Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Filmové herectví Karla Högera. Část IV. Zlaté období högerismu: 1957-1962

Filmové herectví Karla Högera. Část IV. Zlaté období högerismu: 1957-1962

Filmové herectví Karla Högera. Část IV. Zlaté období högerismu: 1957-1962

ANALÝZA – Filmové herectví Karla Högera (IV. část) – VERONIKA ZÝKOVÁ -

Ve čtvrté části studie se autorka věnuje filmovému herectví Karla Högera v období let 1957-62, kdy vynikajícím způsobem ztvárnil především postavy procházející osobní krizí zapříčiněnou společenskými změnami či samotným způsobem fungování socialistického zřízení.

Úvod

Pro období let 1957-62 je stěžejní Högerovo vyobrazení postav současníků. Tematické zaměření na současnost odpovídalo tehdejším požadavkům, které byly na filmaře kladeny. Nejednalo se ovšem o postavy nekomplikované a jednoznačné, k čemuž přispívalo rovněž Högerovo sugestivní ztvárnění. Také proto tyto filmy nebyly ušetřeny ostré kritiky.
Mezi tvůrci, se kterými v tomto období Höger opakovaně spolupracuje, patří režiséři Otakar Vávra, Václav Krška, Vladimír Čech a scenáristé Oldřich Daněk a Jan Otčenášek.1 Zásadní pro toto období jsou dvě spolupráce s mladým režisérem Ladislavem Helgem.

Nerealizovaná role: Robert Rýdl ve Vlčí jámě

Režisér Jiří Weiss zkoušel Högera pro roli otčíma ve filmu Vlčí jáma. Podle vzpomínek režiséra Höger projevil během společných zkoušek nedůvěru nad zvládnutím role Kláry Jiřinou Šejbalovou, pramenící zřejmě z pochybností nad jejím teatrálním pojetím, a tak se Weiss rozhodl vedle Šejbalové do role otčíma obsadit podstatně slabšího herce – Miroslava Doležala.2
Výsledný tvar snímku, v němž Šejbalová ve své první skutečně výrazné filmové úloze exceluje, potvrdil správnost režisérovy volby. Vlčí jáma měla premiéru v květnu 1958. V listopadu předchozího roku byl premiérován film, který pro Högera znamenal zlom v dosavadní filmové kariéře.

Učitel Pelikán (Škola otců)

Zdroj: DVD Škola otců (FEX)

Rolí učitele Pelikána ve snímku Ladislava Helgeho Škola otců (1957) Höger započal nejvýraznější linii své tvorby, kterou charakterizují role inteligentů,3 kteří řeší problémy v osobním životě, často spojené se samotným způsobem fungování socialistického zřízením (či politickými a společenskými změnami). Snímek zachycuje protagonistu v momentu, kdy v důsledku manželské krize4 odchází z Brna a přijíždí učit do pohraničí.
Režisér Helge nejprve roli nabídl Radovanu Lukavskému, který ji však odmítl.5 Půl roku před natáčením ji tedy nabídl Karlu Högerovi, původním povoláním učiteli, který roli rád přijal a dokonce si na ni počkal a odmítl jiné nabízené role.6 O hlubokém zájmu o postavu svědčí i to, že podle slov Ladislava Helgeho herec velmi pozorně sledoval při natáčení i scény, které s Pelikánem bezprostředně nesouvisely, ale měly návaznost na vývoj jeho postavy. Rovněž s režisérem diskutoval o postavě a přicházel s vlastními podněty.7
Je třeba říct, že Höger s postavou Pelikána velmi přesvědčivě splynul. Nejedná se o charakter, který by byl podbízivý svým optimismem, naopak – Pelikán je vyobrazen jako poměrně strohý a někdy ne zrovna empatický, chvílemi až sklíčený člověk (což je v daných poměrech naprosto pochopitelné), který je ale spravedlivý. Především je zvyklý říkat pravdu a neuhýbat, nesnese přetvářku, kterou se ve škole vyznačuje ředitel (Josef Mixa) a ostatní pasivní a smíření členové učitelského sboru.
Höger Pelikána hraje s použitím minima vnějších prostředků. Vše podstatné vyjadřuje pohledem, jednoduchým gestem, velmi úsporně a funkčně. V prostředí dětí se pohybuje zcela nenuceně a těžko lze najít v jeho výkonu slabší momenty. Velmi dobře dopadla rovněž jeho souhra s Blaženou Holišovou jako mladou učitelkou a Vlastou Chramostovou v roli Pelikánovy ženy.
Domnívám se, že ztvárněním této role se Höger ve svém hereckém mistrovství posunul ještě o stupínek výš. O dopadu celého filmu a postavy Pelikána svědčí ankety recenzentů a diváků, kteří snímek (spolu se Zářijovými nocemi) hodnotili v roce 1957 nejvýše.8 Snímek ve své době silně rezonoval, zapůsobil rovněž antioptimistickým vyústěním, a rozpoutala se kolem něj živá debata o pozici učitelů a výchově dětí rodiči. Höger byl za své sugestivní ztvárnění v naprosté většině českých i zahraničních kritik oceňován.

Inženýr Štěrba (Zde jsou lvi)

Film a doba 4, 1958, č. 2

Další velkou příležitostí a zároveň náročnou rolí9 byl důlní inženýr Štěrba v Krškově filmu Zde jsou lvi (1958). Režisér se po jedenácti letech vrátil k současné problematice, a to takovým způsobem, že film vyvolal bouřlivé diskuze.
V té době se proměnil „(…) profil filmových hrdinů, ať již kladných či záporných. Autoři odmítli při výstavbě svých postav dosavadní černobílý schematismus, emoční a mentální zploštění projevující se v plakátovém barvotisku charakterů a naopak se pokusili svým postavám dát do vínku určitou míru komplikovanosti a nejednoznačnosti.”10 Takovou postavou byl právě Högerův Štěrba.
Ve své první úloze alkoholika se nejčastěji výrazově pohybuje mezi stavy rezignace, zatrpklosti a přepjatosti, která je komentována v samotném filmu („Tak vy jste taky pozér. Líbí se vám vlastní ubohost…“ -„Když myslíte, třeba i to.“ či „Ztropil mi tu hysterický výstup, že jsem měl z něho skoro strach.“) a v poznámkách scénáře („Podrážděné Štěrbovy nervy okamžitě reagují.“11 ), aby se během okamžiku vymanil z naprosté letargie a alkoholového oparu a proměnil v téměř „akčního hrdinu“, silného a rozhodného. V této roli si logicky nemohl vystačit s minimalismem vnějších prostředků, jako tomu bylo v případě ztvárnění postavy Pelikána, přesto kromě oněch přepjatých výstupů působí jeho výkon i dnes velmi dobře a některé scény jsou zážitkem nadčasového rozměru (ironizování slov soudruha, který přijel řešit situaci řečmi).
Höger zde měl příležitost znovu se setkat na filmovém plátně s Danou Medřickou (v menší roli sekretářky Vilmy), nešlo však, podobně jako ve filmu Mikoláš Aleš, o skutečně rovnocennou hereckou spolupráci, kterou neumožňoval rozsah role Medřické. Opravdu velká příležitost této dvojice měla přijít až později. Ale už v tomto případě jejich souhra funguje a Medřická ve vztahu ke Štěrbovi snímek obohacuje nevyřčeným citem.

Od 22. února do 1. března roku 1959 se konal v Banské Bystrici I. festival československého filmu. Na konferenci se diskutovalo především o filmech Zde jsou lvi, Hvězda jede na jih a Tři přání. Kritizována byla rovněž Škola otců a Zářijové noci, tedy filmy, za něž jejich tvůrci obdrželi nedlouho předtím Státní cenu Klementa Gottwalda (Škola otců obdržela rovněž ocenění čs. filmové kritiky za rok 1957). „(…) Ovšem nesprávné tendence ve filmové tvorbě byly shledány i u snímků Štěňata, Tam na konečné (v obou „zaznívají zbytky buržoazní ideologie“), První a poslední, Dům na Ořechovce, Cesta zpátky, Probuzení, Křižovatky a satira Mezí zemí a nebem, obsahující narážky a invektivy vůči stávajícímu zřízení.”12
Došlo k tvrdému odsouzení kritického způsobu vyobrazení současnosti ve zmiňovaných snímcích a „(…) Škola otců a Zářijové noci byly postupně staženy z distribuce, Zde jsou lvi okamžitě. U filmu Tři přání byla zastavena výroba dalších kopií a premiéra byla posunuta až na rok 1963. (…)“13 Kritika se snesla pochopitelně i na Karla Högera jako představitele oněch nemile rozkolísaných a nejednoznačných hrdinů, k nimž přibyl těsně před začátkem konference premiérovaný Občan Brych. „(…) Ideologická komise došla k závěru, že „z našich filmů se (…) vytratili lidé, kteří uvědoměle bojují za novou společnost. Místo nich vystupují do popředí hrdinové neuvědomělí, rozkolísaní, trpící těžkými vnitřními sváry a problémy“. (…)“14
Po banskobystrické konferenci filmová kritika, která předtím jak Školu otců, tak Zde jsou lvi chválila, začala poukazovat na domnělá negativa filmů. Jiří Hrbas například píše o vystupňování krize scenáristů a v této souvislosti o pravděpodobné inspiraci a východisku filmu Zde jsou lvi Školou otců. Kritizuje rovněž protagonistu, v němž „(…) byla vytvořena další sugestivní postava nalomeného, rezignujícího hrdiny, který se utápí v alkoholu.“15
Proměnu stanoviska dobře ilustruje tato citace, pojednávající o filmu Zde jsou lvi: „(…) A přestože se na začátku diskusí vytýkaly tomuto filmu vážné nedostatky a slabiny, neupíraly se mu jisté klady, zásah do současné problematiky a hluboký humanismus. Později však napsal orgán ÚV strany „Život strany“, že jde o film, ve kterém se objevily tendence, které by mohly vyrůst v otevřeně revizionistické jevy.“16

V roce 1969 se za banskobystrickou konferencí a jejími absurdními soudy ohlížel Jaroslav Boček ve Filmu a době: „Je to až groteskní číst s odstupem doby soudy – které byly míněny vážně – že jednou z příčin negativního působení filmu ZDE JSOU LVI je fak, že Karel Höger až příliš dobře hraje a získává příliš mnoho sympatií hlavní postavě.“17

Občan Brych

Zdroj: www.terryhoponozky.cz

“(….) Obsáhlý román Občan Brych (…) byl označen za zásadní průlom do tehdejšího literárního schematismu. Takto byla vnímána již volba titulního nehrdinského hrdiny, kolísajícího intelektuála, který v době těsně poúnorové váhá, zda má opustit vlast a emigrovat, v dramatickém závěru však poznává, „na čí straně je pravda“, a od svého záměru upouští. (…)”18
Filmový Brych v režii Otakara Vávry, podle scénáře Vávry a Jana Otčenáška, měl premiéru dva dny před začátkem banskobystrické konference. Höger zde do třetice ztvárnil postavu, která svým rozporným pojetím byla určitým způsobem podvratná, a tedy nevítaná, „(…) což záhy vedlo k úvahám o „novém nebezpečí högerismu“ v českém filmu. Po Bánské Bystrici stranické vedení mělo Högerovi za zlé, že ve svých rolích „vytváří přímo prototyp rozkolísaného intelektuála se silným národně socialistickým laděním“.”19
Právník František Brych, označovaný díky svému postoji za humanistu, se snaží držet mimo vřavu překotných změn poúnorových dní („Musíte se rozhodnout. S námi, nebo s nimi!“ – „S nikým!“). Sledem událostí se ocitá až na pokraji sil. Krajní scéna, kdy se zoufalý Brych ocitá na okenní římse, patří mezi vnitřně nejvypjatější, které Höger do té doby sehrál, a přitom nejpřirozenější.

Civilnost pojetí postavy podporují vnitřní monology Brycha. Avšak výrazem a celkově charakterizací postavy stojí Högerův Brych někde mezi Pelikánem a Štěrbou. Po dvou předchozích podobných postavách v podstatě nenabízí nic nového, jen variuje předešlé motivy. Přesto Brych představuje důležitou postavu, ve své podstatě je předobrazem všech postav oněch „rozpolcených intelektuálů“.20 Dnes film zaujme nejen prvotřídním hereckým obsazením, jak ostatně bylo u Vávry zvykem, ale také formátem cinemascope, který zde byl bravurně využit.

Redaktor Štefl (Ošklivá slečna)

Skutečným hereckým koncertem Dany Medřické a Karla Högera byl Hubáčkův snímek Ošklivá slečna (premiérovaný v červnu 1959) podle scénáře Oldřicha Daňka. Soudružka přijíždějící provést revizi a prošetřit zpronevěru v libereckém nakladatelství postupně vypíná obranné mechanismy a zamiluje se do protřelého a okouzlujícího redaktora Štefla, který ji od prvního momentu nonšalantně svádí.

Höger mohl čerpat ze svých milovnických rolí, jejichž minulost si přenesl do nepoeticky rozkopaného Liberce. Dokázal tuto postavu přes nevelkou psychologickou propracovanost oživit a byl pro Danu Medřickou, která má zajímavější a rozsáhlejší úlohu, zcela rovnocenným partnerem. Jedná se o jednu z nejzajímavějších rolí, které v tomto období ztvárnil. Pro Medřickou, která nebyla filmem příliš vytížena, se však jednalo o zásadní roli, v níž měla možnost uplatnit celou škálu výraziva. Podobnou roli, v níž postava prochází vnitřní i vnější proměnou, si ozkoušela již na divadle (od roku 1957 hrála Liz v Obchodníkovi s deštěm). V současné éře Ošklivek Katek se tato studie rozkvětu „ošklivé“ soudružky v půvabnou ženu jeví stále jako velmi působivá, nehledě na depresivní konec, z tehdejšího ideového hlediska jediný správný.

K. Höger během natáčení Ošklivé slečny s M. Hubáčkem. Zdroj: Zlatá šedesátá (7/26): Hynek Bočan, ČT

V postavě Štefla a jejím ztvárnění Högerem můžeme nalézt další variaci rozkolísaného intelektuála, tentokráte navíc zkombinovaného s milovníkem. Dobové kritiky vyzdvihly oba hlavní představitele, zaslouženě především skvělý výkon Medřické.21 Oboustranně fungující souhru si podobně působivě zopakovali v televizním Romeovi a Julii na konci listopadu v roce 1971.
Kritiky Högerova Štefla ocenily jako další z perfektních výkonů herce: „Karel Höger neslevil z vysokého standardu, který sám vytvořil pro postavy našich spoluobčanů, ocitajících se na křižovatce dvou protichůdných tlaků. Jeho Jiří Štefl, z počátku jenom konverzačně hbitý a zdánlivě průhledný krajský intelektuální kádr, roste odhalováním příčin a souvislostí do společenského typu. (…) Je Högrovou zásluhou, že výkon Medřické může znít v plné síle. (…)“22

Frágner (Tři tuny prachu)

Film a doba 6, 1960, č. 7

Oldřich Daněk, jehož scénáře zfilmovali nejprve Václav Krška (Zde jsou lvi) a Miroslav Hubáček (Ošklivá slečna), se poprvé představil jako režisér a scenárista v jedné osobě filmem Tři tuny prachu (1960). Současný příběh, v němž se prolínal společenský problém prašnosti s příběhem manželského trojúhelníku, svedl dohromady Blanku Bohdanovou (hygienička Eva) a Karla Högera (ředitel závodu) jako manžele Frágnerovy. Třetím do trojúhelníku byl Elo Romančík jako výzkumný inženýr Spára, který přijíždí do Ostravy zkoumat prašnost a sblíží se s Frágnerovou, „(…) [v]ýbušný temperament a pracovní elán [Spáry] se záhy dostane do konfliktu s rozvážným a metodickým způsobem práce ředitele Slezských závodů Frágnera. (…)“23
Snímku se dostalo rozporuplného přijetí, herecké výkony včetně Högerova byly však vyzdvihovány: „Karel Höger právě v Daňkových scénářích vyrostl ke svým nejlepším filmovým kreacím, přičemž jsou pro něj tyto role nejen snad organickým přechodem z oboru do oboru, ale skutečným rozšířením představitelské oblasti a obohacením rejstříků. Tak, jak byl Frágner napsán, je Höger stejně přesvědčivý jako ředitel závodu i jako manžel. Jednotu drží v promyšleném povahopisu a v přesné charakterizaci jednání. Jen asi dvakrát přetáhne (…), zato vždy dotáhne. (…)“24

Stibor (Jarní povětří)

Ladislav Helge a Jan Otčenášek rozvedli v roce 1961 vedlejší linii románu Občan Brych do filmové podoby. Příběh únorových událostí a jejich dopadu na člověka se zaměřuje na trojici postav, kterými jsou Jana Stiborová, její otec a mladý komunista Jindra. Postava Jindry zůstala oproti románu takřka beze změn, stejně tak Jana. „Naproti tomu její otec byl radikálně pozměněn, a tak vznikla současná figura, nejméně retrospektivní.“25
Pro Helgeho představoval Höger jediného možného představitele role Stibora,26 což svědčí o tom, že byl tento herec do značné míry rovnítkem pro postavy intelektuálů ocitajících se vlivem politických událostí v dilematu, na jakou stranu se přidat a jaké zaujmout stanovisko (protože zůstat opodál a jen nezúčastněně přihlížet nelze).
Z dnešního pohledu snímek zaujme svým dokonale řemeslným zvládnutím, je možné obdivovat práci kamery, inscenování i vedení herců a propracovanost detailů (místo příslovečného převlékání kabátů Stibor mění brýle). Vykreslení postavy mladého komunisty Jindry Jiřím Valou jako postavy hulvátské a nesympatické bylo tvůrčím záměrem, na němž se s představitelem této role domluvil režisér Helge.27

Problematičnost této postavy upoutá stejně jako sugestivní ztvárnění Stibora, stojícího mimo politické dění a zvažujícího situaci, Karlem Högerem. Stibor představuje ideovou opozici vůči Jindrovi. Oba se nepřímo střetávají skrze postavu Stiborovy dcery Jany.
Högerova herecká kreace v tomto filmu představuje jeden z vrcholů jeho filmového herectví nejen tohoto období, ale celé tvůrčí dráhy. Precizně sehrává náročné scény (konfrontace s dcerou, s Jindrou, rozvažování nad politickou situací), vrchol představuje to, jakým způsobem vyhrává Stiborovo „vyznání“ na stranické schůzi. Při Stiborově monologu za přítomnosti dcery, která mu věřila, čteme v jeho tváři chvíli znechucení, chvíli výsměch, pohrdání nad sebou i ostatními.
Kritika, která měla největší problém s postavou komunisty Jindry, konstatovala, že „(…) Karel Höger jako Stibor dává svou virtuozitu do služby autorského záměru demaskovat záporný typ tím účinněji, čím pečlivě vystihuje i jeho rysy na první pohled lidské a sympatické. (…)“28

Kapitán Tůma (105% alibi, Kde alibi nestačí)

105% alibi

Odsuzovaný západní žánr detektivky se v českých poměrech nepěstoval, když už, tak se nutně uzpůsoboval dobovým podmínkám, jednalo se o příběhy, které se hemžily diverzanty, ilegálními přechody přes hranice apod. Specifikem byla snaha přiblížit práci VB a její vyšetřovací metody, což je charakteristické také pro kriminální filmy29 s dvojicí vyšetřovatelů Tůma – Líbal. Ovšem v těchto případech nejde o západní špiony, ale reálně působící případy spjaté se všedním životem (ukradený los a získání výhry – spartaka, nelegální prodej padělaného švýcarského léku). Řemeslně i obsazením jsou tyto filmy na výši.
Do hlavních rolí dvojice vyšetřovatelů byli obsazeni Karel Höger a Josef Bek. Tedy dva v té době nesmírně populární herci, z nichž prvního lze s určitou zjednodušující nadsázkou označit za intelektuálního a druhého za téměř všelidového umělce. Toto spojení, postavené na odlišnosti protagonistů, funguje velmi dobře a oba se výborně doplňují. Höger jako klidný a trochu mrzutý kapitán a Bek naopak jako veselý (typ víno, ženy, zpěv) a impulzivní nadporučík, což vytváří sympatické pnutí a dává vzniknout komickým situacím.
Högersi jako čtenář a fanoušek detektivek zahrál Tůmu s chutí, v rozhovoru se vyjádřil také o nebezpečí didaktičnosti výchovného záměru Alibi filmů:

Kde alibi nestačí

„(…) my dva (…) se snažíme podat všechno pokud možno živým, nesucharským způsobem a ukázat i kousek humoru.(….)“30 Zmíněný humor představuje jednu z předností těchto filmů.
První Alibi (1959) kritika přijala vřele, s drobnými výhradami, a velký divácký zájem si vynutil další film s oblíbenou dvojicí. Již během natáčení úspěšného druhého snímku, Kde alibi nestačí (1961), který se stal druhým nejnavštěvovanějším filmem po dobrodružně kriminálním Pátém oddělení Jindřicha Poláka,31 bylo zamýšleno natočit další dva filmy.32 Z těch bylo nakonec realizováno jen Alibi na vodě (1965), které svou specifičností vyvolalo jednohlasou nevoli kritiků, což znemožnilo natočit další film s dvojicí Tůma-Líbal.
V souvislosti se spoluprácí Vladimíra Čecha a Karla Högera stojí za zmínku, že režisér plánoval v období po uvedení Kde alibi nestačí natočit snímek s názvem Z deníku mladé herečky, pojednávající o historii oblastního divadla, kde si měl Höger zahrát hlavní roli vzdělaného herce bez talentu.33

Ostatní úlohy

Václav Krška se věnoval současné tematice i ve svém následujícím filmu, nazvaném Cesta zpátky (1958)34 podle scénáře Pavla Kohouta, kde se zaměřil na problematiku dospívající mládeže. Höger představoval otce jedné z hlavních postav, hodináře-alkoholika. Této vedlejší roli se pochopitelně nedostalo příliš velké pozornosti, krom konstatování, že „ (…) [v] menší figuře notorického pijana se mihne zajímavá skica Högrova (…).”35
Vedlejší role sadistického vězeňského pátera Novotného v Čechových Pochodních (1960) byla natolik výrazná, že si Högerova výkonu všimla kritika a vyzdvihla jej. Konstatovala, že herec „(…) znovu dokazuje své mnohostranné herecké mistrovství. (…) Höger se nespokojuje jen zvýrazněním nejmarkantnějších známek „charakteru“ tohoto pátera, ale dává nenásilně vyplout na povrch všem záhybům jeho duše, která ve skutečnosti slouží jedinému velkému pánubohu – jímž jsou pro něho peníze.“36
Role spisovatele a redaktora Moráka byla jednou ze zásadních Högerových divadelních rolí. Srpnová neděle, premiérovaná roku 1958 v Národním divadle, představovala událost sezóny. Touto současnou hrou se uvedl mezi dramatiky básník a prozaik František Hrubín. „Ve hře spočívala velká váha na postavě Moráka v podání Karla Högra. Z Moráka se stal typ, protože vyjádřil celý typ maloměšťáckého včerejška, který pod tou či onou formou přežívá do našich dní. Uhlazenost Moráka na povrchu a jeho zbabělé, hloupé a nicotné nitro odhalil Hrubín s ostrostí málokdy vídanou. Proto se začalo od premiéry mluvit o „morákovštině“ (…).“37

Srpnová neděle

Filmový přepis z roku 1960, širokoúhlý a barevný, na němž se spolu s režisérem Otakarem Vávrou podílel také režisér divadelní inscenace Otomar Krejča, odsunul Moráka mezi vedlejší postavy, čímž došlo k posunu vyznění filmu, v němž se protagonistkou stala Mixová (Vlasta Fabianová). Dopsána byla postava postava jejího manžela, jehož ztvárnil Krejča. Morák ve filmovém zpracování vyznívá jako tragikomická figura, jejíž satirické ostří bylo obroušeno. Na zásadní hrubínovskou roli si tak herec musel počkat až do Vávrovy mnohem zdařilejší adaptace – Zlatá reneta (1965).
V pokusu o crazy komedii Zbyňka Brynycha Každá koruna dobrá (1961) Höger ztvárnil velmi excentrického malíře, jednoho z party podvodníků. Herec ve svém jediném zásadním výstupu v tomto filmu předvedl kreaci, která má zcela jistě potenciál šokovat všechny, kdo si jej zafixovali jako decentního vážného pána. K přijetí této role herce bezpochyby vedla touha zkusit si něco odlišného od složitých dramatických úloh.

Po dvou Alibi-filmech, natočených rovněž v Čechově režii, se Höger znovu setkal s Josefem Bekem, tentokrát se ovšem oba ocitli na opačné straně zákona. Höger si v Čechově filmu Kohout plaší smrt (1961) zahrál diverzanta Ervína Kopala. Pokus Vladimíra Čecha poskytnout „(…) svým hercům novou tvůrčí příležitost, zcela odlišné typy postav (…)“38, se nesetkal s přílišným úspěchem. Pro Högera navíc nešlo o roli vyloženě netypickou, ač ztvárnil zápornou postavu, proti primitivně surovému Metudovi Josefa Beka je jeho Ervín vlastně dalším inteligentem v řadě.
Höger se role zhostil se sobě vlastní suverenitou, těžko lze ovšem vymýtit pocit, že herec spojený s pohádkami pro děti a na tehdejší poměry značně noblesním vystupováním působí poněkud nevěrohodně, pokud je ve filmu hrubý k dětem a ohrožuje pistolí okolí. Velká část filmu se navíc odehrává v tak neprostupné tmě, že téměř není možné rozeznat, co se ve filmu děje.
Příležitost připomenout si v nevelkém rozsahu slavnou roli Cyrana, kterou ztvárnil v Národním divadle v roce 1949, měl Höger v Baronu Prášilovi (1961) Karla Zemana.

V Pevnosti na Rýně (1962) Ivo Tomana, průměrném snímku, v němž se v retrospektivě přestavují příběhy důstojníků vězněných na pevnosti, si Höger zahrál holandského admirála Van Hoorna. V kontextu celého filmu je tento příběh asi nejzajímavější, Höger podal postavu admirála přesvědčivě, s použitím osvědčených postupů, ale nenabízí nic nového.

Horoucí srdce

Další rolí, kterou si herec připsal do svého pestrého výčtu historických postav, byl Jan Ignác Hanuš, temperamentní vlastenec a důvěrný přítel Boženy Němcové. Toho si Höger zahrál ve Vávrově širokoúhlém snímku Horoucím srdci (1962). V tomto poměrně zdařilém filmu, kde hraje prim Jiřina Švorcová svým oduševnělým ztvárněním velké české spisovatelky, měl Höger rozsahem sice nevelkou roli, podařilo se mu však v několika málo scénách přesvědčivě načrtnout charakter postavy.

Závěr

Zejména léta 1957-59 lze označit za zlaté období Högerova filmového herectví. Dostává se mu řady příležitostí ztvárnit komplikované postavy současníků, to ale později vede k určitému stereotypu a automatickému zařazení Högera k jednomu určitému typu. Höger se v tomto období nachází na vrcholu tvůrčích schopností a možností, které jsou plně využívány filmem i divadlem.39
Později ho sice čekají další výrazné úlohy, ovšem už zdaleka ne v takovéto koncentraci, a nástup Československé nové vlny mu až na výjimky závažné a pro něj netypické role nepřinese.

PRAMENY

Zde jsou lvi. Technický scénář a režie Václav Krška; námět Oldřich Daněk. Praha : Filmové studio Barrandov, srpen 1957
Filmy viz sekce „Filmografie Karla Högera v rozmezí let 1957-1962“ (vyjma filmů Cesta zpátky, Pochodně a Tři tuny prachu)

LITERATURA

Český hraný film III. 1945-1960. Praha 2003.

HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí VII. Praha 2001.
KUČEROVÁ, Hana. Cenzura v českém filmu 60. let. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc.
ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007.
WEISS, Jiří. Bílý mercedes. Praha 1995.

Filmografie KH v letech 1957-1962
1962 – Horoucí srdce
R: Otakar Vávra
1962 – Pevnost na Rýně
R: Ivo Toman
1961 – Baron Prášil
R: Karel Zeman
1961 – Jarní povětří
R: Ladislav Helge
1961 – Každá koruna dobrá (vyšlo na VHS)
R: Zbyněk Brynych
1961 – Kde alibi nestačí
R: Vladimír Čech
1961 – Kohout plaší smrt (vyšlo na DVD)
R: Vladimír Čech
1960 – Pochodně
R: Vladimír Čech
1960 – Srpnová neděle
R: Otakar Vávra
1960 – Tři tuny prachu
R: Oldřich Daněk
1959 – 105% alibi (vyšlo na VHS)
R: Vladimír Čech
1959 – Ošklivá slečna
R: Miroslav Hubáček
1958 – Cesta zpátky
R: Václav Krška
1958 – Občan Brych
R: Otakar Vávra
1958 – Zde jsou lvi
R: Václav Krška
1957 – Škola otců (vyšlo na DVD)
R: Ladislav Helge

Print Friendly
  1. Oldřich Daněk rovněž režíroval filmy. U zmíněných jmen uvádím vždy jednu tvůrčí činnost, kterou jsou ve vztahu k Högerovi tyto osobnosti typické. []
  2. Více viz WEISS, Jiří. Bílý mercedes. Praha 1995, s. 145-146. []
  3. Více o typologii filmových hrdinů viz PŘÁDNÁ, Stanislava [autor statě]: Typologie filmových hrdinů nové vlny. In: ‚Zlatá šedesátá‘ – Česká literatura, kultura a společnost… Praha 2000, s. 237-249. []
  4. Není explicitně řečeno, co je příčinou krize, ale z náznaků ve filmu (hadrová panenka na Pelikánově stole, kterou si s sebou přivezl, pláč dítěte a následná reakce Pelikána a jeho ženy, když ji provází na vlak) se zdá, že by mohlo jít o tragédii ztráty dítěte. []
  5. Zlatá šedesátá (8/26): Ladislav Helge. ČT, vysíláno 21. února 2009. []
  6. WENIG, Jan. Na chvíli s Ladislavem Helgem. Kino, 30. 1. 1958, č. 3, s. 39. []
  7. HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí VII. Praha 2001, s. 73. []
  8. Viz Novoroční anketa, Film a doba 4, 1. 1958, č. 1, s. 5-19 a Filmoví diváci o našich filmech. Film a doba 4, 5. 1958, č. 5, s. 353-356. []
  9. Viz detaily z natáčení v dole: PACNER, Karel. S Karlem Högrem na šachtu vojtěšskou. Kino, 27. 3. 1958, č. 7, s. 102-103 a PACNER, Karel. S Karlem Högrem na šachtu vojtěšskou (dokončení). Kino, 10. 4. 1958, č. 7, s. 124. []
  10. ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007, s. 131. []
  11. Zde jsou lvi. Technický scénář a režie Václav Krška; námět Oldřich Daněk. Praha : Filmové studio Barrandov, srpen 1957, s. 123. []
  12. ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007, s. 131-132. []
  13. KUČEROVÁ, Hana. Cenzura v českém filmu 60. let. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc, s. 15. Dále viz Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku, 1960, č. 3, s. 2-3: “(…) Problematika čs. filmu byla vytyčena výrazně na začátku uplynulého roku, kdy stranické vedení podnikalo kroky na uspořádání poměrů na poli kultury a umělecké tvořivosti a zdůrazňovalo nutnost, aby umělecká díla byla prodchnuta stranickým duchem. Tehdy se zjistilo, že se “při osvobozování od schematismu vzdaluje od skutečnosti a že se klopýtá o nesprávné pozice”. Několik již uvedených filmů bylo označeno za škodlivé /”Zde jsou lvi”, Žižkovská romance” aj./ a některé již dokončené filmy, mj. čs.-jugoslávská koprodukce “Hvězda jede na jih” nebo “Tři přání” vůbec nebyly uvedeny do kin.” []
  14. ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007, s. 132. []
  15. HRBAS, Jiří. Jaké jsou perspektivy našeho filmového umění? Film a doba, 5. 1959, č. 5, s. 301. []
  16. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku, 1960, č. 3, s. 3. []
  17. BOČEK, Jaroslav. Banská Bystrica. Film a doba 7, 1969, č. 7, s. 357. []
  18. Slovník české literatury po roce 1945: Jan Otčenášek. Dostupné z WWW: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=833&hl=jan+ot%C4%8Den%C3%A1%C5%A1ek [navštíveno 20. 3. 2010] []
  19. ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmových adaptací pod dohledem ideologie. Diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc 2007, s. 131. []
  20. Blíže viz VRBA, František. Blíž k podstatným konfliktům. Literární noviny 8, č. 12, 21. 3. 1959 „ (…) K. Höger hraje Brycha s osvědčeným mistrovstvím, které se však ve filmu bohužel už po kolikáté uplatňuje na postavách více či méně rozpolcených inteligentů a bezděčně tak v podvědomí diváků obrací pozornost k typu pro náš život ne právě nejtypičtějším. I tím, že „brychovský“ typ se v posledním čase začal těšit neúměrnému autorskému zájmu, ztrácí film proti románu moment objevnosti. (…)“ []
  21. PILÁT, Jan. Film nemůže zobrazovat ‘věčné pravdy’. Ošklivá slečna. Mladá fronta 11. 6. 1956, s. 5: „(…) Hra Dany Medřické a Karla Högera je koncertem, v němž tentokrát hraje první housle Dana Medřická. (…)“ []
  22. ZVONÍČEK, Stanislav. Na správné stopě za psychologií současníků. Film a doba, s. 492. []
  23. MALINA, A. Tři tuny prachu. Obrana lidu, 22. 9. 1960, s. 5. []
  24. BOR, Vladimír. Tři tuny prachu – jak dál? Film a doba, 12. 1960, č. 12, s. 855. []
  25. ADAMEC, Oldřich. Ladislav Helge o svých nových filmech. Film a doba, č. 3, 3. 1961, s. 171. []
  26. ADAMEC, Oldřich. Ladislav Helge o svých nových filmech. Film a doba, č. 3, 3. 1961, s. 172. []
  27. Zlatá šedesátá (8/26): Ladislav Helge. ČT, vysíláno 21. února 2009. []
  28. VRBA, František. Jarní povětří. Film a doba, 1961, s. 344. []
  29. Tyto filmy nazývám jako kriminální proto, že ústřední dvojicí jsou kriminalisté a velký důraz je položen na proceduru vyšetřování. Tyto filmy se ale drží pravidel detektivky, především základního – pachatel není na začátku prozrazen, hledá jej divák spolu s policisty. []
  30. WENIG, Jan. Karel Höger o detektivkách. Kino, 15. 12. 1960, č. 26, s. 407. []
  31. Nejvíce navštívené filmy v roce 1961. Filmové informace 13, 14. 3. 1962, č. 11, s. 20. []
  32. WENIG, Jan. Karel Höger o detektivkách. Kino, 15. 12. 1960, č. 26, s. 407. []
  33. ADAMEC, Oldřich. Keď má režisér pracovný plán „nabitý“. Film a divadlo 5, 18. 2. 1961, č. 4, s. 4. []
  34. Tento film jsem neviděla, stejně jako Pochodně a Tři tuny prachu. Vycházím v těchto případech tedy pouze z dobových materiálů. []
  35. BOR, Vladimír. Z nových filmů: Cesta zpátky. Kino, 30. 4. 1959, s. 141. []
  36. VONDRA, Václav. Pochodně. Film a doba, 5. 1961, č. 5, s. 346. []
  37. KLIMENT, Jan. Všední neděle. Film a doba, 8.-9. 1961, č. 8-9, s. 623. []
  38. GROSSOVÁ, Lída. Kohout plaší Harrachov. Kino 16, 7. 9. 1961, č. 18, s. 295. []
  39. V ND jsou to pod vedením činohry Otomarem Krejčou role v Podzimní zahradě, Podivínovi, Srpnové neděli, Smrti obchodního cestujícího ad. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 198

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru