Letter to Jane

Jonathan Dawson se nedávno odebral na odpočinek jakožto docent Filmových, mediálních a kulturních studií na Griffith University (Queensland, Austrálie) a nyní je čestným vědeckým pracovníkem University of Tasmania. Napsal a režíroval mnoho filmů, televizních sérií a dokumentů. Také výrazně přispěl při kompilaci The Encyclopaedia of Documentary Film Iana Aitkena,  která obsahuje i jeho esej o australském dokumentárním filmu.

Zdroj: ACMI/NLA, Produkce, režie, scénář: Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Gorin, Hlasy: Jane Fonda, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Gorin

Letter to Jane (1972, Francie, 51 minut)

Letter to Jane je, v jistém smyslu, velmi dlouhá přednáška (nebo výtka) dvou filmových tvůrců, která je téměř nejryzejším příkladem agitační propagandy v dějinách kinematografie a zároveň možná příkladem nejošklivějším. Přesto se jedná o fascinující podívanou, která shrnuje dobu v životě politického filmu, jež může být spojována se stylisticky formalističtějšími kritikami hnutí Dogma Larse Von Triera.

Tento neobyčejný snímek  pochází od tehdy nedávno vytvořeného francouzského filmového spolku Dziga Vertov, vedeného Jean-Luc Godardem a Jean-Pierrem Gorinem. Tento spolek vyrobil řadu provokativních filmů, které prokazují zřetelný odklon od „měšťáckých“ filmových příběhů, jako je Bláznivý Petříček (Pierrot le fou, Godard, 1965). V Letter to Jane se na plátně nejprve objeví jediná novinová fotografie (viz níže): Je to fotografie Jane Fondy tyčící se nad několika Vietnamci, přičemž  Jean-Luc Godard a Jean-Pierre Gorin ve zvukové stopě diskutují o důsledcích této fotografie. Jejich rozmluva je didaktická a odhaluje to, co Laura Mulvey později nazvala Godardovým „vždy zajímavým“  misogynstvím (citace ve Williams 1992: 84). Intenzita filmu skládajícího se z nehybného obrazu a dvou ideologů nadávajících na subjekt onoho obrazu  v divákovi nepochybně vzbuzuje pocit inscenovaného procesu. Marxisticko-maoistické hnutí Dziga Vertov a krátká dráha Jane Fondy jako buržoazní idealistky se střetávají ve filmu, který je při zpětném pohledu dílem dvou dosti privilegovaných intelektuálů, u nichž se zdá, že postrádají smysl pro ironie dějin.

Godarda a Gorina původně spojoval sen o novém revolučním kině a Dziga Vertov se prakticky stala skupinou těchto dvou mužů, když se další členové odtrhávali, aby vytvořili své vlastní, stejně posedlé a více či méně puristické skupiny. Pravda (1969) byla dokončena Gorinem, zatímco Godard dokončil střih Vent d´est v roce 1970. Založen na spisech Mao Ce-tunga a Brechta, film Pravda je sám o sobě dosti minimalistickým dílem se dvěma hlasy, Godarda a anonymní ženy (další misogynství?), které tvoří zvukovou stopu této 58minutové monotónní polemiky. Vent d´est je stejná koláž polemiky, politiky a dramatu. V dřívějším filmu Tout va bien (1972) měla původně hrát Jane Fonda, což by také usnadnilo financování, avšak její rozhodná nechuť k hraní v této produkci (měla velký problém se scénářem – v neposlední řadě s jeho hlučnou politikou) možná vyústila v kousavější polemiku v Letter to Jane. Ve skutečnosti Fonda, po známém tříhodinovém Godardově domlouvání, konečně souhlasila, že se ve filmu objeví. Ale měla pouze malou roli pořadatelky rozhlasové show pro imaginární American Broadcasting System. Ať byly důvody, pro něž u Gorina a Godarda upadla v nemilost, jakékoliv, s odstupem 30 let  se zdá, že byly splaceny v plné míře.

Celou premisou filmu Letter to Jane je tedy dekonstrukce známé fotografie Jane (její přezdívka v tehdejší  Americe byla Hanojská Jane) při návštěvě Hanoje, kde je zachycena obklopená vietnamskými komunisty. Nejlepší části filmu působí jako kritika hollywoodské ikonografie a (módně nemoderního) systému hollywoodských filmových hvězd. Je ironické, že tohoto systému či jeho evropského modelu Godard v menší míře využil nebo si s ním alespoň zalaškoval v takových filmech jako Pohrdání (Le Mépris, 1963) s Jackem Palancem a Brigitte Bardot.

V tomto úseku filmu jsou použity statické obrazy ze Skvělých Ambersonů (The Magnificent Ambersons, Orson Welles, 1942) i dalších filmů, včetně Klute (Alan J. Pakula, 1971, s Jane Fonda) a Hroznů hvěvu (The Grapes of Wrath, John Ford, 1940, s Henrym Fondou – otcem Jane), stejně jako propagační fotografie z Tout va bien. Avšak hlavní část filmu nám opakovaně nabízí fotografii Fondy (od fotografa Josepha Krafta a následně publikované v týdeníku L´Express). Obrázek je znovu a znovu analyzován v jeho původní podobě i oříznutý, abychom ho mohli důkladně prozkoumat a rozebrat jeho různé prvky – jako například tradičně oděné Vietnamce. I přes někdy elegantní, někdy jednoznačně zlovolné výklady a debaty Gorina s Godardem, zůstává film nejryzejším příkladem minimalistického politického filmování v jeho maximálně zjednodušující podobě a jako takový se velmi podobá radikálním undergroundovým anti-filmovým praktikám známých z historie kinematografie. Ale film se také ocitl ve slepé uličce polemické filmové tvorby, kde zůstává chladným a odcizeným i přes své skvělé jiskřivé dialogy a vizuální intenzitu.

Jonathan Dawson, únor 2002 (z anglického originálu přeložili Radka Henson a Jiří Vladimír Matýsek)

Převzato ze Senses of Cinema (http://archive.sensesofcinema.com/contents/cteq/01/19/letter.html)

Odkazy

Dixon, Wheeler Winston, The Films of Jean-Luc Godard (New York: SUNY Press, 1997)

Harvey, Sylvia, May ´68 and Film Culture (London: BFI, 1980)

Kael, Pauline, I Lost it at the Movies (New York: Boston Little, Brown 1965)

Milne, Tom, trans, Godard on Godard (London: Secker and Waburg, 1972)

Williams, Alan, Republic of Images: a History of French Filmmaking (London: Harvard University Press, 1992)