Snímek o Coco Tautou a Audrey Chanel?

Francouzská režisérka Anne Fontaine natočila snímek o francouzské osobnosti Coco Chanel. Přestože se zdá, že tímto snímkem se alespoň z části hegemonie americké schematické filmové produkce uváděné v českých kinech přetne, není tomu tak úplně. V článku je rozvedeno několik poznámek ozřejmujících tuto skutečnost.

Profesní i osobní život Coco Chanel, jedné z nejznámějších módních návrhářek, je bezesporu zajímavým podkladem pro dramatické inscenace a knižní romány. Důvodů lze nalézt hned několik:

a) životní příběh Coco Chanel skýtá napínavé zvraty a krizové okamžiky

b) Coco Chanel je velmi dobře prodejné jméno, které láká filmové producenty

c) Coco Chanel významně ovlivnila (nejen) módu dvacátého století a stala se jednou z ikon, jež není potenciálním divákům či čtenářům neznámá, ba naopak je velmi lákavá

d) mýtus o Coco Chanel dovoluje autorům vysokou míru fabulace mnohdy směřující k bulvarizaci, což není mainstreamu na obtíž

Nejen z těchto důvodů není překvapivá další biografická adaptace, kterou finančně podporovalo americké filmové studio Warner Bros. O francouzské módní ikoně vypráví film režisérky Anne Fontaine nazvaný zcela přímočaře a bezmyšlenkovitě Coco Chanel; česká distribuce totiž ještě více zjednodušila francouzský originál Coco avant Chanel, který má alespoň minimální výpovědní hodnotu. V předešlé větě si všimněme dvou slov, která budou základem pro charakteristiku tohoto filmu; tedy slov vyprávět a přímočarost.

Úskalím velké většiny biografických filmů pokoušejících se zachytit životní etapy postav majících svůj předobraz v reálných historických osobách je snaha vsugerovat divákům pocit, že fabulační rovina příběhu je minimální. Jednoduše řečeno: všechno, co vidíte, se skutečně stalo. Už ze samotné podstaty hraného inscenovaného filmu však tato snaha nemůže dojít naplnění. Snímek Coco Chanel však do této skupiny zařadit nelze, neboť jeho předností (ať už cílenou, či náhodně vzniklou) je přepínaní mezi několika ryze žánrovými příběhovými strukturami. Ani mnoho chvály není nejvhodnější, neboť žánrové obměňování sice narušuje prvopočáteční expoziční schéma, ovšem přímočarým způsobem; jedno žánrové schéma je nahrazeno jiným a to zase jiným, aby se nakonec vrátilo první atd.

Dramatická výstavba filmového příběhu je tedy pozoruhodnou směsicí několika žánrů, které se konvencionálně naplňují ve svých pravidlech. Konkrétně obsahuje Coco Chanel tyto žánry: biografii, psychologické drama, melodrama. Sjednocujícím prvkem je nazírání příběhu v módu realistické tendence zachytit celospolečenské reálie; vyobrazení konce devatenáctého a počátku dvacátého století, v němž patriarchální systém pomalu ustupuje ženské emancipaci. Každý žánr má pak v příběhu samostatnou strukturu, což činí zhruba z první poloviny filmu zajímavou hru s linearitou příběhu.

Důmyslnost takové hry spočívá v pravidelném střídání striktně diferencovaných žánrových pojetí. Expozice filmu je typickým příkladem biografické floskule; mladá dívka (v níž bezpochyby spatřujeme hlavní hrdinku příběhu) je přivezena spolu se svojí sestrou do sirotčince, neboť se jich otec nadobro zříká. Útrpná léta v ústavu plná čekání na otce, který nikdy nepřijede, zastupuje scéna, kdy mladá hrdinka marně sleduje, jak ostatní chovanky nalézají své rodiče. Tyto záběry nikterak nevybočují ze standardizovaného biografického příběhu o spoustě těch, kteří se z nuznosti a nepřízně dětského osudu stali slavnými a bohatými. Následná zatmívačka, která příběh časoprostorově posouvá do kabaretu, v němž účinkuje již starší Coco, však žánrově nerozvíjí původní strukturu. Režisérčin záměr se mění, neboť jejím nynějším cílem je naplnit pravidla žánru psychologického filmu pojednávajícího o hrdinčiných pocitech a vnitřních touhách. Tomu se přizpůsobuje kamera, která nepřestává zkoumat záchvěvy mimiky postav pomocí polodetailu, vyjímá však hrdinku ze světa postav. Činí tak zaostřením kamery na hrdinku, čímž je pozadí mizanscény, tedy veškeré ostatní postavy a předměty, rozostřeno. Tento zesilující drobnohled odkrývající psychiku postavy je jednou ze základních kamerových možností, jak docílit psychologické introspekce. Podobným způsobem znásobujícím psychologické účinky scén jsou nadhledy, v nichž spatřujeme osamocenou a psychicky „tápající“ postavu. Není těžké uhodnout, že v okamžicích vyprávění příběhu psychologickým žánrem sahají tvůrci i k tomuto nadužívanému filmovému prostředku.

Třetím žánrem, který se ve vyprávění objevuje (s příchodem postavy anglického obchodníka), je melodrama. Jako základní stavební kámen takového způsobu vyprávění se využívá milostného trojúhelníku zastoupeného mimo již zmíněné postavy hlavní hrdinkou a postavou barona, u něhož hrdinka bydlí. Opětovně se melodramatická struktura nikterak neobměňuje a zřetelně spěje k naplnění svých pravidel.

Tendence obměňovat žánrovost filmu se vytrácí při nástupu melodramatu, které dominantní silou smete všechny ostatní do té doby zhruba stejně stopážově a významově rozvrstvené módy vyprávění. V okamžiku, kdy si melodrama podmaní příběh, vytrácí se zajímavost předchozího členění a film sklouzává do rutiny odhadnutelných dějových zvratů. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry byla žánrová alternace chtěným krokem.

Opusťme nyní kolbiště žánrů a připusťme, tak jak je ostatně avizováno úvodní i závěrečnou titulkovou sekvencí, že se jedná o film biografický, který si „pouze vypůjčuje typické žánrové prvky“, a povšimněme si nejvýraznějšího fenoménu filmu. Jedince, důvěrného známého celému světu, o němž film pojednává, hraje herec či herečka, který je též důvěrně známý celému světu. Zdá se, že na příběh tak dopadají dva stíny divácké pozornosti a hnidopišství. První se týká toho, jestli daný herec je tím správným typem pro ztvárnění konkrétního jedince, a druhý hovoří o tom, jestli se herec ztotožní s postavou, a tím pádem přestane být známým hercem, nebo zda skrz postavu bude neustále prosvítat hercova tvář.

Otázka tudíž zní: Je Audrey Tautou ve filmu o Coco Chanel Audrey Tautou, nebo postavou Coco Chanel? Zde se film dostává do schizofrenie, když se herečka snaží o výraz, s nímž filmová kamera nesouzní, ba ho dokonce ani nechce připustit. Tautou se pokouší oprostit od minulých rolí a autenticky ztvárnit Coco Chanel. Hereckým projevem nejen napodobuje předobraz, ale též odhaluje nitro postavy. Ovšem v opozitním poměru je herecká akce srážena některými záběry, v nichž se do popředí hrne její fotogenická herecká tvář důvěrně známé Amélie z Montmartru.

Při zkoumání tohoto fenoménu celebrit lze nalézt ještě jednu možnou významotvornou rovinu. Režisérka chtěla docílit paralely mezi Coco Chanel a Audrey Tautou, čímž by podtrhla interpretační genderovou linii filmu o úspěšných ženách ve světě, který ovládají muži. Ovšem toto dozajista zajímavé východisko, kdy se imaginativní spojuje s reálným, a to ve dvou dimenzích (tedy příběhově biografické a herecky biografické), není hlouběji rozpracováno. Spíše se jedná o skutečnost, která vyplývá z výše popsané podstaty a mnohdy na ni bezděčně poukáže.

Dotýkáme se stejného problému jako v případě žánrové specifikace. Pokaždé, když film narazí na zajímavý prvek rozbíjející floskuli, je s ním chvilku pracováno, aby byl nakonec utišen a nerušil prvoplán obrazově kýčovitého filmu s předem danou příběhovou strukturou v hvězdném obsazení. Kdyby tvůrci více rozvíjeli motivy (nejen příběhové), které jim daná látka nachystala, a pokračovali ve slibné cestě, která několikrát z plátna probleskne, byl by prozatím poslední příběh o Coco Chanel odlišným (nejen) biografickým filmem.

Vezměme nyní v potaz výčet důvodů o zajímavosti látky Coco Chanel. Film zajisté naplnil první bod pojednávající o dramatickém životě návrhářky. U druhého bodu budeme mírně v rozpacích, film se jistě ustavičně snaží aktualizovat pocit, že hrdinkou je Coco Chanel, avšak mnohdy se tento dojem mísí se sledováním hereckého výkonu Audrey Tautou. Netřeba pochybovat o třetím bodě; Coco Chanel diváky do kina láká, zvláště když ji ztvárňuje Tautou (paradoxně se tu snoubí rozštěpení druhého bodu). Poslední bod o autorské skandalizaci života Coco Chanel lze ohodnotit jako nikterak extrémní stupeň trivializace biografického příběhu, do něhož jsou zakomponovány významově hlubší možnosti nabízené tématiky.

Coco Chanel / Coco avant Chanel

Scénář: Anne Fontaine a Camille Fontaine (podle knihy Edmonda Charles-Rouxe)

Režie: Anne Fontaine

Kamera: Christophe Beaucarne

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: Audrey Tautou, Benoît Poelvoorde, Alessandro Nivola, Marie Gillain, Emmanuelle Devos, Régis, Royer, Etienne Bartholomeus, Yan Duffas.

Francie, 2009, 105 min

Premiéra v ČR: 25. 6. 2009

Distributor: SPI