We Are the Mods!

Quadrophenia je kultovní. Ať už chcete, nebo ne, je tomu tak proto, že sehrává svou roli v podobě ohlédnutí za mods, subkulturou ryze britskou a jinde se nevyskytující. I proto je dnes Quadrophenia poměrně zapomenutým dílem z hlediska kinematografie. Z pohledu hudebního ale naopak silně vyčnívá, a proto stojí za osvětlení těch několik faktů, které činí tento film zajímavým.

Jak jsem naznačil, z hudebního hlediska má Quadrophenia svou důležitost zejména pro napojení na The Who, britskou kapelu, která se na scéně objevila během 60. let, v období bealtemánie, ale šla si pevně svojí cestou, mimo pěšinky vyšlapané The Beatles a The Rolling Stones. Charakteristické opojení popartem a postmoderním uvažováním se promítalo nejen do jejich hudby (spojování vysokého s nízkým skrze propojování rockové hudby s operními postupy), ale i do pódiové show a celkového způsobu oblékání, což ústilo do nového životního stylu reprezentovaného mods a později skrze ně přešlo v éru Swinging London („swingující Londýn“). Kdo ale vlastně jsou mods, krom toho, že jsou původní fanouškovskou základnou The Who?

Během 50. a 60. let dochází v Británii ke společenským změnám – dělnická třída, do té doby zásadní podhoubí pro subkultury, se drobí pod vlivem lepších ekonomických podmínek a následkem toho se objevuje hned několik nových subkultur jako Teddy Boys, mods, Rockers nebo původní skinheads. Mods, kteří se objevují v průběhu 60. let, představují subkulturu mladých, vyznávající hudbu a víkendové pařby, kvalitní módu (nejlépe italskou) a skútry (taktéž nejlépe italské – Vespa nebo Lambretta jsou dodnes s mods spojovány). Nedá se tvrdit, že by je pojil nějaký program nebo manifest, nešlo o hnutí ani směr, společnou však měli nevázanost a zájem o nové, moderní věci (odtud pak označení mods – od slova modernists). Jejich styl oblékání se opíral o seriózní zájem o extravagantní módu, zejména o kvalitní italské výrobky. Typickými se staly roláky, bílá trička se znakem Royal Air Force nebo saka s potiskem britské vlajky, které představili The Who, u dívek pak minisukně, papírové šaty nebo vysoké kozačky, jak je nosila Twiggy, slavná modelka spojovaná právě s mods. Typický mod pak byl něco jako „dandy dělnické třídy“. Později, na konci 60. let, už pomalu přerůstá tato subkultura samu sebe. Nastupuje psychedelie a pop-artová estetika a mods se dělí do mnoha skupin – od skalních hard mods, věrných původní podobě, až po art-school mods se zájmem o experiment nejen v hudbě, ale i v životě (objevování LSD). Krom toho je popularita mods už tak velká, že přerůstá do celospolečenské záležitosti, nazývané též jako swingující Londýn, což znamenalo devalvaci a úpadek této subkultury a redukci na pouhou módnost – jako mods se oblékal skoro každý. Právě tuto dobu zachycuje ve svém filmu Zvětšenina Michelangelo Antonioni, neopomíjející zařadit jednu z důležitých mods kapel, The Yardbirds.

Právě hudba a večírky k mods patří stejně nedomyslitelně jako skútry. Je to logické a svým způsobem stále stejné – když vám je kolem osmnácti, nemáte moc peněz na drahé oblečení, takže přijmete první práci, která se nabízí, přes týden dřete a o víkendu vyrazíte na divoký večírek vypustit páru (což je koneckonců ve filmu jasně zachyceno). První počátky mods jsou sice spojeny s moderním jazzem, později soul a rhythm&blues, na které se dalo tančit (zejména populární byl v tomto ohledu známý label Motown Records), později ale nastupuje na první místo rocková hudba, která všechny předešlé vlivy vstřebala do sebe (The Who, Small Faces, The Animals, The Kinks, The Yardbirds, The Action, The Creation, Les Fleur De Lys a další). Petr Hrabalík zmiňuje zvláštní fakt, že The Beatles nebo The Rolling Stones nebyli ve své době považováni za mod kapelu. Jako domněnku uvádí, že se obě zmiňované skupiny staly příliš brzy slavné a pro mods, hledající nové věci, nezajímavé.[1] Ať už to bylo, jak chtělo, tady již přichází na scénu The Who, kteří se rychle stali „Kings of the Mods“, tedy králi mods, pro své pop-artové cítění, hudbu, na kterou se dalo tančit, a divokost (The Who prosluli jako jedna z prvních kapel demolujících své nástroje na pódiu). Navíc ve svých textech často tematizovali život běžných mods, od generačních konfliktů (My Generations) po každodenní snahu uniknout šedému světu skrze zábavu (Pinball Wizard). V rámci svého hudebního experimentování koketovali The Who s myšlenkou natočit konceptuální album, které by vyprávělo jeden příběh (idea převzatá z rodícího se progresivního rocku, kterým však mods opovrhovali pro jeho sebestřednost a překombinovanost). Výsledkem byla rocková opera Tommy, vydaná v roce 1969[2], která byla následně zfilmována Kenem Russellem v roce 1975. Podobně v té době uvažovali i The Kinks, když natočili svou operu/konceptuální album Arthur (Or the Decline and Fall of the British Empire). Koncepční alba zažívala boom a The Who, naladění úspěchem Tommyho, pokračují v podobném duchu. Jako další měla vzniknout futuristická sci-fi opera Lifehouse, k jejíž realizaci ale nakonec nedošlo, a dochovaný materiál se pouze neorganizovaně přetavil do desky Who’s Next (1971).[3] Zásadní rock-opera však přichází v roce 1973 a je jí právě Quadrophenia, deska o Jimmy Cooperovi, mladíkovi trpícím duševní poruchou, která do něj promítá čtyři různé osobnosti (zároveň jde o paralelu k jednotlivým členům kapely). Album sleduje Jimmyho protloukajícího se životem, kdy dělá podřadné práce, nedokáže se přizpůsobit a zapadnout do společnosti a pouze mezi mods je mu dobře. Jeho zklamání je dovršeno v okamžiku, kdy se setká s Ace Facem – mod, ke kterému všichni vzhlíží – Jimmyho svět se hroutí ve chvíli, kdy odhalí, že jeho idol je jen podřadným portýrem v hotelu (Bellboy). Po úspěšné filmové verzi Tommyho v roce 1975,[4] ve které si zahrálo mnoho známých osobností hudebního světa (krom Tiny Turner jako Acid Queen nebo Eltona Johna se filmem mihne i Jack Nicholson nebo Eric Clapton), bylo rozhodnuto natočit i Quadrophenii. V produkci The Who Films[5] tak v roce 1979 v režii téměř neznámého Franca Roddama vznikla filmová verze, která se v mnohém přidržuje příběhu desky. Hlavním hrdinou zůstává Jimmy Cooper, ale jeho nemoc je upozaděna a celý film se více zaměřuje na to, co znamená být mod. Jimmy tak opět prochází podobnými situacemi (nevděčné zaměstnání, destruktivní večírky nebo bitky s rockers), dokud neprojde stejným rozčarováním jako na desce. Skrze Jimmyho si tak divák dokáže udělat jasnou představu o mods, stejně jako době, ve které byla tato subkultura na vrcholu.[6] Je to právě bazírování na detailech, které dokreslují perfektní obraz doby. Nejsou to jen zrcátky ověšené skútry nebo divoké víkendové pařby v klubech zvýrazněné amfetaminy, ale i drobnosti jako je scéna, ve které Jimmy křepčí nadšením z televizního pořadu, ve kterém hrají The Who. Ten pořad se jmenuje Ready Steady Go! a jde o jeden z prvních hudebních pořadů v Británii, uváděný Cathy McGowan, označovanou za Queen of the Mods (královna Mods). Oproti konkurenčnímu (a známějšímu) pořadu BBC Top of the Pops bylo RSG! mnohem více neformální a zaměřené na mladé publikum. Právě tyto detaily činí Quadrophenii výjimečnou.[7]

Přestože by se mohlo zdát, že film půjde ve stopách Tommyho, což by se i samo nabízelo, volí film zcela jiný přístup. Zatímco Tommy je čistokrevnou rockovou operou, muzikálem se vším všudy (tedy silně stylizované scény, křiklavé barevné záběry, čistě hudební pasáže…), Quadrophenia je mnohem civilnější, respektive se jedná o regulérní drama ze života člena jedné ze subkultur, namísto hudebního filmu. Roddam se totiž při adaptaci desky soustřeďuje na samotný příběh a jednotlivé písně, které jej vypráví, používá velmi umírněně, často pouze na malou chvíli a jen na pozadí v klíčových momentech. Mnohem lépe tak vystoupí až existenciální tíseň Jimmyho, který sice věří, že našel své místo ve společnosti tím, že je mod a tím pádem je jiný než ostatní („Nechci být stejný jako všichni ostatní. Proto jsem mod, jasný?“), ale série neblahých událostí jej nakonec dovede k hořkému poznání, že jeho pozice není tak jasná (vůbec závěr vybízí k dohadům pro svůj poměrně otevřený konec, zdali Jimmy spáchá sebevraždu, nebo dojde k prozření jako na desce). Umírněnost oproti Tommymu je vidět i ve výběru herců. Jimmyho ztvárnil Phil Daniels, dnes zejména televizní herec, jehož nejvýznamnější rolí zůstala právě Quadrophenia (mimo to později společně s Blur nazpíval píseň Parklife[8]). Jedinou dnes známou osobností tak zůstává Sting, v té době se pomalu prosazující s The Police, v roli Ace Face, idola všech mods, který se přes veškeré své až aristokraticky povýšené floutkovství ukáže být jen obyčejným portýrem.

Zásadní změnou oproti albu je Jimmyho nemoc, respektive jeho duševní choroba je téměř vymazána, až na malý dialog Jimmyho s otcem. Naopak náznaky výtržností způsobené mods jsou zesíleny a celková rivalita mezi mods a rockers, jejich věčná opozice, je jedním z hlavních motorů filmu. Tomu totiž dominuje strhující scéna nepokojů na nábřeží, kdy davy mods a rockers dají průchod svým emocím. I ve skutečnosti dokázali mods, i navzdory svému charakteru uhlazených, elegantních intelektuálů, vyvolat značné rozruchy ve společnosti, právě svou nezřízenou agresivitou. Často ji ventilovali na opoziční subkulturu rockerů („rockers“): „Rockeři zůstávající na svých původních pozicích a reprezentující spíše dělnickou třídu na sebe navlékli kožené bundy a džíny, pili pivo, jezdili na motorkách a dále poslouchali rock’n’roll, zatímco „nově“ středostavovští mods si ponechali eleganci sak a úzkých kalhot, ovšem srkali espresa a moudře rozmlouvali o jazzu. Z toho lze odvodit, že rockeři byli více pudoví, drsnější a divočejší, kdežto mods se ve svých počátcích (než zvlčili) považovali za intelektuály.“ ^[9] Existuje celá řada zaznamenaných konfliktů mezi oběma subkulturami. Hromadná bitka ve filmu Quadrophenia vychází z reálných událostí z května roku 1964, kdy se početné skupiny mods a rockers střetly v přímořské oblasti kolem Brightonu. Odkud pramení tato nevraživost, není zcela jasné. Mods zkrátka považovali rockers za tupé a špinavé hrubiány, zapáchající motorovým olejem, a ti je na oplátku viděli jako namyšlené snoby a rozmazlené floutky. Celá nevraživost se táhne filmem jako červená nit. Jimmy neustále naráží na dilema, když v lázních potká svého kamaráda, ze kterého se mezitím stal rocker – jako mod by se s ním neměl vůbec bavit! Pomalu se tak odhaluje absurdita celého „nepřátelství“ obou skupin, které by se dalo přirovnat ke vztahu kočky a psa – prostě existuje bez zřejmého důvodu.

Quadrophenia možná není, navíc ve srovnání s Tommym, nejlepším filmem a najdou se na něm mouchy (včetně chyb ve skriptu[10]), přesto je ale důležitý pro svůj obsah, pro zachycení doby, jednoho fenoménu a všeho, co jej obestupuje. V tomto ohledu má Quadrophenia blízko například k Beat Street (Stan Lathan, 1984), jednomu z prvních filmů, který ukázal nově se rodící kulturu kolem hip hopu, od graffiti po breakdance a DJing. Přestože dnes už je mods subkultura považovaná za minulost, dodnes se v malých dávkách objevuje napříč spektry, od hudby až po módu (současný indie rock a kravaty, košile a jednobarevné svetry nebo vesty). Vzhledem k tomu, že nejen v módě, ale i v hudbě se zkrátka některé věci v cyklech opakují, udržuje si Quadrophenia současný kultovní status právě díky tomu, že je dokonalým dokumentem dané „retro“ doby.

[1] Viz Hrabalík, Petr: Mods (1958 – 1968). In Reflex č. 34, 27. 8. 2008, http://www.reflex.cz/Clanek33397.html

[2] Již dříve se ale na albu Quick One (1966) objevuje píseň A Quick One While He’s Away vyprávějící krátký příběh a často chápaná jako předstupeň alba Tommy.

[3] V roce 2000 vydal Pete Townshend box set Lifehouse Chronicles, který obsahuje veškerý nahraný materiál týkající se Lifehouse projektu.

[4] Film následně vynesl Towshendovi nominaci na Oscara za nejlepší hudbu.

[5] Produkční firma The Who, v rámci které vznikly krom Quadrophenie ještě dva filmy: McVicar (Tom Clegg, 1980), kriminální drama o životě Johna McVicara, zločince, který dokázal několikrát uprchnout z vězení (zahrál jej Roger Daltrey z The Who); The Kids Are Allright (Jeff Stein, 1979), dokumentární snímek, který mapuje vzestup The Who od nuly až k závěru, ke smrti bubeníka Keitha Moona.

[6] Uvedení filmu v roce 1979 se trefuje do počátků druhé vlny mods, která je spojena zejména s Paulem Wellerem, ústřední postavou ještě punkových The Jam, a následně jeho kapely The Style Council, mnohem více se inspirující R&B a zejména britským northern soulem – tedy žánry blízkými mods kultuře. Weller sám si vysloužil přezdívku „The Modfather.“ Ostatně mod scéna nezanikla úplně, neustále se vrací v podobě malých inspirativních výbojů ovlivňujících současnou britskou hudební produkci – drobné vlivy lze nalézt u mnoha kapel, jako jsou Kaiser Chiefs nebo The Rakes.

[7] Nové zachycení bouřlivé doby Mods chystá režisér E. E.Cassidy ve filmu We Are the Mods, ohlášeném na příští rok, viz http://wearethemods.com/main/

[8] http://www.youtube.com/watch?v=bKCoBt43HWE

[9] Viz Hrabalík, Petr: Mods (1958 – 1968). In Reflex č. 34, 27. 8. 2008, http://www.reflex.cz/Clanek33397.html

[10] Pověstný je závěr filmu, kdy z útesu padá skútr, který má čelní štít, zatímco padající skútr už je jiný typ a štít nemá.