Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Vábení

Vábení

Vábení
RECENZE: Muži v říji (režie: Robert Sedláček) – MILOŠ KAMENÍK –

Sedláček po Pravidlech lži pracoval na několika látkách, ale realizace se dočkali až Muži v říji, jejichž příběh vymyslel společně s představitelem jedné z rolí, hercem Martinem Trnavským. Režiséra zřejmě mrzela nižší návštěvnost jeho debutu (cca 20 000 diváků), a tak zvolil komediální žánr, aniž by ovšem slevil ze společenské závažnosti zpracovávaných motivů. Píšu tento text zhruba měsíc po premiéře, tedy v době, kdy už film svou hlavní misi po českých kinech splnil, a ukázalo se, že Sedláček opět uspěl u kritiky, ale širší diváckou obec neoslovil (po třech týdnech činila celková návštěvnost 22 168 diváků).

Přesně opačné skóre, tedy ohromnou návštěvnost a lamentace kritiků, měla v roce 1992 komedie Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag, k níž Muže v říji v recenzi přirovnal Kamil Fila.1 Chtěl tím naznačit, že podobně jako zlidovělá komedie s Bolkem Polívkou, mohou se i Muži v říji postupem času stát zobecňující a výstižnou uměleckou zprávou o dobové společenské situaci. S tímto lze pochopitelně těžko polemizovat (na to si musíme počkat), ale troufnu si říct, že Muži v říji jsou už dnes vnímáni právě jako dílo, které ukazuje, co žijeme, zatímco Dědictví bylo v době vzniku pojímáno jakožto přepjaté, komunálně satirické a tudíž nepravdivé (stejně tak i sarkastické Městečko Jana Krause). Jsem zvědav, jak v tomto ohledu dopadne novinka Tomáše Vorla Ulovit miliardáře, která do kin vstupuje 1. října. Předloha Martina Nezvala slibuje kritiku společenských poměrů z pohledu nejvyšších pater (podnikatelé, lobbisté, novináři, politici…) a Vorlova herecká stylizace se možná bude blížit Chytilové více, než Sedláčkovo přece jen realistické uchopení postav upomínající na přístup Ivana PasseraIntimním osvětlení.

Dle některých pochvalných recenzí se režisér drží zvoleného žánru. Příliš se ale nevěnují tomu, jaký žánr si režisér vybral. Distributor mě pozval na komedii a já byl při sledování díla lehce na rozpacích. Když jsem se na stejný titul vydal podruhé, díval jsem se již na komorní drama několika jedinců, kteří se ve své pravdivosti jeví jako směšní. Rozhodně jsem ale neměl pocit, že bych se díval na čistou komedii nebo na to, co se většinou tímto termínem označuje. Muži v říji mají větší záběr. Tvůrce je samozřejmě stylově jednotný. Nezačne najednou používat transfokátor, žádný z herců nepůsobí dojmem, jakoby se před kameru přimotal z natáčení jiného snímku, u ničeho si není třeba říkat: „tak až na tenhle úlet to bylo slušné dílo“. Ale tvrzení, že Sedláček je tak dobrý „žánrový“ režisér a nejlépe by bylo, kdyby natočil akční film2, je úsměvné. Robert Sedláček je autorským filmařem s oblíbenými tématy, postupy i herci, což lze vypozorovat už z pouhých dvou počinů.

Sedláček jakožto filmový tvůrce oplývá zdravě „nízkým“ sebevědomím, přesněji řečeno pokorou. Jeho dokumentaristická práce se vždy vyznačovala propracovanými rešeršemi a osobním zakousnutím se do jasně stanovených a závažných témat. Nikdy však formálně nepřesahovala televizní dokumentární tvorbu. Archivy se střídaly s prostě nasnímanými výpověďmi, jejichž síla mohla plně vyznít, aniž by divák hledal jinou výpovědní (nad)hodnotu tvořenou montáží či stylizací. Stejně tak Sedláček minimálně experimentuje v hrané tvorbě, díky čemuž se mu „umělecky“ paradoxně daří více než odvážnějším, často ale tápajícím kolegům. Schválně si neklade za cíl natáčet „veledíla“ ohromující porotce světových festivalů. Z režisérových snímků, jak dokumentárních, tak hraných, mám pocit, že jsem se setkal spíš s poctivým filmovým dříčem než s výjimečným géniem. Sází na kvalitní profesionální herce (možná i proto, že nemá vystudovanou hranou režii na FAMU), na něž se může spolehnout. Jak dokumenty, tak nyní i hrané počiny mohou svou uměřeností působit sice jako produkty televizní estetiky, nikdy však lacině nebo sentimentálně.

Oko kamery v úvodu filmu proletí vesmírem, kolem družic prosviští zemskou atmosférou, namíří si to k Evropě, konkrétně k České republice, Brnu, až se kamera zastaví nad obcí Mouřínov. Od globálního k lokálnímu. Starosta Mouřínova (Pavel Zedníček) za vydatné pomoci místního podnikatele Hanáka (Jaromír Hanzlík) lobbuje u ministra (Jiří Lábus) za vybudování silnice, kterou obec ani tak nepotřebuje k dopravní obslužnosti, ale k prostému pozvednutí sebevědomí. Jen aby si zdejší lidé nepřipadali, jako že žijí na konci světa. Chystají se společně využít blížícího se mistrovství Evropy ve vábení jelenů, které se pořádá právě v Mouřínově, k ovlivnění premiéra v této záležitosti. Chtějí využít jedinečné, i když jakkoli bizarní, akce k tomu, aby se stali stejnými jako ostatní obce, tedy těmi, u nichž cesta nekončí.

Podobné téma zpracovává i slovenský film Marko Škopa Osadné. Představitelé vesničky lobují u nejvyšších politiků (zde na evropské úrovni) kvůli stavbě. V Mouřínově chtějí silnici, v Osadném Dom smútku (obdoba kostela). Oba filmy humornou formou mažou rozdíl mezi tzv. nízkým a vysokým. Důležitost neurčuje geografická velikost. Menší a slabší nejsou méněcenní. Lidé na vsi přes jistou dávku bodrosti nejsou horšími lidmi než politici v parlamentu.

Další oblíbený režisérův tematický okruh, analyzovaný už v dokumentech Cesta k moci (o předvolebních kampaních) a Lesk a bída země České (o českém showbyznysu), tvoří kulturní pokleslost a nevkus (projevující se mimochodem i nízkou návštěvností Mužů v říji). Lidovecký premiér (Igor Bareš) připomíná „zemanovského“ násosku a pokrytce, kulturní část programu mistrovství reprezentuje Železný Zekon, travestishow a Ilona Csáková.

Muži v říji se až na pár výjevů z Frantova (Jaroslav Plesl) a Hanákova soukromí nevěnuje intimnímu prostoru mezilidských vztahů. Ukazuje, jací jsme ve vztahu k veřejnému. Jaké cíle svým jednáním sledujeme a jakými prostředky se jich snažíme dosáhnout. I Franta svou účast na mistrovství podmiňuje vyděračnou třicetitisícovou investicí do dětského kolotoče, jenž zbudoval na zahradě.

Ústředními postavami je sice mladá dvojice (Jaroslav Plesl a Eva Vrbková), zajímavější jsou ale hlavní hybatelé místního dění, starosta, pan Hanák, amatérský malíř a hospodský Čestmír Weiss (Jaromír Dulava). Režisér ovšem k hrdinům přistupuje jako rovný k rovným. Nevysmívá se jim, ani je falešně neheroizuje. Místní blázen Dan (Petr Váša) vidí skutečnou povahu všeho, co je kolem. Podobnou figurou na hranici klišé je psychicky narušená manželka Jardy Hanáka (Marta Vančurová). Je sympatické nevědět přesně, co vězí za její diagnózou. Je pouze na nás, abychom si odpověď doplnili sami. Nabízí se pak poněkud zjednodušený výklad o duševním zdraví položeném na oltář za byznysmenské úspěchy jejího muže. Manžel ženino onemocnění přijímá citlivě a trpělivě.

Uvěřitelnosti snímku přispívají i nepříliš okoukané herecké tváře. Jedná se buď o návraty známých, ale v poslední době nepříliš obsazovaných herců (Zedníček, Hanzlík, Vančurová) anebo divadelních herců kinematografií neprávem přehlížených (Trnavský, Vyorálek, Vrbková). Mělo by být automatické u filmu produkovaného brněnskou televizí vybírat především z místních herců (Sedláček obsadil téměř celý ansámbl divadla Husa na provázku), bohužel to ale často neplatí. Režisér znovu vsadil i na několik herců ze svého debutu (Plesl, Dulava, Novotný, Chmela, Vrbková).

V rozhovoru pro týdeník Respekt3 hovoří Robert Sedláček o potřebě věci utlumovat, pokud mají být uvěřitelné. Kdysi se určité negativní jevy v umění přehnaly a přepálily, aby mohly být usvědčeny z nepřirozenosti. Dnes je samotná realita natolik hyperbolizovaná, že se umělci musejí vydávat opačným směrem.

Již úvodní titulky předznamenávají minimalistický, na první pohled „televizní“, způsob natáčení. Film je nasnímaný v dlouhých záběrech (často používaný steadicam), švenky sledují herce a jsou jim plně podřízeny. V záběrové skladbě nenajdeme téměř žádné prostřihy, stejně tak detaily. Přitom Muži v říji působí celkově přirozeněji než takřka artistní a na odiv dlouhé záběry ve Venkovském učiteliSedláček jde nenápadně proti konvencím, filmu jako vizuální atrakci.

Tvůrce nechce aktuální problémy (lobbing, politický populismus apod.) řešit za každou cenu, spíš o ně místy lehce a nenápadně zavadí. Díky tomuto přístupu může být přesvědčivější. Ostatně není utopistou, ale pozorovatelem. Postavy nesoudí, ani nepřikrášluje, je mu vlastní soucit s outsiderem. Muži v říji ustavují autorovo ústřední téma vysledovatelné i v předešlé tvorbě a tím jsou podoby lidské důstojnosti.

Print Friendly, PDF & Email
  1. http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=645389 []
  2. http://film.moviezone.cz/muzi-v-riji/recenze/ []
  3. Nezbeda, O.: Přitahuje mě to, co se vzpírá. Respekt, 2009, č. 36, s. 38−41. http://respekt.ihned.cz/c1-38170830-pritahuje-me-to-co-se-vzpira []

Autor

Počet článků : 67

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru