Všichni jsme jen stíny sna…

Osmý celovečerní snímek Ivana Passera (sedmý natočený v USA) vychází ze spekulativního románu Anne Edwardsové a snaží se o rekonstrukci událostí léta 1816, během něhož se u Ženevského jezera potkali britští romantičtí básníci George Gordon Byron a Percy Bysshe Shelley a pozdější autorka Frankensteina Mary Wollstonecraftová-Godwinová.

V létě roku 1816 došlo u Ženevského jezera k památnému setkání největších žijících britských literátů. George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley a Mary Godwinová (později Shelleyová) spolu strávili několik týdnů ve vile Diodati, z níž, pokud to počasí dovolilo, podnikali vyjížďky do malebného okolí. Společnost jim dále dělali Maryina nevlastní sestra Claire Clermontová, tou dobou v očekávání Byronova dítěte, a lékař a Byronův životopisec John Polidori, jenž celou skupinu zásoboval drogami, především laudánem – opiovou tinkturou. Pětice, nezřídka právě pod omamným vlivem opia, spolu trávila čas milostnými hrátkami, filozofováním, vyprávěním strašidelných příběhů a v neposlední řadě vlastní literární tvorbou.

Na konci 80. let minulého století se evropští filmaři opakovaně vraceli k této události a předložili tak divákům čtyři různé interpretace toho, co se za zdmi vily Diodati odehrávalo. Brit Ken Russell dal vzniknout hororové vizi s názvem Gothic (1986), v níž literáti pod vlivem drog zažívají děsivou noční můru, která později přivede Mary Godwinovou k napsání slavného Frankensteina. Ve španělské produkci (ale s britskými herci v čele s Hugh Grantem jako Lordem Byronem) byl natočen snímek Remando al viento (1988), jenž byl na rozdíl od Gothicu zacílen i na následky událostí v létě 1816 (přátelství Byrona a Shelleyho; pře Byrona a Claire o budoucnost dítěte; Maryiny představy, že monstrum z její knihy obživlo). Nejbizarnější projekt vznikl v režii navrátivšího se krále béčkového filmu Rogera Cormana: Odpoutaný Frankenstein (1990) líčí cestu vědce z budoucnosti časem zpět do 19. století, kde se setkává tváří v tvář nejen s Mary Godwinovou, ale dokonce i s jejím literárním výtvorem – Frankensteinovým monstrem, ohrožujícím okolí. Budoucnost se prolíná s minulostí, filmová a literární fikce s „realitou“.

Zdroj: www.allmovie.com

Uprostřed této krátké „vlny“ filmů byl natočen i snímek Ivana Passera Strašidelné léto (1988). Jednalo se o jeho sedmý celovečerní film natočený v americkém exilu, do něhož odešel po událostech v srpnu 1968. Passerova verze, založená na stejnojmenné předloze Anne Edwardsové z roku 1974, oproti výše zmíněným dílům opouští žánrové rámce a snaží se o serióznější pohled. Vyznačuje se lyrismem a narativní rozvolněností: Passerovi jde především o evokaci atmosféry těch několika letních týdnů a postihnutí charakterů hlavních protagonistů. Předkládá nám scény nespoutaných sexuálních hrátek, kdy se často nedbalo na pohlaví (Byronova bisexualita) či rodinné svazky (nevlastní sestry Claire a Mary sdílejí postel se Shelleym). Jsme svědky vášnivých filozofických debat o původu zla ve světě či o možnosti vdechnout život neživé hmotě. Film zachycuje vyjížďky přátel do okolní krajiny, která se stane inspirací pro jejich pozdější literární díla.

Ve středu vyprávění stojí Byron a Shelley jakožto dva naprosto rozdílně smýšlející a konající lidé. Jejich odlišnost je však paradoxně spojuje a stává se základem jejich věrného přátelství. Shelley je vykreslen jako předchůdce hippies – oddává se volné lásce, usiluje o splynutí s přírodou (scéna, v níž nahý vbíhá do říčního proudu), projevuje se jako rošťák (scéna v restauraci) a nezdolný optimista. Naopak z Byrona vyzařuje skepse a pesimismus, je podobně rozervaným a osamělým mužem jako hrdinové jeho básní. Už jeho vstup na scénu mnohé napovídá – v tmavém kabátci a v doprovodu velkého psa působí jako vyslanec pekel, což Shelley trefně glosuje slovy: „Jeho satanská výsost George Gordon.“ Opozice Shelleyho a Byrona je chytře demonstrována na jejich rozdílných názorech na povahu zla. Zatímco Shelley nevěří v jeho přirozenou existenci, Byron tvrdí, že zlo přebývá v každém z nás a je jen otázkou času (a vhodných podmínek), kdy vyplyne na povrch. Mezi oběma muži stojí Mary, fungující coby harmonizující prvek. Byrona láska k ní polidšťuje, Shelley se naopak prostřednictvím své budoucí ženy seznamuje se svými vnitřními démony: v experimentu, který (jak jinak) navrhne Lord Byron, je nucen Shelley pod vlivem opia zírat na milovanou osobu tak dlouho, dokud v ní nerozpozná síly zla (pravdu tedy měl Byron).

Střet dvou kontrastních povah odráží i vizuální stránka filmu. Vedle sebe totiž stojí idylické záběry švýcarské krajiny v teplých pastelových barvách a tmavé interiéry vily či Chillonského hradu, v němž se odehrává Shelleyho halucinační scéna (nasnímaná rozostřenou subjektivní kamerou). Poklidné exteriérové scény byly inspirovány prací J.M.W. Turnera, britského krajináře a předchůdce impresionismu, jehož některá díla tvoří podklad úvodních titulků. Ivan Passer v rozhovoru pro knihu Jiřího Voráče dále zmiňuje, že s kameramanem Giuseppem Rotunnem vycházeli z maleb Francisca Goyi.[1] Pro vyprávění je klíčové ještě jedno výtvarné dílo – Noční můra Henryho Fuseliho, která je majetkem Lorda Byrona. Obraz zachycuje spící ženu, na jejímž těle se usadil inkubus, démon, jenž ve snu napadá ženy, aby s nimi měl pohlavní styk a vzbuzoval v nich chlípné představy. Tvůrci snímku naznačují, že Mary byla výjevem fascinována a mohl jí posloužit jako jeden z inspiračních zdrojů při psaní Frankensteina.

Fuseliho obraz Noční můra; zdroj: en.wikipedia.org

Působivé zachycení snové atmosféry, tolik inspirativní pro trojici literátů, je hlavní devízou Passerova filmu. Daří se mu vystihnout tvůrčí impulzy, které mohly vést ke vzniku několika významných literárních děl: o Frankensteinovi Mary Shelleyové už řeč byla; Lord Byron ve Švýcarsku dokončil třetí zpěv Childe-Haroldovy pouti, středně dlouhou skladbu Vězeň chillonský o uvěznění ženevského mnicha a báseň Temnota inspirovanou neobvyklým počasím roku 1816[2]; Shelley zformuloval základy své životní filozofie ve skladbě Hymnus na duševní krásu a vzdal hold alpské scenérii básní Mont Blanc. Nutno však dodat, že z tvůrčího ducha těžil i John Polidori – pod vlivem Byronova vyprávění napsal povídku Upír, která se stala jedním z prvních literárních děl s vampýrskou tematikou vůbec.

Naopak Passerovi můžeme vytknout herecké obsazení[3] – Philip Anglim jako Lord Byron postrádá potřebné charisma, John Polidori v podání Alexe Wintera působí jako dospívající adolescent (a to i přesto, že věkově herec roli odpovídal) a Shelleymu Erica Stoltze jen těžko uvěříme geniální básnické nadání. Na milost tak můžeme vzít pouze ženské herecké protagonistky Lauru Dernovou a především Alice Krigeovou, která dokázala výborně ztvárnit Maryino kolísání mezi dvěma rozdílnými muži i impulzy, které ji vedly k napsání Frankensteina.

Strašidelné léto se dočkalo jen velmi vlažné divácké reakce a stalo se Passerovým posledním americkým snímkem určeným pro kina. V 90. letech se tvůrce věnoval výhradně televizním projektům (např. ceněné snímky Stalin a Strom splněných přání).

Strašidelné léto / Haunted Summer

Režie: Ivan Passer

Scénář: Lewis John Carlino (podle stejnojmenného románu Anne Edwardsové)

Kamera: Giuseppe Rotunno

Hudba: Christopher Young

Střih: Cesare D’Amico, Richard Fields

V hlavních rolích: Philip Anglim (George Gordon Byron), Eric Stoltz (Percy Bysshe Shelley), Alice Krigeová (Mary Godwinová), Laura Dernová (Claire Clermontová), Alex Winter (John Polidori)

USA, 1988, 105 min.

Literatura

VORÁČ, Jiří. Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí. Brno: Host, 2008. s. 121 – 129.

[1] VORÁČ, Jiří. Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí. Brno: Host, 2008. s. 213.

[2] V předešlém roce došlo k výbuchu sopky Mount Tambora na ostrově Sumbawa (součást dnešní Indonésie). Popel, který se dostal do atmosféry, pak způsobil atypické počasí roku 1816, který někteří kvůli minimu světla označovali za „rok bez léta“.

[3] jehož nedostatky vyniknou zvláště při srovnání se snímkem Kena Russella, který do hlavních rolí obsadil Gabriela Byrnea, Juliana Sandse, Natashu Richardsonovou a Timothyho Spalla.