Život v umění

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. února 2009 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE: Pronásledovaný Roman Polanski – JAROSLAV STUCHLÝ –

„Jsem přesvědčen, že o mně píšete v dobré víře. Každá informace o další knize „na téma Polanski“ ve mně vyvolává spoustu emocí, bohužel negativních. Přesto Vám přeji úspěch a pozdravuji Vás.“

Tento úryvek z dopisu Romana Polanského použil polský filmový kritik Andrzej Batkiewicz jako motto své knihy Pronásledovaný Roman Polanski. Těžko říct, zda vynikající režisér, scenérista a herec dílo svého krajana již přečetl. Jisté je, že Batkiewicz nešel cestou skandalizování, nýbrž předkládá čtenářům seriózní pokus o analýzu života a díla umělce, který trvale poznamenal kinematografii 2.poloviny 20.století. Svůj text rozčlenil do dvou základních částí.

První, nazvaná Život a umění, sleduje jednotlivé etapy Polanského bouřlivého života, v nichž (ve shodě s názvem) nalézá styčné body ohrožení, útěku a pronásledování (útěk z krakovského ghetta, odchod z vlasti po kritice režisérova celovečerního filmového debutu, zavraždění manželky, herečky Sharon Tateové, útěk ze Spojených států po obvinění ze sexuálního styku s nezletilou). Text je v této části doveden až k premiéře snímku Oliver Twist (září 2005). Bylo by zpozdilé tento úvod pominout jako tuctovou biografii, protože dává nezbytný základ části druhé (Umění a život). V ní se autor zamýšlí nad prvky typickými pro Polanského filmy, ať jsou to opakující se motivy, způsob zobrazování ženských postav, pravdivost/ pomýlenost zažitého názoru, že Polanského snímky jsou nelítostné a postrádají citlivost. Zabývá se také režisérovým realizačním perfekcionismem, se zvláštním přihlédnutím ke kvalitám kamery nebo zvukové a hudební složce jeho filmů. Pozornost je věnována také Polanskému- herci (Ples upírů, Co?, Čínská čtvrť a především Nájemník, pokud budeme jmenovat jen ty celovečerní filmy, v nichž se zároveň režíroval).

Srovnání Polanského tvorby s takovým Orsonem Wellesem či Alfredem Hitchcockem asi stěží překvapí, neméně zajímavé jsou však také asociace literární (Beckett, Kafka), výtvarné (Picasso, da Vinci, Rembrandt), a dokonce hudební (Händel). Z textu je patrná autorova erudovanost, nedělá mu problém plynule přecházet z jednoho uměleckého oboru do jiného, občas se však nechá trochu unést a zatíží čtenáře nadbytečnými odbočkami (např. ta o striptýzu, k níž se dostane skrz metaforu o „svlékání dobrého chování“).

Dobrým pomocníkem pro toho, kdo by se chtěl Polanského tvorbou soustavněji zabývat (rané snímky uvedla na podzim loňského roku záslužně Česká televize, další jsou až na několik výjimek dostupné na DVD s českou podporou), je podrobná filmografie (studentských, krátkometrážních a celovečerních filmů) včetně obsahů, reakcí kritiky či nejvýznamnějších ocenění. Následuje soupis filmových a divadelních rolí a závěr tvoří Data a fakta, Polanského curriculum vitae v datech. Letmý pohled do uvedené bibliografie pak prozradí, že autor čerpal téměř výhradně z polských zdrojů.

Útlou publikaci Pronásledovaný Roman Polanski je možné považovat za sympatický „úvod“ do tvorby tohoto originálního, provokativního tvůrce, který se ve své filmografii v rámci rozličných žánrů vyrovnává se svými traumaty a obsesemi. Pokud ve čtenáři může něco vyvolat „negativní emoce“, není to ani tak Batkiewicz (i když třeba v Polanského nastudováních Shafferova Amadea udělá nejprve zmatek v samotném textu, kde pařížskou inscenaci zmíní před varšavskou, a tu pak vynechá v soupisu divadelních rolí, ačkoli Polanski si titulní postavu zahrál v obou), jako spíš český překlad (rozpustnost není totéž co rozpustilost)…a především jazyková redakce, jež zřejmě proběhla z okénka zrychleného vlaku. Četné překlepy a nepřesnosti se soustřeďují téměř výhradně na jména (tvůrců nebo postav), čert to vem! Daleko více iritující je tvrdošíjně opakované slovo „obraz“, používané jako synonymum pro „film“ (místo snímek), nesmyslné sousloví „prostorový plán“ (natáčecí plac) a hromadění neshodných přívlastků (např. soustava názorů filmů Polanského, druh způsobu popisu světa), jako kdyby neexistovaly vedlejší věty. Také názvy filmů by bylo dobré občas někde ověřit. Tak by se z Wellesova Cizince nestal Vetřelec. A proč je Slepá ulička dvakrát překřtěna na Past, zůstává učiněnou záhadou. Zmínky o „doprovodné hudbě ve stylu Maurice Jarreho z filmu Lawrence z Arábie nebo Davida Leana z Doktora Živaga“ (Lean oba filmy režíroval, Jarre k nim zkomponoval hudbu) nebo o pětihodinovém nahrávání hudby k Výtahu na popraviště, během něhož Miles Davis nahrál sedmdesát pět hodin hudby, ze které bylo ve filmu použito dvacet hodin, už vyvolají jen útrpný úsměv.

Nechce se mi psát něco o tom, že nad tyto drobné nedostatky je třeba se povznést a radovat se spíše z toho, že kniha u nás vyšla. Pořídit si knihu totiž není levná záležitost, a čtenář by měl za svoje peníze dostat odpovídající kvalitu. Víc podobných odborněji pojatých (analytických) textů, samozřejmě, ale převod a jazyková korekce nechť jsou svěřeny lidem, kteří (pokud možno) o oboru něco vědí a umějí správně česky.