Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Protože i na malé obrazovce se mohou dít zatraceně velké věci

Protože i na malé obrazovce se mohou dít zatraceně velké věci

Protože i na malé obrazovce se mohou dít zatraceně velké věci
SERIÁL: Zpívající detektiv – MARIE MEIXNEROVÁ –

O tom, že televize nemusí být nutně „pokleslé médium“ vás snad přesvědčí následující článek, respektive seriál, o kterém pojednává. Britská minisérie Zpívající detektiv vešla do dějin jako odvážný postmoderní počin a zároveň ji lze pokládat za jednoho z nejvýraznějších zástupců tzv. „kvalitní televize“.

Zpívající detektiv


Zpívající detektiv je dalším z řady seriálů, které se vám snažíme v našem časopise přiblížit − z řady těch seriálů, které otřásly televizním světem i hranicemi žánrů, které doslova vešly do dějin televize jako takové, staly se součástí popkultury, jsou neúnavně citovány a je k nim soustavně odkazováno a kromě toho, že nesporně obohatily televizní kulturu, mají ještě jednu společnou „vadu“: nikdy nebyly uvedeny na českých obrazovkách.

„Whodunit?“

V roce 1986 odvysílala britská televize BBC snad jeden z nejodvážnějších počinů, které se kdy odvážila ve svém prime-timu[1] uvést. Jednalo se o šestidílnou minisérii australsko-britské koprodukce, dílo velkého televizního experimentátora, Dennise Pottera[2] (produkce se ujali John Harris a Kenith Trodd, režie pak Jon Amiel).

Zpívajícího detektiva můžeme směle nazvat postmoderním hybridem: mísí prvky detektivního příběhu a nemocničního dramatu s muzikálovými výstupy; to vše na pozadí autobiografického příběhu. Pohrává si s konvencemi žánrů, je vtipný, zábavný a komický, ale zároveň krutý i deprimující, tajemný, těžko pochopitelný a nihilistický.

Tento pořad se vzpírá jednoduchému čtení, dokonce zpochybňuje tradiční pojetí čtení televize jako takové. Neustále diváka přesvědčuje o tom, že není televize jako Televize, a že i na malé obrazovce se můžou dít velké věci…

Dennis Potter plně využil technických i estetických možností tehdejší televize, aby vyprodukoval toto vysoce inovativní, nerealistické populární drama. Podobně jako později např. Městečko Twin Peaks[3], i Zpívající detektiv konfrontuje tradiční představy o tom, jak se má správně dělat „dobrá televize“ svým užitím neortodoxního narativu a vizuální rétoriky při současném zachování vysoké popularity, aby se později stal kultovní klasikou a byl nazírán spíše než televizní pořad jako samostatné umělecké dílo konkrétního autora.

Michael Gambon jako Philip Marlow, hard-boiled detektiv. Zdroj: bbc.co.uk

Zpívajícího detektiva (The Singing Detective, 1986) lze zařadit do Potterovy pomyslné trilogie, která sestává z minisérií pracujících s hudebními čísly: Pennies from Heaven (1978, 6 epizod), The Singing Detective (1986, 6 epizod) a Lipstick on Your Collar (1993, 6 epizod). Právě Zpívající detektiv je pak jedním z nejvýraznějších (a nejvíce citovaných) zástupců tzv. „kvalitní televize“.[4]

Krok k postmoderní televizi aneb Trocha teorie ještě nikoho nezabyla (?)

Televizní dramata, jak plyne čas, procházejí postupným vývojem. Drobné změny postihují jejich formát, témata, stylové provedení i produkční podmínky. Tento proces souvisí s evolucí žánru (v našem případě kriminálního seriálu) a je naprosto přirozený – žádný žánr není neměnnou jistotou, ale ve skutečnosti je spíše výsledkem komplexních vztahů s diváky, mediálními institucemi, sociálním kontextem a samozřejmě ostatními žánry.  Velkou míru potěšení poskytuje divákům postmoderní drama a jeho narativní formy.

Abercrombie (viz Television Studies: Key Concepts, s. 210−215) spatřuje vztah mezi televizí a postmodernitou v tom, že soudobé televizní texty se výrazně orientují na obraz a styl, čímž si vytváří specifické vzezření a estetiku bez hlubšího významu, upozorňuje také na to, že postmodernita je charakteristická stíráním hranic mezi nezávislými kulturními doménami, různými historickými obdobími a odlišnými styly. A konečně se postmoderní texty s oblibou zdržují kódů a konvencí realistického narativu. Místo toho jsou introvertní; používají sebereflexe a retrospektiv, kladou důraz na nostalgické znovuoživení obrazů a stylů minulosti ve formátech současnosti. Postmoderní drama inklinuje k pastichi, parodii a hravosti, spíše než aby zobrazovalo tzv. „slice of life“, je mu vlastní implicitní tendence k pojetí společnosti jako něčeho, co se nerozvíjí, ale naopak upadá.

Už v úvodním odstavci jsem si dovolila směle označit Zpívajícího detektiva za postmoderní seriál. A hle: Potterův výplod pracuje s prvky typickými pro postmoderní televizi, pastiche nevyjímaje…  Začíná jako čistokrevný film noir se vším, co k němu patří – vyprávění „v první osobě“ podtrhuje nezbytný voice-over hlavního hrdiny, který nám tak svůj příběh předkládá jak on, tak off screen. Temná městská ulička, na jejíž mokré dlažbě se zrcadlí modrá neonová světla. Poválečný Londýn jako stvořený pro narativní svět hard-boiled detektiva. Co však máme ve skutečnosti, je nemocný muž hospitalizovaný na nemocničním oddělení a neúprosná současnost (tj. 80. léta).

Spletité narativní linie

Hlavním hrdinou minisérie je Philip Marlow (Michael Gambon). Právě jeho jméno[5] je výrazným statickým komponentem postavy, protože s takovým jménem můžete buď psát detektivní příběhy (jak se sama postava přiznává hned v úvodním díle), nebo být sami soukromým detektivem – v tomto případě zpívajícím. Philip díky složité narativní struktuře Zpívajícího detektiva stíhá obojí.

Philip Marlow, nemocný spisovatel detektivních románů, a atraktivní sestra Milesová. Zdroj: bbc.co.uk

Základní narativní linie se odehrává v současnosti (osmdesátá léta) na nemocničním oddělení. Philip se zde ocitá poté, co se rapidně zhorší jeho zdravotní stav. Už od dětství je sužován nepříjemnou kožní chorobou (lupénkou či psoriázou, chronickým onemocněním kůže a kloubů[6]). Nebohý hrdina trpí soustavnými bolestmi (způsobenými z velké části tím, že odmítá medikaci), což ho spolu s vysokou horečkou uvádí do vzrušujícího světa vlastní fantazie, kam ho následuje i divák.

Společně doslova proplouvají čtyřmi narativními liniemi, které jsou z počátku více méně autonomní, velmi brzy se však začnou mísit, překrývat a vzájemně ovlivňovat.

Kostru příběhu samozřejmě tvoří Marlowův pobyt v nemocnici a spletitá cesta za finálním uzdravením, zpestřovaná barvitými halucinacemi – absurdními muzikálovými výstupy zahrnujícími personál nemocnice a pacienty. Druhá narativní linie se kompletně celá odehrává v Marlowově hlavě. Marlow – spisovatel detektivních románů − si v duchu přehrává děj jedné ze svých knih, „Zpívajícího detektiva“, se sebou samým jako hlavním hrdinou; soukromým očkem, které zároveň zpívá v kapele. Tato narativní linie oplývá výraznými noirovými prvky.

Třetí linie se, stejně jako linie druhá, odehrává v roce 1945; tentokrát má však základ v reálném světě. Skládá se z výjevů z Marlowova dětství, které nejsou podány formou retrospektiv, ale hrdinových vzpomínek se vším, co k tomu patří (opakování výjevů, jejich obměna, splývání, doplňování, asociace, dětské představy…). Právě z dětství pramení skrytá hrdinova traumata, která mají vliv i na jeho současný stav. Minisérie je bohatá na Freudovskou imaginaci a symbolismus a explicitně se zaobírá psychoanalýzou. Marlowův postfreudovský psychoanalytik odhalí ve „Zpívajícím detektivovi“ výrazné autobiografické rysy, jejichž rozbor a uvědomění si přispějí ke zlepšení hrdinova fyzického stavu. Detekci a psychoanalýzu přitom provádí i divák.

Tyto tři linie – realita, vzpomínky a fikce – jsou obohaceny ještě o Marlowovy představy o konspiraci bývalé manželky a jejího milence, kteří se chtějí na jeho úkor obohatit prodejem scénáře podle jedné z jeho knih („Zpívajícího detektiva“?).

Zpívající detektiv je skutečně komplexní, mnohovrstevnatý text. Všechny jeho narativní linie spolu koexistují a vzájemně se prolínají, místy dokonce splývají. Charakter se stává nestabilní entitou, neboť se může současně objevovat a aktivně se zúčastňovat akce v několika narativních liniích. Kromě toho, že se v nich vyskytují různé postavy (ale se stejnými jmény) ztvárněné stejnými herci, mohou překročit hranice vlastního narativu a objevit se v úplně jiné linii (např. když jsou agenti z detektivní linie nespokojeni se svým opodstatněním v narativu a přijdou si to „vyříkat“ za autorem do nemocnice). Postavy také přímo komentují svoji roli a obrací se do kamery, poslušně znovu odříkávají opravené repliky, které Marlow mezitím vymyslel lépe, a to včetně interpunkčních znamének („You did it, question mark.“ „I did it, exclamation mark.“ „He signed, question mark.“ atd.), reagují na výzvy napříč narativy.

Z představ se stávají fakta, fakta, to jsou vzpomínky, a tyto vzpomínky přecházejí do představ a představy se stávají realitou a to všechno se stane jím [zpívajícím detektivem].

Takhle okřídleně narativní změť charakterizoval sám Potter v pořadu Aréna[7]. To, že se všechny narativní linie střetávají v bezčasí lidské mysli, se děje díky tomu, že minisérie pracuje s interní fokalizací − není důležitá interakce postavy s okolím, ale to, co vnitřně prožívá díky tomu, co sama vidí a slyší. Hrdina přemýšlí, vzpomíná, interpretuje události a různě se o nich dohaduje, zažívá rozličné pocity atd. Žádná jiná postava není a ani logicky nemůže být svědkem těchto jeho vnitřních pochodů (tato výsada je dopřána jen divákovi). Interní fokalizace sahá od subjektivní kamery až k zobrazení snových sekvencí, halucinací a vzpomínek. Pro usnadnění divákovy orientace musí být samozřejmě vizuálně nebo zvukově rozlišena, což Zpívající detektiv často staví do popředí (halucinace pojímá jako muzikálové výstupy, paranoidní představy o spiknutí exmanželky odlišuje odříkávání interpunkčních znamének v dialozích postav, detektivní příběh „Zpívajícího detektiva“ je nositelem stylových prvků filmů noir a vzpomínky z dětství jsou rovněž okamžitě rozpoznatelné na základě mizanscény).

Zpívající detektiv

Ve všech narativních liniích Zpívajícího detektiva je významnou složkou dobová hudba, která dotvářícelkovou atmosféru. Tvůrci používají originální dobové nahrávky, hodnověrnosti je dosaženo technikou synchronizace rtů.

Často je rovněž využíváno cílené dezorientace diváka, zda se jedná o zvuk diegetický či nediegetický, díky prolínání jednotlivých rovin a opakujícím se replikám, nezřídka z úst jiných postav, a četného užití nesimultánního diegetického zvuku je pocit nejistoty ještě akcentován. Tuto dezorientaci je však nutno chápat v pozitivním slova smyslu, neboť je součástí vnitřní fokalizace, pomáhá nám pochopit nitro hlavního hrdiny, sdílet jeho emoce. Neopakují se ostatně jen slova a zvuky, ale i události a obrazy; stejná událost nebo její část je převyprávěna, přepracována nebo rekontextualizována.

Ač jde zjevně o text výrazně antirealistický, vyvolává silný pocit důvěryhodnosti a spojení s realitou díky realismu emocionálnímu, docíleného právě technikou vnitřní fokalizace.

„Am I right or Am I right?“

„… or Am I not wrong?“

Navzdory tomu, že hlavní hrdina trpí stejnou nemocí, jako jeho tvůrce, Potter tvrdí, že jde o jedno „z nejméně biografických děl, které kdy vytvořil“. Stejně tak mohl Philip trpět sledem jakýchkoli jiných chorob. Jak dále sám přiznává (opět ve svém rozhovoru v pořadu Arena[8]), příběh je metaforou lidského života. Hrdina v extrémní krizi ztrácí víru, zbývá mu jen bolest, pláč a nenávist, z kterých se posléze rodí jeho snové představy. Jde vlastně o detektivní příběh „sebepoznávání“.

I přes existenci takových osobností, jako je Dennis Potter, se objevují názory, že osmdesátá léta pravděpodobně ohlásila konec vysoce kvalitních televizních dramat v Británii. Tento pesimismus pramení především ze stále se zvyšující komercionalizace a nedostatku investic do inovativních či kritických pořadů. Během uplynulé dekády se k této myšlence přiklonila kromě např. George Brandta řada kulturálních kritiků i televizních profesionálů (viz Television Studies: Key Concepts, s. 90). Zda se také přikloníte k tomuto pesimistickému názoru, nebo se budete na základě své (budoucí?) divácké zkušenosti stavět vůči britským TV dramatům do optimističtějších pozic, již nechám na vás a nevyzpytatelných letech příštích. Nadčasové série jako Zpívající detektiv Dennise Pottera tu však budou vždy pro vás, jako součást nenahraditelného kulturního dědictví. A nikdy není pozdě se s nimi osobně seznámit. „Am I right or Am I right?“


Pozn.: V celém článku je užíváno označení Zpívající detektiv pro minisérii, „Zpívající detektiv“ pro knihu, kterou napsal Philip Marlow, a toto logické členění doznává svého vrcholu v obratu zpívající detektiv znamenajícím samotného Marlowa.


Zpívající detektiv / The Singing Detective

Hrají: Michael Gambon (Philip Marlow), Joanne Whalley-Kilmer (sestra Millsová); Bill Paterson (Dr. Gibbon), Janet Suzman (Nicola), Patrick Malahide (Mark Binney/Raymond)

Scénář: Dennis Potter

Režie: Jon Amiel

Produkce: John Harris, Kenith Trodd

BBC/Australian Broadcasting Corporation

16. listopad 1986 – 21. prosinec 1986

6 x 70 min, barevný

Zdroje:

(ze všech internetových zdrojů bylo čerpáno 1. prosince 2008)

Philip Drummond, Jane Revel. The Singing Detective: British Serial Drama. Encyclopedia of Television (1st Ed.). Ed. Horace Newcomb. The Museum of Broadcast Communications, 1997.

http://www.museum.tv/archives/etv/S/htmlS/singingdetec/singingdetec.htm

John Cook. Dennis Potter. Encyclopedia of Television (1st Ed.). Ed. Horace Newcomb. The Museum of Broadcast Communications, 1997.

http://www.museum.tv/archives/etv/P/htmlP/potterdenni/potterdenni.htm

John Cook. The Singing Detective. BFI screenonline. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/487877/index.html

Wikipedia, The Free Encyclopedia. The Singing Detective. http://en.wikipedia.org/wiki/The_Singing_Detective

The British Film Resource. The Singing Detective: Exploring Dennis Potter’s Thematic Preocupations. http://www.britishfilm.org.uk/potter/

Eckart Voigts-Virchow. „Goodbye suspense goodbye“? Postmodern TV Crime in The Singing Detective (1986) and Twin Peaks (199091). http://cinetext.philo.at/magazine/voigts-virchow/suspense_potter_lynch.html

Tom Block. The Singing Detective. http://www.culturevulture.net/Television/SingingDetective.htm

Ken Tucker. The Singing Detective. (recenze) Entertainment Weekly. http://www.ew.com/ew/article/0,,444608,00.html

Roger Kenn. The Singing Detective. DVD Times. 14. 09. 2005.

www.dvdtimes.co.uk/ content.php?contentid=58524

Nina Benáková: Lupénka – Psoriáza. Ordinace.cz.

http://www.ordinace.cz/clanek/lupenka-psoriaza/

Bernadette Casey. Television Studies: The Key Concepsts (2nd Ed.). „Postmodernism“. Routledge, New York 2008. s. 210−215.

Televizní rozhovory s Dennisem Potterem:

Dennis Potter. An Interview with Alan Yentob (Arena, BBC2 1987)

http://www.youtube.com/watch?v=oAXngmDJ5TY&feature=related

Points of view (reakce diváků v době, kdy byla minisérie v Británii poprvé vysílána)

http://www.youtube.com/watch?v=Ggers63NKjY&feature=related

Close Up, BBC 1998

part 1 http://www.youtube.com/watch?v=bwxlYBkkGKc

part 2 http://www.youtube.com/watch?v=Yv50YgsK_mk&feature=related

part 3 http://www.youtube.com/watch?v=kiVLqKxF7Wk&feature=PlayList&p=7B5AA971F26FB63E&playnext=1&index=115

part 4 http://www.youtube.com/watch?v=MPCo5gihIdg&feature=related

Úryvky rozhlasových rozhovorů s Dennisem Potterem:

http://www.bbc.co.uk/bbcfour/audiointerviews/profilepages/potterd1.shtml


[1] tj. hlavním vysílacím čase; obvykle se touto dobou myslí rozmezí mezi sedmou (případně osmou) hodinou večerní a příchodem jedenácté

 

[2] Seznam Potterovy práce pro televizi je úctyhodný, jde především o minisérie, viz http://www.imdb.com/name/nm0693259/. Přehled o širokém Potterově záběru (TV adaptace, hry, seriály, filmy, žurnalistická práce i romány) poskytují i oficiální stránky Dennise Pottera http://www.yorksj.ac.uk/potter/

[3] Zvolená paralela s Městečkem Twin Peaks Davida Lynche není náhodná. Jedná se o dva nejvýznamnější postmoderní televizní autory osmdesátých a devadesátých let. Existuje mezi nimi i spojení profesní, neboť v roce 1990 napsal Dennis Potter pro Lynche-režiséra hrubou verzi scénáře založenou na románu The White Hotel D. M. Thomase. (Projekt nakonec realizován nebyl.) A v neposlední řadě byly oba seriály jakožto autorská díla natočeny na filmový (nikoli video) materiál a odvysílány přední stanicí v jejím hlavním vysílacím čase. http://cinetext.philo.at/magazine/voigts-virchow/suspense_potter_lynch.html (28. února 2009)

[4] Quality television je termín používaný jak televizními vědci a kritiky, tak televizními společnostmi k postihnutí žánru či stylu televizních programů, které se obecně považují za „kvalitnější“, a to především díky tématům, která zpracovávají, nebo díky způsobu, jakým to dělají. Kvalita vs. popularita televize se pak stává předmětem nespočtu debat o TV dramatech.

[5] Stejným jménem se honosí i hrdina, kterého pro své romány stvořil Raymond Chandler (The Big Sleep, The Long Goodbye…), a který ožil v četných filmových adaptacích nebo rozhlasovém pořadu The Adventures of Phillip Marlow (1947−51), stejně jako hrdina dalšího detektivního, tentokrát amerického, seriálu Philip Marlowe, Private Eye (1984−86).

[6] Více viz BENÁKOVÁ, Nina: Lupénka – Psoriáza. Ordinace.cz

http://www.ordinace.cz/clanek/lupenka-psoriaza/

[7] Dennis Potter. An Interview with Alan Yentob (Arena, BBC2 1987)

http://www.youtube.com/watch?v=oAXngmDJ5TY&feature=related

[8] Dennis Potter. An Interview with Alan Yentob (Arena, BBC2 1987)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o digital graffity by Glitchr, multiplied̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊ oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, multiplied ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, mash-up ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ guerilla curating by (c) merry ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ it took me two and half fucking hours to curate Glitchr onto wordpress on my computer

Počet článků : 134

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru