Pražský festival PAF v „období krize“

Termín letošní Přehlídky amatérských filmů se musel posouvat, a jak sdělili pořadatelé, málem se z finančních důvodů ani neuskutečnila. Na druhou stranu soutěžilo 43 filmařů s 61 filmy, které porota celkově označila ve srovnání s předchozími ročníky za nadprůměrné.

Festival amatérského a nekomerčního filmu, známý pod zkratkou PAF, vznikl už v roce 1992. V posledních letech jde o soutěžní průřezovou přehlídku nepodléhající výběrové selekci a návštěvník si tudíž může utvořit reprezentativní představu o současné české amatérské kinematografii.

Na PAFU je více než na jiných přehlídkách viditelné dělení autorů do dvou generačních skupin. Starší tvůrci původně vzešlí z kinoamatérských klubových hnutí se zaměřují převážně na dokumentární žánr. Okruh mladších autorů nepojí dohromady žádná instituce, tvoří ve vlastních tvůrčích skupinách, a pokud se setkávají, tak jen na festivalech a především na internetových komunitních sítích. V centru jejich zájmu stojí hraný film a jeho žánrové variace.

Dokumentární filmy dosahují, ačkoliv jsou kvantitativně hojně zastoupeny, pouze průměrných kvalit. Metou jejich tvůrců se bohužel nezdají být ani televizní dokumenty, jejichž kvalita pro Českou televizi v poslední době není vždy prioritní. Neprofesionálové se zhusta obracejí k historickým námětům a využívají z dnešního pohledu už poněkud anachronického komentáře, který mnohdy svádí k patosu a většina profesionálů od něj upustila již před mnoha lety. Přitom komentář stárnoucí v dokumentu nejrychleji je výrazový prostředek, který lze použít nejrůznějším způsobem, jak třeba dokazuje hraný snímek Petra MarkaLáska shora, a věřím, že jeho renesance v oblasti dokumentárního filmu se ještě dočkáme. Nepříliš invenční jsou i ilustrační dotáčky, k nimž se ještě vrátím. Škoda, že se amatérští dokumentaristé nespoléhají více na autentické lidi před kamerou, na nečekané situace a reakce nebo nenatáčejí snímky osobnějšího charakteru. Velmi osobní byl rozhodně dokument Lúca mladých autorů Martiny Anderlové a Lukáše Němečka složený výhradně z mluvících hlav a fotografií nedávno zesnulé mladé slečny, na niž ostatní před kamerou vzpomínají. Citově vypjaté je už samotné téma, ale film zbytečně netlačí na divákovi emoce a v závěru chvályhodně nechává divákům očekávané a nezodpovězené, protože nepodstatné vylíčení okolností dívčina předčasného úmrtí. Snímek Pavla StrnadaKrálovské město Uherské Hradiště začíná jako klasický medailon města, aby se v polovině najednou z ničeho nic proměnil v medailon ve městě pořádaného festivalu amatérských filmů Týká se to také tebe. Kombinace hraných ilustračních sekvencí, do sebe prolínaných záběrů přírody a starých dopisů a k tomu zmiňovaný komentář – to jsou znaky filmů Z listů důvěrnýchEduarda Mocka o milostném vztahu Leoše Janáčka nebo snímku Aleny Krejčové o Janu NerudoviVším jsem byl rád. Porotce Tomáš Kepka autorce poradil, aby byla příště osobnější a natočila dílo méně didaktické povahy. Martin Švoma v souvislosti s tímto dokumentem upozornil na jeden nešvar, a to na doslovnou obrazovou ilustraci komentáře. Vyprávění se tím zbytečně zplošťuje a retarduje. Nejde jen o doslovné citace, ale i o klišovitá symbolická či alegorická přirovnání, v nichž se ukazuje rozbouřená říčka, když se ve zvukové stopě říká, že umělec se zmítal ve víru vášní apod. Stejná autorka je podepsána i pod Cypriánovým krajem, v němž asi v největší míře použila postupů hraného filmu pro dokumentární sdělení (použila dokonce i v tomto žánru poměrně neobvyklou trikovou techniku – klíčování). Naučné povahy byly i tituly VětřákBohuslava Cihly o starém větrném mlýně nebo Starověké město EfesosJiřího Dufka o antických památkách. Vztah seniorů k natáčení a nejmodernější výpočetní technice se stal tématem kraťounkého snímku Evy BenešovéStarci na webu.

Vyvrcholením dokumentární sekce se pro mě stal Verdi na výletěVáclava Jágra. Z pohledu psa Verdiho vyprávěný výlet seniorů (autor je rovněž důchodového věku) na člunu po Orlické přehradě zaujal i ostatní diváky spontánním humorem, byť si nikdo nemohl být jistý, nakolik šlo o humor záměrný. Režisér do výsledného tvaru velmi přirozeným a nenápadným způsobem zakomponoval množství fotografií a vysloužil si tím Cenu z využití Technologie. Podobně dle mého názoru vypadá filmová obdoba „insitního“ umění. Ocenění si však Ex Equo odnesli tvůrci dvou titulů: Radomír Jadomek a Libor Veselý za Vyškov v proměnách času a Martin Láník za portrét undergroundového výtvarníka Převleč se do smradlavýho, příteli. Působivost druhého jmenovaného dokumentu spočívala především v prezentaci malířských děl.

Škoda, že se mezi mladšími tvůrci nenajde někdo, kdo by dokumentem nahlédl na aktuální problémy, na realitu, která nás obklopuje a na niž lze nahlížet i z jiných úhlů a také jiným stylem, než tomu činí poněkud sterilní televizní médium. Přitom paralelně v mladé generaci profesionálních filmařů (Remunda, Klusák, Mareček, Hníková, Jablonská, Králová…) patří dokument k té zajímavější a méně otřelé části současné české kinematografie.

Na festivalu se několik autorů prezentovalo i oproti dokumentárnímu filmu méně ambiciózními reportážemi, což však neznamená, že nemohou být poutavé, jak prokázal Pavel Strnad v téměř půlhodinové reportáži o náročném několikadenním závodě Czech Adventure 2008.

Je potěšující zjistit, že v amatérské kinematografii stále přežívá animovaný film. K starším tvůrcům patří již zavedený Bohumír Novák, jehož doménou jsou loutky, které nejen sám animuje, ale i vyrábí. Novák v Praze uvedl dva kombinované filmy Hrnečku vař (Cena za animovaný film) a Pomsta loutek, v nichž se střídá akce loutek a živý (neanimovaný) herec. Mladý režisér Ján Gróf v „pohádce“ Čtvereček a Koleček animuje v počítači jednoduchým způsobem, zřejmě po vzoru legendárního South Parku, geometrické postavy, jak název napovídá. Poťouchle humorný snímek vnímal porotce Martin Švoma v pozitivním duchu jako protestní „antifilm“. Škoda, že autoři více nezapracovali na chvílemi přece jen příliš „sobotovském“ komentáři, jemuž navíc nebylo vždy rozumět. Mezi animovaná díla byl zařazen i film O prolhaném království natočený snímáním divadelních marionet. Humornému vyprávění o postavách, které když lžou, tak prdí, chybělo nápaditější uchopení, které režisér Vladimír Franče v předchozích titulech prokázal. Děj se například odehrával v klasických divadelních kulisách, což výsledek posunulo spíš k záznamu divadelní inscenace než k svébytnému filmovému světu, jaký se podařilo vybudovat například v počinech Strings nebo Team America.

Obecně lze opět zalitovat, že mladá generace se animaci věnuje ojediněle a nevyužívá neustále vyvíjejících se počítačových možností. Nejpočetněji byly v soutěži zastoupeny hrané filmy natočené téměř bez výjimky mladými autory.

Daniel Titl natočil s kamarády humornou gangsterku Fair Deal. Únosy, vydírání a střílení, to jsou základní atributy humorného snímku, jehož natáčením se bavili náctiletí hoši. Energie a humor se přenáší i na diváky, kteří se baví na druhou. Ruský mafián trochu koktá a neví, co má říct (ještě asi bude muset dopisovat domácí úkol). V podobném duchu byl realizován „army“ film Černý prach 3 stejných autorů.

Talentovaným tvůrcem se zdá být Milan Vrána, který ve snímku Einstein vypráví příběh schizoidního mladíka, jenž se nedovede vyrovnat se smrtí. Nepředvídatelný děj je umocněn sice působivým, ale již obnošeným hudebním doprovodem (Glassova hudba z Koyaanisqatsi navíc nedávno znovu využitá ve Watchmen nebo v trailerech profláknutý hudební motiv z Rekviem za sen). Martin Láník v Epizodě VII, příběhu vyšetřovatele (či soudního znalce), který se stane obětí zabijáckého křesla, umně kombinuje fotografie mordu a komiksové obrázky měnící se v reálné prostředí.

O akčních snímcích Jana HaluzySlzy noci a Venia jsem psal v reportáži z Mladé kamery v Uničově.

Dle ukázek zjevně bizarní GorthPavla Žďárka ze společnosti Ducháček Movies jsem bohužel neviděl. Film s podtitulem „mystický muzikál“ spojuje muzikálové umění Daniela Landy s počítačovými triky a gotickou, mírně sadomasochistickou stylizací. Žánr muzikálu je v amatérském filmu ojedinělý, a pokud by snímek byl zdařilý, mohlo by jít o českou obdobu The Rocky Horror Picture Show. Stejně tak jsem neviděl dlouhometrážní tituly Mikoláše Orlického (Comeback Odyssea, 66 minut), Luďka Svobody (Bezejmenný, 70 minut) a Davida Nedomy (Minuta do dvanácté, 57 minut).

Škola slušného chováníJana Grófa je parodií pořadu Etiketa s vydařeným záměrem co nejvěrněji napodobit gesta, mimiku a způsob mluvy Ladislava Špačka. Jak poznamenal porotce Tomáš Kepka, vtip filmu podporuje i neúprosný fakt, že obraz postupně tmavne se zapadajícím sluncem. Podobnou parodii, tentokráte na pořad Na vlastní oči, natočil i Lukáš Hrdlička.Na vlastní pěst – sídlištní řezník nebyl ale zdaleka tak vtipný jako Grófova parodie. Podobně na tom byl i jiný Hrdličkův titul uvedený v soutěži pod názvem Zabijákovo pozdní odpoledne. Zdlouhavý a předvídatelný film vypráví o setkání dvou zabijáků (Leon a Viktor), kteří dostanou rozkaz navzájem se zabít, což se i stane. Mezi tím vidíme, jak padá listí, a k tomu všemu hraje hudba Bohuslava Martinů, což je vlastně vzhledem k žánru poměrně odvážná a originální volba.

Andrej Chovanec přivezl film Osvietenie, o němž jsem již psal v článku o letošní Mladé kameře v Uničově (platí i pro Křižovatky Michala Tlustého nebo HledáníJakuba Zvoníčka). V Praze byl promítnut i jeho další počin Kosovo, v němž se staříkovi obtěžovaném agresivním lobbistou (vyvlastní mu pozemek kvůli stavbě supermarketu) vybaví vzpomínky na válku tak intenzivně, až přestane rozlišovat mezi současností a traumatickou vzpomínkou.

Lehce excentrickým způsobem ukazuje milostné trable jedné slečny ve filmu Můj nový přítel mladá režisérka Rosana Zvelebilová. Méně neopodstatněných ozvláštnění a více humoru předvedl na trochu podobné téma Arťom Krukovič. Ve snímku Spiknutí nedojde k chystanému milostnému spojení mladého chlapce s dívkou, protože jim někdo neustále volá anebo zvoní před bytem. Na konci rozvedené anekdoty se ukáže, že za vším stojí intriky chlapcovy matky.

Působivou atmosférou se vyznačuje adaptace romaneta Jakuba ArbeseDopis mistra Balka režiséra Bohumila Kheila. Stejně tak na vizuálním dojmu, i když v jiné podobě, staví i Petr Kubík ve snímku Konec dobrodružství. K čemu jsou však profesionální herci (Martin Pisařík) a dokonalá kamera, když se vypráví ne vždy logický a hlavně předvídatelný příběh. S tragédií postav, s nimiž se divák neidentifikuje, jen těžko sžije.

Vrcholem festivalu byl pro mě snímek Vladimíra FrančehoDobroty s příběhem, přestože autor od poroty dostal ocenění za jiný film, a to za alegorické Barvy jara, v nichž herci hrají stromy. Dobroty s příběhem vyprávějí jednoduchý, ale o to účinnější příběh o ztrátě a nalezení svatebního prstýnku. Na samotném námětu by nebylo nic zas tak výjimečného, kdyby však všechny role neztvárnili mentálně handicapovaní herci. Optimistický a vtipný příběh dostává jiný rozměr a vzniká nový druh humoru, jehož napětí pramení z divákova recepčního rozporu mezi vtipným a směšným. Najednou se lze „postiženým“ bez výčitek smát, poněvadž tento diskurs oni sami spoluvytvářejí. Handicapovaní hrají všechny postavy, včetně hospodského a rozverných štamgastů. V jejich světě, tedy ve světě filmu Dobroty s příběhem, jsou hranice „normálnosti“ úplně jinde a naše zažitá měřítka zde neplatí. Osvobozující zážitek.

Cenu za hraný film do 30 minut získala L storyVeroniky Kusé a Lucie Chalánkové. V realisticky pojatém příběhu dvou mlaďounkých lesbiček, které si chtějí pořídit dítě, nefungují všechny motivace a herecké výkony. Originálně nepůsobí ani „popové“ scény (připomínající české filmy pro mladé jako Samotáři, Děvčátko, Restart apod.), v nichž hrdinky za doprovodu písničky prožívají vnitřní trápení a my ve videoklipovém množství záběrů sledujeme výjevy z jejich nicnedělání (vstávají, vaří si kafe, telefonují, kouří cigaretu…). Výsledek rovněž nemá dobrý zvuk a není mu vždy rozumět. Podobný námět, i když jen v podobě rozvinutější etudy, s větším úspěchem zfilmoval i Andy Fehu. Vesnická zábava přibližuje setkání dvou mladíků. Jdou si v noci domů zahulit, přičemž dojde k pnutí kvůli odlišné sexuální orientace jednoho z nich. Pozitivem jsou nesporně autentické herecké výkony a stejně tak věrohodné dialogy. Fehu, který získal i cenu za režii, má rovněž cit pro vyjádření určité nálady, střídání humorných a naléhavějších momentů. Poněkud rušivě zejména ke konci snímku vyznívají režisérovy kameramanské a střihačské postupy (záměrně jakoby chybné) upomínající svou neučesaností tvorbu Larse von Triera. Je otázkou, zda bylo vhodné zvolit podobnou formu, a jen to poukazuje na rafinovanost dánského tvůrce, který promyšleně dovede navodit iluzi autenticity. Diváckou cenu a cenu porotce Jiřího Kunsta si odnesl slovenský režisér žijící v Praze Peter Leibitzer za horor Swety. Porotci ocenili naplnění všech žánrových očekávání, což není vždy samozřejmostí. Režisér v jednoduchém příběhu o mladících, kteří se stanou v chatě uprostřed lesů obětí maskovaného zabijáka, buduje díky profesionálně vedené kameře atmosféru, stupňuje napětí a podaří se mu diváky sem tam opravdu vylekat. Cenu za kameru si ale odnesl Mikoláš Orlický, který se zároveň podělil s Andym Fehu o cenu za Nejlepší film. Kočka a internet skutečně zaujme vizuálním zpracováním nebo hereckým výkonem malého chlapce, ale zároveň zarazí předvídatelným a podivným příběhem. Dívka závislá na internetu si pozve jinou dívku, aby jí s problémem pomohla, a ta jí basebalovou pálkou rozbije monitor (jak jinak než starý a už nepotřebný). Příběh je různě ozvláštňován, snaží se navodit pocit tajemství, ale více v něm není. Za zdařilejší považuji Orlického horor Ecphronia, jímž se prezentoval letos v Uničově.

Příliš valné úrovně letos nedosáhly videoklipy, takže nebylo uděleno žádné ocenění, i když porota řekla, že žádný z klipů nebyl po řemeslné stránce výrazně špatný. Pětiminutový klip, nebo lépe filmová písnička, jak upozornil jeden z filmařů přítomných na diskuzi z publika, AnnaJaroslava Horáka pomocí lehce hrubozrnného humoru (karikatura protivné a nepřitažlivé manželky) pojednává o muži středního věku, který se zakoukal do mladé dívky, ale stále žije vedle své poněkud vyžilé ženy. Ani klipy Miroslava StuchléhoV mém pokoji a Bojím se nevybočily nad průměr.

Festival se už několik let potýká s minimálním zájmem diváků, obecenstvo většinou tvoří jen několik málo autorů a jejich přátel. Ředitel přehlídky Petr Lášek je takřka jediným pořadatelem, v jehož silách není zajistit vše. Festival se koná v atraktivním a reprezentativním prostoru, v technicky velmi kvalitním kině Atlas v centru Prahy, projekce probíhají bez technických potíží a v takové kvalitě, v jaké je autoři dodají, což není bohužel u řady jiných akcí samozřejmostí. Filmy jsou hodnoceny vesměs fundovanou porotou, která se s tvůrci dělí o své názory, akce je tudíž přínosná i pro ně. Proč tedy autoři i diváci jeví tak malý zájem? Na vině je absence propagace a s tím související nedostatek financí. Festival má vizuálně neatraktivní webové stránky, letos nebyl ani plakát. Nikdo z potenciálních diváků o akci nemá povědomí. Obecně diskutovaná „krize“ zmiňovaná v současnosti zničehonic s kdečím, však může být bodem odrazu. V Praze zahlcené festivaly a kulturními akcemi nelze spoléhat na to, že si kvalita najde diváky sama. Amatérský film představuje výlučné kulturní odvětví, které doposud fungovalo na undergroundové bázi, po svém koexistuje vedle komerční sféry a nabízí vůči ní alternativu, která může být divácky atraktivní. Divák musí vědět, co čekat, a zároveň být překvapován, možná by pomohlo tematické rozdělení bloků, v jejichž rámci by byla promítnuta jak řemeslně velmi vyvedená dílka, tak začátečnické pokusy. Odpoledne by se například promítal blok dokumentů, večer blok hraných děl, poté sekce videoklipů a experimentů, vedle nich blok žánrových filmů apod. PAF je vedle úzce výběrové Vysněné země, která se navíc koná na podzim, jedinou výraznější pražskou akcí věnovanou amatérskému filmu a má potenciál stát se v jistém smyslu národní přehlídkou. K tomu je však krom peněz potřeba personálních kapacit (mezi samotnými tvůrci, studenty filmových věd apod.), zorganizovat něco podobného není v silách jednoho člověka.

P. S. Sám jsem se soutěže zúčastnil s tituly Felch in flat a Postižiny. O těchto snímcích, stejně jako o filmech mého bratrance Pavla Forsta (spolurežisér Postižin a parodie na reklamy Poděl), nepíši, jelikož nejsem schopen patřičného „objektivizujícího“ odstupu.

Přehled cenění:

Cena za dokument Ex Aequo:
Vyškov v proměnách časů – Radomír Jadomek, Libor Veselý
Převleč se do smradlavého, příteli – Martin Láník, FS FOXYMON

Cena za animovaný film: Hrnečku vař – Bohumír Novák

Zvláštní cena porotce
– Martina Švomy: Křižovatky, Michal Tlustý
– Tomáše Kepky: Barvy jara, Vladimír Franče
– Jiřího Kunsta: SWETY, Peter Leibitzer

Cena za kameru: Mikoláš Orlický – Kočka a internet
Cena za režii: Andy Fehu – Vesnická zábava
Cena za herecký výkon: Jana Podlipná – Minuta do dvanácté
Cena za využití Technologie: Verdi na výletě – Václav Jágr
Cena za tvůrčí počin: Bezejmenný – Luděk Svoboda

Hraný film do 30 min.: L story – Veronika Kusá, Lucie Chalánková

Hlavní cena Ex Aequo:
Kočka a internet – Mikoláš Orlický
Vesnická zábava – Andy Fehu

Cena diváka: SWETY – Peter Leibitzer

Trailer k filmu Gorth: