]

Příspěvek baletní jednotky Křeč nese název Barvy. Choreografy hudebně-taneční alegorie jsou Šimon a Michal Cabanovi. V obrovské hale mezi oblaky dýmu a pseudoantickými sloupy pochodují pomocí dynamických a až strojových pohybů skupiny (společenské vrstvy?) barevně odlišených obyvatel. Tanečníci jsou oděni do uniformních kostýmů a masek připomínajících upravené svářečské brýle. Okolo projíždí v autech křiklavých barev místní elita. Disciplínu a pořádek naruší dvě dívky tančící mimo dav, málem způsobí revoltu, ale vládcové zasáhnou včas. Klipové tempo se stupňuje (střih Jiřího Brožka) a hemžení končí explozí.

Povídkou Na brigádě se prezentuje divadlo Sklep. Lahve pod stolem
Dr. Milana Šteindlera, CSc. zacinkají. Začíná být poněkud společensky unaven, motají se mu slova, ale o to horlivěji hovoří: „Požadavek masovosti, tj. umění masám, „maso“ v umění, vstupuje do popředí i dnes. Je to pochopitelné. Lidé chtějí mít divadlo, kterému by rozuměli, kde by se pobavili, odreagovali a nabrali sílu do další práce. Divadlo Sklep rozhodně takovým divadlem je. Tvorba tohoto divadla je mému srdci nejbližší, neboť se vrací do dob minulých, do dob, kdy se scelovaly meze a lidé, formovaly se názory a životní postoje. Každý z nás si tehdá musel ve společnosti najít své místo! Musel se rozhodnout! Ano! To obrovské nadšení, to nasazení, ty vznešené ideály, ten historický optimismus… Jako bych se vracel do dob svého mládí. Melodram divadla Sklep s názvem na Na brigádě na nás dýchne obrovskou, neutuchajucou radosťou…“[16]

Právě tato parodie rétoriky tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka měla být podle Davida Holuba jedním z důvodů, proč bylo uvedení díla pozastaveno. Naštěstí snímek získal I. cenu na bratislavském Fóru mladého filmu a k zákazu nedošlo. V příběhu napraveného trampa paroduje Vorel své základní autorské schéma, v němž se nezkažený hrdina střetne s prohnilým světem. Tramp (Tomáš Hanák) zde převráceně zastupuje zhoubný individualismus (za komunismu negativní konotace). Mladíkova zatrpklost vyvěrá z milostného zklamání, o němž zpívá svazákům, jejichž autobus si stopne. Na konci pochopí, že se musí stát součástí dobrého celku, a tím se navrátit na stranu dobra.

O parodickém vyznění díla nemůže být nejmenších pochyb. Náves ve Sklepicích, jejíž obyvatelé se chystají na příjezd brigádníků, zdobí hesla typu: „Čest našim brigádníkům!“ Zesměšnění budovatelských filmů 50. let je přítomné jak v příběhu, tak ve výtvarné stylizaci zemědělského chorálu ústícího ve velkolepé oživlé budovatelské sousoší, ale hlavně v dialozích. Když traktorista Pavel (Radomil Uhlíř) zve soudružku učitelku (Jana Kušiaková) na odpoledne k rybníku, tak se ho žena upřímně otáže: „Pavle, a kdo za tebe zorá?“ Podobně narazí i znovu zamilovaný tramp: „Zatančíme si večer spolu?“ zeptá se a učitelka se zmatením, ale i zápalem v očích odpovídá: „Ach, všechno by bylo jiné, kdyby…“ Tramp: „Kdyby?“ Učitelčin niterný výklad pokračuje: „Kdyby jste se tolik neštítil práce! Vy přece nejste zlý člověk, máte rád přírodu. Tak proč s námi nejdete v jedné řadě?! Touláním nový svět nevybudujeme! Ach, proč jen jste takový… jiný!?“ Nešťastnice s pohnutím uteče do chaloupky. Muž smutně sklopí hlavu. Večer se v hostinci vyzdobeném nápisy jako: „Důsledným dopíjením piv za úsporu ječmene!“ koná veselice k zakončení sklizně. Když se u trampa zastaví dívka s koláči, okřikne ji vedoucí svazáků Karel (Milan Šteindler): „Tomu ne! Kdo nepracuje, ať nejí!“ Po příchodu trampova soka Pavla se strhne rvačka, při níž hospoda vezme za své. Ráno si tramp s Pavlem podají ruce na usmířenou a poučený mladík pokorně předstoupí před vedoucího svazáků, jenž se projeví jako „charakter“: „V našem autobuse je dost místa pro všechny!“

Ambivalentní dojem zanechává i romantická píseň Strom kýve větvemi. Na jednu stranu se tvůrci vysmívají sentimentálním táborovým cajdákům, nahrazenými později třeba tvorbou bratří Nedvědů, zároveň ale píseň posluchačům umožňuje podobné jímavé pocity bez (nebo s vědomým) uzardění prožít. Stejně tak Arnoštkův taneční hit Je to fajnKouře je na jednu stranu nechutně protivný, přitom se na něj dnes paří na vysokoškolských večírcích. Na stejném recepčním modu fungují například i díla Quentina Tarantina, která umí vtáhnout do děje, ale jejich ironický odstup znemožňuje bezproblémové přijetí iluze.

Povídku Na brigádě považuji za jednu z nejzdařilejších českých parodií vůbec. Navíc tento žánr není v posledních letech u nás příliš často k vidění. Výjimku tvoří opět „sklepácký“ Mazaný Filip, a pokud bychom měli vůbec nějaký film označit za čistě „sklepácký“, bude to právě povídka Na brigádě. Divadelní představení byla ale divočejší a eruptivnější, Sklep byl „gejzírem nápadů,“[17] jak vzpomíná režisér na bonusových rozhovorech DVD Pražská pětka a on musel zápasit a nesčetnou řadou impulsů, s nimiž chodili spoluscenáristé (Tomáš Hanák, Jiří „Fero“ Burda a David Vávra). Vorel byl nucen třídit a proškrtávat, aby vůbec děj udržel soudržný. Z těchto zpestření zůstali třeba Švejk sedící v hospodě, „ladovský“ vodník na vrbě apod.

Hlavním Vorlovým vkladem do projektu bylo, že dokázal spojit řadu individualit do kompaktního a fungujícího celku. Sám k tomu poznamenává: „Já Pražskou pětku nepovažuji za svůj debut, za svůj názor, protože je názorem kolektivu lidí, je to vlastně pět názorů, pět poetik. Já jsem vystupoval především v roli koordinátora a realizátora těchto názorů, který převádí divadelní vyjadřování do filmové řeči. (…) Texty a scénáře nevznikaly ze snahy něco sdělovat, ale bavit: Nejdřív sebe, pak diváky.“[18]

V příštím čísle se budu věnovat zbývajícím Vorlovým dílům, včetně aktuálního titulu Ulovit miliardáře.


[1] MAZÁČOVÁ, Barbora: Divadlo s kočičím životem. Světa a divadlo, 1991, č. 9, s. 29.

 

[2] VOREL, Tomáš aj.: Pražská pětka. Praha: 1999, s. 35−36.

[3] Nakladatelství Primus vydalo scénář filmu Pražská pětka doplněný o vzpomínky vedoucích jednotlivých souborů. Stejné nakladatelství se zasloužilo i o beletrizovanou podobu scénářů Kouře a Kamenného mostu. Nakladatelství Pražská scéna vydalo knihy věnované souborům, v nichž Vorel působil: Sklep (1999), Mimoza (2008).

[4] Tamtéž, s. 42.

[5] Tuto informaci uvádí sám Vorel na stránkách www.vorelfilm.cz. TV Prima, která vysílala záznam z této rozlučky, výstup divadla Sklep vystřihla. Sklep, ačkoliv bývá často označován jako komerční a mainstreamová zábava, nikdy nezískal prostor jinde než na ČT 2.

[6] HOFMANOVÁ, Libuše: Rozhovor s režisérem Václavem Vorlíčkem. Film a doba, 1987, č. 10, s. 543.

[7] ŠVEJDOVÁ, Hana: Filmy točím pro sebe a své přátele. Telegraf, 3. 8. 1996, s. 8.

[8] Vorel film naschvál udělal technicky špatně, poněvadž ho přijímací komise u filmu Kašpárek podezírala, že mu s výrobou pomáhal někdo z televize.

[9] KOPANĚVA, Galina: Filmy po vysokoškolsku. Scéna, 1984, č. 11, s. 5.

[10] HOLUB, David: Cesta z města Tomáše Vorla. Praha: 2000, s. 37.

[11] ŠVEJDOVÁ, Hana: Filmy točím pro sebe a své přátele. Telegraf, 3. 8. 1996, s. 8.

[12] HALADA, Andrej: Český film devadesátých let. Praha: 1997, s. 141.

[13] V maskách zde hrají, kromě členů Kolotoče, i „sklepáci“ Aleš Najbrt, Jan Slovák či Lenka Vychodilová. Fluktuace členů Pražské pětky mezi jednotlivými soubory byla běžná, ale před natáčením bylo dohodnuto, že každý se jako herec může objevit pouze v jedné povídce. Díky maskám přes obličej v Bersidejsi bylo toto pravidlo nepřímo porušeno, neboť Najbrt, Slovák i Vychodilová hrají ve „sklepovské“ povídce Na brigádě. V páté epizodě se při scéně hromadné rvačky v hospodě v cca třetím plánu v komparsu objeví i David Vávra a Eva Holubová, kteří jinak hrají manželský pár v povídce první.

[14] DVOŘÁK, Jan: Divadlo v akci. Praha: 1988, s. 152.

[15] FOLL, Jan: Pražská pětka aneb Pět divadel v jednom filmu. Scéna, 1989, č. 12−13, s. 7.

[16] VOREL, Tomáš aj.: Pražská pětka. Praha: 1999, s. 171.

[17] Rozhovor s Tomášem Vorlem v bonusové výbavě DVD k filmu Pražská pětka.

[18] KRUPKOVÁ, Daniela: Pražská 5. Kino, 1989, č. 4, s. 8–9.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru