Rozvážný muž s dýmkou

Dušan Klein patří mezi režiséry, kteří se uplatnili za všech režimů. V každém z nich se najdou filmy, které se mu povedly, stejně jako odsouzeníhodné propadáky. Jeho život je plný zvratů a režisér sám často vzpomíná na to, že už jako malý kluk vlastně vůbec nemusel přežít.

Psal se 21.červen roku 1939, když se ve slovenské židovské rodině narodil. Dostal jméno Július. Již několik měsíců byla ale celá Evropa v pozoru. Hitler, ač sám Žid, označil Židy jako národ hodný k úplnému vymícení. Za války byl malý Július vězněn spolu se svou matkou a sestrou v terezínském ghettu, po jistou dobu se skrýval v anonymitě  katolických kruhů. Válku však nakonec přežil.“Jenom shodou náhod jsem přežil holocaust… A snad od té doby mám v sobě zakořeněnou myšlenku, že každý další den je dar, který by člověk neměl zbytečně promrhat a prožít ho tak, aby se nemusel při posledním zúčtování za nic stydět,“¹ vzpomínal režisér před premiérou svého posledního filmu. Je až s podivem, že při tak otřesných zážitcích dokázal ve svém životě natočit řadu poutavých a pozoruhodných filmů, kterým nechybí životní nadhled a často ani optimismus.

Dušan Klein nastoupil na FAMU v roce 1958, tedy rok po připomínané Vávrově skupině, která v 60. letech položila základy české (československé) nové vlny. Přestože absolvoval už v roce 1963, jeho tvorba v 60. letech není příliš známá. Určité směřování právě k poetice nové vlny ale naznačil již na FAMU snímkem Ďábelská jízda na koloběžce. Jedná se o příběh malého kluka, který se nemůže smířit s dramatickými poměry v rodině, kde vyrůstá, často uniká do snů a fantasií. Tuto tématiku ovšem v dalších letech nerozvíjel. Už jeho první celovečerní film naznačil jinou cestu. V popředí zájmu mladého debutanta stál od začátku především detektivní žánr a to jak v 60. letech, tak později za normalizace. Jak sám režisér říká, mnozí jeho kolegové brali především za normalizace natáčení detektivek jako trest. Vždyť právě detektivní film se stal jedním z preferovaných žánrů. On však v detektivkách našel zalíbení a dodneška je točí pro Českou televizi.

Režisér detektivek

Vraťme se ale do šedesátých let. Tehdy vzniká jeho první film, Místenka bez návratu. Námět k filmu napsal Vladimír Kőrner a film představuje pro režiséra určitou námětovou výjimku, kdy se zabývá válečnou, respektive těsně poválečnou tematikou. V mezinárodním rychlíku je nalezena svědkyně vyšetřovaného procesu s velitelem koncentračního tábora. Jak jinak než mrtvá. Nabízí se tak zajímavý případ pro kriminalisty, které mimochodem Klein vyličuje tak, jak jsme zvyklí z jeho dalších filmů. Neobyčejně lidsky, se všemi omyly a chybami, jež normálnímu člověku přísluší. Důraz je kladen také na odhalení práce kriminalistů, kteří se musí hodně snažit, aby závažný případ vyřešili. Ve filmu se tehdy objevila plejáda známých herců (Miroslav Macháček, Iva Janžurová, Jiřina Šejbalová, Otto Ševčík, Radoslav Brzobohatý, Ivan Vyskočil), ale i herci ne příliš známí. Mezi nimi například ve své poslední roli Jana Zatloukalová, která debutovala ve Vynálezu zkázy Karla Zemana. V dalších filmech ji už diváci neviděli. Na filmu spolupracoval také Kleinův spolužák z FAMU Miroslav Sobota² Po tomto filmu se ale načas odmlčel a věnoval se svobodnému povolání (pracoval mimo jiné jako promítač). Zpětně se na své detektivky dívá s vědomím chyb. Pravda, mnohé filmy byly tematicky i stylově poplatné době, ale jak sám dnes říká, nic s tím nenadělá. Přestože většina jeho filmů vznikla na Barrandově a přestože detektivky dělal Klein rád, neměl to na Barrandově vůbec lehké. Alespoň zpočátku ne. Narážel totiž na naivitu a ignoranci barrandovského šéfdramaturga Ludvíka Tomana. Ve svém deníku na Kleina vzpomíná Pavel Juráček: „Ludvík Toman nedávno prohlásil, že Dušan Klein nebude točit film, jenž si připravoval. Říká se, že lidé, kteří u toho byli, nechápali, proč Klein, jenž je bezúhonný, nebude točit scénář, v němž ani sám Toman nenalezl nic závadného. A očekávali vysvětlení. Toman vše vyložil krátce a jasně: „Klein točit nebude – za prvé proto, že je Žid, za druhé je malý a za třetí by se mu mohlo během natáčení něco stát.”³

Po tomanovských čistkách, které začaly na Barrandově po roce 1970, kdy musela odejít většina režisérů české nové vlny, se Klein Barrandovu hodil. Detektivky, které ukazovaly, jak si Veřejná bezpečnost poradí s kriminálními živly a pomůže tak republiku udržet pohromadě, se tehdy posílaly do výroby v množství často nadbytečném a mnohé z nich se nesetkaly s očekávanou diváckou přízní. To se ovšem Kleinovým filmům nestávalo. V kinech je vídalo v průměru 250 až 300 000 diváků, což sice v porovnáním s takřka tří milionovou návštěvností komerčních trháků typu Noc na Karlštejně není tolik, ale návštěvnost filmů dosahovala takřka celostátního průměru (ten byl v té době okolo 400 000). Začátkem sedmdesátých let natočil na Barrandově filmy jako Jeden z nich je vrah (1970), Lekce (1971) a Jeden z nich je vrah (1973). Poslední zmíněný se odehrává v prostředí ilegální palírny alkoholu a hlavní roli ztvárnil Josef Somr, Vladimír Menšík, nebo mladý Jiří Lábus. Zmíněná politická angažovanost se markantně projevuje ve filmu Tajemství zlatého Budhy z roku 1973. Film nás zavádí do prostředí sociálních bouří poloviny 19.století, kde proti sobě stojí dělníci a jejich vykořisťovatelé. Ty je třeba odsoudit, neboť žijí právě na úkor chudých dělníků. Důkazy proti nim skrývá tajemná socha Budhy.

Po těchto filmech dostal Klein zakázku hned na 4 dílnou sérii detektivek. Ta začala filmy Případ mrtvého muže a Případ mrtvých spolužáků. Oba dva filmy se soustředily na soudobé společenské problémy. Čerpaly ze skutečných případů a na základě policejních materiálů se pokoušely o rekonstrukci daného případu s cílem ukázat divákovi, že zlo musí být potrestáno, což se v rozvinuté socialistické společnosti děje. Z Kleina se tak stal detektivkový rutinér. V té době by ale na vybranou stejně moc neměl. Buď by musel točit detektivky, nebo společensky závažná dramata. Přestože tyto dva žánry často splývaly, v případě detektivky lze mluvit alespoň o akci, pracuje s napětím, neznámým nebezpečím a často si pohrává s očekáváním diváka. Společenská dramata měla často předem daný rozměr, bylo nalinkováno, jak musela vypadat. Detektivka mohla těžit alespoň z originality příběhu.

Paralelně se zadanou sérií natočil v průběhu sedmdesátých ještě několik detektivních filmů, z nichž poslední Kdo přichází před půlnocí, vidělo pouze 113 000 diváků. To bylo na filmový trh Československa skutečně málo. Navíc v roce 1977 začíná Jiří Sequens pro Československou televizi natáčet seriál Třicet případů majora Zemana, který užívá stejného principu, a dokonce čerpá ze stejných případů jako Kleinova série. Vedení Barrandova se proto rozhodlo v natáčení detektivních příběhů série Případ… nepokračovat.

Ve ypolečenských sondách do sociálně problematického prostředí, kde se odehrávají kriminální delikty ale Klein ještě v 80. letech pokračoval. Nápaditým filmem s příznivými kritickými ohlasy Radikální řez (1983) odkryl režisér společenské tabu. Nejen že dal divákům nahlédnout do každodenního života Romů a odkryl jejich folklór, ale poukázal na problémy rasové nesnášenlivosti, o které režim do té doby tvrdil, že neexistuje.

Dušan Klein a Básníci

Snad neznámějšími filmy režiséra Kleina jsou právě Básníci. Tvoří zároveň pozoruhodnou výjimku v české kinematografii. Snad žádný film se v Česku dosud nedočkal čtyř pokračování, tak jak se to povedlo Kleinovi. První díl viděly v kinech takřka dva miliony lidí a Klein musel na přání zejména diváků točit další díly. K natáčení se však dostal náhodou. Na festivalu československé komedie v roce 1980 seděl i Klein v porotě. Všichni s hlavou v dlaních úpěli nad kvalitou socialistických komedií a na Kleina se dívali zle. Hájil se, že dosud žádnou komedii nenatočil a oni mu říkali: „A to je ta chyba, soudruhu.“⁴ Tehdy mu redaktor královéhradeckého nakladatelství Kruh doporučil prvotinu Ladislava Pecháčka Amatéři a oba si porozuměli natolik, že se pustili do požadované komedie. Jaké bylo ale jejich překvapení, když film skončil v trezoru. Aby se vůbec dostal do kin, musely tvůrci vystřihnout několik scén. Jednalo se především o scény, kdy se opilí hrdinové potloukají po náměstí a pokřikují následující básničky: „Dejme si nalít ještě sklenku, nač hned spoléhat na myšlenku. Nám stačí stárnout, budem vlivní, senilní a neomylní.“ Druhá zněla: „Chcete se upsat humoru? Nemiřte nikdy nahoru. Nakukujte jen s povzdálí, kde rozdávají metály.⁵

Úspěch prvních básníků tkví pravděpodobně v nedodržení dobově obvyklých schémat. Tehdy se totiž točily filmy, v nichž hrdinové nastupují do pracovního procesu (Dneska přišel nový kluk), učí se šidit a podvádět, ale proviní se a za provinění následuje trest. Štěpán a Kendy, hrdinové Básníků, si užívají docela normálního studentského života, tropí skopičiny, opíjí se, ale nakonec jsou úspěšní a sehrají atraktivní divadelní představení. Štěpán má navíc nakonec úspěch i u žen. O filmu se tajuplně mlčelo a kritika se mu raději vyhýbala. Film obsahoval jemné narážky na vládnoucí režim (stav školství, kompetence úředníků, nepochopení pro vitalismus mladých…) Navíc se film nesl v odlehčeném tónu a mnohé problémy, ať už s láskou nebo ve škole, se řešily s patřičnou nadsázkou a humorem. Nezájem kritiky a občasný bojkot se tak stal filmu vemi dobrou reklamou.

Není divu, že druhý film na sebe nenechal dlouho čekat. Pro jistotu šel do výroby pod názvem Co vy na to, doktore? Čeští diváci ho ale dnes znají pod názvem Jak básníci přicházejí o iluze. Divácký úspěch filmu byl obdobný. V roce 1984 se film stal dokonce nejnavštěvovanější.

Třetí pokračování se mělo původně odehrávat ve vojenském prostředí, ale vedení Barrandova se bálo, že by si Klein s Pecháčkem dělali z armády legraci. Štěpán coby nastupující doktor nastupuje do nemocnice, kde má ale problém podřídit se autoritám. Je proto poslán na venkov, „kde se z pacientů stávají známí.“ Již z tohoto lze cítit náznak výše uvedeného schématu viny a trestu. Štěpán si uvědomuje pravdivost a problematiku skutečného života. Snad díky tomu věnovala filmu pozornost i dobová kritika. Zatímco první dva filmy oznamovaly v novinách maximálně malé odstavečky v novinách, u filmu Jak básníkům chutní život vychází velký rozhovor v oficiálním časopise Československého státního filmu Záběr. Klein zde říká: „Třetí díl završuje to,co jsme chtěli vyslovit.(….)Podle mého názoru je třetí díl myšlenkově nejzávažnější. Nepochybujeme,že divákovi připraví nejen poetický večer, ale i námět k zamyšlení “⁶ Slova režiséra musíme brát vzhledem ke stavu socialistické žurnalistiky s rezervou, demonstrují ovšem výrazovost, se kterou se k obdobným látkám za minulého režimu přistupovalo.

Přestože třetí díl Básníků měl být poslední, po revoluci se nové produkční společnosti často vracely k osvědčeným normalizačním látkám. Vznikal tak Discopříběh II, (1992) nebo Slunce, seno erotika (1991), vznikl ale i Konec básníků v Čechách…(1993). Produkčně ho zaštítila společnost Heureka film, která dala vzniknout například i Troškově Princezně ze mlejna. Přestože čtvrté pokračování filmu vidělo více jak 800 000 diváků, dnes můžeme říct, že se utopil v komunální satiře porevoluční společnosti. To ostatně viděla i dobová kritika: „To,co je na filmu nejpodivnější, je nazírání na podnikatele a přičinlivé lidi vůbec “⁷

Konec básníků v Čechách… už samotným názvem oznamoval divákům definitivní konec série. Tři tečky v názvu ale dávali naději. Takže když se v roce 2003 objevil producent Miloslav Šmídmajer a prohlásil, že mají-li být kvalitní kina, potřebují kvalitní filmy, všichni očekávali, jaký že kvalitní film plánuje. Pátý díl Básníků ale šokoval všechny. Diváci ho ale přijali kladně. 500 000 diváků je vzhledem k poklesu návštěvnosti dobrý výsledek. Kritika sice poukazovala na zakrytí děje product placementy a ohlašovala šestý Kleinův film Jak básníci odcházejí do důchodu⁸ , v porovnání se čtvrtým dílem se ale nejedná o kvalitativní zmetek. ¨

Kromě pěti dílů básníků patří ke společné tvorbě Kleina s Pecháčkem ještě dva filmy: Dobří holubi se vracejí (1987) a Vážení přátelé, ano (1989). První zmíněný se odehrává v protialkoholní léčebně, kde se na postavách pacientů odrážejí problémy hroutící se socialistické společnosti. Dušan Klein k tomu nedávno řekl: „Film Dobří holubi se vracejí vznikl ve složité době roku 1987 a samozřejmě narážel na tehdejší cenzuru, ale to, že ho dovolili nejen natočit a téměř nesestřižený uvést do kin, svědčilo o tom, že tady již něco končí.⁹ Ve filmu se naposledy objevil herec Vladimír Menšík.

A končící režimu se stihli ještě vysmát v následujícím filmu, příběhu muže, který se proti své vůli stane ředitelem fabriky a naráží na byrokracii a nekompetentnost továrních úředníků. Hlavní roli sehráli Milan Lasica a Jana Hlaváčová.

Po revoluci vzniklo už jen málo filmů pro kina, které Klein natočil. Za zmínku snad stojí jen adaptace Hrabalových povídek Andělské oči. Propadákem se stal jeho poslední film Svatba na bitevním poli.

Zato jeho televizní tvorba by si jistě zasloužila samostatnou studii. Pro televizi pracuje Klein soustavně od roku 1970. Z jeho významných televizních děl jmenujme alespoň adaptaci románu Hense Fallady I ve smrti sami, detektivku Konto separato, projekt Petra Zelenky Televize nebo 4 díly seriálu Strážce duší. Pro Novu natočil první díly nekonečného seriálu Ulice. Nyní připravuje pro Českou televizi životopisný film o Karlu Havlíčku Borovském.

Použitá literatura:

Březina, Václav: Lexikon českého filmu. Praha: Cinema, 1997.

Ptáček, Luboš (ed): Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico, 2000.

Juráček Pavel: Deník. Praha: NFA, 2003.

Petimpelová, Alexandra: Jak básníkům chutná život aneb do třetice všeho dobrého. Záběr, 1987, č. 6, s. 3.

Fuka, František: Konec básníků v Čechách. Cinema, 1993, č. 7,s. 22.

FRANCKOVÁ, ILONA: Jak básníci nestárnou. Premiere , 2004, č. 1, s. 41.

 

Internetové zdroje:

Fialová, Eva: Dušan Klein:náhodou jsem unikl transportu. www.idnes.cz Online: (http://ona.idnes.cz/dusan-klein-nahodou-jsem-unikl-transportu-fj3-/ona_pribehy.asp?c=A080114_105145_ona_pribehy_ves) Citováno 17. 4. 2008

Chat s Dušanem Kleinem. Česká televize. Online na (http://www.ceskatelevize.cz/chat/chat.php?id=239). Citováno 17. 4. 2009

 

Internetové databáze:

České filmové nebe. www.cfn.cz

CS Film. www.csfilm.cz

 

 

 

1 Fialová, Eva: Dušan Klein:náhodou jsem unikl transportu. www.idnes.cz Online: (http://ona.idnes.cz/dusan-klein-nahodou-jsem-unikl-transportu-fj3-/ona_pribehy.asp?c=A080114_105145_ona_pribehy_ves) Citováno 17.4.2008

2 režíroval např. některé povídky z cyklu 3+1 s Miroslavem Donutilem

3 Juráček Pavel: Deník. Praha: NFA, 2003, s.676

4 parafráze. Více např v rozhovoru FRANCKOVÁ, ILONA: Jak básníci nestárnou. Premiere, 2004, č. 1, s. 41.

5 tamtéž

6 Petimpelová, Alexandra: Jak básníkům chutná život aneb do třetice všeho dobrého. Záběr, 1987, č. 6, s. 3.

7 Fuka, František: Konec básníků v Čechách. Cinema, 1993, č. 7, s. 22.

8 Glosa Tomáše Baldýnského v časopisu Premiere.