Vnuknutí, které překonalo očekávání / Zoufalá snaha po komplexnosti

Vnuknutí, které překonalo očekávání

Ačkoli filmy Christophera Nolana většinou lze zaštítit žánrovou škatulkou, jen s obtížemi jej můžeme označit jako žánrového režiséra. Pohybuje se sice v konkrétně ztypizovaných mantinelech, avšak jednotlivé žánrové aspekty inovuje a využívá jich jako podklad vlastní hry s diváckými předpoklady. Memento bylo detektivkou, které chyběl detektiv, podobně jako Temný rytíř neo-noirem, v němž přebýval Batman. Počátek bývá označován jako sci-fi thriller. Vědecko-fantastickou se však jeví pouze výchozí premisa v podobě možnosti manipulace lidskou myslí. Jinak se totiž (aniž bychom si to plně uvědomovali) děj odehrává v současném světě, jehož realita je prosta nejrůznějších hi-tech vymožeností, pro daný žánr tolik typických. Matrixovské „Welcome to the real world!“ zde tudíž nabývá odlišných konotací, z nichž pramení základní kontrapunkt mezi oběma systematicky srovnávanými snímky.

Každý vidí v nových schopnostech jiné možnosti. (zdroj: www.thenerd.cz)

S výjimkou Insomnie se předchozí Nolanovy filmy (od nedoceněného Sledování po předloňského Temného rytíře) v různé míře vyznačují diverzivním vyprávěním. Toho dosahuje film od filmu odlišným způsobem. Memento bylo postaveno na retrospektivní naraci a v Dokonalém triku se pracovalo s důvěryhodností jednotlivých součástí postupně odkrývaného syžetu. Temný rytíř se podobně jako Počátek rovněž odvíjí v několika rovinách současně. Rozdíl tkví ve formě, jakou se vyprávění posunuje po časové ose. Zatímco Temný rytíř ubíhá standardně směrem vpřed na vertikále, Počátek klesá postupně níž a níž na horizontále. V prvně jmenovaném snímku je tohoto efektu dosaženo skrze zmnožené hledisko vypravěče (navíc podobně jako v Dokonalém triku nejistého), aktuální snímek pracuje se zmíněnou metodou extrahování a později i implantace potřebných myšlenek během uměle vyvolaného spánku, spánku ve spánku atd.

Narativní systém Počátku v důsledku umožňuje hyperbolizaci aristotelovských hodnot. Ty jsou na jedné straně dodrženy (všechny ústřední postavy spí v jediném letadle), a na druhé maximální možnou měrou porušeny. Jednotliví členové týmu jsou během akce rozmístěni v odlišných snech-realitách, které nejenže se odehrávají na rozličných místech, ale navíc jsou determinovány odlišným tokem času, svým způsobem jsou vůči sobě v atemporálním vztahu.

Nejnovátorštější akční scéna od dob Matrixu. (zdroj: www.eoinbutler.com)

Během transformace v odlišnou realitu ve stavu snění dochází k (ne)jednotě děje připomínající kooperaci skutečného světa a Matrixu. Počátek se však vymezuje odlišnou stavbou syžetu. Bratři Wachowští ve svém veledíle pracovali s formou ustálenou klasickými akčními filmy (pravidla – trénink – akce). Nolan vysvětluje jednotlivé zákonitosti násobeného pohybu snovými realitami divákovi (za jehož alter-ego může být považována mytologickými souvislostmi opředená postava Ariadny) postupně, což je jeden z výchozích předpokladů konstantně vysokého tempa snímku. Sledování několika rovin současně vyžaduje ještě větší míru soustředění, než tomu bylo u Temného rytíře. Pouze naprostá koncentrace však umožňuje plné docenění bezvýhradné funkčnosti zvolené metody. Její plné pochopení se stává nutným předpokladem výjimečného diváckého zážitku. Zážitku natolik silného, že po proniknutí komplikovanou sítí nejrůznějších asociací a záchytných bodů začnou žánrem vyžadované přestřelky – ačkoli výborně zvládnuté – spíše mírně obtěžovat. Těžko hledat lepší důkaz inteligentnosti hollywoodského blockbusteru.

Na Christopheru Nolanovi se nejpozději od prvního batmanovského prequelu oceňuje mnohé, trochu stranou však zůstává jeho excelentní výběr herců.[1] To se zvláště při zpětném zhodnocení projeví jako důmyslné. Pro Australana Guye Pearce byla hlavní role v Mementu vrcholem kariéry. Účast Robina Williamse v Insomnii byla jeho zatím poslední zapamatováníhodná velká příležitost. Trochu pozapomenutého Michaela Cainea Nolan pravidelně obsazuje již od Batman začíná. Počátek však, co se hereckého obsazení týče, znamená v mnoha ohledech vrchol. Leonardo DiCaprio byl pro potřebnou dramatickou polohu ideální volbou (jeho Cobba můžeme chápat jako kvintesenci postav, které ztvárnil v posledních filmech[2]). Divácký zájem různých typů obecenstva však slibuje především skupina nedávno vyšlých hereckých hvězd – Ellen Page (Juno), Marion Cotillard (Edith Piaf) a Cillian Murphy (28 dní poté, Sunshine). Největším překvapením však je životní příležitost pro relativně neznámého Josepha Gordon-Levitta, mimochodem herce s rysy výrazně podobnými těm Heathe Ledgera.

Nolanova záliba v amuletech trvá. (zdroj: backseatcuddler.com)

Počátek je z mnoha důvodů (dále například kongeniální hudební doprovod Hanse Zimmera) prozatím neohrožovaným aspirantem na film roku. Perfektně gradovaná závěrečná minimalistická scéna s amuletem hlavního hrdiny podtrhuje fakt, že Christopher Nolan se nejpozději díky Počátku stává nejen po stránce progresivity hlavní osobností současného hollywoodského (velko)filmu.

Ivo Michalík

[1]Neustálé a více či méně nedůvěryhodné zprávy o tom, kolik herců mu před natáčením svou účast pravidelně odřekne, ponechám stranou.

[2] Mám na mysli hlavní role ve Scorseseho Prokletém ostrově, Mendesově Nouzovém východu a Labyrintu lží Ridleyho Scotta.

Zoufalá snaha po komplexnosti

V souvislosti s nejnovějším filmem Christophera Nolana mě napadá, zda je skutečně šťastné dělit snímky na tzv. „letní blockbustery“ a na „tu ostatní“ hollywoodskou produkci. Samotné označení „blockbuster“ totiž divákovi předem determinuje určitý úhel pohledu a očekávání, s jakým posléze ke snímku přistupuje. Obecně vzato se očekává odlehčená zábava a etabluje se tendence omlouvat nízkou kvalitu filmů a nebo naopak chválit pouze lehce nadprůměrné snímky jen proto, že nesou toto označení.

Jestliže v něčem zásadním Nolan selhává, tak v narativní expozici. Důvodem v tomto případě není nedostatek schopností při práci s filmovými prostředky, ale způsob, jakým divákovi předkládá informace, jaký čas jim věnuje a jak je skládá do celkové struktury díla. Expozici tak roztáhne na neúnosnou celou první polovinu snímku, a přestože má k dispozici takto dlouhou dobu, nedokáže se informacím věnovat dostatečně (postup, kterým kupříkladu trpí i úvod Temného rytíře).

Namísto uvěřitelných postav předkládá Nolan prakticky bez výjimky pouhé ilustrace. Profesionální tým fungující na nelegální úrovni, jakýsi „guru“ sídlící na univerzitě, z jejíhož prostředí se rekrutují noví adepti, síť lidí, kteří se všichni navzájem znají a vstupují do fikčního světa snů, jenž má neomezené možnosti a přitom dané zákonitosti, jež jsou však neustále volně rozšiřovány dle potřeby doslova „za chodu“ a může být s nimi takto nakládáno – ovšem bez dlouhodobě udržitelného konceptu – prakticky donekonečna (narozdíl od v zásadě pevné struktury komiksové předlohy Temného rytíře, nemluvě o reálném světe Dokonalého triku vycházejícího z tradice kouzelnického „řemesla“). Postup je to plně obhajitelný snad jen v tom případě, kdybychom přistoupili na hypotézu, že žádné z dění nemá nic společného s realitou a je nám bez výjimky předkládán „pouhý sen“. Některé indicie se však vehementně staví proti této hypotéze do opozice.

Uvěřit počínání postav je tak velmi obtížné minimálně do té doby, než ukončí „přípravu“ a vydají se k cíli. Po celou více než dvouhodinovou stopáž snímku se u většiny z nich nedozvíme nic z jejich minulosti, nevíme nic o jejich motivaci pro to, co dělají (snad krom toho, že tvořit a ničit ve snovém světě ve stylu Boha je „prostě fajn“) a jejich charaktery se redukují na minimum. Jsou členy týmu, jejichž jediným smyslem existence ve světě snímku je být v čase A, B, C a místě D, E, F přesně v danou chvíli, aby mohli jeden druhému zachránit zadek. Tam, kde se Nolan pokouší jít hlouběji – postava Cobba (DiCaprio) a Fischera Jr. (Cillian Murphy, jenž mimochodem odvedl skvělý výkon a jednoho v současnosti z nejobsazovanějších herců ve společných scénách doslova „přehrává“) – víceméně selhává.

Trauma způsobené okolnostmi smrti manželky a zdánlivou nemožností vymanit se ze stávající situace a být se svými dětmi spadá do přihrádky s nápisem klišé. Přesto poskytuje potenciál, který zde zůstal nevyužit. Nolan se jej snaží zobrazit opakovanými sekvencemi představ a vzpomínek na děti, jež jsou doprovázeny rádoby tklivou hudbou. Zimmerův soundtrack, na němž není originální ani nota, je jednoznačně nejslabší složkou filmu. DiCapriovi se daří tyto scény udržet píď nad hranou patosu, byť volí téměř totožné výrazové prostředky jako v jen o chlup starším Scorseseho Prokletém ostrově. Téměř jakoby neuměl obě postavy rozlišit. V tomto směru nejvydařenější scénou je setkání Fischera mladšího a staršího, kde se Nolan konečně dotknul uvěřitelnosti emocí.

Formálně lze Počátek (nešťastný to distribuční název) napadnout jen stěží. V poslední třetině snímku dojde k poskládání jednotlivých linií a roztříštěného úvodu ukázkovým paralelním střihem bez zjevných kauzálních nedostatků. A několik záběrů je na velkém plátně opravdu úchvatných. I když jakmile Nolan vytvoří vizuálně nosnou sekvenci (ano, matrixovsky), např. měnící se horizontální a vertikální roviny v budově hotelu, začne ji nadužívat a původní ohromující efekt se tak značně oslabuje. Za co jej lze naopak jednoznačně pochválit, je už tradičně výběr herců, zejména ne-prvoplánově krásných hereček (Ellen Page, Marion Cotillard), které navíc umí skutečně hrát. Bohužel zdaleka se nevěnuje všem složkám svého díla stejnou měrou.

Snímku paradoxně nejvíce škodí zoufalá snaha po komplexnosti, jež Nolanovi i nadále uniká mezi prsty, přestože každý záběr Počátku se vás bude snažit přesvědčit o opaku. Filmová ani intelektuální revoluce se nekoná. Dotočí se amulet a nebo nikoliv? …a není to v tomto případě jedno?

Petr Dvořák

Inception

Režie: Christopher Nolan
Scénář: Christopher Nolan
Kamera: Wally Pfister
Střih: Lee Smith
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Leonardo DiCaprio, Ellen Page, Marion Cotillard, Cillian Murphy, Joseph Gordon-Levitt, Michael Caine, Tom Berenger, Ken Watanabe, Tom Hardy, Dileep Rao
USA, 2010, 148 min.
Premiéra v ČR: 22. 7. 2010