Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Britská „Young Scarface“

Britská „Young Scarface“

Britská „Young Scarface“

ANALÝZA: Brighton Rock (režie: John Boulting, 1947) – JANA BÉBAROVÁ –

Brighton Rock (1947) bratří Boultingů (John režie, Roy produkce) je adaptací stejnojmenného románu spisovatele světového renomé, Grahama Greenea. Nutno říci, že se jedná o adaptaci velmi zdařilou, zejména pokud vezmeme v úvahu kritické postoje Greenea k filmovým adaptacím svých děl. Velký podíl na tom má bezesporu fakt, že Greene samotný se podílel na vzniku filmového scénáře. Brighton Rock (v češtině vyšel pod názvem Brightonský špalek) bývá s romány Moc a sláva, Jádro věci či Konec dobrodružství řazen k linii Greeneových katolických románů, ve kterých se do popředí dostává otázka smrtelného hříchu a spásy. Film nese řadu prvků pro Greeneovu tvorbu typických, a to zájem o stinné stránky lidské existence, motivy smrti, viny, utrpení, úzkosti, motiv mezní situace, odcizení a zrady.1 „Pro celý Greeneův život i jeho dílo je příznačný existenciální motiv úniku a štvance. Úniků je nesčetné množství na osobní i spisovatelské rovině – jsou to úniky od manželství, od rodiny, od katolické ortodoxie.“2

Výše zmíněný náboženský motiv však pro tuto analýzu nebude primární. Soustředit se bude především na to, jakým způsobem jsou jednotlivé postavy zobrazeny jak v rámci narace, tak i z hlediska stylu. Střed svého zájmu spatřuji v centrálních postavách filmu, jmenovitě v postavách mladého gangstera Pinkie Browna, jeho přítelkyně Rose a zpěvačky Idy. Všímat si budu i některých (audio)vizuálních prostředků a motivů, které jsou specifické pro americký film noir.

Pinkie Brown jako „Young Scarface“3

Hlavní hrdina Pinkie Brown (Richard Attenborough), mladý kriminálník pocházející z chudinské čtvrti Brightonu, se jako sedmnáctiletý stává novým vůdcem místního gangu. Na tomto postu vystřídal předchozího bosse Kitea, který se spolu s novinářem Frankem Halem (vystupujícím pod pseudonymem Kolly Kibber) zapletl do války gangů a byl zavražděn. I přes svůj nízký věk (a nevelký vzrůst) má nemalé ambice a vůči svým viditelně starším a zkušenějším parťákům se chová s neotřelou drzostí a sebejistotou.4 Když se poprvé objeví ve filmu, kamera ho snímá v poloze vleže, přičemž vidíme pouze jeho ruce hrající si s provázkem. Záběr na jeho obličej se objevuje až posléze. Situace, kdy si Pinkie pohrává s provázkem, se v průběhu děje opakuje hned několikrát, a zřetelně vypovídá o hrdinově dětinskosti a potřebě si hrát, a zároveň i o jeho roztěkané a neklidné povaze.

Pinkie je ztělesněním čistého zla, na jeho postavě bychom nenašli jediný pozitivní rys. Je výbušné povahy, často z klidu přechází do náhlého záchvatu zlosti, z výrazu naprosté spokojenosti do strachu a nejistoty. Pinkieho pokřivený charakter se velice jasně projevuje ve vizuální stránce. Jeho obličej je zpravidla snímán buď ve stínu, nebo v polostínu, který je vrhán kloboukem, jenž je nezbytnou součástí jeho drsné image. V noční scéně, kdy je s Rose (Carol Marsh) během bouřky na molu, je Pinkie snímán ve stínu. V momentě, kdy dívka prohlásí, že má paměť na tváře, ozáří jeho tvář blesk. Práce s detailem chlapcova obličeje (a všech postav vůbec) je pro Boultingův film příznačná. Prudký střih na detaily tváří je opakovaně užíván především v souvislosti s emocionálním stavem postav a ve vypjatých dramatických situacích. Ambivalence Pinkieho charakteru, ve smyslu schopnosti přetvařovat se a tzv. hrát na všechny strany, je ještě více zvýrazněna poté, co mu gangsteři z konkurenčního gangu břitvou pořežou obličej. Jizva na jedné polovině tváře je pro takové postavy jako je Pinkie charakteristickým poznávacím znamením. Jeho rozpolcenost je vizuálně podtržena např. i ve scéně, kdy rozmlouvá se Spicerem a plánuje se ho zbavit – Pinkieho výhružný tón během jejich hovoru náhle přechází v přívětivý a veskrze přátelský. Kompozice záběru na jeho přetvářku a faleš upozorňuje tím, že chlapec stojí zády ke kameře a jeho silueta se odráží v okně, čímž dochází k jeho vizuálnímu zdvojení. Pinkieho lhostejný postoj zády ke kameře se objevuje hned několikrát, např. i ve scéně, kdy s právníkem Prewittem plánuje svou svatbu s Rose. Je tedy jasné, že jeho záměry s dívkou nejsou upřímné.

Při Pinkieho setkání s mafiánským bossem Colleonim v luxusním hotelu dochází k jejich vzájemné konfrontaci. Nelze si nevšimnout, že Pinkie pocházející z nejnižší společenské třídy se v takovémto prostředí necítí přirozeně. Při rozhovoru s Colleonim nervózně posedává na samém okraji křesla, nedokáže si zde udělat pohodlí a chovat se jako doma. Pozoruhodné je na této scéně i to, jakým způsobem je snímán Colleoni: rám okna, před kterým stojí, na něj vrhá stín ve tvaru mříží. Vizuálně je tak poukázáno na jeho nekalou činnost a rovněž jeho nečisté úmysly s Pinkiem.

Pinkieho vztah k ženám

Antipatie hlavního hrdiny vůči ženám jsou patrné od samého počátku. Krátce poté, co Pinkie v úvodu filmu zabije Kibbera, vyhraje na střelnici panenku, kterou pak v pohodlí své postele krutě ničí – s očividnou slastnou radostí jí trhá vlasy. Chlapcův destruktivní postoj vůči Rose je pak vizuálně anticipován krátce před jejich seznámením. Poté, co se Pinkie rozhodne jít do restaurace, padá jím poničená panenka na podlahu a její hlava se roztříští na malé kousky. Motiv panenky jakožto metafory Pinkieho vztahu k Rose se ve filmu vyskytuje později ještě jednou, když jeden z gangsterů, Cubitt, imituje Pinkieho chování k Rose tím, že panenku držíc v náručí plácá přes zadek.

Když Pinkie přichází do restaurace, kde Rose pracuje, tři servírky opodál tlachají a nevšímají si ho, což našeho hrdinu opět dovádí k záchvatu zuřivosti. Fakt, že pouze Rose se k němu chová uctivě, svědčí o tom, že Pinkie by po svém boku nevystál žádnou dominantní či emancipovanou ženu. V souvislosti s tím je zajímavě nastíněn jeho budoucí konflikt s Idou. V jedné z úvodních scén, kdy se Kibber setkává s gangstery v baru, přivádí Pinkieho k šílenství Idin hlasitý zpěv linoucí se z druhé místnosti.

Přestože k ženskému pohlaví pociťuje nenávist a odpor, navazuje milostný vztah s Rose. Ovšem jen proto, aby ji umlčil a sám sebe ochránil, neboť dívka je důležitým a nebezpečným svědkem v případu vraždy Kolly Kibbera. Pinkie Rose nemiluje a pohrdá jí. Stává se obětí jeho sadomasochistických sklonů. Absence lásky z jeho strany se projevuje tím, že ji líbá pouze na tvář, a to s obrovským sebezapřením. Na ústa ji políbí teprve až v závěrečné scéně. Dělá to však jen proto, aby jí dodal odvahu zastřelit se. Své znechucení city, které k němu Rose chová, projevuje např. poté, co se mu dívka s pláčem vrhá do náručí – následuje detail na jeho tvář zkřivenou zhnusením. Pinkieho pohrdání Rose a jeho pocit nadřazenosti a dominance ve vztahu se zřetelně projevuje i v kompozici záběrů. Zatímco on je obvykle snímán v popředí, její postava je umisťována více do pozadí (s čímž souvisí Boultingova práce s hloubkou ostrosti). Rose obvykle sedí, nebo stojí o stupeň níž než on, doslova k němu vzhlíží. Při chůzi jde vždy několik kroků za ním, jako poslušný pes za svým pánem.

Pinkie své dívce neustále vyhrožuje a je k ní hrubý. Jeho násilné chování akcentuje i zvuková složka filmu. Zlověstné tóny smyčcových nástrojů korespondují s jeho výbuchy zlosti a zvyšují dramatické napětí. Ve scénách, kdy Rose osamí, zní melodie klidné a melancholické, jež jsou naopak v souladu s jejím tichým a vlídným charakterem. Znamenitá práce se zvukem a obrazem, jejichž významy působí navzájem protichůdně, se projevuje ve scéně, kdy Rose chlapce žádá, aby jí nahrál vzkaz na gramofonovou desku. Zatímco ona stojí venku před prosklenou budkou, v níž Pinkie pořizuje hlasový záznam, a vrhá na něj ze slepé vděčnosti jeden zamilovaný a obdivný pohled za druhým, on mezitím do mikrofonu pronáší slova zášti: „Požádala jsi mě, abych nahrál svůj hlas. Tady je. Co jsi chtěla, abych řekl, je to, že Tě miluji. A tady je pravda: Nenávidím Tě, ty malá couro. Je mi z Tebe špatně. Proč se nevrátíš do Nelson Place a nenecháš mě být??“ Kamera během tohoto chlapcova výhružného monologu pomalým nájezdem směřuje svůj pohled na nic netušící Rose. Krom toho, chlapec si je jistý, že deska bude Rose k ničemu, protože si ji nemá kde přehrát. Nicméně na konci filmu, kdy jeptiška uklidňuje zármutkem zlomenou Rose tím, že Pinkie by mohl dojít ke spasení, pokud byl schopný lásky, rozhodne se dívka desku přehrát, aby všem dokázala jeho láskyplný vztah k ní. V důsledku mechanického poškození, ke kterému došlo, když se Pinkie marně snažil desku rozbít a zničit tak důkazy, které by ho s Rose spojovaly, se však záznam zasekne ve chvíli, kdy mladý zabiják pronáší větu: „Miluji Tě.“ Zatímco se tato věta opakuje stále dokola, Rose odchází ze záběru a kamera se pomalou jízdou přibližuje ke kříži na zdi. Nejenže tedy Rose nikdy neuslyší pravdu a dál bude žít v přesvědčení, že ji miloval, bude i slepě žít s pocitem, že došel spasení.

Podobnou funkci má zvuková stopa ve scéně, kdy Rose Pinkiemu předává milostný dopis na oplátku za jeho „vyznání lásky“. Už jen to, že mu není schopna lásku vyznat přímo, vypovídá o její dětinskosti a nedospělosti. Ve chvíli, kdy si Pinkie čte nahlas její vzkaz, ozývá se pláč dítěte od sousedů, který postupně zesiluje a přechází do nepříjemných rozměrů v momentě, kdy chlapec zůstane stát sám uprostřed pokoje a uvědomuje si, co ho po boku Rose čeká. V amoku přibouchne okno, čímž dává najevo, že takovouto budoucnost razantně odmítá.

Rose vs. Ida

Ida (Hermione Baddeley) je prototypem nebojácného investigativního detektiva, snažícího se dopídit se pravdy a spravedlnosti za každou cenu. Její pátrání vytváří jednu z linií filmu. Jelikož jsou v rámci konvencí filmu noir nositeli tohoto úkolu spíše muži, představuje Ida určitou výjimku.5 Její postava zároveň nese určité rysy noirových femme fatale, především co se týče její emancipovanosti a částečně i vzhledu. Podle jejího oblečení můžeme s jistotou říci, že pochází z vyšší společenské třídy. Její tělo zahalené do elegantních šatů zdobí plno šperků (perly, brože, náramky), na upravených blonďatých (odbarvených) kadeřích nosí vždy klobouk. Nezbytným doplňkem jsou pro ni rukavičky a norkový kožich, který je právě typickým atributem vydržované ženy. Bez kožešiny z norka by se na veřejnosti nikdy neobjevila, byť její vzezření působí v některých scénách až komicky, např. když stojí po boku dívek v plavkách. Idin vzhled (a tedy i vzhled femme fatale) je však do jisté míry ironizován, neboť šperky, kterými je ověnčena, občas zavání laciností. Rovněž působí dojmem umělosti, obzvlášť když se její tvář objevuje v detailu. Idina pleť totiž nese výrazné stopy mnoha nánosů make-upu a líčidel, domalované obočí a rtěnka působí přepjatě. Za další ironizující prvek v Idině vzhledu můžeme považovat její korpulentní postavu a šílený hlasitý smích, jenž se pro její osobu stává poznávacím znamením. Pro hrdinčinu charakteristiku je důležitý i její věk: Ida je již postarší dáma a je vidět, že svá nejlepší léta už má za sebou. Skutečnost, že její osobnost je ironizována, dokládá i scéna, ve které se z novin dozvídá o Kibberově smrti a poprvé se projevují její pochybnosti. Jako žena posedlá spiritismem sestavuje podle náhodných písmen z novin jakousi posmrtnou Kibberovu zprávu, klíč k jeho vraždě. Právě během této scény je oblečena do směšného klaunského obleku, o kterém se až později dozvídáme, že slouží jako kostým pro její hudební vystoupení. Je tedy postavena do pozice komického šaška, za kterého ji kvůli jejím názorům a pochybnostem všichni považují.

Šestnáctiletá Rose (rok si ve svém věku přidává, aby působila dospěleji) vytváří jakýsi vizuální protipól k Idě. Stejně jako Pinkie vyrůstala v chudinské čtvrti a příslušnost k té nejnižší sociální vrstvě se odráží i v jejím vzhledu. Obléká se do nevýrazných panenských šatů bez sebemenšího výstřihu, nepoužívá žádná líčidla, stejně tak si neupravuje vlasy. Je klidné povahy, ve vztahu k Pinkiemu je silně submisivní, naivní, až hloupá, v čemž se projevuje i její držení těla (nakloněná hlava, svěšená ramena) a způsob mluvy (má tichý neprůbojný dětský hlásek). Představuje tak pravý opak hlučné a robustní Idy. Ke svému muži slepě vzhlíží, je mu zcela oddaná a dokonce je i rozhodnuta pro něj zemřít. Její charakteristika odpovídá konceptu noirové femme attrapée.

V průběhu filmu dojde dvakrát k vzájemné konfrontaci obou žen. Jejich první setkání probíhá v restauračním zařízení, kde Rose pracuje a jako číšnice Idu obsluhuje. Propastný vizuální rozdíl mezi ženami je zde umocněn i patrnými rozdíly sociálními. Při druhém setkání, kdy Ida navštěvuje Rose v domě gangsterů a opět jí rozmlouvá její počínání, stojí ženy proti sobě, čímž opětovně dochází k jejich vizuálnímu střetu. Ten je navíc zesílen tím, že během jejich rozhovoru se velikosti jednotlivých záběrů žen postupně zmenšují (z polocelků až na detaily obličejů), přičemž Ida se neustále pohybuje směrem k Rose, až ji doslova zatlačí do kouta. Jejich vztah se dá do určité míry chápat jako vztah matky a dcery. Když Ida přichází za dívkou, ohlašuje se jako její matka a způsob, jakým se Ida k Rose chová, se dá interpretovat jako projev mateřského citu. Ida chce mladou dívku ochránit, snaží se jí předat své zkušenosti a rozmlouvá jí vztah k Pinkiemu. Naopak z Rosina chování vůči Idě je patrný její strach a respekt, který má i ke svým skutečným rodičům.

Několik dalších audiovizuálních motivů

Stejně jako většina filmů noir, pracuje i Brighton Rock s principem zrcadlení. Zrcadla či různé odrazové plochy jsou častým prvkem záběrových kompozic. V úvodní expozici, když gangsteři v baru oslovují Kolly Kibbera, vidíme nejprve jejich odraz v zrcadle. Později při vraždě Spicera se objevuje jeho bezvládné tělo ležící na zemi v odrazu střešního okna. Zrcadlo se objevuje i při setkání Pinkieho a Colleoniho. Je umístěno přímo mezi ně, což bychom mohli interpretovat jako symbol dvojnictví – oba jsou stejně zlí a špatní.

V rámci kompozice záběru často dochází i vizuálnímu uvěznění postav a jejich nemožnosti uniknout. Kolly Kibber, který je pronásledován gangstery, stojí v baru mezi Cubittem a Dallowem, podobně je zabírán i ve scéně na molu s dívkami.

Do identické situace se později dostává i sám Pinkie. Poté, co shodí Spicera ze schodů, je v kompozici záběru umístěn mezi Dallowa a právníka Prewitta, tedy mezi svědky jeho vražedného činu. Zatímco Dallowovi jako spoluviníkovi může věřit, Prewitta vydírá. Ten když dochází k uvědomění si své vlastní bezmocnosti a nutnosti podřídit se Pinkiemu, přechází v záběru mezi Pinkieho a Dallowa a stává se on tím uvězněným.

Kameraman Harry Waxman hojně užívá i švenků. Tyto prudké pohyby kamery slouží k přenesení pohledu z jedné postavy na druhou, často ve vypjatých dramatických situacích, např. ve scéně pronásledování Kibbera, či během příchodu Idy na scénu. Ke zvýšení dramatičnosti přispívají i četné záběry na hodiny a jak jsem již zmiňovala, i užívání detailů tváří. S tím souvisí i skutečnost, že postavu často slyšíme promlouvat dříve, než ji uvidíme. Tento model je příznačný zejména pro postavu Idy. Její hlasitý smích, jenž se často ozývá ze zvukové stopy, nám tak dává tušit, že je někde opodál. Takto její smích zazní poté, co Rose sdělí Pinkiemu, že Ida u ní byla vyzvídat a že něco tuší. Při záběru na nervózního chlapce se ozývá Idin výsměch a teprve potom dochází ke střihu na detail jejího rozesmátého obličeje. Obdobně kamera pracuje během Idina výslechu Prewitta. Ida stojí zády ke kameře, vidíme tvář Prewitta. V momentě, kdy Ida pronese slovo „zabít“, nastává rychlý střih na detail její tváře. Krátce nato je opět vizuálně podtržena její dominance, když stojí nad přiznávajícím se Prewittem a její tvář působí monstrózním dojmem. Její převaha je pak rovněž zdůrazněna i v akustické stránce.

Pozoruhodně je zpracována scéna pronásledování, tedy úvodní expozice, protože se odehrává za bílého dne a v reálných exteriérech, konkrétně v ulicích města plných lidí. Obdobně ozvláštňující je i lokalizace děje. Odehrává se totiž v rekreačním městečku, kam lidé jezdí za odpočinkem, tudíž horizontální záběry sluncem zalitých pláží a přilehlého mola jsou protipólem k vertikálám většiny noirů americké produkce.

Důležitý prostor ve filmu zaujímají i postavy slepců. Stávají se totiž svědky Pinkieho vražd. Opět bychom zde mohli vycítit jakýsi nádech ironie. Během vraždy Kibbera při jízdě domem hrůzy sedí ve voze za nimi slepý stařec s vnučkou. Zatímco malé děvčátko je po vystoupení z vagonku vystrašeno a pláče, slepý muž si myslí, že je to pouze z atrakce samotné, neboť akt vraždy neviděl. U zavraždění Spicera je taktéž přítomen slepý muž, který netuší, čeho byl právě svědkem.

Z hlediska narace je zajímavé sledovat, jaký důraz je kladen na tisk. Podstatné informace jsou často sumarizovány prostřednictvím novinových titulků. Právě novinový článek slouží k uvedení do děje hned na začátku filmu. Sledujeme záběr na muže ležícího na pláži, jehož tvář je zakryta novinami s článkem o vraždě bosse místního gangu, Kitea, který se stal obětí války gangů, již v médiích rozpoutal novinář Kolly Kibber. Vzápětí je podobně oznámen příjezd Kolly Kibbera do města − záběrem na pojízdný novinový stánek, plný titulků o jeho návštěvě Brightonu, který se po vlakovém nástupišti pohybuje směrem k vagonu, ze kterého Kibber právě vystupuje a posléze zanechává svou vizitku u stánku s časopisy. Z novin se dozvídají o příjezdu Kibbera i členové gangu, stejně tak je i pak prostřednictvím tisku oznámena zpráva o Kibberově vraždě.


Brighton Rock

Režie: John Boulting
Scénář: Graham Greene (podle svého stejnojmenného románu)
Produkce: Roy Boulting
Kamera: Harry Waxman
Hudba: Hans May
Střih: Peter Graham Scott
Hrají: Richard Attenborough, Carol Marsh, Hermione Baddeley a další
Velká Británie, 1947, 92 min.

Print Friendly, PDF & Email
  1. In: ČULÍK, Jan: Graham Greene – básník trapnosti. Dostupné z: http://www.blisty.cz/2004/10/1/art19963.html []
  2. Tamtéž. []
  3. Young Scarface je distribuční název, pod kterým byl film uveden v USA. Můžeme tedy usuzovat, že Američané ve filmu viděli jistou spojitost, respektive návaznost na film Howarda Hawkse Scarface a paralelu k jeho hlavní postavě ztvárněné Paulem Munim. []
  4. Z Pinkieho jména můžeme dost usoudit o jeho charakteru – pinkie bychom mohli přeložit jako růžový, a zároveň toto slovo znamená i malíček. Obojí odkazuje k jeho mladému věku, jeho dětinskosti a i k jeho malému vzrůstu. Příjmení Brown (= hnědá) pak označuje jeho temný charakter. Jméno a příjmení tak vytvářejí vzájemné protipóly a příhodně tím označují Pinkieho pokřivený charakter. Stejně symbolicky je pojmenována i Rose (= růže, růžová). Opět je zdůrazněn mladistvý věk hrdinky. Křestní jména analogického významu obě postavy spojují. []
  5. Obdobnou situaci můžeme najít například ve filmu noir Fritze Langa Secret Beyond The Door (1948), kdy hrdinka v podání Joan Bennett rovněž neohroženě pátrá po stopách zločinu. []

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 219

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru