Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Filmové herectví Karla Högera. Část III. Postavy minulosti: 1949-1956

Filmové herectví Karla Högera. Část III. Postavy minulosti: 1949-1956

ANALÝZA – VERONIKA ZÝKOVÁ -

Ve třetí části studie se autorka věnuje filmovému herectví Karla Högera v období po roce 1948, v němž jsou pro tohoto herce určující především role v historických a životopisných filmech, až do roku 1956, který předznamenává Högerův další přerod ve filmech ze současnosti…

Úvod

Rozmezí let 1949-1956 pro Högera z hlediska filmového herectví znamenalo několik velkých příležitostí, ovšem při celkovém hodnocení musí nutně převládat rozpaky. V tomto období neměl možnost ztvárnit současné postavy. Pro svou mnohotvárnost a schopnost sugestivně zobrazit velké osobnosti českých dějin byl obsazován do rolí v historických filmech, vedle toho ztvárnil několik postav rovněž z minulosti, ovšem ne tak vzdálené.
Filmaři v tomto období vycházejí z námětů budovatelských románů a šťastnějším z nich je umožněno točit historické látky, avšak s patřičným akcentem na vlastenecké cítění a kritiku maloměšťáctví a buržoazie. Schematické vykreslení postav i příběhu je tak společné pro téměř veškeré náměty filmů, v nichž se Höger v tomto časovém rozmezí objevil.
V Národním divadle, zmítajícím se podobně jako filmová produkce v nejistotě a nekoncepčnosti, se v té době Höger objevuje v úlohách záporných (např. jako fašistický komisař Böhm v Burjakovského hře Lidé, bděte!), ovšem dokáže je svou hereckou inteligencí zbavit schematičnosti a jednoznačnosti, jejich zlo postav neprezentuje navenek, nýbrž jako bobtnající pod povrchem, tedy daleko nebezpečnější. Mění tak zaběhnutý stereotyp ztvárnění těchto postav a určuje nový způsob jejich vyobrazování v dalších letech.1
Podívejme se však nyní, jak dopadlo Högerovo civilní a niterné herectví v konfrontaci se sociálněrealistickými tendencemi na filmovém plátně.

Nerealizovaná role
Magistr Kelley v Císařově pekaři – Pekařově císaří

Jak jsem zmínila v závěru minulé části, únorové události roku 1948 měly pro Högera dohru ve dvouletém zákazu filmové činnosti, který mu byl následně zkrácen o rok.2 K filmu se vrací v roce 1951 při natáčení snímku Císařův pekař – Pekařův císař, který začal s Janem Werichem v hlavní dvojúloze točit Jiří Krejčík. Následkem komplikací při natáčení byl Krejčík od tohoto filmu odejit a režii převzal Martin Frič.3 V tomto bodě již Höger ve filmu nefiguroval a v roli Kelleyho se nakonec objevil Jiří Plachý. Režisér Krejčík k tomu řekl: „(…) Po tom krachu se z filmu Höger vyvázal – proto, že měl nepochybně protinabídku Mikoláše Alše (…)“4 a rovněž poznamenal: „(…) kdybych se tenkrát nezapletl do nešťastného Císařova pekaře, patrně bych jako další svůj film režíroval Mikoláše Alše. Ale to jsou jen nesmyslná “kdyby”.“5
Císařův pekař – Pekařův císař měl nakonec premiéru 4. ledna 1952. O necelý týden později byl premiérován Mikoláš Aleš Václava Kršky s Högerem v titulní roli.

Mikoláš Aleš (1951)

Zdroj: časopis Kino, 1952

Role Mikoláše Alše byla první velkou hereckou příležitostí Karla Högera po nucené odmlce a zároveň prvním z životopisných portrétů významných osobností českých dějin, jež měl možnost ztvárnit. Setkává se na filmovém plátně poprvé v partnerské dvojici s Danou Medřickou (zde ztvárňuje Alšovu ženu Marinu), jejichž herecké souznění obohatilo později řadu snímků.6
Schematickému ladění snímku, který byl uveden při příležitosti sta let od narození malíře,((Na Malé Straně se filmovalo. Kino, 19. 7. 1951, č. 15, s. 361.)) odpovídalo vykreslení Alše jako optimistického, bojovného a neústupného malíře šikanovaného vrchností a milovaného prostým lidem, který se nezaprodal ani za peníze, ani za slávu.7 Tvůrci se však pojetím filmu odchýlili od zažitého kmetského obrazu malíře a ve Aleš tak byl v převážné části snímku ukázán v mladých letech.
Höger měl možnost rozehrát celou škálu svého hereckého výraziva. Od komické roviny, kdy se se spolužáky v prostorách Akademie věnuje bujarému veselí nebo když před Marinou imituje kritiky, přes tragické a hořké ladění ve scénách, kdy je nuceně rezignující a později smířený a lehce ironický. Högerovi svědčí spíše ony temnější polohy. Zejména v optimistických pasážích nepůsobí Höger zcela věrohodně, jeho nadšení se zdá být přehrávané.
Jeho výkon byl přes výtky k dílčím aspektům filmu přijat velmi kladně, s menšími výhradami: „(…) v nové úloze své překvapil. Velmi vyrostl herecky. Postihl z Alše bojovníka mnoho a ve většině scén mu dal jeho pravý charakter. Jeho interpretace má však i hluchá místa. Hned sám začátek, kde vedle svého strýce Tomáše působí trochu studeně inteligentsky.(…)“8 Oceňovali chlapství a buřičství, které do role vnesl, a opustil touto rolí své „morbidní“ hrdiny z předchozích filmů, kteří balancovali mezi představou a skutečností.9
Celkově však snímek z dnešního pohledu budí spíše rozpaky svou přepjatostí, jak špatným inscenováním závěrečné davové scény na Malé Straně, v čele s Mikolášem Alšem, která působí příliš monumentálně a nepřirozeně, tak popisnými reakcemi kolemstojících při pohledu na hořící Národní divadlo. Obojího si ostatně všimly již tehdejší kritiky.10 Karel Höger za ztvárnění role obdržel spolu s režisérem Krškou titul „Laureát státní ceny“ (tehdy ještě bez přídomku „Klementa Gottwalda“).11

Bedřich Smetana (Z mého života, 1955)

O čtyři roky později svěřil režisér Krška Högerovi další významnou úlohu historické postavy, která mezi lidmi ještě překonávala popularitu Alšovy osobnosti. Touto postavou byl Bedřich Smetana. Obsazení hlavní role do barevného snímku bylo velmi sledovanou záležitostí, pro hlavní úlohu byla zkoušena řada herců.12 Höger k tomu v říjnu 1955, tři týdny před premiérou, řekl:„(…) Hádání a dohady, kdo bude hrát Smetanu, byly dlouhé. To už se leccos točilo a stále se ještě nevědělo, kdo zahraje v tomto odpovědném filmu hlavní úlohu. (…) Někteří moji konkurenti měli proti mně výhodu jako dobří klavíristé. Tím nejsem. Snad i figurou. I tváří. (…)“13 Již v této fázi Höger trval na zkoušení s maskou. Tu podle Švabinského podobizny dokonale zhotovil maskér Miloslav Jandera.14
Václav Krška se rozhodl snímek nepojmout jako biografický, ale pokusit se o film, v jehož ústředí by stála Smetanova hudba.15 Toto rozhodnutí mělo samozřejmě vliv na celkovou strukturu filmu včetně rozsahu Högerovy role, což se projevilo na jejím ztvárnění. Höger se objevuje v životních epizodách skladatele v rozpětí desítek let, které jsou prokládány rozsáhlými částmi provedení Smetanova díla. Nemá možnost postupně tvořit a rozvíjet postavu, scénář mu nedává příležitost k hlubší psychologické kresbě, a tak je nucen vypomoct si drobnými náznaky a detaily, často vnějšími, například pohyby, které odkazují k Smetanově hudebnímu myšlení a cítění.

Höger svou roli vytváří do značné míry hlasem, protože maska mu neumožňuje přílišnou tvárnost mimiky. Působivý je nejen ve scéně ohluchnutí, která bývá nejčastěji pro svou sílu vyzdvihována, ale rovněž ve scéně zkoušení Prodané nevěsty v titulní roli s pěvkyní Eleonorou z Ehrenbergů (Jarmila Pechová), kdy jsou jeho naléhavost a zoufalství zcela uvěřitelné. Také scéna, v níž se mu odcizuje Bettyna (Zdenka Procházková), vyznívá velmi zdařile především díky herecké souhře.
Ačkoli kritiky hovořily o vnějškovém pojetí Smeteny, oceňovaly Högerův výkon, přestože mu scénář neposkytl možnost k přesvědčivějšímu hereckému vyjádření16 a kvitovaly jeho podíl na celkovém výsledku filmu a to, že „(…) [v]e snaze zachytit Smetanovu lidskou tvář jde vysoko nad scénář, který je v tomto směru poměrně skoupý.“17
Ze srovnání ztvárnění postav Alše a Smetany vyznívá přesvědčivěji postava Bedřicha Smetany. Ačkoli měl herec méně prostoru rozehrát naplno skladatelovu figuru, působí sugestivněji než ztvárnění Alše, které leckdy sklouzává do poněkud křečovitých poloh. Toto vyznění je však závislé na kvalitě filmu jako celku; Z mého života obstojí i dnes pro svou hudební hodnotu a (na rozdíl od Mikoláše Alše) snesitelnou míru patosu a vlastenectví.

Číšník Josef Kučera (Kavárna na hlavní třídě, 1953)

Současnější látku představoval film Miroslava Hubáčka podle sociálně kritického románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě situovaného do prostředí prvorepublikové kavárny, které autor jako číšnický učeň velmi důkladně poznal.
Höger ztvárnil hlavní úlohu sympatického číšníka Kučery, který se vrací z ciziny domů během celosvětové krize. Vyloženě kladnou postavu Kučery, který má srdce na správném místě, Höger nemohl pojmout nikterak objevně. V jeho civilnosti není novum, dá se říct, že navazuje na výkony z poválečných let a svou postavu formuje poměrně uměřenými prostředky. Proto vybočují scény, v nichž musí jeho postava vyjádřit rozrušení; zde se Höger dostává do polohy, která mu není vlastní a ve srovnání s uměřeným projevem v ostatních scénách nepůsobí zcela věrohodně (například ve vězení, kdy rozčileně říká: „Nemám strach, ale vztek mám. Vždyť jsem přece něco v životě prožil… Ale teď, tady. Co můžu dělat? Jen tu bezmocně sedím. Nejsem pro ně ani člověk! Jsem jenom případ…“). Naopak ve scéně, kdy Kučera recituje Wolkerovy verše nebo promlouvá na pohřbu nic v jeho výrazu nepůsobí pateticky. Funguje rovněž jeho souhra s Janou Dítětovou.
Divácky zaujme především ojedinělá možnost sledovat v jednom filmu jako protihráče Karla Högera a Václava Vosku, který zde vytvořil zajímavější, ve své podstatě zápornou roli číšníka Vacka.
Snímek, který měl premiéru v lednu roku 1954, byl přijat přes dílčí nedostatky kladně a hercům se dostalo příznivých ohlasů: „(…) Karel Höger a Jana Dítětová žili Josefa a Jindřišku vroucností milenců a zápalem bojovníků. (…)“18
Samotný herec své vzpomínky na natáčení filmu, a především náročný číšnický rychlokurz vtipně popsal několik měsíců po premiéře v časopise Kino.19

Spisovatel (Kam s ním?, 1955)

Příležitost odlehčenější herecké polohy byla Högerovi poskytnuta rolí spisovatele ve filmovém zpracování slavného Nerudova fejetonu o trampotách se starým slamníkem Kam s ním? Režíroval jej Jaromír Pleskot, filmový, avšak především vynikající divadelní režisér. Středometrážní snímek měl být určen dětem a měl představovat první příspěvek do nového žánru „literárního medailonu ve filmu“.20
Högerovi sekundovala Jiřina Steimarová v roli služebné. Steimarová si dle vlastních slov v této úloze dovedla představit spíše Zdenu Baldovou než sebe a role jí příliš nesedla.21 Pro Högera se zdá být v tomto období úloha značně nepraktického spisovatele téměř předurčena, hercova tvář je zde opět pozměněna maskou, ne nepodobnou smetanovské. Höger dokazuje, že zkušeně zvládne i komickou úlohu: „(…) přistupoval k této roli promyšleně a uvážlivě a rozehrál ji velmi citlivě. Přizpůsobil se režijnímu ladění celého filmu a vedl svou roli v lehké humorné poloze. (…)“22 S chutí rozehrává nejrůznější žertovné situace v duchu grotesky („chytré“ zbavování se slámy po částech v kornoutech) a možnost uplatnit komediální prvky svého herectví si zjevně užívá.

Malíř Xaver (Nezlob, Kristino!, 1956)

Další komediální úlohou byla role malíře Xavera ve schematické agitační veselohře Nezlob, Kristino! Vladimíra Čecha. Šlo o první z řady spoluprací herce s tímto režisérem. Höger měl sice v této hlavní úloze dostatek prostoru, ale bohužel téměř neměl co hrát. Jednoduchý námět o socializaci ukřivděného formalistického malíře byl poznamenán zásahy schvalovacích orgánů, které „(…) podstatně přispěly k nízké úrovni filmu a pečlivým obrušováním satirických hrotů komedie podpořily banální, fraškovitou plochost díla. (…)“23
Tato komorní barevná veselohra podle scénáře Vladimíra Neffa, který zpracoval starší konverzační hru „Není stále zamračeno“ a „obohatil“ ji o ideovou náplň, je skutečně luxusní podívanou nevyužitého talentu vynikajících herců (vedle Högera se ve filmu objevili Svatopluk Beneš, Bohuš Záhorský, Zdena Baldová a Zdenka Procházková, která jediná může svým výborným ztvárněním angažované paumělkyně Heleny diváky pobavit). Film se rozpadá do epizod, v závěru dochází dokonce k montáži křečovitých úsměvů následujících trapnou scénu, kdy auto s Kristinou narazí v téměř nulové rychlosti do stodoly (kurníku) a následující nelogické a stěží popsatelné reakce zřejmě mají znamenat úlevu a štěstí, že vše dobře dopadlo.
Z řečeného je zřejmé, že jedna z mála komediálních rolí Högerovy filmové kariéry nedopadla nikterak dobře. Samotný herec v kontextu celého filmu a nedobře napsané role obstál se ctí, pokud odmyslíme samotný fakt, že se v tomto nešťastném snímku objevil. Kritiky se shodly na chabém námětu, režii a šablonovitých postavách, které nedávaly hercům prostor k prokreslení charakterů: Högerův Xaver„(…) je rutinovaně pósován, ale povrchně prokreslen – těžko však mohl herec dosáhnout lepšího výsledku. (…) “24, „(…) místy příliš divadelní pojetí a důsledná snaha po „veselohernosti“ tentokrát nedovolila laureátovi státní ceny Karlu Högerovi ani zdaleka rozehrát všechny rejstříky jeho hereckého umění, jak jsme na ně zvyklí. (…)“25

Vedlejší úlohy

Hubka (Mladá léta)

Pokud se podíváme na role, které Höger v daném období ztvárnil, z chronologického hlediska, první postavou je profesor Hubka v Krškově jiráskovském životopisném snímku Mladá léta (1952). Höger zřejmě vycítil komediální příležitost, jakých se mu příliš nedostávalo, vystihl komické aspekty této postavy a značně je podtrhl. Hubkovu přetvářku a strojený optimismus velmi silně zkarikoval.

Jeho výstupy ve třech delších scénách mají formu téměř až exhibice, přebírá prostor na plátně a v rámci své postavy naplňuje okolí nabubřelým egem a trapností. Ve scéně, kdy Hubka spolu s Jiráskem (Eduard Cupák) korzují, dlouhá kamerová jízda provází obě postavy a zaznamenává jejich hovor, během nějž se zcela odkryje charakter Hubky jako falešného vlastence, chlípníka a nesnesitelného společníka. Högerovo podání Hubky je rozhodně překvapením pro diváka, který zná hercův uměřený výraz z dřívějších filmů a v lecčems připomene jeho podání brouka Pytlíka z doby mnohem pozdější (1976).26 O dost větším šokem je však jeho herecký projev v Nástupu Otakara Vávry.

Trnec (Nástup)

V Nástupu ztvárnil zápornou postavu Trnce, agresivního a ziskuchtivého nekomunisty. Již v románové předloze Václava Řezáče je tato postava charakterizována poměrně jednoznačně jako velmi nesympatická, pomocí vnějších projevů, gest i mluvy. K její charakterizaci přispívají, stejně jako u dalších postav, rovněž vnitřní monology.
Předsednictvo Filmové rady ze 6. srpna 1951 schválilo technický scénář Nástupu, mezi připomínkami ke krácení byla i jedna týkající se úměrného omezení postavy Trnce.27 Přesto Höger v roli Trnce má několik výrazných scén, které jsou sice nepříliš velké rozsahem, ale tím, co herec předvádí, působí velmi křiklavým dojmem.
V románu čteme: „Odvrátil se znechuceně, šel k oknu a odhrnul zprudka záclonu. (…) Trnec si pohvizdoval „Lví silou“ a vyklepával prsty pochodový rytmus na okenní tabulku. (…) Trnec se zprudka otočil od okna, strhl samopal do palebné pohotovosti a zařval přeskakujícím hlasem: „Tak dost! Bude to nebo ne!“ (…)“28 Tato scéna ve filmu téměř přesně odpovídá popisu v románu, Höger nikterak netlumí Trncovy projevy agresivity, spíše naopak.
U herce, který svůj projev do značné míry založil na zpochybňování jednoznačnosti a černobílého vidění figur a tlumení vnějškovosti, tento skutečně špatný výkon překvapí a zanechává dohady o motivaci způsobu ztvárnění této postavy. Přikláním se k tomu, že se jedná nikoli o režijní záměr, ale že se spíše samotný herec rozhodl pro toto pojetí, ať už ho k tomu vedly jakékoli důvody.

Dobové kritiky shledaly filmovou postavu Trnce schematičtější než v románu29, o Högerově ztvárnění většinou cudně pomlčely, pokud ne, hodnocení bylo jasné: „(…) spolusídlenec Trnec, kterého Řezáč kreslí vědomě jako sobeckého buržoasního kořistníka, se ve výkonu Högerově mění v papírovou karikaturu, vrcholící ve spiklenecky směšných závěrečných scénách. Snad z nejhorších úloh tohoto nadaného umělce. (…)”30

Václav IV. (Jan Hus)

Ve dvou historických filmech z tzv. husitské trilogie Otakara Vávry, Janu Husovi (1954) a Janu Žižkovi (1955), ztvárnil Höger krále Václava IV. Neuchýlil se k patosu, ale postihl na poměrně malém prostoru zdařile Václavovo pochybování a přemítání a ztvárnil jej jako životnou postavu. V první části ztvárňuje panovníka zdánlivě silného, na vrcholu sil, ale obklopeného zrádnými rádci. Ve druhém dílu plasticky pokračuje v portrétování Václava – ač měl být podle tehdejších dobových potřeb vykreslen jako slaboch, nepojal jej Höger jednostranně, podařilo se mu jednoduchými prvky působivě vykreslit proměny Václavova psychického i fyzického stavu.

V agitačním filmu pro dospívající mládež, nazvaném Jurášek (1956), ztvárnil nezajímavou a rozsahem nevelkou postavu doktora, který ukrývá sovětského parašutistu. Zajímavější příležitost mu přinesl dětský snímek Honzíkova cesta (1956), kde si zahrál venkovského učitele, ke zcela přesvědčivému ztvárnění mu bezesporu pomohlo i to, že se mohl opřít o své zkušenosti s učitelským povoláním.

Inženýr Otakar Racek (Hra o život, 1956)

Velkou úlohu svěřil Karlu Högerovi režisér Jiří Weiss ve filmu odehrávajícím se během okupace, nazvaném Hra o život, podle románu K. J. Beneše „Rodný hlas“. Jako zbabělý inženýr Racek, který přes váhání kolaboruje s nacisty (po váhání přijímá vyšší funkci v továrně a později se raduje z německých úspěchů na frontě) je protipólem své manželky Vlasty (Vlasta Chramostová), která se neváhá zapojit do odbojové činnosti. „(…) Postavu jejího muže, opatrnického inženýra Racka, ztělesnil v střídmých tazích (…)“31
Höger dosáhl skutečně sugestivního ztvárnění této postavy a naplno využil bohatých možností, které mu scénář skýtal. Postava Racka je oproti románu méně jednoznačná, přes negativní charakterové rysy Höger Racka ztvárňuje jako váhajícího člověka, který chce stát stranou, což v dané situaci nelze.
Kritika Högerův neokázalý projev ocenila: „(…) Postavy tohoto rodu si žádají zcela prostý, přirozený projev, v němž pod nenápadným povrchem se odehrávají citová, i charakterová dramata. Je škoda, že Höger někdy přijímá role, v nichž jeho talent může pouze paběrkovat („Nezlob, Kristino“).(…)“32
V souvislostí s touto rolí zaznívají rovněž názory o „mistrovské rutině“, která se v případě Högera zdá rovnat maximálně profesionálnímu a přesvědčivému výkonu, stejně jako schopnosti sám sebe zrežírovat a dokonalém přehledu o jednotlivých složkách filmové techniky.
Režisér Weiss po letech s odstupem konstatoval: „Já jsem Högera podceňoval. Já si myslel že je rutinér, že je chladnej. (…) teď jsem si to promítl a shledávám, že je tam z těch herců nejlepší, že je nejpřirozenější.“33
Ztvárnění Racka lze považovat za předzvěst pozdějších Högerových výrazných postav, které se ocitají v mezní situaci zapříčiněné společenským vývojem (Občan Brych) a snaží se stát mimo zběsilé společenské dění, být pasivní a v důsledku promarní život (Jan ve Zlaté renetě).

Závěr

Ztvárnění velikánů české historie bylo pro Högera nedocenitelnou zkušeností a získalo mu značnou popularitu mezi lidmi. Ovšem až následující léta, kdy se nachází na samém vrcholu tvůrčí vyzrálosti, mu přinesla role, v nichž má možnost předvést herectví, které rezonuje i u dnešních diváků.
V březnu 1956 došlo ke změně ve vedení Národního divadla. Jako šéf činohry přichází režisér (a zároveň vynikající herec) Otomar Krejča a spolu s ním dramaturg Karel Kraus. V dosavadním zatuchlém ovzduší to znamená od následující sezony uplatňování jasné koncepce, uvádění současných titulů a svěží vítr do plachet všem progresivním umělcům, k nimž se Karel Höger řadil.
Rovněž ve filmu se blýská na lepší časy a Höger tak má možnost ke konci 50. let ztvárnit řadu působivých postav, což na vysokých místech podnítí znepokojené volání o „nebezpečí českého högerismu“34

PRAMENY
Viz sekce „Filmografie Karla Högera v rozmezí let 1949-1956“.

LITERATURA
Český hraný film III. 1945-1960. Praha 2003.

ČÍŽOVÁ, Kamila. Jiřina Steimarová. Ničeho nelituju. Praha 2007.
HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí VII. Praha 2001.
HÖGEROVÁ, Eva – KLOSOVÁ, Ljuba – JUSTL, Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera. Praha 1994.
ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007.
TAUSSIG, Pavel. Filmový smích Jiřího Krejčíka. Rychnov nad Kněžnou, Hradec Králové 1990.
WEISS, Jiří. Bílý mercedes. Praha 1995.

Filmografie K.H. v rozmezí let 1949-56
1956 – Jurášek
R: Miroslav Cikán

1956 – Honzíkova cesta (vyšlo na DVD)
R: Milan Vošmik

1956 – Hra o život
R: Jiří Weiss

1956 – Nezlob, Kristino!
R: Vladimír Čech

1955 – Kam s ním?
R: Jaromír Pleskot

1955 – Jan Žižka (vyšlo na DVD)
R: Otakar Vávra

1955 – Z mého života (vyšlo na VHS)
R: Václav Krška

1954 – Jan Hus (vyšlo na DVD)
R: Otakar Vávra

1953 – Kavárna na hlavní třídě
R: Miroslav Hubáček

1952 – Nástup
R: Otakar Vávra

1952 – Mladá léta
R: Václav Krška

1951 – Mikoláš Aleš
R: Václav Krška

Print Friendly
  1. HÖGEROVÁ, Eva – KLOSOVÁ, Ljuba – JUSTL, Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera, s. 122-124. []
  2. HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí VII, s. 64. []
  3. Více viz TAUSSIG, Pavel. Filmový smích Jiřího Krejčíka, s. 14. []
  4. TAUSSIG, Pavel. Filmový smích Jiřího Krejčíka, s. 14. []
  5. Tamtéž, s. 15. []
  6. Mám na mysli Zde jsou lvi (Medřická opět v menší roli), a především snímek Ošklivá slečna a TV film Romeo a Julie na konci listopadu. []
  7. Karel Höger a Václav Krška hosty Posádkového domu československé armády v Brně. Filmové informace, 31. 1. 1952, č. 5, s. 14. []
  8. MRKVIČKA, Otakar. Film o umělci, který sloužil vlasti. Literární noviny, 16. 2. 1952, č. 2, s. 6. []
  9. ŽALMAN, Jan. Z nových filmů. Mikoláš Alše II. Kino, 28. 2. 1952, č. 5, s. 116-117. []
  10. MRKVIČKA, Otakar. Film o umělci, který sloužil vlasti. Literární noviny, 16. 2. 1952, č. 2, s. 6. []
  11. BROUSIL, A. M. K státním cenám za divadelní a filmové umění. Rudé právo, 25. 5. 1952, č. 132, s. 4. []
  12. Viz JELÍNEK, Václav. Kdo v roli Smetany? Svět práce 4, 1954, č. 4 (21. 1.), s. 9. []
  13. WENIG, Jan. Můj Smetana. Půlhodinka s Karlem Högrem. Kino, 7. 10. 1954, č. 21, s. 331. []
  14. Tamtéž, s. 331. []
  15. Václav Krška, laureát státní ceny: Nad scénářem o Bedřichu Smetanovi. Film a doba, 1954, č. 1, s. 7-9. []
  16. MALINA, Antonín. Nový film Z mého života. Obrana lidu 9, 28. 10. 1955, č. 260, s. 2. []
  17. FRIEDRICH, Karel. Konečně máme film o Bedřichu Smetanovi. Mladá fronta 11, 28. 10. 1955, č. 260, s. 3. []
  18. KEJÍK, F. Kavárna na hlavní třídě. Mladá fronta 10, 27. 1. 1954, č. 22, s. 3. []
  19. HÖGER, Karel. Jak jsem pracoval v Kavárně na hlavní třídě. Kino, 20. 5. 1954, č. 11, s. 166-167. []
  20. JUNEK, Adam. Kam s ním a co s ním? Film a doba 3, 1957, č. 2, s. 109. []
  21. ČÍŽOVÁ, Kamila. Jiřina Steimarová. Ničeho nelituju. Praha 2007, s. 191. []
  22. JUNEK, Adam. Kam s ním a co s ním? Film a doba 3, 1957, č. 2, s. 109. []
  23. DVOŘÁK, Ivan. Z nových filmů. Nezlob, Kristino. Kino, 27. 9. 1956, č. 20, s. 318. []
  24. Tamtéž, s. 318. []
  25. MALINA, Antonín. „Nezlob, Kristino!“ Obrana lidu 15, 10. 8. 1956, č. 193, s. 4. []
  26. Viz Ferda Mravenec a brouk Pytlík a Ferda Mravenec a brouk Pytlík v cizích službách na Panáčkovi v říši mluveného slova. []
  27. ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007, příloha, s. 2. []
  28. ŘEZÁČ, Václav. Nástup. Praha 1955, s. 36-37. []
  29. KLIMENT, Jan. Kritika filmu „Nástup“. Film a doba, 1953, č. 3, s. 295. []
  30. WENIG, Jan. Otakar Vávra – Skica k portrétu, Film a doba 4, 1958, č. 4, s. 240. []
  31. VRABEC, Vladimír. Hra o život. Svobodné slovo 12, 23. 11. 1956, č. 28, s. 3. []
  32. VESELÝ, Ludvík. Hra o život – Film K. J. Beneše a Jiřího Weisse. Film a doba, 12. 1956, č. 12, s. 805-810. []
  33. HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí VII. Praha 2001, s. 76. []
  34. ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007, s. 131. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 186

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru