Raději nedementní text pro všechny, než další zásadní rozbor

Jméno Tomáše Baldýnského jsme mohli řadu let potkávat v nejrůznějších médiích ve spojitosti s filmovými recenzemi. Nyní si ale od něj článek o filmu přečtete jen stěží, jestli vůbec. Proč? “ Jsem asi v nějaké přechodné fázi… jít do kina mě stojí spoustu sil.“

Mohli bychom se spolu bavit o filmech, ale především o psaní o filmech, o přemýšlení o filmech. Snad nevadí, ale jako takový odrazový můstek bych zvolil náš časopis 25fps. Četl jste si v něm někdy? Máte k němu nějaké kritické připomínky, které by pro nás mohly být důvodem k sebereflexi?

Kdysi jste mi psal, upozornil na váš časopis a já tehdy poctivě přečetl asi dvě, tři čísla. A líbila se mi. Vnímal jsem to jako takovou správnou cestu – jako kompromis mezi… nechci přímo používat slovo intelektualismus, spíše asi inteligentním vnímáním filmu a tématy, které jsou masové. Na tato témata nazíráte správným kritickým myšlením.

Ale… jak bych to řekl… mně se stalo asi před půl rokem, že mě naprosto přestaly zajímat filmy. Ono to souvisí s prací, kterou dělám a s jejím množstvím. Tenkrát mě trápilo, když jsem něco neviděl, no a teď je mi to vlastně ukradené. Proto jsem se i odřízl od všech zdrojů, nečtu o filmu a tedy nečtu ani 25fps už několik měsíců. Nečtu prostě nic. V GoogleReaderu mám tag filmy a v tomto čase tam můžu mít tak dva a půl tisíce nepřečtených článků a nezajímá mě, že tam ty články jsou a jsou nepřečtené.

Já pochopitelně doufám, že jde jen o jakousi přechodnou fázi. Jako nedospělý i jako dospělý jsem žil filmem, tak uvidím… Jako příklad: v Karlových Varech jsme s Frantou Fukou natáčeli videoverzi Odvážných palců a já se musel vždy silně překonávat, abych na tu pětici filmů šel. Jak už jsem byl v kině, tak to bylo dobré, ale dostat se tam…

Mám teď spíše období, kdy mě zajímají živé věci – živá hudba, divadlo. Jenže ani o hudbě a ani o divadle nečtu. Čtu si teď jen literaturu. Nejde ale o nějakou hysterii, postoj, manifest, prostě je to tím, že jsem tak dlouho a tak intenzivně s filmem přicházel do styku.

Budeme se tedy bavit o minulosti. A možná se vrátíme až do těch počátků. Kdy se z vás diváka stal někdo, kdo o filmu už i přemýšlí?

Byly u toho dva inicační momenty. Prvním byl Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, ten jsem viděl asi ve čtrnácti nebo patnácti letech. Do té doby jsem chodil do kina takovým tím způsobem jak se do kina chodilo, prostě tam chodili všichni. Filmy mě bavili a dokonce jsem je i prožíval. Při projekci Bílý tesák jsem lkal tak, že mě museli vyvést z kina, abych nerušil ostatní děti.

Touhu rozebírat jsem ale do té doby, než jsem viděl Indiana Jonese, neměl. Po projekci tohoto filmu to bylo něco naprosto jiného. Vzpomínám si, že jsme s kamarádama z kina odcházeli jako pod vlivem (ne lehkých) drog, vraceli jsme se domů tak tři hodiny (cestou, která se jinak šla dvacet minut) a o tom filmu mluvili. Nejdříve jsme si to jen přehrávali, pak jsme začali řešit, třeba jak udělali to, že se tomu náckovi na konci rozteče ten ksicht.. no a dostali jsme se postupně k tomu, že jsme se začali bavit o tom, jak ten film funguje, jak se dělá, co umí. A už tehdy jsme začali vnímat, že ten film je i nějak stříhaný. Což tenkrát, v tom věku, bez jakéhokoliv doteku informací (nikdo nám nic o filmu neříkal, nevěděli jsme ani, že existují nějaké časopisy, ve kterých si o filmu můžeme něco přečíst), byl zásadní zlom.

Chodili jsme pak na ten film neustále dokola. Po projekci jsme si zašli za promítačem, zeptali se, kam film posílá, dojeli jsme vlakem za filmem a takhle jsme jezdili s těmi krabicemi po kousku naší vlasti.

A ten druhý iniciační moment byl jaký?

To jsem o několik let později, což je mi dodnes nepochopitelné, v Rakovníku v trafice na nádraží objevil Filmový přehled. A byl tam jeden text, který končil: „… a Juan si vytáhl nůž z břicha a odešel vstříc vycházejícímu slunci.“ Mě ten text strašně rozesmál a říkal jsem si Tohle chci dělat! To bylo poprvé, kdy jsem si připustil, že bych se tímhle mohl živit.

Později, po letech, jsem zjistil, že tenhleten text napsala Alena Prokopová.

No a pak už to šlo tak normálně. Šel jsem na vysokou, vybral jsem si film, protože jsem chtěl dělat v televizi, měli jsme filmový seminář a já kvůli zápočtu napsal svoji první filmovou recenzi…

Potom už to šlo vše standartně… spíše bych řekl, že jsem měl vždycky štěstí, že když jsem někam přišel, tak se tam právě otevřely nějaké dveře a já měl možnost jít pohodlně dál.

V Hradišti na LFŠ jste měl dílnu filmové publicistiky. Je možné (a jak) psaní o filmu naučit?

Má představa – a je to vlastně i fakt – byla, že ten kurz bude mít/má nejvíce účastníků studentů filmové vědy. Studenti filmové vědy jsou totiž lidé, kteří se bez publikační činnosti v životě neobejdu, přesto je filmová věda tímto směrem moc neorientuje. Já se jim snažím vysvětlit, jak doopravdy funguje profese profesionálního filmového publicisty v nějakých mainstreamových médiích. V médiích, kde film není to nejdůležitější, už sama kultura není to nejdůležitější, narážíte v nich na různé problémy.. potácíte se mezi tím, že chcete psát zajímavě o zajímavých věcech, na druhou stranu jste tlačeni do nějaké komerce, abyste to psali zábavně… Takže je to takový pohyb mezi tím, kdy člověk nechce ztratit kredit a jméno, a zároveň chce pro ten film i něco udělat (protože každý publicista vnímá film jako něco ohroženého)… jde prostě o složitý komplex sil, které na vás různě tlačí. A to nemluvím o talentu psát, o čase, který máte na napsání a dalších takových praktických věcech…

V Hradišti jsem pak ty účastníky kurzu nutil psát bizardní žánry jako glosu, studenti museli chodit dělat rozhovor, aniž by to kdy předtím udělali, museli psát recenze do 160 znaků, aby mi to mohli poslat esemeskou. A snažil jsem se je připravit na ten hypotetický tlak, který by mohl přijít. Ve výsledku by totiž bylo skvělé, kdyby někdo, absolvent filmové vědy, kdo rozumí filmu a má přehled, měl i vlastnosti toho novináře, který umí dobře psát a komunikovat s relativně širokou veřejností.

Mohli bychom vás ale nařknout z toho, proč je učíte psát pro mainstreamové periodika a ne pro nějaké „kvalitnější“ média. Třeba analýzy…

Pochopitelně že pro filmového vědce je publikační činnost – a to odborné texty, velmi důležitá. Ale tam moje erudovanost nesahá a není to ani koncept, smysl té dílny, kurzu. Z mého pohledu je ale stejně více důležité, aby ta popularizační stránka psaní o filmu byla erudovanější, já raději najdu v novinách nedementní text, který bude srozumitelný a bude třeba aspoň v rámci konkrétní generace srozumitelný, než abych si vzal Iluminaci a přečetl další zásadní rozbor… Takže upřednostňuji kvalitní text pro co nejširší okruh lidí.

Mezi studenty, nemyslím nyní pouze z filmové vědy, je spousta těch, kteří si píši poznámky o filmech, které zrovna zhlédli. Dělal jste taky něco takového?

Rozhodně. Když jsem byl ještě v novinářské profesi, snažil jsem se vidět všechny distribuční premiéry, v mých dobách se jednalo tak o tři sta titulů ročně. Abych se v tom vůbec nějak zorientoval, musel jsem si poznámky psát. Ale navíc.. ten zážitek z filmu si chcete vybavit nefilotrovaný pamětí, vzpomínáním, chcete mít hrubý záznam pocitů, které jste měl v tom okamžiku, kdy film běžel, skončil.

Čeho jste si na filmu nejvíce všimal?

Můžu se podívat („listuje“ v mobilu)… tak třeba Nauka o snech: „Vaření v jeho televizi. Zas ta ruční kamera. Lidi se chovají divně. Nenápaditej rozjezd. Občas to vypadá jako Office. Katastrofologie. Kalendář, vzpomínky…. mozky, prsy…. atd.“  Dělával jsem si poznámky nějakých výrazných momentů, dojmů.

Na čem jsem se pak v recenzích soustředil? Definoval jsem si sebe jako člověka, který je nejvíce zaměřený na intepretaci příběhu. Pokud bych si mohl vybrat mezi dvěma filmy, z nichž jeden je dementní, ale vizuálně nesmírně působivý, a druhý je vizuálně nenápaditý, ale s nějakým zajímavým, originálně vyprávěným příběhem, tak já bych volil ten druhý. No.. ale ke konci jsem už měl pocit, že spíše dramaturguju, než recenzuju. A to byla taky velká chyba. A byl to jeden z důvodů, proč jsem si říkal, že si dám od recenzí pauzu.

Rozjížděl jste u nás časopis Premiere, která se přesunul výhradně na internet. Jste ten, kdo pláče nad zánikem tištěných médií?

V úsvitech internetu jsem byl jeden z prvních aktivních publicistů, takže nějaké výkřiky typu Ó, to je hrůza, že nám tady zanikají některá papírová média to ode mě nečekejte. A dokonce ani nečekejte pláč nad zánikeme Premiere, což mě upřímně samotného překvapilo, s jakým chladem jsem tu informaci přijal, ale je pravda, že ta „moje“ Premiere se od té, která nedávno skončila, hodně lišila.

Zánik filmových časopisů jsem cítil už dávno, protože pokud je internet pro něco velmi vhodný, tak je to pro informování filmové komunity, která je s tím internetm spjata rozhodně víc než třeba výtvarná komunita, ale i než literární komunita. Je proto naprosto pochopitelné, že se ty lidé „stěhují“ na web. Nicméně úplný zánik papírových médií, myslím, nehrozí, protože člověk věci potřebuje, potřebuje i to hmotné, a asi by ho otravovalo mít na všechno jedno jediné elektronické zařízení.

A abych to uzavřel, myslím si, že internet a film k sobě prostě patří.