Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Jediný výhodný tah je netáhnout

Jediný výhodný tah je netáhnout

40. číslo – SVĚTOVÝ FILM

Pan Nikdo (Mr. Nobody, režie: Jaco van Dormael, 2009)

Chcete-li, můžete si zvolit přímo teď: podle vás Belgičan Jaco van Dormael uvařil a) velmi chutný, zručně promíchaný a aromaticky omamující guláš, či b) to s ingrediencemi podstatně „netrefil“ a vaší volbou bude večeřet jinde, nebo c) si myslíte, že guláš možná voní, a chápete, že mnohým bude chutnat, ale vy se jen z povzdálí díváte do kotle a divíte se, co všechno do něj autor vmíchal a kde všude kradl přísady.

Ale dost už s jídlem. Pro mnohé příznivce dosavadního díla tohoto třiapadesátiletého režiséra, který své filmy za osobní účasti představil českému publiku loni na Letní filmové škole, bude jeho nový, dlouze chystaný snímek Pan Nikdo (Mr. Nobody) jistým zklamáním – a není se čemu divit. Ať vám porce tohoto guláše bude chutnat sebelépe, je jisté, že tímto počinem van Dormael zřejmě vkročil do vod, kde by ho divák do této doby rozhodně nehledal. Do vln hlavního proudu, do mainstreamu. Přitom všechny krátké filmy (v nichž účinkuje režisérův objev Pascal Duquenne s Downovým syndromem, jenž je velmi zábavným hercem), stejně jako Zlatou kamerou na festivalu v Cannes oceněný debut Toto, hrdina (1991) a snímek Osmý den (1996) již od pohledu patří klubovému publiku a svou originalitou, hravostí a upřímnou evropskou citlivostí se ničím neblíží k přemodernizovanému a zároveň jistým způsobem kýčovitému stylu současných diváckých hitů, které navenek působí efektně, ale v jádru nejsou tak intenzivní. Pan Nikdo se jeví jako složitě plánovaný, důsledně zkomponovaný konstrukt, který má svou historii vzniku (tvorba zabrala 8 let), ale velmi rychle odplave. Nebo ne…?

Jak jsem zmínil na začátku, vše může mít tři možnosti. Snad jako by se svět a každý z životů ocital nejen v trojdimenzionálním prostoru, ale také v situaci, kde všeho existují tři verze. Mezi těmi je možné volit a hlas jednotlivce jako by se ztrácel pod hlukem masy. Z toho důvodu si dovolím zapomenout, jak to doopravdy bylo, a svůj názor na film rozdělím do oněch tří verzí:

Zdroj: www.mrnobody-lefilm.com

První možností je, že Pan Nikdo originální, důmyslný a filozoficky objevný být může. Za předpokladu, že tak bude publikem vyhodnocen.

Snímek stojí na principu trojího vedení příběhu, který od určitého momentu (symbolicky na nádraží, kde se rozhoduje, zda malý Nemo Nobody, syn rozcházejících se rodičů, stihne nebo nestihne vlak s odjíždějící maminkou) vybíhá ze startovní čáry po rozdílných kolejích na všechny strany. A to není celé: i tyto linie se dále větví. Hlavní hrdina se tedy ocitá ve filmu hned ve třech různých pozicích, směřuje k řadě možných osudů, zmítán nadto mocí náhody a osudových akcidentů (důsledky motýlího efektu, tedy počasí, překvapivých konstelací, kdy se třeba ne/setká s bytostí, jež mu je v jiné verzi velmi blízká apod.), a sám je vlastně loutkou na jevišti světa. Ať to popíšeme v jakémkoli pořadí, každá z verzí Nema nakonec přivede do říše budoucnosti – konkrétně do roku 2092 – kdy je v den svých 118. narozenin jakožto poslední žijící pamětník dob, kdy lidé ještě byli smrtelní, zpovídán doktorem a posléze i novinářem, ale těžko si dovede vzpomenout, jak to celé vlastně bylo.

Divák může být uhranut. Rychlostí, obrazností, deklamovanou chytrostí filmu (neustále zapojuje do syžetu „cool“ poznatky moderní fyziky, teorie o časových dimenzích, vesmíru a další témata), emocemi, atmosférou. Může, pokud se po kolejích bude také vézt, a jeho schopnost u filmu přemýšlet není rozvinutější, než je nutné pro snadno stravitelný, ale jinak výrazně (alespoň vizuálně) působící snímek, natočený v jemu známém „klipovitém“ stylu (zpomalené scény, pestrobarevná mizanscéna, efektní přechody mezi záběry apod.).

Zde jsou okolnosti prvé možnosti vyčerpány.

Druhou možnost pravděpodobně podepíší mnozí kritici, odborníci (i třeba členové poroty na festivalu v Benátkách v loňském roce, kde byl Pan Nikdo předveden a zároveň nikterak neoslnil) a publikum s vyhraněným vkusem. Totiž to, že dílo otravně přebírá právě zmíněné intence současného povrchního audiovizuálního stylu, založeného na efektním střihání, hudebním stupňování jinak nepříliš upřímných emocí, které z obrazů srší, a zkrátka celkové falši, postmoderní nevážnosti a „nízkosti“ formy i obsahu, která však byla povýšena na hodnotu, z níž plyne komerční potenciál.

Lehce se z této pozice kritizuje megalomanský charakter projektu: film ukazující pravdu o životě, film odhalující smysl či otazníky visící nad existencí na Zemi i ve vesmíru, dnes i zítra, na konci století, kdy již prý budou žijící bytosti konzervovány a obdrží zdarma (proč vlastně?) nesmrtelnost… Hm, předkládá snad důkazy svých závěrů? To by potom musel být Jaco van Dormael oslavován jako nový hrdina filozofie, disciplíny, která je už v podstatě tabu (a její místo zabrali vědci).

Ne, van Dormael je přeci tvůrce umění, a to jako takové nemusí komukoli cokoli dokazovat, neboť by mělo být uchováno jako vlastnictví autora a tedy osobní lidský pohled a čin. Jenomže umělecké kvality díla jsou poloviční, pokud není odhaleno něco nového, pokud nezazáří jinakostí a je více zábavné než zarážející, více příjemné než provokující. A Pan Nikdo skutečně smrdí jako guláš, kam spadlo vše hezké, co už se vařilo tisíckrát předtím.

Zdroj: www.mrnobody-lefilm.com

Třetí možnost si teď žádá, abych byl konkrétnější: kde všude si tedy van Dormael půjčil?

Obecně, typ filmů, který stojí na relativitě pravdy, víceznačnosti pohledu či na syžetu ukázky více verzí jednoho příběhu, je bohatý a oblíbený. A to v různých oblastech: známá jsou klasická díla, která tento princip objevovala ve čtyřicátých letech (z Kalifornie Občan Kane a z japonských ostrovů Rašomon), na která v území uměleckého filmu navazoval zejména Krzysztof Kieślowski se svými filmy Náhoda a později Dvojí život Veroniky. A v poslední éře, kdy doslova přišla vichřice s tímto typem filmů, právě z Kieślowského vyšel Tom Tykwer (Lola běží o život) a vedle něj i Hollywood a populární filmy z USA (např. Osudový dotek).

Náš snímek ale připomíná i řadu jiných titulů. Tak například pasáž z verze Nemova příběhu, v níž v dětství odjel s matkou, zastihující jej jako teenagera se svobodným domácím vztahem s dcerou matčina přítele, Annou, jako by z oka vypadla kapitole z Milenců ze severního pólu Julia Medema.

Podobnost č. 2.: stařičký Nemo je na svém lůžku na Marsu zpovídán žurnalistou a nahráván na klasickou pásku, což známe z indiánského filmu Malý velký muž, a namaskovaný Jared Leto (Nemo) tu i hlasem velmi kopíruje Hoffmanovu titulní roli.

Je-li libo detaily, můžeme považovat repliku „Proč jsem já mnou a ne třeba někým jiným?“ za loupež z Nebe nad Berlínem a ze země se zvedající pírko či lísteček (a kameru, která s objektem vylétává do výšin) v posledních minutách za odkaz na Forresta Gumpa. Nepřekvapivé je, že uzlový bod Pana Nikdo přichází ve scéně odjezdu vlaku – samozřejmě, zde se obyčejně láme chleba, a van Dormael to ví (třeba již ze zmíněné Náhody, ale také ze Srdcové sedmyGwyneth Paltrow).

A mohou padat další zdroje inspirace (Matrix, Harold a Maude, Sunset Blvd., Requiem za sen, Věčný svit neposkvrněné mysli, Donnie Darko), které už záleží na pozornosti a paměti každého diváka zvlášť. Jisté ale je, že tvořit takový seznam by mohla být celkem slušná zábava…

Zdroj: www.mrnobody-lefilm.com

Z napsaného vyplývá, že počty nevychází pro snímek příliš pozitivně: jedna možnost pozitivní proti dvěma vesměs negativním. A už kvůli tomu také mé doporučení není na místě. Je ale možné, že se výhybka překlopí dodatečně zpátky a i můj pocit bude časem přehodnocen. Přeci jen – loni na LFŠ, kde uváděl svůj debut, mi Jaco van Dormael (a zřejmě nejsem sám) přišel velmi sympatický a skutečně mě oslnil. Jako showman obstál: etuda při přebírání ceny, kdy málem zulíbal nožky zástupkyni sponzora, zážitek z filmu nejednomu z diváků předem vylepšila.

Prozatím jsem ale nucen sladit hodnocení s jedním z hesel ze závěru filmu a říct: jako při nevýhodě tahu v šachu (tzv. Zugzwang), kdy by pro hráče bylo nejvýhodnější nedělat nic, vybízí film k ignoraci sebe samého, aby tím pádem nemohl v žádném směru naštvat. Výhodnou volbou je nedívat se vůbec.

Matěj Nytra

Pan Nikdo

Mr. Nobody

Scénář a režie: Jaco van Dormael

Kamera: Christophe Beaucarne

Hudba: Pierre van Dormael

Střih: Susan Shipton, Matyas Veress

Hrají: Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Dan Pham Linh, Rhys Ifans, Toby Regbo, Juno Temple, Clare Stone, Thomas Byrne, Allan Corduner, Daniel Mays a další.

Belgie, Kanada, Francie, Německo, 2009, 133 min.

V kinech od 15. 7. 2010 (AČFK)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru