Elfen Lied
Japonci opět dokazují, že kreslené seriály nejsou jenom pro děti, ba naopak, že některé by dětské oči vůbec spatřit neměly. Tak velkou porci brutality, nahoty a otázek hodných zamyšlení by totiž dětská hlavička nemusela strávit. Nebo by mohla usoudit, že zabíjení není tak špatné, protože vraždí i malé přecitlivělé holčičky s obrovskými roztomilými kukadly.
Tvůrci smíchali dohromady několik na první pohled ne moc dobře slučitelných linek a navrch ještě vymačkali celý pomeranč silných emocí hraničících s kýčem. Světe div se, nakonec jim z toho ale vzešel mimořádně chutný koktejl. Drink, jenž dokáže chvíli bavit, děsit a vést k zamyšlení na několika úrovních. Že tohle nebude jen tak obyčejná podívaná, dává tušit už opening, který kloubí postavy v secesním hávu se smutnou latinsky zpívanou písní Lilium, jež nezůstává jen obyčejným pozadím, ale v příběhu dostává vlastní roli. Její chytlavý motiv se v celém seriálu objeví hned v několika verzích a pokaždé se divákům snaží zarýt pod kůži, aby se později přistihli, že si jej nevědomky prozpěvují.
Seriál má už na první pohled jednu výhodu, která se skrývá v malém počtu epizod. Ve třinácti asi dvacetiminutových dílech bude jen málokrát příležitost se nadechnout. A po tom všem vám možná nakonec bude líto, že je seriál tak krátký. Právě proto vznikla jako dárek fanouškům ještě jedna bonusová epizoda, která dokresluje některé mezery v ději. Nemá sice valnou hodnotu, ale na dočasné uklidnění stesku po hlavních hrdinkách postačí.
Už od prvního okamžiku po doznění nádherných tónů úvodní písně se na obrazovce objeví utržená ruka. Tajemná hororová atmosféra houstne a v krvi, která se valí po zemi a stříká po stěnách, by se dalo koupat. Hned vzápětí následuje přeslazená scéna o shledání bratrance a sestřenice po osmi letech, v níž nebude nouze o poletující růžové lístečky sakur. Dvě hlavní linky příběhu, láska a smrt, se poprvé nesměle dotýkají, aby spolu v objetí tančily až do konce příběhu.
Smrt má podobu křehké dívky s růžovými vlasy, kterou jako by stvořilo samo moře. Když ji chlapec Kouta a jeho sestřenice Yuka najdou na pláži, nic si nepamatuje, a navíc ani nemluví, vydává jen slabiku nyu, takže je prakticky nemožné zjistit její původ. Archetypální postava schizofrenní lolitky, která je prakticky na úrovni mimina, což často vede ke komickým situacím, když nevinně poznává svou sexualitu a není svázána konvencemi našeho světa. Uvnitř ale zatím spí oduševnělé druhé Já, které je klíčem k rozuzlení celého příběhu. Nyu, nevinné nevědomí, a Lucy, zabijácké „monstrum“, lze odlišit i z vizuální stránky. Zatímco oči první jmenované jsou jistým způsobem povrchní, v těch druhých se zračí hluboký smutek, strach z osudu, kterému není vyhnutí, ať bychom se snažili sebevíc.
Ačkoliv je Elfen Lied mimo jiné označován jako psychologický seriál, jeho první polovina tomu příliš neodpovídá. Postavy se zpočátku jeví až příliš ploše a jejich motivace až příliš chatrně. Jenže v první půlce si tvůrci jenom rozdávají karty, se kterými pak rozjedou hru na city a nejednomu divákovi určitě ukápne slzička, stejně jako Lucy/Nyu v openingu. S postupem seriálu se totiž dostáváme čím dál hlouběji do minulosti a z mlžného oparu pozvolna vystupují hrůzostrašné skutečnosti. Středobodem příběhu je Kouta, který z paměti absolutně vytěsnil tragický okamžik dětství – smrt otce a maminky. Kolem něj se točí dvě ženy, jejichž boj o něj začal mnohem dřív, než jedna z nich, sestřenice Yuka, tuší. Copak nemáme právo milovat víc než jen jednu osobu? Proč často bývá milosrdná lež tak krutá?
„Protože jste sami nešťastní, děláte všechno pro to, aby byl někdo ještě víc nešťastný než vy… Protože jste mizerní, potřebujete někoho, kdo bude ještě větší mizera.“
Nebezpečných bytostí typu Lucy se v seriálu vyskytne víc. Říká se jim dicloniové a vyznačují se růžovými vlasy, dvěma rohy na hlavě, pomocí kterých ovládají své zbraně – neviditelné ruce, a také tím, že to jsou jenom dívky, přičemž jako by platila přímá úměrnost – čím roztomilejší, tím nebezpečnější. V případě té nejzrůdnější je to ještě umocněno tím, že se pohybuje na kolečkovém křesle, protože se ani neudrží na nohou. Svou sílu si ale moc dobře uvědomuje a se svými oběťmi si pohrává jako malé dítě s mouchou, když jí trhá křidélka.
Co jsou ale zač? Mluví se o viru, kvůli kterému přichází na svět místo člověka diclonius, u kterého se ve věku tří let začnou projevovat vražedné choutky. První na řadu přijdou rodiče, ale zkuste jim vysvětlit, že musí novorozeně nechat utratit jako psa. Jak hluboká je rodičovská láska a kdo dokáže přetrhnout její pupeční šňůru? V přírodě přitom podobné vztahy nalézáme, např. některé druhy pavouků po vylíhnutí sežerou rodiče.
Co je vlastně smyslem té nové formy života? Jenom bezduché zabíjení? Během seriálu nezemře jediné zvíře. Dicloniusy a zvířata pojí zvláštní vztah, umírají výhradně lidé. Jako by si snad Bůh, matka příroda či zkrátka vyšší mocnost uvědomila svou chybu a rozhodla se ji napravit tím, že lidstvo vymaže z povrchu zemského. K této hypotéze se přidává ještě opakující se motiv ukřižování, symbol mučednictví. Místo Ježíše se ale Lucy a spol. spíše podobají Satanovi. A nad lidstvem visí místo Damoklova meče neviditelné ruce nového pokolení.
„Tak proč jsem se narodila, to nemám právo žít na tomto světě?“
Zabíjet je špatné. Ale copak si někdo nezaslouží zemřít? Má lidský život větší cenu než život zvířete? Proud otázek se zastavuje jen zřídka, stejně jako příval krve. Postava Lucy není černá ani bílá. Její osud sice vybízí k soucitu, ale na druhou stranu zabíjí i nevinné. Je těžké být jiný a v dětském světě to platí dvojnásob. Lucy je k zabíjení v podstatě dohnána, a když si definitivně uvědomuje svou odlišnost, zdá se, že už není cesty zpět. U dicloniů platí víc než u kohokoliv jiného, že zabíjí pouhá myšlenka. Neviditelné ruce se zprvu nesměle obtáčejí kolem nic netušící oběti, aby pak rozpoutaly krvavé orgie. Násilí je v podstatě absolutně minimalizováno jen na samotnou destrukci těl. O to víc jsou paradoxně působivější samotné „bojové“ scény, kterým se tím dostává zvláštní „oduševnělé“ atmosféry.
V seriálu lze najít několik nelogičností a některé postavy přece jen nejsou tak psychologicky propracované, jak by se mohlo na první pohled zdát.1 Na druhou stranu Elfen Lied skrývá mnoho na první pohled nepodstatných detailů, které příběh později dokreslují2. Jedná se bezpochyby o nadprůměrný počin, o čemž svědčí i celosvětová popularita. Pod přívalem krve se totiž skrývá mimořádně emocionálně silný příběh. Každý díl navíc končí cliffhangerem, takže se dá říct, že seriál, i díky nízkému počtu epizod, zkrátka chytí a už nepustí.
Elfen Lied
Erufen Ríto
Režie: Mamoru Kanbe
Scénář: Lynn Okamoto – Takao Jošioka
Japonsko 2004, 13 (+1) x 25 min
1 Za všechny třeba žoldák, který má za úkol zabít dicloniusy. Drsňák a hrubián, ale proč tomu tak je, zůstává nezodpovězeno. Možná se tvůrci jen řídili pořekadlem Na hrubý pytel hrubá záplata.
2 Např. hodiny v Koutově domě, které se zastavily po smrti jeho otce a sestřičky. Nyu se je prakticky bezdůvodně snaží opravit, jako by snad, až se rozejdou, bylo Koutovi umožněno zbavit se stínu minulosti a začít znovu normálně žít.
Autor
