Má podivnou barvu a pořád se takhle usmívá

S celovečerními animovanými filmy se sice v kinech potkáváme neustále, ale ruku na srdce – neotravují vás už všechny ty CGI 3D podívané, kde výtvarnou stránku jako by měl často na svědomí také počítač a ne člověk? Ojediněle k nám zavítá snímek, jehož audiovizuální uchopení nese pečeť svého autora a spadá do jeho poetiky. Kupříkladu plastelínoví Mary a Max Adama Elliota, povídkový projekt několika (komiksových) tvůrců Strach(y) ze tmy či bláznivá taškařice Panika v městečku.

U nás máme štěstí, že výtvarná stylizace animovaných filmů, včetně loutkových, nespadá do šedi průměru, oba díly Fimfára či Jedné noci v jednom městě rozhodně nejdou na ruku hollywoodským modelům. Ale jedno těmto filmům chybělo – lehkost, větší hravost a pořádná porce dynamičnosti.

Vlastně ani nepřekvapí, že s těmito ingrediencemi dokázal přijít až Jan Svěrák. A to i přesto, že se loutkám nevěnoval a pohádkový příběh mu doposud byl také cizí. (Plánoval se ovšem projekt Sedmero krkavců, z něhož nakonec sešlo.) Jan Svěrák už svým debutem, Obecnou školou, přesvědčil, že stmeluje dobrodružství, lehkou ironii a jistou dávku hřejivého sentimentu do funkčního celku. Kolja toto proměnil v bravurně fungující počin, který má mezinárodní přesah. Kuky se vrací má k těmto dvěma filmům velmi blízko, ale styčné body nalezneme i s Akumulátorem, pro jeho poťouchlou radost dělat „klukoviny“.

Na druhou stranu to nejlepší z Jana Svěráka bylo postaveno na scénářích jeho otce, jehož vklad u Kukyho chybí. A pozná to i divák. Ne nutně. Dokonce by se chtělo říct, že Jan od Zdeňka leccos podědil. Ale ne vše. A odrostlejší návštěvník kina to může pocítit ve chvílích, kdy Kuky krapet moralizuje. Věřím, že Zdeněk Svěrák by filmu dodal o něco více humoru (slovního) a určitě by ještě mohl vyperlit scény typu „když jsou takhle dvě zvířata spolu, nemáme je rušit“. Starší Svěrák nicméně dabuje postavu kapitána Hergota, a tak svůj cit pro český jazyk do filmu touto cestou vnáší.

Kuky se vrací ale o humoru a o slově ani tolik není. Představuje především dobrodružstvím nabité putování malého medvídka lesem, a tedy stojí a padá na tom, zda se s ním můžeme bát, smát a „pohybovat“. A pohybu je v tomto filmu neuriekom, jak by řekli bratři Slováci. Výtečné honičky, kde logika naštěstí nefunguje za každou cenu, akční scény plné prachu, výbuchů a různých opepření, to vše Jan Svěrák umí předložit lépe než v Tmavomodrém světě.

Funguje i pohled na dva světy – ten lidský (hraný živými herci) a ten s nejrůznějšími příšerkami v lese, hračkami, oživlými předměty (loutky). Ve vypjatých scénách dochází ke komunikaci, Svěrák prostřihává z jednoho světa na druhý. A fakt, že Kukyho namluvil Ondřej Svěrák, který hraje i chlapce, jenž přijde o medvídka, jen umocňuje pocit jednoho celku. A neodpustím si ani pochvalu závěrečné scéně, kdy se nám nabízejí dvě možnosti, kterak by příběh mohl pokračovat a které snímek náležitě vygradují.

Toto vše by už stačilo k tomu, aby film diváky bavil. Jenže Kuky se vrací má něco navíc. Techniku, jakou je dělán, a výtvarné uchopení. Rozhodnutí, že nebude snímek animován okénko po okénku, umožnilo tvůrcům, aby zasadili své figurky do reálného prostředí. Vzniká tak mnohdy dechberoucí, neustále však okouzlující komunikace mezi živou přírodou a loutkami. Nedostává se nám tak pocitu, že loutky ožijí až rozpohybováním filmového pásu. Ony skutečně reálně existují mezi námi, pohybují se (všelijaké šňůrky a drátky jim digitálně vymazali v UPP) a koexistují s rostlinami či třeba hmyzem. Navíc na ně dopadá opravdové sluneční světlo, obestírá je opravdová vůně lesů. Film tak má život, jenž mu může třeba Jiří Barta se svým filmem Na půdě jen závidět.

Výtvarná stránka snímku sází na jistou dávku šerednosti. Roztodivní tvorové v lese rozhodně nesplňují jeden z principů animace Walta Disneyho. Roztomilost, včetně velkých kulatých očí, má v sobě pouze medvídek, a i proto je terčem výsměchu a opovržení coby „mazel“. Ve většině případů těžko můžeme rozklíčovat, co vlastně postavy jsou. I takový kapitán Hergot má v sobě něco z brambory, zázvoru a kdovíčeho ještě.

Jako výtvarník je pod filmem podepsán Jakub Dvorský, autor svérázných flashových her Samorost a Machinarium. Nelze však pominout skutečnost, že jak příběh, tak i výtvarno do značné míry vychází z práce Františka Skály (postavička Cílka).

Kuky se vrací při sledování nejednou vnukne myšlenku, že na rozdíl od ostatních polistopadových českých pohádek a filmů pro děti, s výjimkou jen několika málo případů, má šanci zapsat se do historie těchto žánrů a poté se uplatnit v televizi jako ideální kandidát na vánoční čas. Ať už se tak stane, nebo ne, rozhodně představuje v tuzemské nabídce filmů svěžest, která potěší malé i staré.