Krakatit a Krakatit?! Otakara Vávry

ANALÝZA: Krakatit a Krakatit?! Otakara Vávry – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Úvod

Vědecko-fantastická tvorba jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů Karla Čapka se sice nedočkala velkého množství adaptací, ale o její aktuální hodnotě svědčí například připravovaná filmová adaptace režisérky Válka s mloky. V minulosti se z českých režisérů uchýlil k Čapkově sci-fi tematice svým zpracováním Krakatitu Otakar Vávra, a to dokonce dvakrát.

Zatímco Čapkův román Krakatit (1924) byl téměř dokonalou věšteckou předpovědí zneužití vynálezu třaskaviny proti lidstvu, stejnojmenná filmová adaptace Vávrova z roku 1948 aktualizovala románovou předlohu o memento hrůzného zneužití atomové energie, jež měli lidé krátce po válce v živé paměti.

Pro předlohu i adaptaci je společné to, že nemaskují skutečné ideové směřování, které je v nich jasně čitelné. To nelze tvrdit o Vávrově druhém pokusu o přepis Čapkova románu, nazvaném Temné slunce (1980), který vznikl na zakázku[1] a režisér velmi nešťastným způsobem přenesl Čapkův příběh do tehdejšího světa, jemuž hrozí nukleární válka.[2]

Tento text si neklade za cíl být vyčerpávající komparací dvou velmi rozdílných filmových zpracování Krakatitu. Stručně přiblížím vybrané aspekty obou filmů; u Krakatitu se zaměřím na ztvárnění sci-fi prvků ve vizuální struktuře filmu, v případě Temného slunce poukážu na problematiku přístupu k literární předloze i předchozí filmové adaptaci.

Krakatit (1948)

Filmový Krakatit byl v době svého vzniku velkou událostí, premiéru měl souběžně v jedenadvaceti kinech Československa, vyrobeno bylo sto kopií.[3] V zemi svého vzniku sklidil velmi vřelé kritické i divácké ohlasy,[4] v zahraničí však nezaznamenal tak nadšené reakce, jak se očekávalo, nicméně umělecké kvality mu nelze upřít ani z odstupu více než šedesáti let.

Vávra přesunul celé vyprávění do horečného snu. Od románu se na několika místech odchýlil, ale v zásadě zůstal děj nezměněn.[5] Fantasticky stylizované prostředí vzniklo výhradně v ateliérech, kde z návrhů architekta Zázvorky vznikla nejen Prokopova skrovná laboratoř, ale také celý Balttin a továrna Grottup.

Díky této jednotné koncepci a stylizaci se podařilo dosáhnout vizuálně působivého zpracování, které má oporu rovněž v hereckých výkonech především mužských herců. Karel Höger v hlavní roli inženýra Prokopa ztvárnil jednu ze svých největších rolí, Jindřich Plachý jako d´Hémon a František Smolík v roli doktora Tomše jsou rovněž téměř ideálním filmovým ztvárněním románového předobrazu těchto postav.

Aristokratičtí vládci Balttinu jsou ve Vávrově adaptaci stylizováni do strnulých pozic voskových figurín − nejednalo se však o voskové figuríny, ale o živé lidi. Režisér je obsadil (…) ze starých členů ruského carského rodu Romanovců, kteří žili skromně na Starém Městě (…).“[6]

Vyznění filmu napomáhá poměrně věrohodně působící ztvárnění atomového výbuchu, který byl vyroben v trikovém oddělení na Barrandově ve dvoumetrovém vodním akváriu, do něhož byly pod tlakem pouštěny různobarevné tekutiny.[7] „(…) Při zpomaleném snímání byl dojem atomového výbuchu, spojený ještě s oslňujícím zábleskem, přesvědčivý. (…)“[8]

Scéně výbuchu předchází Prokopovo marné snažení o varování Tomše před továrnou Grottup. Skýtá se nám pohled na protagonistu, jenž je symbolicky vězněn mřížemi, které jej oddělují od vnitřku objektu a znemožňují mu dostat se dovnitř a zabránit budoucí katastrofě.

Esteticky působivé jsou formalistické záběry, například v sekvenci, kdy se Prokop při pohledu na inzerát v novinách náhle rozpomíná, upustí na zem nasbírané lekníny, jejichž pád je nasnímán zpomaleně.

Vizuální stránka přes svou letitost nese punc originality. Hojné užití mlhy a vynikající práce se světlem a stínem kameramana Václava Hanuše vytváří spolu se sugestivní hudbou a na svou dobu velmi zdařilými zvukovými efekty hutnou atmosféru, jíž naprosto nedisponuje Vávrův pozdější pokus o aktualizaci Čapkovy látky.

Temné slunce (1980)

Jak jsem již zmínila, snímek vznikl na zakázku v době normalizace, kdy byla poptávka po díle pojednávajícím tehdejší hrozící neutronovou válku. Vávra tehdy neviděl lepší možnost, než použít fabuli Krakatitu a naroubovat ji na současné poměry.[9] „(…) Záměrem filmových tvůrců bylo tentokrát odhalit především mechanismy mocenských aparátů, které bezohledně ohrožují světový mír, a zároveň varovat před zneužitím světodějných vědeckých objevů pro imperialistické záměry. (…)“[10]

„Imperialistická“ zbraň hromadného ničení (jinak též zvaná krakatit) v pojetí režiséra Otakara Vávry a spisovatele Jiřího Šotoly, autorů scénáře, zabíjí lidi ve velkém a majetek ponechává nezničen. Doba, kdy se děj odehrává, není explicitně vyslovena, ani nemusí, snaha o aktuální přístup k látce je patrná. Místně je děj zasazen do Prahy, Týnice, Atlantiku a Southlandu.

Z protagonisty inženýra Prokopa se stal doktor Prokop, atomový vědec. Paralel i rozdílů mezi oběma filmy by bylo nepočítaně, proto se podívejme především na zásadní problematické aspekty Temného slunce.

Nelehká úloha doktora Prokopa byla svěřena Radoslavu Brzobohatému, který musel bojovat s představou předchozího ztvárnění role Karlem Högerem: „(…) Známe ten film moc dobře. Když jsem četl scénář, pořád jsem viděl Karla Högra před sebou, dlouho jsem se nemohl jeho představy v roli Prokopa zbavit. (…)“[11] Brzobohatý, ač vynikající herec, byl limitován scénářem, který ho v řadě scén tlačil do hereckého projevu velmi podobného Högerovu, což pramení z toho, že snímek na některých místech působí jako velmi přesná kopie prvního filmového Krakatitu (např. scény s Tomešem na začátku filmu), jinde je znatelná velmi křečovitá snaha o aktualizaci (zachování postav tří Prokopových osudových dívek, ale posunuté a nefunkční). Prokop především působí jako staromódní hrdina ve světě, do něhož ho tvůrci uměle vložili.

Poněkud nepřirozeně působí také postava strýčka Jamese, předsedy správní rady Atlantiku, který má strach z bakterií a izoluje se od okolního světa. Inspiraci pro tuto postavu Vávra čerpal ze skutečné osoby, Howarda Hughese, výstředního milionáře a letce.[12]

K pocitu, že ledacos ve filmu jaksi „nehraje“, přispívá hudba Martina Kratochvíla. Ta není sama o sobě špatná, ale v kontextu s děním ve filmu naprosto nekoresponduje. V dramaticky vypjatých momentech se ozývá jemná a poměrně uklidňující elektronická hudba. Vávra záměrně nepřizval ke spolupráci na hudbě svého osvědčeného skladatele Jiřího Srnku, protože chtěl zkusit něco jiného.[13] Domnívám se však, že tento sympatický pokus o spolupráci s rockovými hudebníky se minul účinkem.

Rozpaky vrcholí ve scéně z protestu hippies, kde zmatený Prokop kouří marihuanu a objímá se s jednou z dívek. Tvůrci celou protestní scénu pečlivě inscenují, na věrohodnosti jejímu vyznění však nepřidává ani strojeně uvolněné rebelanství hudební anarchie, ani jakýsi divoce se líbající pár v jednom ze záběrů. Aby zmatení bylo úplné, scénu doprovází zpěv Petra Kalandry, hudebníka režimem nepříliš milovaného, na text Jiřího Šotoly.

Pokus o identifikaci postav a jednotlivých stran selhává. Závěr filmu měl být tragickým vrcholem nesoucím poselství, je však pouze úlevným okamžikem. Podobně jako v původním Krakatitu Prokop unikne zkáze, výbuchu Grottupu, a následně se ocitá v harmonickém prostředí českého venkova (!), kde si s hrůzou uvědomuje, co jeho vynález způsobil, když mu holčička říká, že její tatínek jel pro maminku do Grottupu.

Závěr

Zatímco Vávrův Krakatit z roku 1948 představuje kompaktní celek, který je věrný Čapkově předloze, má jasnou koncepci a tvůrčí záměr, Temné slunce je nesourodým snímkem, který navzdory vloženým prostředkům a úsilí, stejně tak snaze působit jako ambiciózní počin, tzv. velké plátno[14], postrádá jakoukoli (byť pochybnou) ideovou přesvědčivost a rovněž umělecké kvality.

LITERATURA:
…

KOLÁŘ, R. Hledání Prokopa a dalších postav Radoslava Brzobohatého. Záběr 13, 8. 2. 1980, č. 3, s. 8.

BECHTOLDOVÁ, Alena. Rozhovor s národním umělcem Otakarem Vávrou o filmu Černé slunce. Film a doba 25, 1979, č. 10, s. 542-545.

KUDĚLKA, Viktor. Čapkův přínos českému filmu. Film a doba, 1988, č. 4, s. 202.

MEL. Slunce bez žáru. Scéna, 29. 8. 1980, č. 18, s. 4-5.

VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra. Praha 1996

VÁVRA, Otakar. Zamyšlení režiséra. Praha 1982.

ŽANTOVSKÝ, Petr. Století Otakara Vávry. Praha 2001.

…

Krakatit

Režie: Otakar Vávra

Námět: román Krakatit

Scénář: Jaroslav R. Vávra, Otakar Vávra

Kamera: Václav Hanuš

Střih: Antonín Zelenka

Hudba: Jiří Srnka …

Hrají: Karel Höger (chemik inženýr Prokop), Florence Marly (princezna Vilemina), František Smolík (MUDr.Tomeš, venkovský lékař), Nataša Tanská (Anči, dcera MUDr. Tomeše), Miroslav Homola (Ing. Jiří Tomeš, Ančin bratr), Jaroslav Průcha (listonoš), Jiří Plachý (D’Hémon), Eduard Linkers (exponent Carson), Vlasta Fabianová (žena se závojem / členka bandy) a další.

Délka: 106 min.

Premiéra: 9. 4. 1948

Na DVD: od 3/2007 (společně na jednom DVD se Školou otců vydal FEX)

…

 

Temné slunce

Režie: Otakar Vávra

Námět: román Krakatit

Scénář: Jiří Šotola, Otakar Vávra

Kamera: Miroslav Ondříček, Josef Illík, Zdeněk Prchlík

Střih: Miroslav Hájek

Hudba: Martin Kratochvíl …

Hrají: Radoslav Brzobohatý (dr. Prokop), Rudolf Hrušínský (Carson), Magda Vašáryová (Kris), Jerzy Kamas (Dai Mon), Luděk Munzar (Tomeš), Nora Németh (dívka), Vladimír Šmeral (MUDr. Tomeš), Jozef Adamovič (Dan) a další. …

Délka: 133 min. (rozdělen do dvou částí)

Premiéra: 1. 9. 1980

TV premiéra: 8. 8. 1982

Na DVD: od 3/2007 (Řitka Video)

[1] Viz ŽANTOVSKÝ, Petr. Století Otakara Vávry. Praha 2001, s. 70.

[2] BECHTOLDOVÁ, Alena. Rozhovor s národním umělcem Otakarem Vávrou o filmu Černé slunce. Film a doba 25, 1979, č. 10.

[3] VÁVRA, Otakar. Zamyšlení režiséra. Praha 1982, s. 162.

[4] Více ke kritické recepci zde: http://www.25fps.cz/clanek/nazev:filmove-herectvi-karla-hogera-cast-ii-rozpolceni-hrdinove-1946-1948

[5] VÁVRA, Otakar. Zamyšlení režiséra. Praha 1982, s. 160-161.

[6] VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra. Praha 1996, s. 147.

[7] Tamtéž.

[8] VÁVRA, Otakar. Zamyšlení režiséra, Praha 1982, s. 162.

[9] ŽANTOVSKÝ, Petr. Století Otakara Vávry. Praha 2001, s. 70.

[10] KUDĚLKA, Viktor. Čapkův přínos českému filmu. Film a doba, 1988, č. 4, s. 202.

[11] KOLÁŘ, R. Hledání Prokopa a dalších postav Radoslava Brzobohatého. Záběr 13, 8. 2. 1980, č. 3, s. 8.

[12] ŽANTOVSKÝ, Petr. Století Otakara Vávry. Praha 2001, s. 71.

[13] Tamtéž.

[14]Viz MEL. Slunce bez žáru. Scéna, 29. 8. 1980, č. 18, s. 4-5.