Festival českých filmů Finále 2010 den po dni

DEN PRVNÍ, 18. 4.

Letošní festival českých filmů Finále byl zahájen paralelními projekcemi Kachyňova Ucha (v malém sálu, za přítomnosti Lenky Procházkové, dcery scenáristy Jana Procházky) a Nikolaevova …a bude hůř (v kinosálu). Promítání druhého ze snímků znamenalo výjimečnou příležitost vidět tento drsně syrový počin jinde než v hospodě, kde se jeho projekce výhradně odehrávají. Nikolaevovi, který má na svém kontě mnohem romantičtěji laděné filmy pojednávající socialistickou minulost (Kousek nebe, Báječná léta pod psa), se v tomto snímku vydařilo snad vše, na co sáhl.

…a bude hůř tak bylo prvním z řady celovečerních hraných a dokumentárních filmů na festivalu, které se dívají na naši minulost drsněji, než je zvykem (Pouta), a tematizují český underground (dokumenty Fišer alias Bondy, Cáry starejch filmů, doplněné o besedy a koncerty).

Miloš Forman: Co tě nezabije… představuje jeden z četných dokumentů letošního Finále. Zaujal režisérovým vyprávěním o tom, jakým způsobem jej ovlivnil zážitek ze sledování němé Prodané nevěsty, a vracejícím se tématem totality, které si s sebou přenesl do svých různorodých amerických filmů, ale také zdůvodněním, proč novovlnní režiséři volili práci s neherci. Pro režisérovy fanoušky sice mnoho nového nepřidává, přesto je zajímavým pohledem na osobnost Miloše Formana a jeho práci. Na programu byl rovněž celovečerní „hudební road movie s dvaceti zastávkami“ For Semafor.
Událostí večera (a koneckonců i celého dne) bylo slavnostní zahájení festivalu, které moderoval Pavel Anděl, a v předpremiéře promítnutý nový „komediální dokument“ Český mír pánů Klusáka a Remundy, který svým pojetím fenoménu zvaného radar slibuje vyvolat diskuzi a rozbouřit emoce podobně jako tomu bylo v případě jejich předchozího počinu – Český sen.

Vybranými lákadly z bohaté nabídky druhého festivalového dne jsou snímky Kawasakiho růže, Prokletí domu Hajnů, Auto*Mat, další z pohledů na minulost představují Zemský ráj to na pohled a Pamětnice. Na náměstí proběhne promítání Nebeských jezdců.

Na webu festivalu Finále je vedle detailního programu a dalších materiálů ke stažení rovněž festivalový deník 35 mm.

DEN DRUHÝ, 19. 4.

Po včerejší předpremiéře Českého míru a následné diskuzi, do které se zapojil také jeden z hostů festivalu, režisér Jiří Krejčík, se dnes pozornost upírala především ke dvěma večerním projekcím Hřebejkova nejnovějšího snímku Kawasakiho růže. Film přijel představit jeho režisér spolu se scenáristou Jarchovským a (ne)herci Annou Šimonovou a světově proslulým fotografem Antonínem Kratochvílem.

Od 15 hodin byly promítány dva diskutabilní snímky – Zemský ráj to na pohled Ireny Pavláskové a Pamětnice Vlada Štancela. Zatímco prvnímu slouží doba normalizace pouze jako povrchní kulisa, v druhém případě nedobrý výsledek zamrzí o to víc, že se ve filmu sešla plejáda skvělých herců.

Snímek Muži v říji přijeli představit producentka Darina Levová a fyzický básník a v případě tohoto filmu svým zvláštním způsobem něco jako herec – Petr Váša. Režisér snímku Robert Sedláček bohužel kvůli islandské soptící sopce nedorazil z USA. Publikum se přesvědčilo, že Muži v říji nejsou vyloženě komedií, ale přesto pobaví samotným vyobrazením všední (a často velmi absurdní) reality.

Finále vzdává poctu herci Petru Čepkovi, který by se letos dožil sedmdesáti let. Součástí sekce, která připomíná herectví Petra Čepka, je i snímek Prokletí domu Hajnů. Film dnes uvedl jeho režisér Jiří Svoboda.

Třetí den Finále nabídne mimo jiné filmy Protektor, Pouta, Kawasakiho růže, 2 snímky k jubileu Saši Gedeona (Zavřeno pro rodinný smutek, Návrat idiota), z unikátních dokumentů složený pořad Cáry starejch filmů + besedu o undergroundu s Františkem Stárkem Čuňasem a dalšími, koncert „Plastiků“ atd.

DEN TŘETÍ, 20. 4.

O filmech Saši Gedeona, který letos v srpnu oslaví čtyřicátiny, přijeli kromě samotného režiséra besedovat také představitelé jeho filmových postav – herci Pavel Liška a Tatiana Vilhelmová. Festival uvedl v jednom bloku Gedeonovu „famáckou“ prvotinu Zavřeno pro rodinný smutek a také pěti „lvy“ oceněný snímek Návrat idiota. Oba jubilantovi popřáli zdraví a Pavel Liška dodal: „A abys už taky natočil nějakej ten film.“ Saša Gedeon přiznal, že to si přeje i on a možná se jejich přání už brzy splní, protože připravuje nový projekt. Více viz festivalový deník 35 mm.

František „Čuňas“ Stárek – rodilý Plzeňan, jeden ze zakladatelů undergroundového hnutí a v současnosti pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, představil svůj pořad „Cáry starejch filmů“, který je složen z amatérských prací, cvičení studentů FAMU, ale také profesionálně provedených dokumentů o undergroundu. Většina obrazové dokumentace z dob samizdatu se nezachovala z různých důvodů (např. je zlikvidovala komunistická bezpečnost) a z mnoha z nich zůstala pouze torza. Právě tyhle zbytky shromáždil František Stárek v rámci projektu Ústavu pro studium totalitních režimů nazvaném Historie českého undergroundu.

Mohli jsme tak například zhlédnout krátký dokument o Plastic People of the Universe, který natočil jako svou ročníkovou práci na FAMU v roce 1970 pod pedagogickým vedením Evalda Schorma a Otakara Vávry uruguayský student a později poměrně známý režisér César de Ferrari. Skutečnou perlou byl ovšem devítiminutový instruktážní film pro příslušníky, věnovaný problematice ochrany před pokusy o oslabení socialismu. Voiceover nám sdělil například toto: „Působení ideodiverzních a imigrantských center se orientuje v současné době hlavně na mládež. K dosažení tohoto cíle jsou využívány všechny formy masového i individuálního působení. Jsou zneužívány vztahy mezi mladou, střední a starší generací. Snahou je vybudovat a využívat paralelní struktury mezi československou mládeží. Přes hnutí hippies a underground se nyní prosazuje hnutí punk, které už obsahuje fašizující prvky.“

Následnou diskusi, jíž se zúčastnili vedle „Čuňase“ také Ivan Martin „Magor“ Jirous, Vladimír Líbal, Pavel Zajíček, Alexandr Vondra a „Kocour“, moderoval Josef Rauvolf. Zapojila se rovněž Dáša Bláhová. Definice undergroundu jako totálního útoku na kulturu byla jednohlasně přijata. Hovořilo se především o tom, jak se kdo dostal do undergroundu a jak to ovlivnilo jeho další život (A. Vondra: „Do dneška když jdu k zubaři, tak mám dvě možnosti, abych ten strach překonal. Musím si přečíst kapitolu z Vinnetoua, nebo si vzpomenout na „Magora“, abych to vydržel…“). Rovněž se probíral význam undergroundu dnes, jeho renesance, hovořilo se o způsobu, jakým fungovaly komuny, o sounáležitosti a propojení lidí v undergroundu atd.

Úterní přidané projekce filmů Kawasakiho růže a Protektor potvrdily diváckou úspěšnost obou snímků. V případě Hřebejkova snímku potěší zjištění, že Jarchovský je ještě schopen napsat skutečně kvalitní scénář a spolupráce mezi oběma tvůrci může divákovi nabídnout něco nového a nevyčpělého.

Projekce Protektora se neobešla bez komplikací se zvukem, které byly naštěstí odstraněny, bohužel nebyli odstraněni diváci, kteří si i přes upozornění před projekcí nevypnuli svá mobilní zařízení, a tak obohacovali rozličným vyzváněním hudbu k filmu, kterou složili MIDI LIDI.

Ze středečního programu Finále vybírám z řady zajímavých titulů Pouta, Byli jsme to my? a Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou. Odpoledne (12:45-14:00) je ale slabší: Oko ve zdi, nebo raději nic?

DEN ČTVRTÝ, 21. 4.

Čtvrtý festivalový den přijela na Finále opět řada hostů. Jedním z nich byla herečka Táňa Fischerová, která se zúčastnila promítání snímku Antonína Máši Byli jsme to my? (1990) a před projekcí sdělila divákům několik vzpomínek týkajících se tohoto nedoceněného filmu. Byli jsme to my? se stal posledním snímkem režiséra Máši, který se následně stáhl do ústraní, zasažen kritikou, která snímek provázela. Dlouho se hledal představitel hlavní role, režisér rovněž zvažoval použití dokumentárních záběrů z r. 1989 (s davem skandujícím „Herci, herci“ a herci mávajícími z divadla) v závěru filmu. Tyto záběry mu pak byly v některých kritikách vyčítány.

Osobně se domnívám, že aktualizovaný přepis divadelní hry, kterou na počátku 80. let inscenoval Evald Schorm, neztratil nic na své platnosti. Snímek nabízí pohled na fungování herců, kteří se trmácejí na ose Barrandov – Kavčí hory – dabing – ND – sjezd KSČ, aby si vydělali, a herectví se pro ně stává pouhou rutinou a zdrojem příjmů. Protagonista, režisér Jonáš, (dle mého názoru skvěle) ztvárněný Leošem Suchařípou, přivádí herce k sebereflexi a uvědomění si, že „všichni jsme se zkurvili“. Závěrečné dokumentární záběry do filmu zapadají (jak je ve filmu řečeno: „Lidi nás mají rádi. Jsme jako oni. Nastavujeme jim zrcadlo.“).

To, že diváci zůstali po po skončení projekce filmu sedět na svých místech, okomentoval Jan Lukeš, který film uvedl, slovy: „Je to silná výpověď, která se musí rozdýchat.“ Já se domnívám, že diváci zůstali sedět také proto, že očekávali diskuzi o filmu. Alespoň tak tomu bylo u mě. Ale možná jsem jen naivní.

Zavzpomínat na herce Petra Čepka, jenž ztvárnil výraznou a pro něj netypickou roli v Byli jsme to my?, přijely na Finále jeho manželka Ivana a dcera Kristýna. Před diváky filmu Petrolejové lampy obě ženy předstoupily společně se scenáristou Václavem Šaškem.

V sekci „Zapadlá arcidíla“ uvedlo Finále kultovní film Petra Zelenky Mňága – Happy End. Režisér ho přijel do Plzně osobně uvést spolu s kameramanem Miro Gáborem. Oba se shodli na tom, že tahle groteskní mystifikace patří mezi jejich nejoblíbenější filmy.

Film Dvojka přijeli představit ředitel české pobočky HBO Ondřej Zach, producentka Lenka Čintalanová, střihač Michal Hýka, kameraman Viktor Smutný, herci David Máj a Jakub Vágner a samozřejmě režisér Jaroslav Fuit.
O svém projektu, filmu Kajínek, který by měl mít premiéru v srpnu tohoto roku, hovořili producent a režisér filmu Petr Jákl a Václav „Noid“ Bárta.

Silným zážitkem pro zúčastněné diváky byla Moskalykova Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965). Tento oceňovaný televizní film vynikne svou sugestivností a kvalitou všech složek, a především hereckých výkonů, při srovnání s jinou Moskalykovou adaptací Lustigova díla – Ditou Saxovou (1967). Nutno dodat, že podobně sugestivní zážitek jako Modlitba… představovala téhož dne promítaná Pouta Radima Špačka.

Ve čtvrtek je na programu například Jarmareční bouda Pavla Dražana, dokument z cyklu ‚Zlatá šedesátá‘ o Drahomíře Vihanové + křest knihy o režisérce, vydané v rámci festivalu, nebo Svědek umírajícího času. Představit tento film by měli režisér Martin Luther a jeden z protagonistů, herec a režisér Jan Kačer.

DEN PÁTÝ, 22. 4.

Pátý festivalový den Finále se nesl ve znamení pocty režisérce Drahomíře Vihanové k jejímu životnímu jubileu. Byla představena kniha s názvem „Variace na Drahomíru Vihanovou“, kterou připravil Jan Lukeš spolu se svou manželkou. Kniha kromě rozsáhlého rozhovoru s režisérkou a vzpomínek jejích přátel a známých (mj. Jana Schmida, Mileny Mášové, Stanislava Miloty a mnoha dalších) obsahuje také DVD se šesti dosud prakticky nedostupnými dokumenty. Křtu knihy předcházelo promítání dílu z cyklu „Zlatá šedesátá“, věnovaného režisérce, kde diváci měli možnost zhlédnout například úryvky z jejího absolventského snímku Fuga na černých klávesách (1964) a dozvědět se o režisérčině „slabosti“ pro jinakost, odlišnost, která ji vždy zajímala a kterou vždy bránila, nebo o její práci na filmu Romance pro křídlovku (kde byla pomocnou režisérkou Otakara Vávry).

Na úvod slavnostního křtu přečetl herec Dejvického divadla Václav Neužil zdravici maďarského herece György Cserhalmiho. Mezi hosty byli Jan Schmid, Alexandr Kliment či Josef Valušiak. Dokumenty Drahomíry Vihanové budou promítnuty v pátek.

Dalším ze snímků k poctě Petru Čepkovi byl Svědek umírajícího času (1990). Celovečerní film vznikl neobvyklým způsobem ze slovenského televizního seriálu, natočeného s českými herci. Jeho režisér Miloslav Luther přijel na Finále spolu s Janem Kačerem, který ve Svědkovi ztvárnil menší roli. Janu Kačerovi se o jeho dobrém příteli Petru Čepkovi zjevně těžko mluvilo, což sám přiznal. Oba se přátelili už od mládí a spolupracovali dlouhé roky především v Činoherním klubu. Diskuze k filmu neproběhla z důvodu režisérovy únavy, diváci budou mít možnost diskutovat v pátek, kdy bude uveden Lutherův nejnovější počin – Tango s komármi.

Z další nabídky čtvrtečního dne zaujalo svérázně pojaté podobenství Jarmareční bouda a z jiného soudku generační komedie Zoufalci, kterou přijela představit početná delegace.

Páteční večer bude ve znamení slavnostního zakončení festivalu Finále a vyhlášení vítězných snímků v jednotlivých sekcích. Ovšem festival pokračuje do soboty (s přídavky až do neděle).

DEN ŠESTÝ, 23. 4.

Šestý Finálový den se uskutečnil tradiční „Panel hraných a připravovaných filmů“, který moderoval Tomáš Baldýnský.
Čtyřhodinový panel neslouží pouze k vzájemnému informování se o novinkách na české filmové scéně, ale také k navazování kontaktů mezi filmaři a producenty, kteří mohou projektu v nejrůznějším stádiu zajistit potřebné finanční prostředky.

V česko-anglické brožuře, která je distribuována např. na zahraničních festivalech, se letos objevilo 64 rozpracovaných filmových projektů.
Nový animovaný celovečerní film, popisující nelehký život Lajky, představil Aurel Klimt. Snímek je již ve výrobě. Celovečerní snímek Davida Jařaba Hlava – Ruce – Srdce je již ve fázi postprodukce. Ve snímku se představí celá řada tváří z Jařabovy domovské divadelní scény – pražského Divadla Komedie.

Režisér Tomáš Luňák by měl začátkem příštího roku dokončit adaptaci úspěšné komiksové trilogie Alois Nebel. V říjnu se v distribuci objeví nový film Juraje Herze – Habermannův mlýn. Mezi další zajímavé projekty patří Poslední z Aporveru Tomáše Krejčího nebo krimikomedie Krásno Ondřeje Sokola. Snímek Největší z Čechů režiséra Roberta Sedláčka, jak se zdá, vystihuje situaci mnoha filmařů, kteří mají se svými filmy úspěchy u kritiky, ale diváky příliš nezajímají.

Na slavnostním zakončení festivalu byly oceněny soutěžní filmy. Zlatého ledňáčka za nejlepší celovečerní film získala Kawasakiho růže, která získala rovněž cenu diváků. Pouta získala zvláštní uznání a jejich protagonista, Ondřej Malý, získal hereckou cenu diváků. V kategorii nejlepší dokument získal cenu film Krajina osudu režiséra Pavla Kolaji. Uděleny byly rovněž ceny AČFK (filmu Protektor a dokumentu Zapomenuté transporty do Polska). Uděleny byly rovněž ceny pro dokumentaristy do 35 let, které obdržely snímky Vzpomínky na Snovídky režisérky Kateřiny Krusové a 59/184/84 Lukáše Kokeše.

V sobotním programu jsou dokumenty 20 let poté – 17. listopad 2009 v Plzni a Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky. Z hraných filmů například Dobře placená procházka či Proměny. V sobotu přijede také Jiří Vejdělek představit své Ženy v pokušení, které budou mít pro velký divácký úspěch přidanou projekci, stejně jako Protektor, v neděli.