Vždy je úniku

V zatím posledním snímku amerického scenáristy a režiséra Davida Mameta hraje Chiwetel Ejiofor instruktora brazilského džiu-džitsu, který je kvůli finanční tísni nucen přehodnotit své zásady a přihlásit se do zmanipulovaného turnaje.

David Mamet, jeden z nejvýznamnějších současných dramatiků a držitel Pulitzerovy ceny za hru Konkurenti (1984, zfilmováno v roce 1992), se k filmu dostal na počátku 80. let, kdy se podepsal pod scénáře snímků Pošták vždy zvoní dvakrát (režie Bob Rafelson) a Rozsudek (Sidney Lumet). Jako režisér úspěšně debutoval neo-noirem Hráčské doupě (1987), po kterém následovalo dalších osm titulů – mimo jiné adaptace jeho vlastní stejnojmenné hry Oleanna (1994) nebo satirický film o filmu Velké trable malého města (2000). Mamet se jak na divadle, tak ve filmu proslavil především svým specifickým pojetím dialogu, v němž se v rychlém tempu střídají krátké, úderné a často nedokončené repliky jednotlivých aktérů (běžně se můžeme setkat se spojením Mamet speech). Svým dílem prozkoumává stále stejná témata – lidskou důstojnost; neschopnost komunikace v postmoderním světě; patriarchalitu, která za každých okolností musí dominovat nad ženami. Opakovaně se vrací do filmařského a mafiánského prostředí. Uvidíme, že ačkoliv Mametův desátý režijní počin přináší některé překvapivé prvky, v zásadě se od jeho předešlé tvorby příliš neliší.

Mike Terry (Chiwetel Ejiofor) společně se svou ženou Sondrou (Alice Braga) vede neprosperující školu brazilského džiu-džitsu. Jejich finanční situace se ještě zhorší ve chvíli, kdy vystrašená právnička Laura (Emily Mortimer) omylem vystřelí ze zbraně patřící Mikeovu žákovi, policistovi Joeovi (Max Martini), a rozbije okno. Mike, hrdý a zásadový muž, jde požádat švagra o půjčku, místo toho se zaplete do barové rvačky, při které ochrání opilou hereckou hvězdu Cheta Franka (Tim Allen). Jako důkaz vděku mu celebrita daruje hodinky, pozve jej k sobě na večeři a nabídne mu spolupráci na roztočeném válečném filmu. Co se zprvu zdá jako krásný sen, se brzy promění v noční můru. Mike se dozví, že hodinky byly kradené. Joe, který s nimi šel do zastavárny, byl suspendován, v důsledku čehož spáchal sebevraždu. Navíc se skupina mafiánských obchodníků kolem Cheta rozhodla zneužít Mikeovu tréninkovou metodu k fingování zápasnických duelů. Mike řeší dilema, zda má porušit letité zásady a bojovat pro peníze.

Zápasnické prostředí je pro Mameta nové (sám se džiu-džitsu věnuje již několik let a je držitelem fialového pásu) a pro mnohé diváky bude jistě příslibem atraktivní akční podívané. Ve skutečnosti však Červený pás není o mnoho přístupnější než režisérovy starší snímky. Prostřednictvím postavy instruktora Mikea Mamet podává vyčerpávající analýzu stavu současné společnosti. Mike (s občasnou výpomocí Laury) stojí proti mohutné mašinérii podvodníků, mafiánů, zkorumpovaných veřejných činitelů a chamtivců, pro něž jsou jedinou mírou peníze. I jeho žena, zpočátku působící jako pragmatická a racionálně uvažující podnikatelka, podlehne jejímu tlaku a kvůli vidině blahobytu Mikea zradí. Naopak policista Joe není schopný se takovému světu přizpůsobit a volí sebevraždu. Jediný Mike zůstává věrný svým zásadám (pravidlo o nepřípustnosti boje pro peníze porušuje pouze z ušlechtilých důvodů), jeho samurajská hrdost a neústupnost působí až anachronicky, což demonstruje i bezeslovná závěrečná sekvence, která jako by přišla z jiné planety.¹

Snímek do velké míry stojí na hereckém výkonu Chiwetela Ejiofora (mj. Špína Londýna, Spojenec, Potomci lidí). Jeho Mike připomíná noirového hrdinu, který se ne vlastním přičiněním, ale řízením osudu dostává do střetu s mafiánskými praktikami.² Řídí se marloweovským kódem cti, jeho charakteristický cynismus však nahrazuje smyslem pro empatii. Právě zásluhou Ejiofora Mike zůstává uvěřitelnou postavou, ne jen scenáristicky vykonstruovaným nositelem lidských ctností. Noirové ženské archetypy si vyměnily místo – Mikeova manželka se ukáže jako penězchtivá femme fatale, naopak černovlasá cizinka představuje její andělský protějšek. Právě proti postavě právničky Laury však můžeme vznést nejpádnější připomínky – zdá se totiž, že byla do vyprávění včleněna dosti neobratně, až násilně, a narušuje dojem z jinak pečlivě zkonstruovaného scénáře.

Mamet každým filmem získává na režijní suverenitě a scénář, ač na první pohled působí nejméně „mametovsky“, dává svými dialogy vzpomenout na úspěšné filmy a divadelní hry jako Oleanna nebo Konkurenti:

Mike Terry: Nechtělas jet na hory?

Gini Collinsová: Hrozná legrace. Je Joe ještě uvnitř?

Mike: Zrovna odešel.

Gini: Odešel?

Mike: Možná šel do klubu.

Gini: Co se stalo s oknem?

Mike: Není v klubu?

Gini: To je zvláštní.

Mike: Nejelas na hory?

Gini: Proč by chodil do klubu?

Mike: Nemá dneska směnu?

Gini: V klubu? Ne, v klubu už nedělá několik měsíců. Poslyš, něco mu potřebuju říct. Vyřiď mu

to, jo?

Mike: Proč?

Gini: Co proč?

Mike: Proč už tam nepracuje?

Gini: Hele, musím jet domů.

Červený pás není Mametovým mistrovským dílem. Je ale dílem tvůrce, jenž zůstává svůj, ignoruje jakékoliv módní trendy a nepodléhá uměleckým kompromisům. To v drsných hollywoodských podmínkách, které Mamet svými snímky rovněž reflektuje, rozhodně není málo.

Redbelt

Režie: David Mamet

Scénář: David Mamet

Kamera: Robert Elswit

Hudba: Stephen Endelman

Střih: Barbara Tulliver

Hrají: Chiwetel Ejiofor, Alice Braga, Emily Mortimer, Tim Allen, Joe Mantegna, Max Martini, Ricky Jay a další

USA, 2008, 99 min.

Vydavatel: Bonton

Na DVD od 12. ledna 2009

 

1 Mám za to, že šlo o záměr. Mnoho kritiků a diváků však rozuzlení ve stylu deus ex machina nedokázalo překousnout a považují jej za jeden z nejzásadnějších nedostatků filmu.