Se Sovětským svazem přišla bída na zem

Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Po uvedení v České televizi se díky Projektu 100 dostává na velké plátno jeden ze zásadních animovaných filmů světové kinematografie, sžíravé podobenství Farma zvířat.

George Orwell (1903 – 1950) dokončil román Farma zvířat na samém počátku roku 1944. Přesně o dekádu později se textu chopil manželský pár Joy Batchelorová a John Halas, aby mu vtiskli podobu prvního britského animovaného celovečerního filmu. Spisovatel (mj. autor chmurné dystopie 1984 či neprávem pozapomenutého sociálního románu Farářova dcera) označil svůj výtvor za pohádkový příběh, vžilo se však spíše označení politická bajka. Ačkoli podobné škatulkování bývá mnohdy protivné, ze všeho nejvíce naplňuje Farma zvířat literární žánr podobenství. Aby si čtenář (a v našem případě divák) toto umělecké dílo skutečně užil, je dobré nespokojit se pouze s bajkovým ponaučením (bolševici jsou svině a každý násilný převrat v konečném důsledku nastolí ještě horší režim, než byl ten předchozí), ale zkusit také (na základě získaných vědomostí) postavy a děje podobenství vyložit.

Jelikož ale scénář, na němž vedle již zmíněné režisérské dvojice spolupracovali další tři lidé, Orwellovu komplexní vizi dosti zjednodušuje, možnosti identifikovat konkrétní historické postavy a události se dramaticky zužují (poznat, že Bitva o větrný mlýn je 2. světová válka, z filmu prostě nejde). Vypuštění některých důležitých postav (ať lidských nebo zvířecích), či jejich charakterový posun nelze přitom chápat jako úlitbu dětskému divákovi, protože zadání producenta Louise De Rochemonta znělo na vážně míněný animovaný film pro dospělé. Vysvětlení by mohla poskytnout obrovská technická náročnost, jakou výroba celovečerního kresleného filmu jistě představovala. Nebo možná autoři stáli o univerzálnější přiblížení geneze totalitního státu, nesvázané tak pevně s událostmi v Rusku mezi vítěznou bolševickou revolucí (1917) a koncem druhé světové války.

Vážné téma se podepsalo na způsobu ztvárnění. Očekávanou rozjásanou barevnost nahradilo tmavé tónování, majitel Panské farmy pan Jones (car Mikuláš II.) je zobrazen jako zpustlý, neoholený notorik, který pro šlehnutí bičem nejde daleko. Teprve když zvířata na základě projevu starého kance Majora (kombinace Marxe a Lenina) povzbuzená zpěvem písně Zvířata Anglie (Internacionály, ve filmu nemá konkrétní slova a každé zvíře ji interpretuje dle svých možností) svého pána vyženou a nastolí nový, sociálně spravedlivější režim daný několika jasně formulovanými zákony, barvy se projasní. Jakmile ovšem začne být zřejmé, že se k neomezené moci s použitím demagogie (propagandista Pištík) a krvavého násilí prodrala nová kasta zpanštělých sviní (reprezentovaná vepřem Napoleonem – shodnost rysů se Stalinovou hrůzovládou, včetně sporu s ideovým protivníkem Kulišem – Trockým, je neoddiskutovatelná), opět nastupují barvy a výjevy, jež v dospělém divákovi vzbudí lítost (vystouplá žebra tažného koně Boxera, úderníka a užitečného idiota, který téměř až do svého hořkého konce staronovému režimu slepě věří), tím dětským (revoluční tribunál a následná poprava údajných škůdců) by mohly nepěkně otřást. Pozornosti jistě neujde kuřátko, které je v první třetině filmu aktérem odlehčeného (disneyovského) blbnutí, pak ho vidíme při stavbě větrného mlýna jako mladou slípku, načež si nejsme jisti, zda neskončilo mezi nosnicemi (kulaky), které po vzpouře proti odebrání vajec zlikvidovali Napoleonem vycvičení psi (tajná policie).

Jak je uvedeno výše, některé postavy (především dva majitele sousedních farem, pana Fredericka – Hitler – a pana Pilkingtona – političtí představitelé západních demokracií) ve filmu nenajdeme. Havran Mojžíš (v knize je majitelem farmy ochočený a vypráví o Cukrové hoře, kam se po smrti všechna zvířata dostanou) se stává jen bezejmenným, němým svědkem všech událostí. Zvláštně naložili tvůrci s oslem Benjaminem – nejstarší zvířecí obyvatel farmy by měl být podle Orwella konglomerátem skeptické inteligence s moudrostí židovského živlu. Ve filmu sice sympaticky zívá při Majorově proslovu, pak ale spolu s Boxerem stachanovsky buduje šťastnější zítřky. Jemu také patří závěr filmu, který se od literární předlohy odchyluje nejvíce.

V ní zastihujeme vepře při hádce s panem Pilkingtonem v bývalém Jonesově domě a zvířatům, která je pozorují oknem, už není jasné, „která tvář patří člověku a která praseti“¹. Orwell v době dokončení románu nemohl nic tušit o Jaltské konferenci (únor 1945) a jejích výsledcích, takže jde zřejmě o symbolické zobrazení konference v Teheránu (listopad 1943). Konec filmu jde dál, v příznačné zkratce reflektuje vznik dalších farem (zadrátovaných za železnou oponou) pod vedením vepřů a závěrečná veselice na Farmě zvířat je bujarou pitkou vedoucích představitelů sviní všech zemí, které se konečně spojily. Na onu optimistickou filmovou tečku, v níž právě Benjamin sehraje vůdčí roli, jsme si však museli počkat celých dlouhých jedenačtyřicet let.

Jak tedy s Farmou zvířat v rámci Projektu 100 naložit?

Odškrtnout si jako povinnou klasiku, která v době nadvlády Pixaru neohromí ani technickým zpracováním, ani scénářem, který si notně (a zřejmě nutně) vypomáhá komentářem Gordona Heatha (hlasů všech zvířat se zhostil Maurice Denham), nebo na ni vzít o něco odrostlejší děti a po projekci si s nimi dlouze popovídat o vzniku totality, která začíná postupnou zradou revolučních ideálů, a její historicky ověřené povaze?

Osobně vidím ještě další možnost. Podívat se nejprve na Farmu zvířat a potom si pustit jakýkoli tuzemský přehled zpráv. Bývalých vepřů s nynějším lidským obličejem v něm najdete nepočítaně. I když s tím (alespoň do nejbližších voleb) nic moc nenaděláme, je vždycky dobré o nich vědět.

Animal Farm

Režie, produkce: John Halas, Joy Batchelorová

Scénář: Philip Stapp a Lothar Wolff podle stejnojmenného románu George Orwella

Vypravěč: Gordon Heath

Hlasy zvířat: Maurice Denham

Hlavní animátor: John Reed

Hudba: Matyas Seiber

Kamera: Sid Griffiths

Velká Británie, 1954. 72 minut