Staří bardi by si zasloužili lepší zacházení

ROZHOVOR s producentem Viktorem Schwarczem – ONDŘEJ ŠÍR –

Filmový producent Viktor Schwarcz začínal v 80. letech ve Filmovém studiu Barrandov. Dnes patří mezi producenty, kteří se nebojí zajistit vznik divácky náročnějších titulů. V letošním roce připravuje jeho produkční společnost Cineart TV Prague do kin tři filmy. S producentem jsme se bavili o české nové vlně, ale třeba také o projektech, které by jednou rád natočil.

Jste filmovým producentem, co Vás přimělo k tomu vykonávat tuto profesi?

Producentství v sobě spojuje v podstatě manažerskou práci s určitou uměleckou snahou. To mě na tom zajímá a pořád ještě baví.

 

Začínal jste na sklonku 80. let ve Filmovém studiu Barrandov. Jaká tam tehdy panovala atmosféra?

Já si nemůžu stěžovat, samozřejmě odhlédneme-li od dobové situace a všeobecného nedostatku prakticky všeho. Hodně jsem spolupracoval s režisérem Karlem Kachyňou a to byl „pan režisér“. Hodně jsem se od něj naučil, s ním jsem dělal 3 filmy, byl jsem u výroby seriálu Cirkus Humberto. Můj poslední film v produkci Barrandova byl Kachyňův Poslední motýl, koprodukce s Velkou Británií a Francií, a to byl na předrevoluční dobu opravdu velkofilm se zahraničními hvězdami.

 

Podílel jste se na výrobě filmu Discopříběh. Jak dnes vnímáte filmy pro mládež z 80. let?

Ten film produkoval Přemysl Pražský, já jsem mu s tím spíš jen pomáhal. Na svou dobu zase výjimečný film ,například závěrečná scéna na náměstí v Plzni, cca 5000 komparzistů – dnes nerealizovatelné. Samozřejmě, film je nutno chápat v kontextu doby.

 

Jedním z vašich projektů bylo také podobenství Miloše Zábranského Masseba. Ten film měl smůlu, že ačkoliv vznikal ještě za komunismu, do kin se dostal až v devadesátých letech, kdy ztratil na aktualitě. Myslíte si, že se podobné situace mohly podepsat na konci jedné generace režisérů?

Tenhle film by to měl těžké vždy. Není to film pro všechny. Svým stylem i estetikou míří zpět ke zlatým 60. létům českého filmu a tehdy na filmy, kterým se obdivoval svět, u nás taky moc lidí nechodilo. Jestli narážíte na Miloše Zábranského, není to jednoduchý autor. Teď jsem od něj viděl něco nového v České televizi a bylo to dobré. Myslím, že se neztratil.

 

Měl jste to štěstí spolupracovat s generací filmařů šedesátých let. Karlem Kachyňou, Jurajem Herzem, nebo Věrou Chytilovou. V čem se liší spolupráce s těmito zkušenými režiséry od práce s mladými debutanty?

To je složitá otázka, každý byl a je jiný. Karel Kachyňa byl perfekcionalista, velmi přesně věděl co chce a co potřebuje. Po revoluci jsem s ním nepracoval, on inklinoval spíše k práci pro ČT. S Jurajem Herzem jsem točil jen jednou, před jeho emigrací, film Zastihla mě noc, tuším rok 1985. V tom filmu mu dovolili po dlouhé době zase režii, byl to velkofilm z II. světové války, volně o osudu komunistické novinářky J. Jabůrkové. Produkoval jsem ho společně s Jaroslavem Beránkem. Scény, které jsme točili v koncentračním táboře Majdanek s tisícehlavým komparzem, jsou neopakovatelné. Juraj je absolutní profesionál. S Věrou Chytilovou jsem točil dva filmy, oba po revoluci – Pasti, pasti pastičky a Vyhnání z ráje. Ona je na place skvělá improvizátorka. Pasti dopadly po divácké stránce dobře, Vyhnání bylo zklamání jak pro mne, tak myslím pro ni.

Obecně si myslím, že debutanti jdou do filmu jako by šlo o život. Aspoň ti, se kterými se snažím pracovat – Bohdan Sláma, Dan Wlodarczyk, David Jařab, Karin Babinská, Lenka Kny, Mirka Fornayová.

Myslím, že „staří bardové“ jako Juraj Herz a Věra Chytilová by si zasloužili jiné zacházení, zajištění natáčení, a to je velmi složité v současné ekonomické situaci zajistit.

 

Vaším produkčním počinem je i film Věry Chytilové Vyhnáni z ráje. Přestože vznikl v roce 2001, na celoplošné televizi se dosud neobjevil. V čem je problém s uvedením takového filmu. Myslíte si, že českému národu vadí nahota ve filmu?

Ten film to měl vůbec těžké. Při přípravě nám postupně odpadla řada partnerů, z různých důvodů. Nakonec jsme film natočili sami. Na můj vkus byl trochu dlouhý. Kritiky špatné. Pokud se týká nahoty, tenhle film o erotické nahotě není, i když v něm hrají převážně nazí herci. Proč ho nehrají televize, to nevím. Zkoušel jsem ho nabídnout všem.

 

Co pro Vás znamená aktuálně připomínaný fenomén české nové vlny?

Česká nová vlna to ve své době také neměla lehké. Ve světě ohromné úspěchy, doma u diváků nic moc. Stejně jako dnes, diváci chodili na Starce na chmelu a Klarinety (a to jsou ve své kategorii jistě skvělé filmy). Kolik lidí přišlo na Juráčkovu a Schmidtovu Postavu k podpírání, nevím. Myslím, že moc ne. Já osobně z té doby mám moc rád film, který tam asi nepatří, z roku 1968 Jasného Všichni dobří rodáci. To je přesně film podle mého gusta. Jasný příběh, jasný kladný hrdina, skvělí herci, výborná kamera.

 

Jednou z trochu pozapomenutých režisérek české nové vlny je i Drahomíra Vihanová, která ale od roku 2000, kdy vznikl její poslední film Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba, téměř zmizela z filmového povědomí. Myslíte, že jí zklamal nezájem diváků o její film?

Myslím, že s nějakým velkým zájmem diváků nepočítala. Spíš ji trochu zklamal ohlas kritiky. Ale ten film, pokus o psychologickou sondu, má něco do sebe. Drahomíra je zvláštní tvůrce, jedinečná osobnost, skvělá pedagožka a nemá to jednoduché.

 

Produkoval jste také první film Bohdana Slámy Divoké včely. Čím Vás mladý Bohdan Sláma zaujal a co říkáte na jeho další tvorbu?

Divoké včely – to bylo takové vymodlené dítě. Bohdan tolik chtěl, až porodil a porodil dobře. Obklopil se kamarády a skvělými herci, ze kterých jsou dnes hvězdy. Dobrý film. U Štěstí jsem ještě na počátku byl, pak Bohdan přešel k Negativu. Jeho filmy jsou skvělé. Občas, když se vidíme, si o nich povídáme, já mu vyčítám co se mi nelíbí a on se tomu směje.

 

Ojedinělým žánrovým počinem byl film Davida Jařaba Vaterland: Lovecký deník. To je myslím si jeden z filmů, který mohl zaujmout i v zahraničí. Vzbudil ten film nějaký ohlas?

Na festivalech ano, komerčně ne. Ale teď připravujeme s Davidem zajímavý film Hlava – ruce – srdce. Tak se nechte překvapit. Myslím, že panu Švankmajerovi se film bude líbit.

 

Má dnes obecně český film šanci prodat se do zahraničí? A je to pro producenta těžké?

Já jsem k prodejům do zahraničí velmi skeptický. Do kin je to spíš výjimka, tím nemyslím bratry Slováky, tam to jistě jde. Pak je Polsko, i když tam prý, když něčemu nerozumí, tak říkají, že je to jako „český film“. Občas Francie, Německo. Občas něco komerčnějšího USA. Zisk je z toho minimální. To se spíš film prodá do zahraničních televizí. Tam je spotřeba přece jen větší.

 

Produkoval jste film Indián a sestřička, který se zabýval romskou tematikou. Jak vnímáte toto téma ve vztahu k českému filmu?

No to je právě ten problém, film má být film a ne film s romskou tematikou. Indián a sestřička měl být tak trochu Romeo a Julie. Jestli se to povedlo, nevím.

 

Ve Vaší produkci vznikl také film Pusinky. Karin Babinská se scénářem obcházela několik producentů, ale neuspěla. Jak se podařilo, že se dohodla právě s Vámi?

Karin, byť vypadá jako křehká květinka, je silná osobnost. Chtěla film mít tak, jak si ho vysnila a tak ho tak měla. Myslím, že si cenu z Finále Plzeň za nejlepší český film roku 2007 plně zasloužila.

 

Aktuálně připravujete dva filmy: Lištičky a Vnučka. Oba se připravují již řadu let. Proč se dosud neobjevily v kinech?

Víte, není kam spěchat, oba jsou hotové. Lištičky byla složitá koprodukce s Irskem a Slovenskem. Opět vznikl velice originální film s výbornými hereckými výkony, režií, kamerou. Vnučka, to je herecký koncert Pavla Landovského a Jaroslavy Adamové. Film právě dokončujeme.

 

Podle aktuálního plánu premiér by v roce 2009 měly mít premiéru tři filmy z Vaší produkce. Není podle Vás dnes, kdy klesá návštěvnost českých filmů v kinech, tak trochu risk uvádět do kin další filmy?

Film je vždycky risk. Můj třetí film letošního roku Zemský ráj to napohled podle scénáře Terezy Boučkové a v režii Ireny Pavláskové bude mít premiéru 17.11. 09 (distribuční 19.11. 09). Podle dosavadních projekcí myslím překvapí.

 

Odmítl jste někdy projekt, který Vám byl sympatický, ale bál jste se, že jej neufinancujete?

Poslední dobou odmítám hodně projektů. Ne, že bych je nedokázal vyprodukovat, ale nechci je produkovat za stávajících možností financování. Ale třeba s Davidem. Jařabem jsme se dohodli a letos jeden „kousek“ natočíme. Ale to je spíš proto, že si rozumíme a jsme kamarádi.

 

Proslýchalo se, že jste měl zájem zfilmovat Škvoreckého Zbabělce. To by přece byla dobrá látka….

Jistě, mám dvě verze scénáře, jeden od Petra Jarchovského a druhou verzi od Bohdana Slámy, obě výborné. Na natočení se mi nepodařilo sehnat finance. Tenkrát by film stál 35 miliónů, nyní 50 miliónů. Třeba se k látce ještě vrátím, nebo se scénáře ujme někdo jiný. Látka je to skvělá a čím dál aktuálnější.

 

Hledáte náměty a scénáře sám nebo čekáte, až Vás některý autor osloví?

Jak kdy. Většinou ale filmy vzniknou tak, že z desítek scénářů, které se ke mně různě dostanou, si některý vyberu.

 

Jak se Vám filmy daří financovat? Z jakých zdrojů čerpáte?

Převážně Fond kinematografie a spolupráce s Českou televizí vzhledem k charakteru látek. Dále MEDIA Development a Eurimages.

 

Mnoho Vašich kolegů (Strnad, Oukropec, Kopecký, Šlajer, Trojan…) už zkusilo produkovat celovečerní dokumentární film. Neláká to i Vás?

Ani ne, to by musela být bomba. Spíš mě baví se na dokumenty dívat. Zajímají mě hodně látky pojednávající o době po II. světové válce do současnosti u nás, vlastně konfrontace s tím, co jsem alespoň částečně zažil. Ostatní je vlastně hluboká historie.