Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Oblomov

Oblomov

TÉMA – FILMOVÉ ADAPTACE LITERÁRNÍCH DĚL – IVO MICHALÍK –

Oblomov je zásadním románem Ivana Alexandroviče Gončarova. Poprvé byl vydán roku 1858. O 121 let později, roku 1979, převedl osudy hlavního „hrdiny“ na plátna kin Nikita Michalkov. Jeho filmy Oblomov a předchozí Nedokončená skladba podle Čechova jsou považovány za jedny z nejlepších adaptací ruských klasiků vůbec.

Adaptace klasických literárních děl jde ruku v ruce s filmovým médiem již od jeho počátků. Důvody, proč režiséři loví v literárních vodách jsou jistě nasnadě, a proto není třeba se jimi zabývat. Jinak je to s metodou, kterou při adaptaci zvolí. Klíčů, které se dají aplikovat již kinematografie našla mnoho, avšak dají se určit tři nejvyužívanější. Pohodlností a kalkulem často (rozhodně však nejde o pravidlo) čpí postup, kdy sledujeme doslovný přepis – příklad nacházím v Kafkově Procesu v režii neznámého Davida Hugha Jonese. K dílům obsáhlejším se musí přistupovat jinak. Když se Jean-Jacques Annaud rozhodl převést na plátna kin Jméno růže Umberta Eca, mnoho fanoušků tušilo katastrofu. Ta nenastala díky Francouzovu rozhodnutí sledovat jen jednu z linií mnohovrstevnatého románu. Poslední cestou se loni vydal Petr Zelenka ve svých Karamazových. Jeho adaptace Dostojevského nejrozsáhlejšího románu byla absolutně volná a sloužila jen jako kostra pseudo-dokumentárnímu dílu s existenciálním nádechem. Způsob, který zvolil Nikita Michalkov při aktualizaci Gončarova Oblomova nelze bez výhrad přiřadit k jedné z těchto možností, neadaptuje dílo ve své úplnosti, ani jednu jeho část, avšak po většinu času se jí drží. Těží ze všech tří.

Ilja Iljič Oblomov je považován za zástupce skupiny tzv. zbytečných lidí. Ne ovšem pro svou aroganci jako Lermontovův Pečorin či Puškinův Oněgin. Díky své neschopnosti, u Oblomova pramenící z chorobné lenosti, má blíže k Turgeněvovu Rudinovi. Michalkov ovšem tento u Gončarova možná stěžejní aspekt potlačuje a rámec příběhu mu slouží k něčemu jinému. Řekneme-li to nadneseně, snaží se o definici ruské duše, pravého ruského člověka. Oblomov u něj totiž není postavou zápornou; naopak. Tato analýza se pokusí poukázat na změny, díky kterým toho dosáhl.

Vyprávěcí postupy

Ivan Alexandrovič Gončarov vypráví svůj román tak, aby byla zřetelně evokována nuda, zdánlivá beznaděj a nerozhodnost hlavního hrdiny. Využívá k tomu dlouhých popisných kapitol, ve kterých se často odehrává podobný děj, vždy jen malinko pozměněný navzdory tomu, že oba úseky od sebe dělí třeba i několik let. Román tak plyne poklidně, o to větší dopad pak mají případné zvraty a skutečně významné milníky v životě Oblomova. Zákonitě svižnější filmová verze Michalkovova nevyjadřuje nudu, ale klid. Pomalé dlouhé záběry jsou přerušovány scénami, kde využívá rychlého střihu a divák se tak cítí vyrušen stejně jako hrdina.

Jako příklad poslouží úvodní scéna, kdy sledujeme spícího Oblomova, kterého ruší jak přítomnost sluhy Zachara, tak obměňující se hosté. V románu tato pasáž slouží k vykreslení lenosti hlavní postavy a její neochoty jakkoli jednat. Zabírá téměř první třetinu celého díla a čtenář tak má možnost se s Oblomovem seznámit. Názor na něj se může pohybovat od posměšků po znechucení. V případě filmu sledujeme jeden jediný vynalézavý záběr kamery, která krouží mezi Oblomovou postelí, Zacharem a dveřmi, kterými vcházejí hosté. Spíše než o postavách si tak uděláme obrázek o vztazích mezi nimi. Michalkov se snaží, aby nám situace nepřipadala protivná, nýbrž humorná, díky čemuž nám začnou být jednotlivé postavy sympatičtější.

Michalkovův stesk po „starém Rusku“ se nejexplicitněji projevuje ve chvílích, kdy ve flashbacích sledujeme Oblomovův návrat do dětství. Obraz má rozmazané okraje a vyvolává dojem ze sledování pohádky – něčeho krásného. Obyvatelé statku, na kterém vyrůstal, tráví čas pořádáním ohromných oslav a spánkem. Gončarov celou minulost popíše v jedné rozsáhlé kapitole a rozhodně ji nijak neidylizuje. Neutrální zůstává i k přísné německé výchově Štolcově, na ní v rámci jednoho flashbacku odůvodňuje Michalkov věčný rozpor mezi poslušností a citovostí.

Děj a jeho stavba

Pro lepší pochopení rozdílu stavby děje bude užitečné, když román rozdělím na pětici pomyslných částí. Zkratkovitá synopse vypadá následovně : Oblomovův všední den – příjezd Štolce a seznámení s Olgou – kolísající a nedovršený vztah k Olze – život v domě s Agafjou Matvejevnou – Štolcovo šťastné manželství s Olgou. Filmová reflexe končí přibližně v polovině a poté dochází k vědomé reinterpretaci.

Oblomovo románové dobývání Olžina srdce zkrachuje pouze díky jeho nerozhodnosti, bojácnosti hraničící s neschopností. Dotáhne to tak daleko, že ji dokáže požádat o ruku a ona svolí. Náš hrdina ovšem podléhá (pomyslným) tlakům ze strany společnosti, navíc na něj doléhají finanční nesnáze a bylo tak jen otázkou času, kdy sklenka trpělivosti přeteče. Teprve poté se Olga v cizině setkává se Štolcem, jejich přátelství obligátně přeroste v lásku končící svatbou.

Ve filmu ovšem Oblomovo štěstí přeruší zásah bezohledného Štolce, který krátce po svém příjezdu získá Olžinu přízeň na svou stranu. Oblomovovi tudíž nezbývá nic víc než stát se částí nonkonformní trojice přátel ne nepodobné té z Truffautova Jules a Jim.

Michalkov je chvílemi ke stavbě románu natolik ambivalentní, že některé repliky využívá v přesné podobě, avšak v jiné části příběhu. Jako příklad týkající se manželství Štolce a Olgy výborně poslouží tato:

„Chůva říká, že Olinka v noci kašlala. Nemám poslat zítra pro doktora?“ zeptal se.

„Dala jsem jí teplý nápoj a zítra ji nepustím ven, pak uvidíme,“ odpověděla jednotvárně.

„Pročpak si neodpověděla na dopis své přítelkyně Soněčky?“ zeptal se. „Pořád jsem čekal, div jsem nepřišel na poštu pozdě. Neodpovídáš jí už na třetí dopis.“

„Ano, chci na ni co nejdříve zapomenout…,“ odpověděla a umlkla se.

Zatímco v románu takto začíná rozhovor, díky kterému se mezi nimi vyřeší snad jediný problém jejich vztahu, o kterém se čtenář dozví, u filmu dokonale vystihuje jeho závěr. Jeho vyznění již nemá s předlohou mnoho společného. Vidíme Štolce mluvícího dikcí k nerozeznání podobnou dikci jeho otce, plačící a viditelně nešťastnou Olgu, a především Oblomovova syna běžícího vstříc náručí své (ruské!) matky. Dokonalé vystižení hlavní myšlenky celého filmu.

Postavy

Nikita Michalkov na postavy Gončarova románu nahlíží většinou z jiné perspektivy, pokusím se tedy popsat alespoň tři z nich.

Ijla Iljič Oblomov

Ačkoli je to možná s podivem, hlavní hrdina se přes posunutí významu celého díla příliš nezměnil. Oblomovština, slovo, které jej charakterizuje, spočívá v pohodlnosti, kterou si „hrdinsky“ omlouvá snahou nezapadnout do davu, nebýt „nějakým“. Oblomov zůstal stejný, ale divák jej vidí v situacích, které jeho zlozvyk nahlížejí z jiné perspektivy. Přehnaná pomalost, klid a uvolněnost nejsou ve filmu znakem člověka obyčejného, nýbrž staro-ruského a Michalkov na něj vzpomíná se zjevně příjemnou nostalgií.

Andrej Ivanovič Štolc

Změna Štolcova charakteru je bezesporu tím hlavním, co Michalkovovi umožnilo vyjádřit svou adaptací jiné myšlenky než Gončarov. Světácký, avšak především slušný muž, vždy ochoten pomoci Oblomovovi v nouzi, se ve filmu za podobnou charakterizaci jen skrývá před okolím. Divákovi však neujde arogance, se kterou se chová k lidem kolem sebe, neštítí se v pravou chvíli podlézt vysoce postavenému hodnostáři a do očí bije jeho povrchnost. Těžko říct, jestli tohle všechno má působit jako následek, nebo příčina jeho cest do zahraničí. Po návratu z nich totiž Oblomova navštíví typický člověk nového světa, zvyklý na evropské způsoby typu síťky ve vlasech nebo zeleninového talíře na snídani. Michalkov Štolce „zlidští“ ve scéně, kdy napadne přítele při noční výpravě za typicky ruským jídlem. Ozve se v něm totiž jeho výchova z matčiny strany, neodolá a jí též. Dalo by se říci, že Oblomov má paradoxně spíš dobrý vliv na Štolce než naopak.

Ivan Alexejevič …

Postava, která se v románu jen několikrát mihne, ale ve filmu má své nezastupitelné místo. Ivan Alexandrovič Gončarov jej charakterizuje takto:

„Je takový člověk sympatický? Miluje, nenávidí, trpí? Zdá se, že by měl mít rád a mít nerad, že by měl i trpět, protože před tím není nikdo chráněn. Ale on nějak dokáže mít rád každého. Jsou na světě takoví lidé, ve kterých, ať se snažíš sebevíc, nikdy nevyvoláš nepřátelství, mstivost a podobně. Udělej jim co chceš, stále se lísají.“

Přesně takovým se jeví i ve filmu. Jeho neustálé pochlebování, jeho neustálá přítomnost však nepůsobí protivně. Z několika málo jeho projevů lze vypozorovat, že sice „jen“ plní roli Oblomovova přítele ve chvílích, kdy je Štolc na cestách, avšak na rozdíl od cestovatele je ochoten naslouchat, a ačkoli i on by Oblomovovi přál plnohodnotný život, do ničeho jej nenutí.

Ostatní

Olga Iljinská ani sluha Zachar se ve filmu od svých literárních předobrazů neliší, tedy nebereme-li Olžino manželství se Štolcem jako provinění vůči Oblomovovi.

Z pro román důležitých postav chybí Oblomova manželka Agafja Matvejevna, její bratr Ivan Matvejevič Muchojarov a jeho kmotr, hlavní záporná postava celého díla Michej Andrejič Taranťjev. Těžko hledat v jejich absenci záměr pro vyznění díla, patrně šlo jednoduše o nedostatek prostoru pro jejich dostatečné vykreslení.

Každá filmová adaptace literárního díla musí čelit otázce, zda byl její vznik smysluplný. Má analýza se na tuto otázku snažila v případě Oblomova odpovědět kladně a její hlavní pozitivum vidím v tom, že dokazuje, že i zdánlivě nedotknutelní klasikové mohou být vykládáni neotřele, třeba úplně jinak, aniž by se film vzdálil podstatě knižní předlohy.

 

Oblomov

Režie: Nikita Michalkov

Scénář: Nikita Michalkov, Aleksandr Adabashyan

Kamera: Pavel Lebeshev

Střih: Eleonora Praksina

Hudba: Eduard Artemyev

Hrají: Oleg Tabakov, Yuri Bogatyryov, Andrei Popov, Yelena Solovey, Avangard Leontyev

Sovětský svaz, 1979, 143 min.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru