Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Kainovo plémě

Kainovo plémě

RECENZE: Jarmareční bouda (režie: Pavel Dražan, 2010) – TOMÁŠ UHER –

Poprvé, podruhé (potřetí?)

V roce 1982 bylo vytvořeno středometrážní filmové podobenství, kterému se dostalo ocenění na několika festivalech nezávislého filmu. Jelikož to ale přeci jenom bylo podobenství, a to podobenství nepříliš prosluněné (nadto natočené na černobílý filmový materiál), dočkalo se vedle ovací také zákazu ze strany oficiální, což mělo za následek, že byl snímek promítán pouze v omezené míře, ve filmových klubech nebo v zahraničí.

Uplynula špetka let a Jarmareční bouda se nám vrací v nové, upravené podobě. Své znovurealizace se dočkala zkraje jara roku 2008 v krajině okolo Prahy a na Berounsku.

Narrenschift

Skupina Lidí postřílí jinou skupinu Lidí, aby zaujala místa zavražděných – otylý Muž nevábného vzezření nalézá pohozenou motorku a vydává se na cestu do neznáma – Muži si hrají na hrající si Chlapce a smutný konec je v dohledu – sebevědomý Muž v bílém plášti prochází krajinou s kladivem (jako pračlověk s kyjem) přes rameno a šíří kolem sebe zkázu a teror. A k tomu dvojice mladých Lidí chvíli od chvíle blábolí na pozadí kvetoucího jara. Bezejmenné postavy, bezejmenná krajina a bezejmenný čas.

Jarmareční bouda nenechává již od svého začátku nikoho na pochybách. Obrací se k divákům coby síň pokřivených zrcadel, která jedno po druhém, každé trochu jinak, ale všechna shodně, nelichotivě vracejí obraz vržený na ně lidskou společností. A tak, ačkoli o sobě jedna z postav v podání Jaroslava Duška směle prohlásí, že je víc než Bůh, že je vzdělaný, že je Člověk, i všechny ostatní postavy jsou zase jen a jen Člověk, jeden jediný, vládnoucí i ovládaný, týrající i týraný, směšný i hrozivý, pitvorný i obludný, groteskně zveličený Člověk.

Krutost se prolíná s výsměchem a všemu kraluje nadsázka. Zejména v hereckém projevu, ze kterého na mnoha místech čiší rozkoš z přehrávání a z šílenství bez hranic, který je v banálním pronášení banalit oslavou banality i vlastní karikaturou. Dva Muži u jednoho stolu povzdechují vzájemně si přitakávajíce a mladý fanatik lásky stále dokola vznešeně opakuje ve vznešených okamžicích vznešená slova o lásce. A nad tím vším již zmíněný Jaroslav Dušek oděn do bílého pláště rozkošnicky rozehrává vrcholně satirickou personifikaci lidského zla (zla lidstva) a lidské hlouposti. Nejkrutější je ovšem hlas vypravěče (Michal Dlouhý), který zaujatě velebí člověka odhodlaně kráčejícího do pekel horoucích.

Přestože je snímek tentokrát barevný, svým výtvarným laděním má k černobílé tuze blízko. Obrazy tonou v kalných barvách, kulisou je bledá tráva a holé stromy, blátivá země s pozůstatky zimy, ale také první závany probouzejícího se jara. A ke vší té komické odpornosti je kamera Diviše Marka chvílemi až nepříjemně blízko.

I tebe máme v merku, diváku!

Pakliže bývá v anotacích Jarmareční bouda prezentována jako nelichotivé podobenství naší společnosti, pak bych měl upřesnit, že se jedná o podobenství nelichotivé zcela bezvýchodně, neboť neponechává ani špetku naděje, kterou by se mohl divák utěšit. Vniveč je obrácena víra vkládaná do budoucích generací i tolik opěvovaná lidská láska nebo pýcha lidského vědění.

Výhradně exteriérový film se odehrává v kusých troskách starších kultur, kde mezi pseudoantickými sloupy, sochami, bustami a knihami leží také ušpiněný obrázek znázorňující Ježíše Krista, víru pošlapanou lidským sebezbožštěním. Vstoupili jsme do času, který už nikam nespěje, do nicoty mezi zrozením a smrtí.

Tradice a kultura se hroutí v zapomnění a za jejími hranicemi (nebo v ní samé?) číhá barbarství. Jedni odcházejí a na jejich místo přicházejí jiní, stále hloupější, dětinsky krutí a odsouzení k marnosti. Lidské dějiny se v tomto snímku ukazují jako dějiny bez pokroku v tom nejdůležitějším, v lidskosti samotné.

Jarmareční bouda je film, který se vás bude pokoušet namíchnout. A pokud se necháte, dáte mu zapravdu. Na druhou stranu, v kinosále jsem seděl sám, a tak mě napadá, jestli se tento podezřelý, leč pozoruhodný film vůbec bude mít s kým potýkat.

Může se jevit primitivní, samoúčelný a natočený na truc a k vzteku diváka, pouze k potěše skupinky intelektuálů z tajných rezervací. Ano, nejspíš takovým je, ale já věřím, že je takovým zcela záměrně. Že jeho skepse a hořkost i šílený smích nikoho nevyjímá, diváky ani tvůrce. Přece jenom je to film o nás.

Jarmareční bouda

Scénář a režie: Pavel Dražan

Kamera: Diviš Marek

Hudba: Pavel Dražan, Matěj Porteš

Střih: Jiří Brožek

Hrají: Jaroslav Dušek, Pavel Liška, Dan Bárta, Hana Broňová, Karel Zima, Matěj Porteš, Martin Dušek

ČR, 2009, 84 min.

Premiéra: 4. 3. 2010

Print Friendly

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru