Trpaslík podeváté

V reportážích z festivalů amatérských filmů většinou průletově hodnotím jednotlivé tituly. Zařazuji je do kontextu nejen amatérské kinematografie a polemizuji s rozhodnutím poroty, když se snažím vyzdvihnout díla, která si to zaslouží a nebylo tak učiněno pomocí ocenění. Jelikož jsem strávil druhý zářijový víkend, společně s Jiřím Kunstem a Martinem Švomou, jako člen poroty Žďárského trpaslíka, není tentokrát následující text polemikou s porotou, ale částečnou prezentací jejích názorů.

Současný filmový amatér (nebo nezávislý profesionál) má možnost prezentovat své dílo na několika desítkách festivalů. Krom internetu tak lze film, řečeno s trochou nadsázky, distribuovat po celý rok. Nutno podotknout, že většina akcí, včetně té ve Žďáru nad Sázavou (výjimku tvoří například Festival ztřeštěných filmů v Brně nebo Krišpín v Mělníku), zápasí o každého návštěvníka. Žďárská soutěž se koná v místním Hifi klubu, kde obecenstvo sedí za stoly a prostor i při nevelké účasti naplní. Přítomní tvůrci nejsou vystaveni prázdnému kinosálu, jako je tomu na mnoha podobných událostech. Už v souvislosti s poloprázdným hledištěm festivalu PAF jsem uvažoval, nakolik by se měli organizátoři pokusit zapracovat na PR a diváky na svou akci dostat. Pochopitelně pořadatelé festivalů amatérských filmů akci připravují sami ve svém volném čase a bez možnosti financovat reklamní kampaň, o zkušenostech v tomto oboru nemluvě. Nebylo by od věci, kdyby se „divácky úspěšnější“ pořadatelé podělili o své strategie alespoň v obecné rovině na nějakém webovém fóru, respektive aby se některý z webů zabývajících se amatérskou kinematografií na podobné téma zaměřil a sám podobnou debatu inicioval.

Autoři do patnácti let se ve Žďáru orientovali převážně na animovanou tvorbu. U dílek nejmladších tvůrců nelze vždy odhadnout, jaký podíl na výsledku mají rodiče. Nejen z tohoto důvodu byl porotou oceněn hraný snímek Sklenička. Matěj Brothánek vypráví příběh malého chlapce, který nechtěně rozbije skleničku a z obavy před reakcí maminky odejde z domova. V lese se svěří staršímu chlapci, jenž jej doprovodí zpátky domů. Jednoduchý příběh bezprostředně, ale působivě využívá možností filmového vyprávění. Začátek chlapcovy cesty provází rozverná hudba (z Amélie z Montmartru), žlutá pole a optimistické sluneční paprsky, jakmile však dítě vstoupí do lesa, obraz díky postprodukčnímu zásahu ztmavne a patřičně se změní i hudební stopa. Navíc téma neadekvátního dětského strachu způsobeného přehánějícími rodiči není vůbec nemístné. Hned se dvěma filmy soutěžil Radoslav Horák. Jak hraná anekdota Čert aby to vzal, tak i animované (plastelínové) Narozeniny by měly spadat spíš do kategorie rodinných snímků, protože na jejich vzniku mají pravděpodobně nemalý podíl rodiče, což je vidět v hereckém obsazení i titulcích. Nakolik spolupracují na režii a předloze, je otázkou. Horák brzy překročí věkovou hranici patnácti let, nastoupí na střední školu a snad už se konečně osamostatní. Podobný dojem, tedy rodinného počinu, navozoval i Chalupníček a Myška Jakuba Kadery. Animované příhody domácího skřítka doprovázela v hudební dramaturgii série známých filmových melodií, od Vinnetoua až po večerníčkový seriál o strýčkovi Fido.

Věková kategorie od šestnácti do dvaceti let byla obeslána dvěma filmy, přičemž oba byly oceněny.

V Nesprávné frekvencii se slovenský režisér Andrej Chovanec pokouší o kus „bergmanovského“ typu. Záměrně roztřesená kamera, zvuková stopa tvořená neustále přelaďujícími se rozhlasovými stanicemi a rádiovým šumem navozují vnitřní stav rozervaného hrdiny. Postava mluví na kameru, schovává se před ní v lese. Citován je filozof Kierkegaard. Méně zdařilé jsou „poetické“ pasáže s dívkou oblečenou symbolicky v bílém, která hlavního hrdinu křtí, když on chvíli před tím dlaní šátrá po nebi. Autor zaměňuje citové (vztahové) nenaplnění s existenciálními a náboženskými otázkami. Věty typu: „Hranice mezi mnou a tebou je smrt,“ jsou pronášeny s takovou vážností, až vzbuzují smích. Výše popsané ale odpovídá věku tvůrce a tudíž přes zjevnou pseudouměleckost je třeba ocenit filmaře, jenž o podobných věcech uvažuje a nechybí mu odvaha.

Tomáš Dohnal natočil s kamarády akční film s prvky bojových umění The Redemption (Vykoupení). Snímek získal ocenění ex equo s Nesprávnou frekvenciou ze stejných, tedy motivačních, důvodů, ačkoliv se sotva mohl objevit ve stejné kategorii odlišnější počin. Mladík trénuje v lese se svým asijským kamarádem kung-fu. Ve městě se však přidá k partě feťáků a gangsterů. Na konci děje mu ze spárů zloduchů pomůže právě jeho přítel rasistickými padouchy označený slovem „vetřelec“. Veškeré řemeslné nedostatky jako špatný zvuk (nejsou slyšet všechny dialogy, asynchronní údery), neadekvátní využití pompézní hudby z hollywoodských blockbusterů, jalové rvačky a dialogy jsou veskrze zábavné. Z filmu sálá radost tvůrců z natáčení a nutno uznat, že některé scény byly filmařsky dobře zvládnuté.

Ostatní snímky spadaly do kategorie nad dvacet let.

Ve všech animovaných snímcích Bohumíra Nováka – Pomsta loutek, Autoškola pro nastávající otce, Sprejer a Hrnečku, vař! – dochází k základnímu estetickému nesouladu. Tradiční loutky jsou animovány na výtvarně neadekvátním pozadí. Například Pomsta loutek se sice na první pohled logicky odehrává v autorově přirozeném (tedy domáckém a „sterilně“ uklizeném) prostředí, což však nevylučuje jeho stylizaci. Mnohé ze současných amatérských filmů odehrávající se v přirozeném (nijak neupravovaném) prostředí jejich autorů se mohou v budoucnu stát dokumentem dobových interiérů. Jiným velkým problém je absence příběhu a sdělení. Například metafora o nenasytnosti přítomná ve známé pohádce Hrnečku, vař! ve stejnojmenném Novákově filmu zcela absentuje. Jde opět o pouhé animační cvičení. Samotný fakt, že tvůrce dovede profesionálně animovat loutku, nikoho neohromí. Možná by se režisér měl soustředit na jeden námět a nerozmělňovat svůj čas a energii v nic neříkajících skečích. Iritující je stálé opakování stejné hudby (motiv z komedie Krakonoš a lyžníci), která navíc nepřestává hrát po celou dobu snímku.

O prolhaném království natočil Vladimír Franče jako filmařsky neinvenční záznam loutkového divadelního představení. Pohádka pro dospělé, v níž je každá lež postavy doprovázena samovolným uprdnutím příslušného lháře, se utápí v opakujícím se (prdícím) vtipu a kritika českého korytářství ztrácí na účinku. Že lze v kinematografii s voděnou loutkou zajímavě naložit, dosvědčují například Chcípáci režiséra Radka Berana.

Archaicky vyzněl „pivně satanistický“ klip Lože vyvrhelovo od Radomíra Jadomka. Nejsem znalcem příslušných hudebních žánrů, ovšem vizuální pojetí působilo otřele, až úsměvně, každý si ostatně díky youtube může udělat názor sám. Jiné klipy, přesněji řečeno filmové písničky, jak zní pojmenování letitého žánru specifického pro amatérskou kinematografii, přivezla autorská dvojice Ivo Procházka a Jaroslav Horák. Nějak se vytrácíš i Annin příběh bohužel připomínají videa teleshoppingových kapel. Vyčítat sentimentálnost příběhu u sentimentální písně asi není na místě, avšak nepřekvapivý děj s otřelými symboly jako padající šátek ano. V žánru filmové písničky, kde jde o děj (i když inspirovaný písní), zůstávají nedořečeny mnohé motivace, nelze zůstat jen u pocitovosti tolik výstižné pro videoklip. Základní otázkou je, proč třeba manželka z Nějak se vytrácíš svého muže opustila. Dojímat se nad něčím, co se stalo, když přesně nevíme co a za jakých okolností, je obtížné. Výsledek sice hraje na emoce, ale je citově vyprázdněný. Annin příběh byl realizován k písni Wanastowých vjecí. Oproti PAFu, kde se snímek rovněž promítal, měl ve Žďáru dvojnásobnou metráž, aniž by se kvalitativně rozvíjel. Hudební stopa je bizarně nastavena jinou písní od Wanastowek. Muž středního věku má doma protivnou fuchtli (karikaturní vyobrazení zanedbané a protivné manželky) a zahledí se do mladé reportérky, kterou pak všude vidí, z čehož vyplývají nejrůznější „humorné“ momenty. Monotematický děj je roztažen do deseti minut. Tvůrci by se měli rozhodnout, zda natáčet klipy, pro něž je podstatná vizuální stránka, anebo vyprávět hraný příběh. V druhém případě by se písní měli pouze inspirovat, nikoli svazovat.

Lukáš Hrdlička natáčí pod hlavičkou TV Vona převážně parodické pořady už od roku 1998. Letos představil parodii již neexistujícího publicistického týdeníku Na vlastní oči nazvanou Na vlastní pěst: Sídlištní řezník a hraný film Zabijákovo pozdní odpoledne. První i druhý příspěvek byl nekonečný. V Sídlištním řezníkovi sice moderátor trefně napodobuje vyjadřovací styl moderátora Josefa Klímy, volí stejná slova a intonaci, otáčí se za střihy kamery, jak tomu bývá při přímých přenosech na více kamer, ale tím „zábava“ končí. Skutečná reportáž trvá několik málo minut, ovšem zde je natažena na minut osmnáct. Přitom fiktivní rozhovor s masovým vrahem v ničem nepřekvapí a je vyprávěn velmi nefilmově, většinu času moderátor se zpovídaným sedí vedle sebe na židlích a rozmlouvají, aniž by se změnil úhel kamery nebo místo natáčení. Podobně na slově vystavěný koncept by se spíše hodil do parodie „laskavého“ pořadu Na plovárně. Nevyužitý zůstává i motiv reality show Vyvolení, jenž by šel v amatérském (tedy výpravně skromném) filmu věrohodně napodobit a bez cenzury využít. Zabijákovo pozdní odpoledne trpí neoriginálním příběhem o nájemných vrazích, přemrštěnou délkou (místo tří minut trvá patnáct), úmorně dlouhými záběry, předvídatelností, pomalým a otrockým střihem, zbytečnými zatmívačkami, dialogovou i hereckou unylostí. Snímek zároveň obsahuje zpomalené momentky padajícího listí nebo tekoucí vody v potoku za doprovodu hudby Bohuslava Martinů. Pokud má jít o parodování uměleckých filmů, není to úplně zjevné a pravděpodobně jde o mou nadinterpretaci. Tvůrci z okruhu TV Vona krouží kolem satiry zamířené převážně na televizní pořady nejrůznějšího druhu, ale nejsou osobití. Spíš se jedná o humoristické scénky, které možná má smysl zveřejňovat na internetu pro pobavení přátel. Proč je ale uvádět na festivalech? Škoda, že se tvůrci nepřišli podívat na projekci a následné hodnocení poroty. Možná by poté točili některé věci jinak.

Robert Vrba přivezl z Brna dva hrané filmy a rozhodně nešlo o improvizovaná dílka pořízená za jedno odpoledne jako v případě Hrdličky. Scontro a Fuoco je stylová gangsterka, Matricidia zase černá komedie, která bodovala už na řadě festivalů. Ve Žďáru se dočkala divácké ceny. Zážitek z Matricidie snižují nevěrohodně vybrané interiéry (Opravdu policisté vyslýchají v podkrovním pokojíčku? Musí vstup do cely připomínat dveře hotelového pokoje?) a lehce nevyrovnané herecké výkony, u nichž lze přimhouřit oko, poněvadž nešlo o lehké party. Vcelku funkční vyprávění drhne v motivaci postav k tak hrůznému činu (mladý pár plánovaně zavraždí dívčinu matku, protože jim svou neustálou a otravnou přítomností ruší vzájemné romantické chvíle), ale v rámci žánru je lze odpustit. Už úvodní titulková sekvence s automatem na kafe dokazuje, že Vrbovi nechybí filmové vidění a vypravěčský talent stvrzuje zvládnutými flashbacky, které pohotově pointují přítomnou časovou rovinu. Scontro a Fuoco vzdává hold dílům Guye Ritchieho, Roberta Rodrigueze nebo Quentina Tarantina. Velmi se však podobá nedávné Krvavé zásilce Jana Votýpky. Má podobný rytmus vyprávění, barevné korekce, efekty a hlavně vypravěče mimo obraz. Ve Vrbově titulu nezazní jediná replika, komentář je navíc v angličtině a titulky, snad se nepletu, v italštině. Nenašel jsem jiný důvod k cizojazyčnosti, než že to bude působit více „cool“ a méně připomínat český film. Nic proti stylu, který sám může mít autorskou výpovědní hodnotu, ale podobný typ filmu by měl odsýpat. Úvodní titulková sekvence zobrazující „sergioleonovské“ ticho před přestřelkou (na samotnou přestřelku dojde až před koncem, což už je klišé) je natažená, jako by šlo o celovečerák. Samotná nepříliš složitá zápletka o gangsterech, hazardních hráčích a dealerech trvá osmnáct minut, přičemž by stačila polovina. Přímé citace Kill Billa nebo Zběsilosti v srdci od Davida Lynche neskrývaně odkazují k inspiračním zdrojům, ale Vrba ani Votýpka nepochopili Tarantinovu metodu citování jiných děl. Tvůrce musí objevit své vzory a oblíbence a ty pak přenášet do své tvorby, ne citovat citace. Kdyby šlo o komentář této metody, mohlo by to fungovat, takhle jde o nepůvodní nápodobu. Pozitivní na Tarantinovi je, že skrze svou tvorbu odhalí začínajícím filmařům spoustu „polozapomenutých“ režisérů a děl. Kéž by v této souvislosti ve svém dalším filmu více odkazoval na jiného svého oblíbence a to Jeana-Luca Godarda. Vrbova gangsterka je ovšem natočena bravurně a před Zabijákovým pozdním odpolednem má mílový náskok. Režisér si natočil cvičení, na němž si mohl leccos vyzkoušet, ale příště by měl do podobného rámce vložit také něco původního a osobitějšího. Stačí jen třeba neuhýbat před českými reáliemi.

Cenu za hraný film získal Dušan Krejdl za Pleh. Mysteriózní thriller v duchu japonského Kruhu nebo Oka trochu mátl nejasným dějem a zmatečnými motivy, ale zaujal vizuálním pojetím.

Dokument DIRRIGENT Michal Hájek natočila Věra Bergerová. Filmařsky vděčný a (nejen) vizuální motiv energického dirigenta často využívaný například Janem Špátou nedokázala autorka plně vytěžit. Potenciálně zajímavý člověk se stal na kameru vyprávějící loutkou, aby se film v druhé polovině stal pouhým záznamem dvou neobvyklých hudebních vystoupení. Nevynikla ani mírně nepřehledná reportáž Tatranské kročeje Pavla Michalika.

Dopis mistra Balka Bohumila Kheila je mírně upravenou verzí té, která byla k vidění na jaře na PAFU. Vyměnil se hlas komentátora a několik změn doznal i výsledný sestřih. Nová verze povídky Jakuba Arbese Svatý Xaverius je bohužel méně působivá než původní. Stylová nejednotnost (hlavně ve střihu a záběrové interpunkci – nadmíra prolínaček) ruší audiovizuální zážitek, jenž námět poskytoval. I výtvarně mohl film být odvážnější.

Dokumentární snímky Studnický opálkář a Poslední svědek přivezl Lubomír Havrda. Takřka instruktážní film o zanikajícím řemesle trpí technickými nedostatky (zvuk). Poslední svědek pojednávající o mohutném tři sta let starém dubu navazoval na loni ve Žďáru oceněný dokument Pod starou lípou. Jeho bezprostřednost a osvěžující naivitu letošní příspěvek postrádal a příliš se blížil neinvenční televizní dokumentaristice.

Jaromír Schejbal v dokumentu Jedno je málo, deset moc portrétuje rodinu s deseti dětmi žijící na venkově. Jednotlivé děti se na začátku postupně představují do kamery, což po chvilce působí vtipně a rychle se ukáže, o čem film bude. Kvality tohoto filmu neplynou ani tak z přínosu režiséra, jako z atraktivity portrétovaných. Kdysi běžný počet dětí a z toho plynoucí způsob života je dnes alternativou a tudíž zajímavým tématem. Rozhovory s rodiči jsou natočeny zvlášť a přítomnost ženy v rozhovoru s otcem vzbuzuje dojem, že jde o manželku, aby se z ní posléze vyklubala průvodkyně filmem. Sílu výpovědi sráží banální komentář s „moudry“ typu, jak děti na venkově nepáchají neřestnosti, neberou drogy apod. Zajímavě, ale samoúčelně vyznívají záběry pořízené z kamery připevněné na psím hřbetu. Autor tím zřejmě demonstruje, že si podobné zařízení dokázal sám vyrobit. Schejbal se v úctě před portrétovanými netroufne zeptat na negativní aspekty soužití. Nepoloží podobnou otázku starším dětem. Ani se prostě nezeptá, proč se právě takto rozhodli žít. Sympatické je nezaujetí jednoznačného postoje (neadoruje, ani neodsuzuje) nebo nepitvání faktu, že jedno dítě zřejmě trpí downovým syndromem a mezi sourozenci a zvířaty mu je zjevně dobře. Film získal Cenu za dokument v kategorii nad 20 let.

Kde občas staví vlak letitého filmového samorosta Vladimíra Ruly se pohybuje na rozhranní insitního umění a ironického autorského gesta. Svérázný portrét nádražíčka, esenciální radost z natáčení nebo film tematizující sebe sama jako médium? Záběry natáčené z ruky, transfokátorem postupně najíždějící na různé objekty přítomné v obraze nastříhané přesně na valčík dosvědčují, že nejde o pouhé diletantství. Nejoriginálnější a nejodvážnější dílo letošní soutěže lze vnímat i jako zachycení dojmů a lelkování nudícího se člověka čekajícího na zpožděný vlak. Neumětelské, ručně dělané titulky se špatným slovosledem a hrubkami poukazují na další estetický nešvar současné amatérské tvorby a to na typografii filmových titulků. Stále se opakující stejné fonty prozrazují nevkus tvůrců, kteří buď úplně ignorují estetickou funkci písma, nebo jí snad bůhví proč záměrně nepovažují za součást díla nebo napodobují „působivé“ titulkové sekvence převážně hollywoodské produkce. Jednomu z mála dokumentárních filmů v soutěži, který se nevěnuje lidské práci, byla přisouzena Cena Hifi klubu.

Osmá barva duhy a Street In Da City natočili Karel Kubišta a Jaroslav Prossa. Dvojportrét Osmá barva duhy rekapituluje životní osudy cizinců na našem území. O příběhu stařenky polské národnosti se nemohu detailněji rozepsat, neboť její výpověď přednášená v rodném jazyce nebyla vinou technického nedopatření doprovázena titulky. Starý Němec, někdejší příslušník Wehrmachtu, vypráví převážně o svých válečných osudech. Obě postavy spojuje, kromě války a „cizáckého“ údělu v českém prostoru, vztah k víře. Režiséři by mohli šetřit s hudbou a transfokátorem. Opět zde platí, že dokumentární film je natolik poutavý, nakolik zajímaví lidé v něm vystupují. Autoři si ze Žďáru odvezli Cenu poroty. Dovedně nastříhané tříminutové promo video pro nějakou (nedozvěděli jsme se jakou) taneční školu Street In Da City bylo v programu zařazeno mezi videoklipy.

Nejhojněji bylo v soutěži zastoupeno jméno slovenského režiséra Jána Kusky. Hlavní cenu získal za dokumentární snímek V Uhlisku nad Porůbkou. Uvedl ještě minutovou grotesku Ľudový liečiteľ natočenou společně s Jaroslavem Chomou a reportáž Majstrovstvá sveta po slovensky realizovanou tentokrát ve dvojici s Peterem Rybínem. Ludový léčitel není kdovíjak invenční dílko, na druhou stranu ani neuráží laciným humorem a nerozpracovaností děje, jak se to amatérským groteskám občas stává. Reportáž Majstrovstvá sveta po slovensky v přípravě a spořádávání halušek je sice obstojně natočená, ale nijak vyčnívající. Zaznamenává lidovou zábavu bez jakéhokoliv zobecnění či názoru. V Uhlisku nad Porůbkou je původně reportáž „povýšená“ na dokument. Zhruba čtvrthodinový film bez jediného slova (komentář kazí drtivou většinu amatérských dokumentů a zde by tomu zřejmě nebylo jinak) ukazuje celodenní dřinu dřevorubeckých koní v horách. Ti tahají mohutné klady, uskakují před nimi, ve chvílích odpočinku z nich stoupají závoje páry. Dlouhé záběry a opakující se motivy vyvolávají nejen intenzivní pocit přítomnosti, ale ve své neústupnosti nám přibližují náročnou činnost až v kontemplativní podobě. Puristický film pracující převážně s obrazovými a střihovými prostředky byl upřednostněn při udělení hlavní ceny před přeci jen tradičněji a „televizněji“ pojatou Osmou barvou duhy.

Převaha dokumentů a jejich vysoká úroveň byla pro letošní ročník Žďárského trpaslíka charakteristická. Kéž by si k tomuto odvětví našla vztah i mladší generace. Inspiračních zdrojů od Michaela Moorea přes české autory (Helena Třeštíková, Miroslav Janek) až po generační souputníky (Vít Klusák, Filip Remunda, Martin Mareček, Linda Jablonská nebo Erika Hníková) mají více než dost.