Letošní Letní filmová škola představí bohatý program

ROZHOVOR s organizátory LFŠ – JAN JENDŘEJEK –

Od 24.července do 1.srpna se v Uherském Hradišti uskuteční již 35.ročník tradičního festivalu Letní filmová škola. O programových i organizačních novinkách, stejně jako o problémech v oblasti pořádání festivalových přehlídek, jsme si povídali s ředitelem Letní filmové školy Pavlem Bednaříkem a se zástupci festivalové dramaturgie Kateřinou Surmanovou a Janem Jílkem.

Pavel Bednařík: Snažili jsme se vše adekvátně připravit.

 

Letošní ročník je již druhým, který probíhá pod novým vedením LFŠ. Jak vnímáte ohlasy na ten minulý?

Ohlasy na minulý ročník byly veskrze pozitivní, osobně jsem rád, že ti, kdo referovali o proměně LFŠ, pochopili, že se jedná o dlouhodobý proces. Že není možné ustavit jakoukoliv proměnu či „obrodu“ během jednoho ročníku. Museli jsme uznat, že výtky, které směřovaly zejména ke kapacitním limitům sálů, byly adekvátní a snažili jsme se na to letos připravit čtyřmi novými projekčními sály. Bezpečnostní opatření (nemožnost sedět na schodech) však nebylo v naší moci ovlivnit. Kritické ohlasy zaznívaly také, ale jejich tón byl povětšinou zaujatý a demagogický. Britské listy ani Haló noviny rozhodně nepatří mezi periodika s demokratickým (byť kritickým) étosem.

Byli nějaké problémy, které jste se pokusili pro letošní ročník odstranit?

Problémů byla samozřejmě řada, ale na základě vyhodnocení loňské situace jsme se snažili letos adekvátně připravit. Navýšením kapacit promítacích prostor, doplněním projekcí v letních kinech, zvýhodněním včas akreditovaných, lepšímu vybavení akreditace, guest service. To vše by mělo sloužit k většímu komfortu pro diváky i hosty. Veškeré další plánované změny jsou závislé na financích (titulkování českých filmů do angličtiny, výraznější informační servis na místě), které jsou limitovány dluhy předchozího vedení a také úspornými opatřeními v oblasti kultury v letošním roce a finanční krizí.

Podle údajů LFŠ návštěvnost festivalu od devadesátých let stoupala. Jaká byla ta loňská čísla, jaké jsou prognózy pro letošek a cíle do budoucna?

V roce 2008 bylo na LFŠ přes 6000 akreditovaných, což je, myslím, kapacitní strop, který není možné zásadně překračovat. Toto číslo je však součtem akreditovaných na 3 a více dní a diváků, kteří si zakoupili jednodenní akreditaci. Ta byla velkou novinkou loňského roku a umožnila operativně se přizpůsobit aktuálnímu stavu počtu akreditovaných, proto s ní počítáme i letos. I když je pro nás vždy známkou důvěry, když diváci přijedou na delší dobu než jeden den. Do budoucna bychom chtěli neriskovat překračování limitů, o kterých jsem se zmiňoval a „ustálit“ počet návštěvníků, kteří nepojedou na jeden večer, ale budou se na LFŠ vracet na celou dobu. Budeme se snažit tomu přizpůsobit i výhody pro tento typ diváků.

Jakým způsobem se vypořádáváte s finanční krizí?

Finanční krize v mnoha ohledech spíše zaklínadlo, než jasně a srozumitelně vysvětlený globální problém. Je to jako Yetti, všichni jej dobře znají, ale osobně se s ním nikdo nesetkal. U soukromých firem je vysvětlení propadu financí pochopitelné, u státních institucí je zarážející. Kultura a věda jsou dlouhodobě podhodnocené a místo toho, aby se v době propadu státních financí snažila obě ministerstva alespoň udržet stávající stav (oproti jiným rezortům), svorně prohlašují, že se nedá nic dělat, musí se redukovat. Jelikož neexistuje jasná kulturní politika v oblasti filmových festivalů a průmyslu, je tato redukce křečovitým utahováním kohoutků a nabízí prostor pro sílící lobbystické tlaky.

Kdo je autorem celkové grafické podoby (plakátu, znělky,…)?

Kolektivním autorem je studio WMC/G2, které jako jediné předložilo návrh inspirovaný komiksovým rastrem (po vzoru maleb Roye Lichtensteina) a také celkovou koncepci užití připraveného vizuálu. Nad vizuální podobou byla ovšem silná a intenzivní debata, výběrové řízení se nám nejeví jako šťastné řešení do budoucna. Je to příliš administrativy a ambicí na straně autorů s dosti rozpačitým výsledkem.

V programu nacházíme také výročí slavného slovenského tvůrce Petra Solana. Bude na LFŠ osobně přítomen? A na jaké další tvůrce z československé provenience se mohou diváci těšit?

Petera Solana jsme do Uherského Hradiště samozřejmě zvali, bohužel krátce po svém jubileu a narozeninách musel podstoupit složitou operaci očí a proto nebude moci do Hradiště (ani jinam) přicestovat. Dalším z významných slovenských hostů, jubilantů, bude scénárista, režisér a rektor VŠMU Ondrej Šulaj.

V letošním roce jsme připravili nový cyklus s názvem Visegrádský horizont, který by měl být orientačním rozcestníkem v kinematografiích čtyř zemí pomocí retrospektiv, ale také představením současné tvorby těchto zemí, včetně filmů experimentálních, školních i festivalových. V rámci retrospektiv jsme letos pozvali polskou režisérku Magdalenu Piekorz nebo maďarského režiséra György Pálfiho. Samostatný program bude mít režisér Václav Vorlíček, který zde uvede osobně sestavený výběr svých filmů za poslední čtyři desetiletí.

Jaký je Váš názor na vznik nového konkurenčního festivalu Festival nad řekou, jehož uměleckým ředitelem je Jiří Králík? Považujete jej za možnou konkurenci do budoucna, nebo za jednorázovou záležitost?

Historie spojující (a od roku 2007 oddělující) Jiřího Králíka a filmové kluby, Asociaci a Letní filmovou školu je příznačná a smutná. A fakt, že Jiří Králík měl potřebu se jasně distancovat a vytvořit si vlastní truc-podnik je ještě smutnější. Ke kvalitám a podobě programu Festivalu nad řekou se vyjadřovat nehodlám, podoba programu obráží možnosti (pozitivní i negativní) a omezení, která se jasně profilovala na LFŠ do roku 2007.

Rád bych připomenul dvě důležité skutečnosti. LFŠ a AČFK se nesnaží vstupovat do bezprostředního srovnávání a konfrontace, podobně profesionální postoj však není znát od pořadatelů FNŘ. Jestli je prostor pro obě akce – připomínám že Letní filmová škola, nikoliv Jiří Králík, má pětatřicetiletou tradici – ukáže čas.

Druhou skutečností je, že v roce, kdy se budou (z pochopitelných důvodů) obě akce srovnávat, nevstupují její organizátoři do tohoto „souboje“ s rovnocennými podmínkami. Milionové dluhy, které byly způsobeny nehospodárným vedením LFŠ v předchozích letech, bude muset AČFK vyrovnávat ještě několik roků. FNŘ vstupuje do festivalového prostoru s „čistým štítem“.

Závěrem bych Vás chtěl poprosit o Vaše tipy z programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti, neboli co by si divák podle Vás rozhodně neměl nechat ujít.

Když je člověk do příprav programu ponořen tak dlouhou dobu, je těžké oddělovat zajímavé a nezajímavé součásti programu. Osobně mě zajímají spíše dílčí věci, zda bude zájem mezi diváky o připravované workshopy, besedy, lekce filmu, mimo jiné s Raoulem Servaisem, Györgi Pálfim nebo Václavem Vorlíčkem. Zajímá mě, jak budou lidé reagovat na rakouské filmy, třeba na poslední film Michaela Glawoggera Contact High, nebo rakouské heimat filmy (u nás s ničím nesrovnatelné).

Pokusíme se o takovou koláž: unikátní kolekce belgického surrealismu, nový film Arashe T. Riahiho Na chvíli svobodní, rakouské němé filmy s doprovodem Gerharda Grubera, koncert Susanne Vega, program Mír LABu, přednášky a besedy, mimo jiné o imigrantech a kinematografickém zákonu, přetvořený soundtrack k THX1138 od německé umělkyně AGF, do stanu VOSTO5 nebo na hip-hopovou sobotu 1. 8., kdy bude uvedena Česká RAPublika a vystoupí američtí Dälek.

LFŠ by ale měla být prostorem, kde si každý najde svoji styčnou plochu s filmem a lidmi, hosty, i návštěvníky.

Kateřina Surmanová: Ve Filmových listech dostane větší prostor festivalové dění

 

Součástí LFŠ bude podruhé také Dílna mladé publicistiky. Co je cílem projektu?

Dílna mladé publicistiky představuje součást cyklu Panorama filmové kritiky – cyklus se soustřeďuje na filmovou kulturu zemí Visegrádu s důrazem na to, aby mezi partnerskými zeměmi existovalo hlubší a stabilnější pouti, než jen teritoriální, a aby všechny složky filmového života koexistovaly v součinnosti a dialogu, tj. aby si tvůrci, diváci a zástupci reflexe filmového díla poskytovali podněty a neignorovali se. V této myšlence funguje i Dílna, která nabízí vybrané skupině studentů českých a slovenských vysokých škol, oborů filmové vědy a žurnalistiky, možnost ozkoušet si pod vedením lektora Tomáše Baldýnského každodenní chod festivalové redakce, píší recenze, reportáže, dělají rozhovory a pak svoji práci kriticky hodnotí. Učí se vnímat filmové dílo samo o sobě i v souvislostech a odbourávat začátečnickou nabubřelost ve vztahu k filmu i svému psaní.

Redakci Filmových listů na letošním ročníku Letní filmové školy bude „obstarávat“ původní redakce časopisu Cinema v čele s Ivou Hejlíčkovou. Očekáváte nějakou kvalitativní proměnu Filmových listů coby festivalového deníku?

Kateřina Surmanová:

Očekávám, že oproti loňskému ideologicky úzce zacílenému konceptu Filmových listů letos pod vedením zkušené redakce dostane větší prostor filmové a festivalové dění, aniž by bylo nahlíženo stále jedním, nefilmovým hlediskem. Loňské Filmové listy měly svoji nepochybnou kvalitu jako zájmový magazín, ale osobně budu radši za filmově zaměřený, zpravodajský deník.

Pavel Bednařík:

Festivalový deník je vždy problematická součást dění jakéhokoliv festivalu. Buď směřuje k přílišné bulvarizaci, intelektualizaci nebo grafomanie, někdy není schopen plnit svou funkci reflexe aktuálního dění, jindy zase není na dostatečné odborné úrovni. Rozhodli jsme se tedy oslovit profesionály, kteří mají s psaním, pokorným, čtivým, ale i odborně založeným, bohaté zkušenosti. V případě Ivy Hejlíčkové a bývalé redakce Cinemy se jednalo také o symbolické gesto, takový „reunion“. To vše se ještě výrazněji projevuje při srovnání podoby současné Cinemy a nejasného profilu, který si během půl roku „vytvořila“. Myslím, že je to dobré navázání na tradici, která skončila v době, kdy šéfredaktorem přestal být Jan Lukeš.

Jaký je Váš názor na vznik nového konkurenčního festivalu Festival nad řekou, jehož uměleckým ředitelem je Jiří Králík? Považujete jej za možnou konkurenci do budoucna, nebo za jednorázovou záležitost?

Konkurenční prostředí v principu nemůže být na škodu, zabraňuje zpohodlnění a nutí jednotlivé festivaly, aby přijaly konkrétnější a vyhraněnější tvářnost, aby poskytly specifickou nabídku, kterou osloví jasně definovatelnou cílovou skupinu. Třeba se situace vyvine podobně, jako je tomu s Anifestem a PAF – oba festivaly se sice zaobírají animovaným filmem a animací, ale svůj profil si nadefinovaly odlišně, čímž přirozeně a kvalitně pokrývají takovou šíři nabídky, aby byla uspokojena co největší škála diváckých preferencí.

Závěrem bych Vás chtěl poprosit o Vaše tipy z programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti, neboli co by si divák podle Vás rozhodně neměl nechat ujít.

Zalobuju si za programové sekce, které spadají pod moje rodičovství, a rozhodně bych doporučila, aby se divákova noha zastavila na filmech Visegrádského horizontu, kde mimo jiné proběhne retrospektiva Pétera Bacsóa, který nás letos opustil, včetně jeho posledního, loni dokončeného snímku, nebo etablující se polské režisérky Magdaleny Piekorz.

A zašla bych si určitě na výběr nejnovějších slovenských filmů, protože – ač je to paradoxní – tvorbu našich (v mnoha slova smyslech) nejbližších sousedů známe téměř nejméně, přestože se slovenské snímky líhnou kousek od nás a ve srozumitelném jazyce, minimálně pronikají do tuzemské distribuce.

 

Jan Jílek: Chceme představit geograficky blízkou a divácky neznámou kinematografii

Letošní ročník se bude věnovat více rakouské a belgické kinematografii. V čem jsou podle Vás tyhle kinematografie v evropském měřítku specifické?

Jan Jílek:

Obě tyto kinematografie jsou v českém kontextu poměrně neznámé, obě skýtají množství osobností vhodných k objevení, obě jsou v mezinárodním měřítku úspěšné: vítězství Michaela Hanekeho na letošním MFF v Cannes, úspěchy filmů Ulricha Seidla, Michala Glawoggera, Barbary Albert (Rakousko), oceňované snímky bratří Dardennů či Jaco van Dormaela (Belgie).

Belgický film chceme představit především z jedné jeho perspektivy, prostřednictvím tvůrců navazujících na surrealistický odkaz. Rakouský cyklus je pak rozsáhlejší a komplexnější. Klade si za cíl představit geograficky blízkou a zároveň divácky neznámou rakouskou kinematografii v co nejširších souvislostech – od rakousko-uherských němých erotických filmů po drogovou komedii Contact High, od Sissi tančící na rozkvetlých alpských loukách k nelítostným filmovým pitvám Hanekeho, Glawoggera a Barbary Albert.

Pavel Bednařík:

Belgická kinematografie je vedle té rakouské vnímána rovněž jako minoritní, neexistují zde autoři, kteří by byli známí v celosvětovém kontextu. Přesto je výběr hostů, kteří budou představeni na LFŠ naplněním názvu celé sekce: Jiná Belgie. Belgický surrealismus má silnou tradici jak v literatuře, tak filmové tvorbě, stejně jako animace a komiks. Tuto syntézu a její kombinace představí v Hradišti dvojice provokatérů Thierry Zéno a Jan Bucquoy, vedle nich přijede i legenda, animátor Raoul Servais.

Obecně je dle mého názoru důležité, aby LFŠ představovala zdánlivě minoritní kinematografie a rozevírala vějíř bohatství a tradic jejich kinematografické historie, často i v souvislosti s intermediálními projekty a aktivitami současných umělců.

Do Rakouska je to z Uherského Hradiště co by kamenem dohodilo, bylo obtížné dojednat k sekci rakouský film hosty? Kteří nakonec přijedou? A máte nějaký tip na film, který by si potencionální návštěvník neměl za žádnou cenu nechat ujít?

U mezinárodních hostů nehraje vzdálenost od České republiky příliš zásadní roli, klíčovým faktorem je jejich zaměstnanost na filmových projektech. Pokud režisér netočí, je reálná šance domluvit jeho návštěvu. Do hry samozřejmě vstupuje mnoho faktorů a my nechceme na LFŠ zvát hosty za každou cenu. Letos se na festivalu objeví asi 15 hostů k rakouskému programu – přijedou režiséři, kameramani, herci i filmoví odborníci. Zásadní budou retrospektivy Christiana Bergera, Houchanga Allahyariho, Arashe Riahiho, Barbary Albert, Kurta Palma, Michaela Pilze, Mary Mattuschky a VALIE EXPORT. Z odborníků bych vyzvednul německého publicistu Olafa Möllera, který přispívá do světových periodik včetně Senses of Cinema a Film Comment a který bude na LFŠ uvádět kýčovité rakouské Heimatfilmy.

Vybrat jeden film je obtížné, ale první díl Sissi by měl být pro diváky povinností.

Jaký je Váš názor na vznik nového konkurenčního festivalu Festival nad řekou, jehož uměleckým ředitelem je Jiří Králík? Považujete jej za možnou konkurenci do budoucna, nebo za jednorázovou záležitost?

Budoucnost Festivalu nad řekou (stejně jako budoucnost LFŠ) nelze věštit z křišťálové koule… Z logiky věci je zřejmé, že Festival nad řekou bude pro LFŠ představovat konkurenci. Tato konkurence se však může ukázat jako velmi zdravá a může vyfiltrovat věrné diváky každého z festivalů.

Závěrem bych Vás chtěl poprosit o Vaše tipy z programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti, neboli co by si divák podle Vás rozhodně neměl nechat ujít.

kolekce rakousko-uherských erotických filmů Johanna Schwarzera

Sissi a další Heimatfilmy na velkém plátně s úvody Olafa Möllera

dokument Etnické idyly Christiana Bergera využívající princip polyekranu

zběsilá drogová komedie Contact High Michaela Glawoggera

rakouské filmy tematizující Českou republiku, především Se ztrátami se počítá Ulricha Seidla a Slumming Michaela Glawoggera

výtečné monthypythonovské dokumenty Kurta Palma

film Na chvíli svobodní Arashe Riahiho, který bude zahajovacím filmem festivalu

Bressonův Kapsář, kterého uvede herečka hlavní role Marika Green

neopakovatelná dvojice belgických filmových anarchistů Thierry Zeno a Jan Bucquoy

kolekce filmů György Pálfiho za osobní účasti režiséra

vynikající komedie Václava Vorlíčka s úvody režiséra

kolekce filmů francouzského filmového neobaroka

vernisáž výstavy enfant-terrible rakouské kulturní scény Mary Mattuschky

koncerty Susanne Vega, Čoko Voko a Dälek